23 Cdo 1045/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci
žalobkyně inkasta s. r. o., se sídlem v Plzni, Cvokařská 2, PSČ 301 00,
identifikační číslo osoby 25235745, zastoupené JUDr. Janem Gallivodou,
advokátem, se sídlem v Plzni, Nerudova 5, proti žalované JUDr. A. O.,
zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 60,
o zaplacení částky 2.099.071,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Plzni pod sp. zn. 48 Cm 132/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2009, č. j. 8 Cmo 239/2009-158, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu
2009, č. j. 8 Cmo 239/2009-158, v měnícím výroku ve věci samé pod bodem I.
písm. b) se zamítá.
II. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení pod body II. a III. tohoto
rozsudku se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 42.186,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jejího advokáta JUDr. Tomáše Sokola, se sídlem v Praze 2,
Sokolská 60.
Žalobkyně se po žalované domáhala náhrady škody, kterou jí žalovaná měla
způsobit tím, že jí jako její advokátka doporučila uzavřít kupní smlouvu, jež
byla neplatná vzhledem k ustanovení § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů (ve znění účinném v době uzavření smlouvy), neboť na nemovitosti, které
byly předmětem smlouvy, se vztahoval exekuční příkaz. Uvedla, že poté, co byla
tato kupní smlouva dne 5. prosince 2003 uzavřena, byl na majetek prodávající
prohlášen konkurs, správkyně konkursní podstaty z důvodu neplatnosti kupní
smlouvy sepsala nemovitosti do konkursní podstaty a žalobkyni je po zamítnutí
její vylučovací žaloby prodala. Uplatněná částka sestávala z částky 1.500.000,-
Kč, kterou žalobkyně zaplatila správkyni konkursní podstaty jako kupní cenu
podle nové kupní smlouvy, z částek 15.281,- Kč a 61.527,- Kč představujících
úroky z úvěru a z půjček, které žalobkyně čerpala za účelem získání prostředků
na úhradu této kupní ceny, z částky 118.500,- Kč zaplacené na daň z převodu
nemovitostí podle nové kupní smlouvy, z částky 3.500,- Kč za vypracování
znaleckého posudku o ceně nemovitostí pro účely stanovení výše daně z převodu
nemovitostí při opakované koupi, z částky 199.073,40 Kč uhrazené za právní
pomoc v souvislosti s porušením povinnosti žalované, zejména ve sporu o
vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty, a z částky 201.190,-
Kč, jež představuje doplatek na dani z příjmů právnických osob, který musela
žalobkyně uhradit v důsledku zjištění neplatnosti původní kupní smlouvy a tím
vyvolaného dodatečného zrušení daňové rezervy vytvářené k opravám nemovitostí. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. května 2009, č. j. 48 Cm
132/2007-126, žalobě co do částky 2.080.624,69 Kč spolu s úrokem z prodlení tam
uvedeným z částky 1.945.601,29 Kč vyhověl a rozhodl o nákladech řízení (výrok
pod bodem I) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 5. prosince
2003 se společností STAVBY A MONTÁŽE BOHEMIA s. r. o. kupní smlouvu o koupi tam
označených nemovitostí za kupní cenu ve výši 2.850.000,- Kč, přičemž v článku
III smlouvy bylo uvedeno, že na nemovitostech vázne exekuce podle exekučního
příkazu ze dne 13. června 2003, která bude uhrazena ze zaplacené kupní ceny. Žalobkyni při jednání o uzavření smlouvy zastupovala žalovaná. Žalobkyně kupní
cenu uhradila ve splátkách do 5. ledna 2004 a exekutor dne 16. prosince 2003
potvrdil úhradu vymáhané pohledávky. Dne 30. září 2004 byl na majetek
prodávající prohlášen konkurs a správkyně konkursní podstaty dne 31. března
2005 žalobkyni sdělila, že s ohledem na neplatnost kupní smlouvy sepsala
nemovitosti do konkursní podstaty. Spor o vyloučení těchto nemovitostí z
konkursní podstaty vedený před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 7/2005
skončil neúspěchem žalobkyně. Ta pak dne 12. září 2007 uzavřela se správkyní
konkursní podstaty kupní smlouvu, kterou koupila nemovitosti za kupní cenu v
částce 1.500.000,- Kč.
Za právní služby poskytnuté jí při řešení situace
vzniklé neplatností první kupní smlouvy žalobkyně zaplatila advokátům celkem
částku 199.073,40 Kč, za znalecký posudek pro účely stanovení výše daně z
převodu nemovitostí zaplatila částku 3.500,- Kč a na daň z převodu nemovitostí
zaplatila částku 117.918,- Kč, která jí nebyla vrácena. Dne 28. června 2007
žalobkyně podala dodatečné daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za
rok 2003, dodatečná daňová povinnost – týkající se zrušené rezervy pro opravy
nemovitostí a odpisů – činila 201.190,- Kč. Na úrocích z půjček poskytnutých
na zaplacení druhé kupní ceny za roky 2006 a 2007 žalobkyně zaplatila
společníkům celkem částku 29.699,- Kč (žalobou byla uplatněna částka 15.281,-
Kč) a bance za dočerpání úvěru ve výši 700.000,- Kč k tomuto účelu zaplatila
úrok ve výši 43.668.29 Kč (zbývající část požadovaného úroku z úvěru v částce
17.858,71 Kč neshledal soud prvního stupně prokázanou). Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že pokud žalovaná připustila, aby
její klient podepsal neplatnou smlouvu, na jejíž přípravě se sama podílela,
porušila povinnost stanovenou v § 567 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též
jen „obch. zák.“) a v § 16 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Soud
prvního stupně dovodil, že důsledkem porušení této povinnosti nebylo jen marné
vynaložení kupní ceny z první kupní smlouvy, ale též zmaření úmyslu žalobkyně
nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem, a že žalobkyně byla po
zjištění, že jí vznikla škoda v důsledku neplatnosti kupní smlouvy, při
odstraňování následků porušení povinnosti žalovanou oprávněna usilovat o
dosažení původního cíle, který byl jednáním žalované zmařen, tj. o nabytí
vlastnického práva. Jednala přitom sice z vlastního rozhodnutí, avšak bez
porušení právní povinnosti žalovanou by tak činit nemusela a příčinná
souvislost mezi náklady na podruhé zaplacenou kupní cenu a jednáním žalované je
tedy dána. Totéž platí o úrocích z půjček a úvěru na zaplacení druhé kupní
ceny, o nákladech právního zastoupení k řešení situace vzniklé v důsledku
neplatnosti první kupní smlouvy a o doplatku daně z příjmu právnických osob. Též v přímé příčinné souvislosti s jednáním žalované žalobkyně marně vynaložila
částku 117.912,- Kč za daň z převodu nemovitostí, která jí nebyla vrácena, a
částku 3.500,- Kč za znalecký posudek. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v napadeném přisuzujícím výroku co do částky
460.263,40 Kč a úroku z prodlení z částky 265.240,40 Kč [výrok pod bodem I
písm. a)], ve zbývající části napadený výrok ve věci samé změnil tak, že v
tomto rozsahu se žaloba zamítá [výrok pod bodem I písm. b)], a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II a III). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalovaná porušila svou povinnost postupovat
při zařizování věcí žalobkyně s odbornou péčí, vyplývající z ustanovení § 567
obch. zák.
a § 16 zákona o advokacii, protože doporučila žalobkyni uzavření
kupní smlouvy, která byla neplatná. Věc posoudil podle ustanovení § 373 ve
spojení s § 757 obch. zák. a podle ustanovení § 380 obch. zák. a dospěl k
závěru, že v přímé příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované jsou
pouze náklady na právní zastoupení vynaložené v rámci snahy žalobkyně domoci se
vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty a náklady spočívající v
její povinnosti doměřit a doplatit daň z příjmů právnických osob za situace,
kdy musela s ohledem na neplatnost smlouvy rozpustit daňovou rezervu pro opravy
nemovitostí. Jedná se totiž o náklady, které by žalobkyně nevynaložila, nebýt
jednání žalované, přičemž jejich vynaložení přímo souvisí se skutečností, že
smlouva, při jejímž uzavření žalovaná vystupovala, byla shledána neplatnou. Ostatní náklady podle názoru odvolacího soudu nevznikly jako nezprostředkovaný
následek jednání žalované, nýbrž vznikly v souvislosti s jednáním žalované při
uzavírání kupní smlouvy se správkyní konkursní podstaty. Odvolací soud uzavřel,
že znovu placená cena nemovitostí není škodou vzniklou v přímé příčinné
souvislosti s jednáním žalované, tou by mohla být pouze cena placená na základě
neplatné smlouvy za předpokladu, že se jejího vrácení žalobkyně ani zčásti
nedomůže. Stejně tak úroky z půjček, cena znaleckého posudku a znovu zaplacená
daň z převodu nemovitostí byly žalobkyní vynaloženy v souvislosti s novou koupí
nemovitostí. Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku pod bodem I písm. b) a výslovně též
ve výrocích o nákladech řízení pod body II a III napadla žalobkyně dovoláním,
jež co do přípustnosti opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Důvody dovolání odkazem na příslušná
ustanovení občanského soudního řádu neoznačila. Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla výslovně pouze tolik, že v napadeném
rozhodnutí nepodává kvalifikovaný výklad problematiky a nedovozuje, z jakého
důvodu dospěl k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti
žalované a náklady dovolatelky; podle mínění dovolatelky je proto v podstatě
nemožné s právním názorem odvolacího soudu polemizovat. Z kontextu dovolání lze
však dovodit, že dovolatelka považuje za správné to právní posouzení, k němuž
dospěl soud prvního stupně.
Dovolání neobsahuje ani výslovně formulovaný dovolací návrh, z obsahu
dovolacích námitek je však zřejmé, že dovolatelka se domáhá zrušení napadených
výroků rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu
a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného
zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovodil, že dovolání proti výroku pod bodem I písm. b) rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Důvodné však toto dovolání není. Vady řízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud v případě
přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu
druhou o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal. Přezkoumal proto
napadené rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích důvodů,
jsa jimi vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242
odst. 3 větu první o. s. ř.). Prostřednictvím námitky, že napadené rozhodnutí postrádá dostatečný výklad o
úvahách, na nichž odvolací soud založil své závěry o nedostatku příčinné
souvislosti mezi pochybením žalované při výkonu advokacie a náklady, jejichž
náhrady se dovolatelka domáhá, je uplatněn dovolací důvod stanovený v § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Této
námitce nelze přiznat opodstatněnost. Odvolací soud zcela srozumitelně a
výstižně vyložil, proč podle jeho názoru některé z uplatněných nákladů vznikly
v příčinné souvislosti s jednáním žalované a ostatní nikoliv. Jeho rozhodnutí
splňuje požadavky stanovené v § 157 odst. 2 větě první ve spojení s § 211 o. s. ř. a Nejvyšší soud je nepřezkoumatelným neshledává. Opodstatněnou nelze shledat ani (nepřímo vyjádřenou) kritiku právního
posouzení, na němž v napadené části spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. Podle ustanovení § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších
předpisů (jež v tomto znění platilo též v roce 2003), advokát je povinen
chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským
předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit (odstavec 1). Při
výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen
využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu
klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (odstavec 2). Podle ustanovení § 24 odst. 1 věty první zákona o advokacii advokát odpovídá
klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle ustanovení § 379 věty první obch. zák.
nestanoví-li tento zákon jinak,
nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk. Podle ustanovení § 380 obch. zák. za škodu se považuje též újma, která
poškozené straně vznikla tím, že musela vynaložit náklady v důsledku porušení
povinností druhé strany. Nelze přehlédnout, že odvolací soud se při právním posouzení věci dopustil
nepřesnosti, jestliže úvahu o předpokladech odpovědnosti žalované advokátky za
škodu založil na aplikaci ustanovení § 567 obch. zák. (upravujícího povinnosti
mandatáře) a § 373 ve spojení s § 757 obch. zák. Odvolací soud, byť to v
odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl, vycházel nepochybně ze závěru,
že právní vztah mezi dovolatelkou a žalovanou byl obchodním závazkovým vztahem
ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák., neboť šlo o vztah mezi
podnikateli, jenž se týkal jejich podnikatelské činnosti. Přes tento -
dovoláním nezpochybněný - právní závěr však nebylo na místě posuzovat
odpovědnostní vztah mezi účastníky podle obchodního zákoníku, neboť tu je
speciální úprava odpovědnosti advokáta za škodu v zákoně o advokacii, obsažená
v citovaném ustanovení § 24 odst. 1 věty první, jež má přednost před obecnou
úpravou (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011,
sp. zn. 25 Cdo 520/2009, in www.nsoud.cz). Protože však příčinná souvislost
mezi porušením závazku a škodou je znakem jak skutkové podstaty ustanovení §
373 obch. zák., tak skutkové podstaty ustanovení § 24 odst. 1 věty první zákona
o advokacii, nemá tato nepřesnost v dílčím právním posouzení, dovolatelkou
ostatně nevytčená, vliv na správnost celkových (finálních) právních závěrů
odvolacího soudu. Obsah pojmu „škoda“ zákon o advokacii neupravuje, uplatní se
proto obecná úprava obchodního zákoníku a odvolací soud postupoval správně,
založil-li další své úvahy též na aplikaci ustanovení § 380 obch. zák. (srov. mutatis mutandis závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
520/2009). Závěrům, k nimž přitom dospěl, nelze ničeho vytknout. Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil k otázce příčinné souvislosti jako
právní kategorie (v oblasti soukromého práva jednoho z předpokladů odpovědnosti
za škodu), že při jejím zkoumání nejde o zjišťování příčinné souvislosti ve
filozofickém slova smyslu, nýbrž ve smyslu právním; jde o zjištění, jaká
skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce
všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však
je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které
jsou důležité pro odpovědnost za škodu [srov. např. rozsudek ze dne 21. února
2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C
1025, svazek 14, či rozsudky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 21 Cdo 564/2008, a
ze dne 29. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 331/2010, oba in www.nsoud.cz]. Musí jít
o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003, sp. zn.
25 Cdo
2101/2002, uveřejněný v Souboru pod číslem C 2354, svazek 28). V rozsudku ze
dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 2, ročník 2001, pod číslem 22 pak Nejvyšší soud vyložil, že je-li
příčin více, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec
postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik
propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a
ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze
důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. V rozsudku ze dne 22. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008, in www.nsoud.cz
(ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 3. prosince
2009, sp. zn. II. ÚS 3035/08, odmítl), pak Nejvyšší soud vyložil, že újmou ve
smyslu ustanovení § 380 obch. zák. není jakákoli újma vzniklá poškozené straně,
nýbrž jen ta újma, jež jí vznikla v přímé příčinné souvislosti s porušením
závazkových povinností, a tudíž za náklady, které poškozená strana musela
vynaložit v důsledku porušení povinnosti druhé strany, nelze považovat jakékoli
náklady, které vznikly v souvislosti s tím, že druhá strana porušila
povinnost, nýbrž jen takové náklady, k nimž porušení povinnosti přímo vedlo
(které byly nutně spjaty s protiprávním jednáním škůdce). Odvolací soud v projednávané věci posoudil příčinnou souvislost mezi zjištěným
pochybením žalované při výkonu advokacie a náklady vynaloženými dovolatelkou v
souvislosti s uzavřením druhé kupní smlouvy v souladu se způsobem, jímž
příčinnou souvislost pojímá ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud. Nelze
ničeho vytknout jeho úvaze, že přímou (bezprostřední) příčinou těchto nákladů
nebylo chybné doporučení žalované, aby dovolatelka uzavřela první (absolutně
neplatnou) kupní smlouvu, nýbrž bylo jí uzavření další kupní smlouvy, jíž se
dovolatelka rozhodla řešit takto vzniklou situaci (srov. shodně závěry posledně
citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, posuzujícího situaci obdobnou). Dovolatelka se nepochybně mohla rozhodnout i jinak a z tohoto pohledu nelze
uzavřít, že náklady související s uzavřením této druhé smlouvy vynaložit
musela, jak požaduje ustanovení § 380 obch. zák. Je ostatně třeba zdůraznit, že
pochybení žalované nespočívalo v tom, že nezajistila v rámci právní pomoci, aby
byla kupní smlouva uzavřena platně, nýbrž v tom, že neupozornila dovolatelku na
skutečnost, že smlouvu pro zákonný zákaz vůbec platně uzavřít nelze. V uzavření
nové kupní smlouvy, k němuž došlo poté, co odpadla zákonná překážka, tedy nelze
spatřovat nápravu pochybení žalované při výkonu advokacie a tím spíše je proto
opodstatněn závěr, že mezi tímto pochybením a předmětnými náklady dovolatelky
není příčinná souvislost. Nezbývá než uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí
odvolacího soudu v napadeném výroku ve věci samé správné. Nejvyšší soud proto,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně
směřující proti tomuto výroku zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před
středníkem, o. s. ř.).
s. ř. vyplývá, že výrok o náhradě nákladů řízení má vždy povahu usnesení, tedy
i tehdy, je-li součástí rozsudku. Přípustnost dovolání proti takovému výroku je
proto třeba zkoumat samostatně, podle ustanovení §§ 238 až 239 o. s. ř.
upravujících přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, jež nejsou
rozhodnutím ve věci samé. Rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, jsou v
těchto ustanoveních vypočtena taxativně a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
mezi nimi není (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání
žalobkyně proti těmto výrokům odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Žalovaná, která byla v dovolacím řízení zcela úspěšná, má podle ustanovení §
142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 větou první o. s. ř.
vůči neúspěšné dovolatelce právo na náhradu nákladů, které v něm vynaložila a
které spočívají v odměně jejího advokáta za zastupování a v jeho hotových
výdajích (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokát žalované učinil v dovolacím
řízení jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k
ustanovení § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
se odměna advokáta určuje podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5 ve spojení s § 16
odst. 2 a § 18 odst. 1 věty první uvedené vyhlášky a činí 34.855,- Kč.
Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám v celkové výši
35.155,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve
výši 20 %, tj. částku 7.031,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně
povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s.
ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 42.186,- Kč je
dovolatelka povinna žalované zaplatit ve stanovené lhůtě k rukám jejího
advokáta (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu