23 Cdo 1155/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně
Č. r. – M. v., proti žalovanému P.K., zastoupenému Mgr. B. M., advokátkou, o
zaplacení částky 658.188,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 261/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 30. září 2008, č. j. 55 Co 67/2008-439, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. května 2007, č. j. 18 Cm
261/98-399, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. ledna 2008, č. j. 18 C
261/98-417, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 658.188,- Kč s 26 %
úrokem z prodlení od 23. 9. 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl
vzájemný návrh, jímž se žalovaný domáhal po žalobkyni zaplacení částky
1.133.309,- Kč s 21 % úrokem z prodlení z částky 853.809,-Kč od 16. 12. 1996 do
zaplacení (výrok pod bodem II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod bodem
III a IV).
Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně N. i. s. Č. r. a
žalovaný uzavřeli dne 22. 5. 1996 smlouvu dílo, jíž se žalovaný zavázal provést
pro právní předchůdkyni žalobkyně stavební práce při rekonstrukci suterénu
a přízemí její budovy v P. včetně vypracování projektové dokumentace a
inženýrské činnosti. Cena díla byla sjednána ve výši 4.340.000,- Kč bez DPH dle
cenového rozpočtu s tím, že v této ceně nejsou zahrnuty vícepráce. Právní
předchůdkyně žalobkyně zaplatila žalovanému celkem částku 2.559.690,- Kč. Při
kontrolním dni 14. 8. 1996 byla v tabulce přiložené k zápisu konstatována
rozpracovanost prací. Dne 30. 8. 1996 mělo být dílo předáno, právní
předchůdkyně žalobkyně jej však odmítla převzít s poukazem na vady a nedodělky. Žalovaný v průběhu září 1996 vyúčtoval za vícepráce celkem částku 450.450,- Kč,
vady neodstranil, práce na podzim 1996 přes výzvy právní předchůdkyně žalobkyně
ukončil a pokračování v nich podmiňoval zaplacením vyúčtovaných víceprací,
jejichž rozsah byl mezi účastníky sporný. Soud prvního stupně dovodil, že z
jednání žalovaného bylo zřejmé, že dílo nebude provedeno včas a řádně, na
základě čehož uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně od smlouvy odstoupila v
souladu s ustanovením § 642 občanského zákoníku (dále též jen „ObčZ“) a že jí
podle ustanovení § 642 odst. 1 ObčZ vznikla povinnost k náhradě nákladů za již
vykonané práce. Protože žalovaný zpochybnil závěry žalobkyní předloženého
znaleckého posudku Ing. Š., nechal soud prvního stupně k ocenění hodnoty
provedeného díla vypracovat znalecký posudek Ing. O. a poté revizní znalecký
posudek V. u.t. v B.. Po zhodnocení těchto posudků shledal posudek Ing. O. neprůkazným a nedostatečným a vyšel z revizního znaleckého posudku, jenž ocenil
hodnotu díla provedeného podle smlouvy částkou 2.091.238,- Kč. K této částce
soud prvního stupně připočetl znalcem zjištěnou hodnotu provedených víceprací
ve výši 153.825,- Kč a odečetl „hodnotu“ vad díla ve výši 230.205,- Kč. Odečtením takto zjištěné celkové hodnoty díla ve výši 2.014.858,- Kč od sumy
záloh složených právní předchůdkyní žalobkyně ve výši 2.559.690,- Kč dospěl k
závěru, že výše obohacení žalovaného podle ustanovení § 451 a násl. ObčZ činí
544.832,- Kč. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhala pouze částky 524.859,-
Kč, přiznal jí z titulu tohoto bezdůvodného obohacení požadovanou částku. Dále
vzal za prokázané, že žalovaný měl podle uvedené smlouvy o dílo provést též
rekonstrukci výtahů. Výtahy byly v budově jeho subdodavatelem instalovány,
nebyly však zprovozněny a právní předchůdkyně žalobkyně v důsledku nesplnění
závazku žalovaného vynaložila náklad ve výši 103.635,- Kč a 50.190,- Kč na
jejich zprovoznění třetími osobami. Tyto částky jsou podle závěru soudu prvního
stupně též obohacením, k němuž došlo u žalovaného na úkor právní předchůdkyně
žalobkyně, přiznal proto žalobkyni z titulu nároku na jeho vydání částku v
žalované výši 133.329,- Kč.
Vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky
1.133.309,- Kč z titulu ceny víceprací soud prvního stupně neshledal důvodným s
poukazem na to, že znaleckými posudky nebyl prokázán žalovaným tvrzený rozsah
víceprací.
I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního
stupně. S odvolací námitkou, že soud prvního stupně měl vycházet z protokolu ze
dne 14. 8. 1996, se vypořádal tak, že dle této listiny nedošlo k odsouhlasení
ceny provedených prací, např. k jejímu řádnému uznání právní předchůdkyní
žalobkyně. Správnými shledal též závěry soudu prvního stupně při hodnocení
znaleckých posudků. Se soudem prvního stupně se shodl též v závěru, že nebylo
prokázáno provedení žalovaným tvrzených víceprací, a poukázal na to, že část
víceprací byla zohledněna revizním posudkem v částce 153.825,- Kč, jež byla
připočtena k hodnotě provedeného díla. Za správný označil též závěr soudu
prvního stupně ohledně bezdůvodného obohacení týkajícího se rekonstrukce
výtahů.
Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně oba jeho výroky, napadl žalovaný
dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřoval
v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /
dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./.
Žalovaný vytkl odvolacímu soudu, že posouzení vzájemných nároků účastníků při
vypořádání po odstoupení od smlouvy o dílo nezaložil na vzájemně uznaném
rozsahu převzetí prací obsaženém v protokole ze dne 14. 8. 1996 a projev vůle v
tomto protokolu vyjádřený nahradil odkazy na závěry účelových a nepřesných
znaleckých posudků, přičemž za základ svého rozhodnutí vzal posudek vypracovaný
po deseti letech od ukončení díla, kdy je již většina jím provedených prací
překryta. Podle názoru žalovaného soud nemůže svým rozhodnutím „měnit“ právní
úkon, kterým si účastníci odsouhlasili rozsah dokončení prací, a to ani v
případě, že by tu byly důkazy o jiném rozsahu dokončení. Žalovaný je
přesvědčen, že jeho tvrzení byla krom tohoto zápisu prokázána i dalšími důkazy,
zejména záznamy ve stavebním deníku a výpovědmi svědků. Má též za to, že
účastníky nebylo sporu o tom, jaký byl stav rozestavěnosti podle smlouvy o dílo
ke dni 14. 8. 1996, neboť stav zachycený v jeho vzájemném návrhu byl uvedeného
dne oběma účastníky odsouhlasen.
Dále žalovaný namítl, že za rekonstrukci výtahů, kterou provedl subdodávkou,
zbývá doplatit částku 279.504,- Kč a právní předchůdkyně žalobkyně v
nedatovaném dopisu ze září 1997, jímž odstoupila od smlouvy o dílo, tento jeho
nárok nezpochybnila.
Za nesprávné právní posouzení žalovaný označil též hodnocení jednotlivých
znaleckých posudků soudem. Odvolací soud podle jeho mínění pochybil, jestliže
vzal za základ svého rozhodnutí v mnohém nepřesný posudek vypracovaný V. u. t.
v B. a nevyšel z posudku Ing. O., která byla seznámena s předávacím protokolem
a se skutečnostmi, které zjistila na místě samém.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno
(§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v
této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat
správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé /§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř./
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§ 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř./, anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam /§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř./.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je
dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a
písm. c) o. s. ř.. O případ, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., se v posuzované věci nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně
byl v pořadí prvním; dovolání tedy může být přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř..
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z
okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně též usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a usnesení Ústavního soudu
ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Takto formulované omezení
je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v ustanovení § 241a odst. 3 o. s.
ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování) dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje
toliko s dovoláním přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.
s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a §
238a o. s. ř.); tento dovolací důvod slouží k nápravě vadných
skutkových zjištění, přičemž k závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce může vést pouze posouzení právních otázek, na nichž
rozhodnutí spočívá. Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jež zakládají
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je pak dáno
povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení, u níž se nejedná o
spor o právo /nejde-li při jejím posouzení o otázku výkladu předpisů procesního
práva, jež by opodstatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s.
ř./, nebude mít judikatorní přesah a rozpor s hmotným právem z povahy věci
založit nemůže (v právní teorii srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.
Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006,
1241 s., a v rozhodovací praxi soudů např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
března 2006, sp. zn. 29 Odo 866/2005, jež je veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu), nemůže tedy přivodit zásadní význam rozhodnutí po
právní stránce.
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní
stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
21 Cdo 541/2004). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen
taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované věci dovolání přípustné není.
Z námitek uplatněných v dovolání pouze jedna zpochybňuje posouzení právní
otázky, na jejímž řešení spočívá rozsudek odvolacího soudu, a to ta, již lze (z
nepříliš pregnantně formulované dovolací argumentace) pochopit též jako
polemiku se závěrem odvolacího soudu, že zápis z kontrolního dne ze dne 14. 8.
1996 neobsahuje uznání závazku.
Soudy nižších stupňů vycházely bez jakéhokoliv zdůvodnění z toho, že posuzovaný
závazkový vztah se řídí občanským zákoníkem, nikoliv tedy zákoníkem obchodním,
třebaže právní předchůdkyně žalobkyně byla podle obsahu spisu státní
příspěvkovou organizací a žalovaný byl podnikatelem, při
splnění dalšího předpokladu, že obsahem předmětné smlouvy bylo uspokojování
veřejných potřeb, by tedy šlo o tzv. relativní obchod podle ustanovení § 261
odst. 2 obchodního zákoníku a předmětný závazkový vztah by se v takovém případě
řídil třetí částí obchodního zákoníku. Nesprávnost aplikace občanského zákoníku
na skutkový stav věci však dovolatel nenamítl, tato otázka tedy není otevřena
dovolacímu přezkumu a dovolací soud při zkoumání přípustnosti dovolání vycházel
z příslušných ustanovení občanského zákoníku.
Podle ustanovení § 34 ObčZ právní úkon je projev vůle směřující zejména ke
vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s
takovým projevem spojují.
Podle ustanovení § 558, věty první, ObčZ uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj
dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval.
Podle ustanovení § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena
domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení
nevyšel najevo opak.
Uznání závazku je jednostranným písemným právním úkonem dlužníka adresovaným
věřiteli (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č.
101/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který zakládá vyvratitelnou
právní domněnku, že v uznaném rozsahu příslušný závazek v době uznání trvá.
Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli) vyjádřeného
slovy, zjišťuje se jeho obsah za použití pravidla stanoveného v § 35 odst. 2
ObčZ, podle něhož je třeba právní úkony vykládat nejenom podle jejich
jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že
jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu. Z těchto závěrů lze vycházet též v posuzovaném případě, neboť
se z povahy věci vztahují též na jednostranný právní úkon.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž zdůrazňuje, že výkladem lze pouze
zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či
doplňovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn.
1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999,
pod číslem 30).
Závěr, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, zákonným výkladovým pravidlům a
příslušné judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá. V textu listiny označené jako
„Zápis z kontrolního dne 14. 8. 1996, konaného P. “ je uvedeno pouze tolik, že
při prohlídce stavby byla všemi přítomnými (označenými v přiložené listině
přítomných) konstatována rozpracovanost dle přiložené tabulky (v níž je u šifer
jednotlivých prací uvedena rozpracovanost v procentech) a že žalovaný potvrdil,
že dodrží sjednaný termín dokončení všech prací. Tento text nejen že neobsahuje
výslovné vyjádření vůle právní předchůdkyně žalobkyně uznat závazek vůči
žalovanému a přivodit tak důsledky vyplývající z ustanovení § 558, věty první,
ObčZ (srov. § 34 ObčZ), ale takovou vůli z něho nelze dovodit ani výkladem za
použití stanovených výkladových pravidel (srov. obdobně rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 1712/2006, ze dne 26. listopadu
2008, sp. zn. 32 Cdo 3275/2007, a ze dne 3. prosince 2008, sp. zn. 32 Cdo
2431/2007, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu). Lze důvodně konstatovat, že posuzovaná listina zcela nepochybně
neobsahuje vůbec žádný projev vůle ve smyslu ustanovení § 34 ObčZ a nejde tedy
ani o jiný právní úkon. Jak bylo vyloženo shora, chybějící projev vůle výkladem
nahrazovat nelze. V textu listiny ostatně není označen ani žádný závazek právní
předchůdkyně žalobkyně; zmíněn je pouze závazek žalovaného.
Dovoláním vymezenou právní otázku tedy odvolací soud vyřešil v souladu s
hmotným právem a s konstantní judikaturou a není tu ani jiná skutečnost, pro
niž by tato právní otázka mohla založit zásadní význam rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé po právní stránce ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s.
ř. ; výsledek výkladu projevu vůle v konkrétní věci nemůže mít již z povahy
věci judikatorní přesah.
Ostatní námitky podle svého obsahu, který je pro jejich posouzení rozhodující
(srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.), nesměřují proti správnosti právního posouzení
věci.
Zmíněná listina (zápis z kontrolního dne), byť text v ní zachycený není právním
úkonem, byla jedním z důkazních prostředků, z nichž soudy nižších stupňů v
procesu dokazování čerpaly poznatky o rozhodných (z hlediska hmotného práva
významných) skutečnostech. Výtka, již lze rovněž z dovolání dovodit, že soudy
nižších stupňů nepřiznaly v rámci hodnocení důkazů tomuto důkazu náležitý
význam a poznatky o skutkovém stavu věci chybně založily na jiných důkazech,
není námitkou nesprávného právního posouzení. Polemika se skutkovými závěry
soudu, založená na kritice postupu soudu při hodnocení důkazů, by mohla (při
splnění dalších předpokladů) založit toliko dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 3 o. s. ř., který slouží k nápravě vadných skutkových zjištění a
jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. založit nelze.
Tentýž závěr se vztahuje též na argumentaci dovolatele, že jeho tvrzení byla
vedle uvedeného zápisu prokázána i dalšími důkazy, a na jeho polemiku s
úvahami, na jejichž základě soudy nižších stupňů čerpaly poznatky o skutkovém
stavu věci nikoliv ze znaleckého posudku Ing. Opočenské, nýbrž z revizního
posudku znaleckého ústavu.
Námitkou, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, jaký byl stav rozestavěnosti
podle smlouvy o dílo ke dni 14. 8. 1996, jejíž podstatou je argument, že soudy
neměly zjišťovat stav rozestavěnosti dokazováním, nýbrž měly vzít za svá shodná
tvrzení účastníků podle ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř., dovolatel rovněž
nepředkládá právní otázku (nezpochybňuje právní posouzení), nýbrž vytýká soudům
nižších stupňů, že zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., jenž je takto uplatněn, rovněž není způsobilý založit
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Žádná právní otázka není dovolacímu soudu předložena ani prostřednictvím
dovolací námitky, že za rekonstrukci výtahů, kterou žalovaný provedl
subdodávkou, zbývá doplatit částku 279.504,- Kč a že právní předchůdkyně
žalobkyně v dopise, jímž odstoupila od smlouvy o dílo, tento jeho nárok
nezpochybnila. Prvou částí této námitky žalovaný nezpochybňuje správnost
právního závěru odvolacího soudu o stavu vzájemných závazků ze smlouvy o dílo
zrušené odstoupením prostřednictvím polemiky s tím, jakou normu hmotného práva
odvolací soud použil a jak tuto normu vyložil a aplikoval, nýbrž námitku
neprávnosti tohoto právního závěru staví výhradně na kritice správnosti
skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Předkládá vlastní verzi skutkového
stavu a na ní pak buduje této verzi odpovídající (od závěru odvolacího soudu
odlišné) právní závěry. Nejde o námitku nesprávného právního posouzení, namítá-
li se, že právní závěr odvolacího soudu je nesprávný toliko z toho důvodu, že
soud aplikoval předpisy hmotného práva na nesprávně či neúplně zjištěný
skutkový stav věci. Tam, kde přichází v úvahu pouze přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak je tomu v posuzované věci, není
správnost a úplnost skutkových zjištění a skutkových závěrů otevřena
dovolacímu přezkumu; dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným soudy nižších
stupňů vázán a vychází z něho a jeho přezkumná činnost je omezena pouze na
správnost právního posouzení tohoto skutkového stavu.
Druhá část této námitky (že právní předchůdkyně žalobkyně nárok žalovaného z
titulu rekonstrukce výtahů nezpochybnila), je kritikou postupu soudu při
hodnocení důkazů, jejímž prostřednictvím se odvolacímu soudu vytýká pochybení
ve zjištění skutkového stavu věci, nikoliv správnost právního posouzení.
Nezbývá než uzavřít, že dovolacímu soudu nebyla předložena právní otázka,
která by mohla založit jeho závěr o zásadním významu rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce a tedy i závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé není tedy dovolání přípustné ani podle tohoto ustanovení.
Dovolání není přípustné ani proti dovoláním napadenému výroku rozsudku
odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. Z ustanovení § 167 odst. 1 o.
s. ř. vyplývá, že výrok o náhradě nákladů řízení má vždy povahu usnesení,
tedy i tehdy, je-li součástí rozsudku. Přípustnost dovolání proti takovému
výroku je proto třeba zkoumat samostatně, podle ustanovení §§ 238 až 239 o. s.
ř. upravujících přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, jež
nejsou rozhodnutím ve věci samé. Rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné,
jsou v těchto ustanoveních vypočtena taxativně a rozhodnutí o náhradě nákladů
řízení mezi nimi uvedeno není.
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm.
c) o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud opřel o
ustanovení§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.. Žalobkyni,
která by podle těchto ustanovení měla vůči žalovanému právo na tuto náhradu,
podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly, dovolací soud proto
rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení
právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu