23 Cdo 1119/2025-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému V. L., zastoupenému opatrovníkem Mgr. Janem Kecem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 1366/25, o zaplacení 1 064 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 189/2022, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2024, č. j. 39 Co 131/2024-168, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18. 4. 2023, č. j. 21 C 189/2022-57, zamítl námitku nedostatku pravomoci českých soudů (výrok I) a rovněž zamítl námitku nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 5 (výrok II).
2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 6. 2024, č. j. 39 Co 131/2024-168, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
3. Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť se nezabýval námitkou absolutní neplatnosti žalobcem předložené smlouvy o zápůjčce, ačkoli posouzení platnosti smlouvy bylo nezbytné pro určení pravomoci i místní příslušnosti soudu. Podle dovolatele absolutně neplatná smlouva nemůže sloužit jako podklad pro stanovení pravomoci a místní příslušnosti soudu a ta by tak měla být stanovena nikoli podle pravidel pro smluvní vztah, ale podle pravidel pro bezdůvodné obohacení. Dovolatel namítal, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1993/2010, podle něhož má soud k absolutní neplatnosti přihlížet z úřední povinnosti.
4. Dovolatel dále uvedl, že neexistuje skutečnost, ze které by mohl předpokládat pravomoc českých soudů. Rozporoval, že by místo plnění bylo dohodnuto v České republice či že skutečně bylo plněno v České republice. Nesouhlasil rovněž s aplikací závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále také jen „SDEU“) ze dne 15. 6. 2017, Saale Kareda proti Stefan Benkö, C-249/16, neboť bydliště žalovaného je na Slovensku a místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 tak nelze dovodit z žádného důkazu. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou soudem ustanoveným opatrovníkem, který je advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné.
10. Ačkoli dovolatel v dovolání výslovně neformuloval žádnou konkrétní otázku procesního práva, lze z obsahu dovolání dovodit, že nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu spatřoval v tom, že odvolací soud dospěl k závěru o pravomoci českých soudů a o místní příslušnosti soudu prvního stupně na základě existence žalobcem tvrzené smlouvy o zápůjčce a v ní dohodnutého místa plnění, aniž by vzal v potaz žalovaným namítanou absolutní neplatnost této smlouvy.
11. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází z toho, že při určování pravomoci (mezinárodní příslušnosti) není soud povinen provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku, i když jsou tvrzení jedné strany zpochybňována druhou stranou. Soud může posoudit mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici, včetně případných tvrzení žalovaného [srov. rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, H. K. proti Barclays Bank plc, C-375/13, body 64 a 65, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, uveřejněné pod číslem 94/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3306/2018, nebo ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3656/2023]. Podrobné zkoumání podmínek vzniku uplatněného nároku přichází do úvahy až při posouzení věci samé.
12. Protože při zkoumání podmínek řízení jde o postup soudu v řízení a nikoliv o zjišťování skutkového stavu věci, neprovádí se dokazování ve smyslu § 120 a násl. o. s. ř., nýbrž šetření, tedy postup méně formální, při němž se ustanovení upravující postup soudu při dokazování použijí jen přiměřeně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2915/2022).
13. Z výše citovaných judikatorních závěrů při svém právním posouzení vycházel odvolací soud, který výslovně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu i Soudního dvora Evropské unie. Pokud tedy odvolací soud vycházel z toho, že žalobce doložil smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi účastníky řízení a doložil výpisem z účtu, že zápůjčku v tam uvedené výši odeslal na účet žalovaného vedený u Sberbank CZ, a. s., s tím, že se žalobce dovolával příslušnosti podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.
prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, pak se od výše citované rozhodovací praxe nikterak neodchýlil, když v této fázi řízení neprovedl dokazování ohledně skutečností, které budou rozhodné pro závěr o existenci nároku žalobce, a ze stejného důvodu se nezabýval posouzením platnosti uvedené smlouvy o zápůjčce. Dovolatel netvrdil žádné konkrétní odlišné rozhodující skutečnosti, nýbrž toliko rozporoval pravdivost tvrzení uplatněných žalobcem (resp. důvodnost jeho nároku), včetně tvrzení žalobce o poskytnutí zápůjčky způsobem dle ujednání stran.
Odvolací soud se tak neodchýlil od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud vzhledem k povaze námitek žalovaného vycházel z posouzení předmětu řízení tak, jak jej po skutkové stránce vylíčil žalobce.
14. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu