23 Cdo 1161/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně 3D H.Interier, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Betlémské nám. 251/2, PSČ 110 00, identifikační číslo 63674238, zastoupené Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, proti žalovanému Ing. M. H., zastoupenému JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o zaplacení 915 646,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 268/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2009, č.j. 4 Cmo 355/2008-344,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Šťovíčka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení smluvní pokuty za porušení mandátní smlouvy v celkové výši 300 000 Kč a náhrady škody způsobené jí z akce „Dostavba rodinného domu Pod Kozincem 20“ ve výši 775 646,50 Kč. Ještě před jednáním vzala žalobkyně zpět žalobu co do částky 160 000 Kč. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. srpna 2009, č.j. 4 Cmo 355/2008-344, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2008, č.j. 49 Cm 268/2005-293, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 915 646,50 Kč s příslušenstvím, řízení zastaveno co do částky 160 000 Kč s příslušenstvím a
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Oba soudy na základě skutkových zjištění (svědecká výpověď F. H., e-mailové zprávy ze dne 25.6.2003 a 3.7.2003) dospěly k závěru, že mandátní smlouva mezi žalobkyní, jako mandantem a žalovaným, jako mandatářem, podle níž se měl mandatář zavázat poskytnout mandantovi služby spočívající v komplexním řízení a realizování projektu za odměnu 28 000 Kč měsíčně, nebyla dne 20.1.2002 uzavřena. K důkazu předložená mandátní smlouva s vyznačeným datem 20.1.2002 byla antedatována.
Ze svědeckých výpovědí jednatele žalobkyně R. K. a účetního žalobkyně F. H. soud zjistil, že žalovaný začal pro žalobkyni pracovat jako odpovědná osoba pro provádění a odstraňování staveb na základě ústní dohody od roku 2002. Z dalších listinných důkazů a výpovědi svědka JUDr. J. S.- investora dostavby rodinného domu Pod Kozincem 20 vyplynulo, že žalovaný pro žalobkyni na uvedené stavbě figuroval jako kontaktní osoba na straně zhotovitele – žalobkyně, s níž měl investor uzavřenu smlouvu o dílo na dostavbu rodinného domu Pod Kozincem 20.
Podle později písemně vyhotovené mandátní smlouvy, označené datem 20.1.2002, měl mandatář mandantovi poskytovat služby takovým způsobem, aby mandantovi nevznikla škoda, aby chránil práva a oprávněné zájmy mandanta, důsledně využíval všechny zákonné prostředky a uplatňoval vše co podle přesvědčení a příkazu mandanta pokládá za prospěšné. Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, dospěl k závěru, že takového vymezení povinností mandatáře je velmi obecné a nekonkrétní, což způsobuje neplatnost mandátní smlouvy pro neurčitost jejího předmětu.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že z neurčitých ustanovení o povinnostech účastníka smlouvy nelze posléze dovozovat jednoznačné porušení smlouvy, zajištěné sankcí v podobě smluvní pokuty ve výši 20 000 Kč za každé jednotlivé porušení povinnosti. Podle právního závěru odvolacího soud poškozená strana neprokázala porušení určité zákonné nebo smluvní povinnosti žalovaného, jestliže žalobkyně i v odvolání tvrdila porušení velmi obecně formulovaných povinností žalovaného.
Odvolací soud dále dovodil, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, nebylo-li prokázáno porušení smluvní povinnosti žalovaného. Odkázal na § 544 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož, pokud si strany sjednají pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Uzavřel, že z neurčitých ustanovení o smluvních povinnostech nelze dovozovat porušení smlouvy, které by mohlo být sankcionována smluvní pokutou.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že nebylo prokázáno ani porušení povinnosti žalovaného, týkající se prodlení s dokončením dostavby rodinného domu investora JUDr. J. S., čímž měla žalobkyni vzniknout škoda představovaná zaplacením smluvní pokuty investorovi stavby ve výši 775 646,50 Kč.
Ze svědeckých výpovědí investora stavby JUDr. J. S., dělníka na stavbě, J. Z. a svědka Ing. A. M., vykonávajícího pro investora stavební dozor, bylo soudem zjištěno, že prodlení s dokončením stavby rodinného domu nebylo způsobeno porušením povinností žalovaného, ale dalšími okolnostmi, jako atypičností zhotovované stavby, povodněmi v roce 2002, problémy s původním zhotovitelem hrubé stavby a prováděnými vícepracemi. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že nebyl naplněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu - porušení právní povinnosti.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala ani další předpoklad odpovědnosti za škodu, a to vznik škody, resp. škody vzniklé případným ušlým ziskem, jestliže žalobkyně neprokázala určitou existenci dohody s investorem stavby, týkající se smluvní pokuty, a její oprávněnosti, když výše smluvní pokuty závisela na vůli účastníků a nebyla nijak odůvodněna, resp. mohla být uplatněna v jakékoli výši. Při neprokázání uvedených předpokladů pro odpovědnost za škodu, porušení smluvní povinnosti a vzniku škody, pak nemohlo dojít podle závěru odvolacího soudu ani ke splnění dalšího předpokladu odpovědnosti za škodu, a to příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti.
Odvolací soud proto uzavřel, že závěr soudu prvního stupně o zamítnutí uplatněného nároku na náhradu škody je správný. Odkázal na § 373 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle něhož, jen kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolává se s odkazem na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodu nesprávného právního posouzení uplatněného nároku a dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, zda je možné učinit závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost bez toho, že by tomuto závěru předcházel výklad předmětného právního úkonu za aplikace § 266 obch. zák. Za další otázku zásadního právního významu považuje, zda za situace, kdy je mezi stranami ústně uzavřena mandátní smlouva s tím, že následně mezi nimi dojde k sepsání písemnosti nazvané mandátní smlouva, lze tuto písemnost posoudit s ohledem na okolnosti případu jako potvrzení již ústně uzavřené mandátní smlouvy s přesnou specifikací práv a povinností smluvních stran a nikoliv za písemně uzavřenou novou mandátní smlouvu.
Za otázku zásadního právního významu též považuje, zda může být nárok žalobkyně posouzen ve smyslu § 415 obč. zák. za předpokladu, že by předmětná mandátní smlouva byla shledána jako absolutně neplatná a žalobkyně zcela jednoznačně vymezí protiprávní jednání žalovaného, spočívající v porušení mandátní smlouvy, v důsledku čehož vznikla žalobkyni škoda. Zároveň se dovolatelka domnívá, že měla být poučena o tom, že věc je možno posoudit jinak, než podle právního názoru žalobkyně o odpovědnosti žalovaného podle § 373 obch. zák. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., spatřuje dovolatelka v tom, že rozsudek odvolacího soudu a ani soudu prvního stupně neobsahuje dostatečné a přezkoumatelné odůvodnění právního posouzení, což odvolací soud nenapravil a zamítavé rozhodnutí potvrdil jen s tím že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní, aniž by se jí dostalo řádného poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a § 118 odst. 2 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se omezil jen na pouhé vymezení předpokladů pro vznik nároku na náhradu škody, bez toho, že by se zabýval konkrétně projednávanou věcí.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mandátní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 20.1.2002 je neplatná pro její antedatování a pro její neurčitost. Brojí proti hodnocení důkazů provedených e-mailovými zprávami, výpovědí svědka F. H. a R. K., JUDr. S., Ing. A. M., a svědkyně Ing. H. K. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl výklad příslušných ustanovení mandátní smlouvy za použití interpretačních pravidel podle § 266 obch. zák. a nesprávně dospěl k závěru o nedostatečně konkrétně vymezených povinnostech žalovaného v mandátní smlouvě.
Nesouhlasí ani se závěrem, že by neprokázal nárok na zaplacení smluvní pokuty.
Rozsudek odvolacího soudu považuje dovolatelka za zmatečný, jestliže se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který na jedné straně uzavřel, že nelze důvodně požadovat náhradu škody v důsledku neplatnosti mandátní smlouvy, a na druhé straně odkazuje na výslechy svědků, mající prokazovat, že ze strany žalovaného nedošlo k porušení mandátní smlouvy. Domnívá se, že pokud by byla mandátní smlouva skutečně neplatná, pak nebylo zapotřebí prokazovat porušení jejích ustanovení. Na závěr dovolatelka opětovně zdůrazňuje, že mandátní smlouvu nelze s ohledem na její obsah považovat za neplatnou.
Má za to, že mandátní smlouva specifikuje povinnosti žalovaného již určením žalovaného jakožto hlavního koordinátora předmětného stavebního projektu. Poukazuje na to, že podle obchodního zákoníku nemusí mít mandátní smlouva písemnou formu, proto nebylo vyloučeno, aby byla uzavřena od počátku realizace projektu ústně. Dodává, že písemná mandátní smlouva, datovaná dnem 20.1.2002, byla jen potvrzením existence ústně uzavřené mandátní smlouvy. Dovolatelka dále poukazuje na to, že pokud by soud přesto měl za to, že mandátní smlouva je neplatná, ale většina tvrzení a navrhovaných důkazů směřovala k porušení povinností žalovaného uložených mu v mandátní smlouvě, měla být dovolatelka vyzvána, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností týkajících se možného jiného právního posouzení porušení právních povinností žalovaného, a to podle § 415 obč. zák. Z obsahu dovolání vyplývá požadavek žalobkyně, aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně byl v zamítavém výroku zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl jeho odmítnutí, neboť jej považuje za neoprávněné. Připomíná, že žalobkyně byla několikrát soudem vyzvána k doplnění skutkových tvrzení, avšak svoji povinnost řádně vylíčit rozhodné skutečnosti pro posouzení věci a navrhnout důkazy nesplnila. Nesouhlasí s názorem žalobkyně, že by mezi účastníky byla mandátní smlouva v roce 2002 ústně uzavřena, když zmínka o mandátní smlouvě byla poprvé projevena až v červenci 2003 (viz dopis z 29.9.2003, založený ve spise).
Vyvrací i námitku žalobkyně o nedostatečném zdůvodnění rozhodnutí s odkazem na str. 11 a 12 rozhodnutí soudu prvního stupně, kde se soud podrobně soustředil na poznatky vyplývající z jednotlivých svědeckých výpovědí a učinil z nich skutkové a právní závěry. Pokud dovolatelka namítá, že soud neprovedl výklad ustanovení mandátní smlouvy podle § 266 obch. zák., žalovaný odkazuje na závěr odvolacího soudu, podle něhož nebylo prokázáno, že by mandátní smlouva byla dne 20.1.2002 uzavřena, a proto nelze provádět její výklad.
Napadá-li žalobkyně hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, žalovaná připomíná, že žalobkyně v dovolání neuvádí nic o tom že by provedené dokazování neodpovídalo výsledku hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř.
Za neodůvodněnou považuje i námitku o nepřezkoumatelnosti rozhodní odvolacího soudu, neboť všechny rozhodné skutečnosti byly v rozhodnutí uvedeny a byl k nim přijat právní názor, týkající se platného uzavření mandátní smlouvy a odpovědnosti za škodu. Za irelevantní považuje námitku žalobkyně, že soud měl věc posoudit podle § 415 obč. zák., jestliže žalobkyně v řízení neprokázala, že by ji jednáním žalovaného vznikla škoda. Za této situace by byla podle žalovaného zcela nadbytečná poučovací povinnost, jejíž nedostatek soudu žalobkyně vytýká, neboť je pro posouzení nároku na náhradu škody irelevantní, zda byla porušena smluvní nebo zákonná prevenční povinnost, jestliže nebyl prokázán vznik škody.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s.
ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Dovolací soud konstatuje, že námitka k nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí, které způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí, může odůvodnit dovolací důvod, jímž lze poukazovat na to, že řízení je postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale zároveň je nutno uvést, že z důvodu zakotveného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu a nenastoluje žádnou právní otázku procesně právní povahy.
Zároveň je nutno připomenout, že při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Dovolatelka však staví své právní posouzení, odlišné od právního posouzení odvolacího soudu, na vlastních skutkových zjištěních, které ale ze skutkových závěrů soudů nevyplývají, a poté dospívá k vlastnímu právnímu závěru, že v roce 2002 došlo mezi účastníky k uzavření ústní mandátní smlouvy. Skutková zjištění učiněná ze svědeckých výpovědí, zejména svědka F. H. a listinných důkazů, jako e-mailových zpráv ze dne 25.6.2003 a 3.7.2003, ale takový právní závěr nemohou odůvodnit. Z uvedených skutkových zjištění naopak vyplývá, že mandátní smlouva dne 20.1.2002 uzavřena nebyla, jak správně oba soudy dovodily. Brojí-li dovolatelka proti učiněnému hodnocení provedených důkazů, pak tyto námitky nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268). Spatřuje-li dovolatelka otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v tom, zda je možné učinit závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost bez toho, že by tomuto závěru předcházel výklad předmětného právního úkonu za aplikace § 266 obch. zák., je třeba především připomenout, že skutková zjištění v dané věci nasvědčovala tomu, že mandátní smlouva nebyla dne 20.1.2002 uzavřena. V tomto směru je třeba odkázat na dosavadní judikaturu, která dovolatelkou položenou otázku již řešila - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 3/2008, pod označením 27/2008, a též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, a ze dne 27.5.2010, sp.zn. 23 Cdo 4513/2009, veřejnosti přístupných na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz. V uvedených rozsudcích Nejvyšší soud dospěl k závěru, že neurčitost právního úkonu sice může být odstraněna výkladem podle § 35 obč. zák. a jde-li o obchodní závazkové vztahy, též podle interpretačních pravidel obsažených v ustanovení § 266 obch. zák., avšak výkladem nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Ze skutkových zjištění v posuzovaném případě nevyplývá, že by v roce 2002 byly mezi účastníky sjednány konkrétní práva a povinnosti smluvních stran mandátní smlouvy – mandanta a mandatáře. Ze svědecké výpovědi R. K. bylo zjištěno, že žalovaný začal pro žalobkyni pracovat jako odpovědná osoba pro provádění a odstraňování staveb, byl pověřen kompletním vedením akce dostavby rodinného domu investora JUDr. J. S., který shodně uvedl, že žalovaný figuroval na stavbě jako kontaktní osoba na straně zhotovitele vedle jednatele společnosti zhotovitele pana K. Pokud následně byla uvedena jistá práva a povinnosti smluvních stran v písemné mandátní smlouvě z 20.1.2002, bylo prokázáno, že tato smlouva byla antedatována. Je třeba zdůraznit, že dovolatelka své právní závěry o platně sjednané mandátní smlouvě zakládá na svém tvrzení, které však soudy nepovažovaly za prokázané, tj. že mezi účastníky byla uzavřena mandátní smlouva v ústní formě. Otázka zásadního právního významu, položená dovolatelkou (Zda za situace, kdy je mezi stranami ústně uzavřena mandátní smlouva s tím, že následně mezi nimi dojde k sepsání písemnosti nazvané mandátní smlouva, lze tuto písemnost posoudit s ohledem na okolnosti případu jako potvrzení již ústně uzavřené mandátní smlouvy s přesnou specifikací práv a povinností smluvních stran a nikoliv za písemně uzavřenou novou mandátní smlouvu.), je založena na jiných skutkových tvrzeních. Otázka dovolatelky se opírá o tvrzení o uzavření ústní mandátní smlouvy, v řízení ovšem neprokázaném. Takto položená otázka tedy nemůže být otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. .ř., je-li založena na jiných skutkových a právních závěrech, tedy na takových, na nichž odvolací soud své právní posouzení nepostavil. Měl-li na základě později písemně vyhotovené smlouvy mandatář mandantovi poskytovat služby takovým způsobem, aby mandantovi nevznikla škoda, aby chránil práva a oprávněné zájmy mandanta, důsledně využíval všechny zákonné prostředky a uplatňoval vše co podle přesvědčení a příkazu mandanta pokládá za prospěšné, oba soudy správně dovodily, že takového vymezení povinností mandatáře je velmi obecné a nekonkrétní, což způsobuje neplatnost mandátní smlouvy pro neurčitost jejího předmětu, neboť ustanovení § 566 obch. zák. vyžaduje, aby zařizovaná obchodní záležitost byla vymezena určitě. Dovolací soud uzavřel, že pro právní závěr o absolutní neplatnosti mandátní smlouvy nebylo třeba aplikovat § 266 obch. zák., jak se dovolatelka nesprávně domnívá, protože absolutní neplatnost smlouvy nebyla dovozena pouze z neurčitosti právního úkonu, ale též z toho důvodu, že nebylo prokázáno její uzavření v roce 2002 v ústní formě, byla-li smlouva ze dne 20.1.2002 antedatována. Pokud dovolatelka za otázku zásadního právního významu dále považuje otázku - zda může být nárok žalobkyně posouzen ve smyslu § 415 obč. zák. za předpokladu, že by předmětná mandátní smlouva byla shledána jako absolutně neplatná a žalobkyně zcela jednoznačně vymezí protiprávní jednání žalovaného, spočívající v porušení mandátní smlouvy, v důsledku čehož vznikla žalobkyni škoda, je na tuto otázku namístě reagovat tak, že je pokládána na základě tvrzení dovolatelky o vzniku škody, jejíž vznik a výše nebyla ale v řízení prokázána. Předestřená otázka tedy nemůže být otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. .ř., je-li založena na jiných skutkových závěrech, odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, na nichž založil své právní posouzení. Odvolací soud nemohl aplikovat § 415 obč. zák., jestliže nebyl prokázán jeden z předpokladů pro založení odpovědnosti za škodu, tj. vznik škody, jak správně odvolací soud ve svém rozhodnutí vyložil. Nejvyšší soud na základě výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolání žalobkyně není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Není-li dovolání žalobkyně přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 25. května 2011
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu