23 Cdo
4513/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně CNConsult, s.r.o., se sídlem v Praze 6, Střešovice, Dělostřelecká
237/41, PSČ 162 00, IČ 284 20 951, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti žalované REDA a.s., se
sídlem v Brně, Hviezdoslavova 55d, PSČ 627 00, IČ 188 28 507, zastoupené Mgr.
Alešem Dvorským, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o zaplacení 1 964
497 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 34/2007, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. června 2009, č.j.
4 Cmo 155/2009-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. června 2009, č.j. 4 Cmo
155/2009-129, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. ledna 2009,
č.j. 11 Cm 34/2007-95, ve výroku I., jímž byla žalovaná zavázána zaplatit
žalobkyni částku 83 137 Kč, dále ve výroku III., kterým byla zamítnuta žaloba
na zaplacení 1 964 497 Kč, a ve výroku IV. o úhradě nákladů řízení; zároveň
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy se shodly v závěru, že žalobkyni vzniklo na základě kupní smlouvy ze dne
25.8.2006 právo na zaplacení úroků z prodlení ve výši 83 137 Kč za nezaplacení
části kupní ceny ve výši 1 750 000 Kč včas. Oba soudy dospěly rovněž ke
shodnému závěru o neoprávněnosti nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty
ve výši 1 964 497 Kč. Dovodily, že smluvní pokuta nebyla sjednána platně ve
smyslu § 544 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť v
posuzovaném případě byla mezi účastníky smluvní pokuta sjednána v čl. III. bodu
2. smlouvy tak, že „při nedodržení úhrady účetního dokladu má dodavatel právo
na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,5% z neuhrazené částky (i její části) za
každý započatý den prodlení“, avšak ve smlouvě nebyly dohodnuty platební
podmínky, tj. povinnost v určité lhůtě vyúčtovat (fakturovat) dodané zboží a
povinnost uhradit daňový doklad v den splatnosti, tudíž ve smlouvě nebyla
uvedena povinnost, za jejíž porušení je smluvní pokuta sjednána. Dospěly proto
k závěru, že smluvní pokuta nebyla sjednána v dané věci platně, proto nemůže
žalované vzniknout povinnost zaplatit smluvní pokutu. Za této situace odvolací
soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že nebylo třeba zjišťovat, jaká
byla vůle účastníků, jestliže nebyla vůle účastníků o sjednání smluvní pokuty
do kontextu smlouvy promítnuta, a nebylo ani namístě zjišťovat, zda některý z
účastníků ten který výraz při formulování ujednání o smluvní pokutě použil jako
první ve smyslu § 266 odst. 4 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Námitku žalobkyně, že nebyla soudem prvního stupně vyzvána podle § 118a
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) k doplnění tvrzení a důkazů
ohledně svých tvrzení týkajících se smluvní pokuty, odvolací soud posoudil jako
zcela nepřípadnou, neboť žalobkyně pro rozhodnutí v této části potřebné
skutečnosti tvrdila s odkazem na ujednání v čl. III. smlouvy ze dne 25.8.2006.
Na základě těchto tvrzení žalobkyně soud prvního stupně oprávněnost nároku na
zaplacení smluvní pokuty posoudil, a proto nemůže být rozhodnutí v této části,
byť pro žalobkyni nepříznivé, podle závěru odvolacího soudu, překvapivé.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, domnívajíc se, že
dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání odůvodňuje nesprávnou aplikací hmotného práva, a to ustanovení §
35 a § 37 obč. zák., § 266 obch. zák. a nesprávnou aplikací § 118a o. s. ř. Namítá rovněž, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, když se odvolací soud nevypořádal s vadami
předcházejícího řízení, které spočívaly v absenci postupu podle § 118 odst. 2 a
§ 119a o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že rozhodnutí soudu
prvního stupně v části ohledně smluvní pokuty nebylo rozhodnutím překvapivým. Dovolatelka má za to, že odvolací soud posoudil neplatnost právního úkonu
sjednání smluvní pokuty v rozporu se zákonem a konstantní judikaturou. Namítá,
že odvolací soud nepostupoval v souladu s § 35 obč. zák. a § 266 obch. zák. tak, aby podle uvedených ustanovení vyložil projev vůle účastníků ohledně
ujednání o smluvní pokutě. Zdůrazňuje, že slovní znění smlouvy není vždy
jednoznačným vodítkem ke zjištění skutečného obsahu projevu vůle a je třeba
brát zřetel i na ostatní okolnosti, za kterých byl projev vůle učiněn. Připomíná, že mezi účastníky nebylo pochybností o obsahu čl. III. smlouvy,
týkající se ujednání o smluvní pokutě. Dovolatelka proto navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž rozhodnutí
soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení
k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího
soudu (18.6.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského
soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět
jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka v dovolání navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu
prvního stupně, ale z obsahu dovolání vyplývá, že brojí pouze proti rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně,
jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 1 964 497 Kč, týkající se zaplacení
smluvní pokuty. V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně
rozhodoval jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z
toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti
skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání
neumožňují. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Náležitostí projevu vůle, který směřuje k určitému právnímu úkonu, je tedy
srozumitelnost, určitost, a v některých případech i forma projevu. Nesrozumitelný je projev tehdy, jestliže nelze zjistit ani výkladem, co jím
mělo být vyjádřeno.
Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky; neurčitý
projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Neurčitost může být
odstraněna výkladem podle § 35 obč. zák., avšak výkladem (podle citovaného
ustanovení) nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Pokud
nelze uvedený nedostatek neurčitosti odstranit tímto způsobem, jde o právní
úkon neplatný. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2007, sp. zn. 32 odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 3/2008, pod označením 27/2008, rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29.8.2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, uveřejněný na www.nsoud.cz). Podle § 544 odst. 1 a 2 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení
smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší,
zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti
nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být
určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Z uvedeného ustanovení výslovně vyplývá, že smluvní pokutu lze sjednat pro
případ porušení smluvní povinnosti. V dané věci si účastníci v kupní smlouvě v čl. III. bodu 2. dohodli, že „při
nedodržení úhrady účetního dokladu má dodavatel právo na úhradu smluvní pokuty
ve výši 0,5% z neuhrazené částky (i její části) za každý započatý den prodlení“. V čl. II. bodu 3. kupní smlouvy se smluvní strany dohodly na zálohové platbě ve
výši 30% celkové ceny, tj. 3 419 444 Kč splatné do 29.8.2006 a doplatku 70%
celkové ceny, tj. 7 978 703 Kč splatného do 30 dnů od předání celého množství
objednaného zboží podle této kupní smlouvy. V dané věci oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že ve smlouvě nebyla uvedena
povinnost, za jejíž porušení je smluvní pokuta sjednána. V čl. III. bodu 2. smlouvy bylo smluvní pokutou zajištěno nedodržení úhrady účetního dokladu, ale
povinnosti vztahující se k úhradě účetního dokladu nebyly stanoveny. Ujednáním
v čl. III. bodu 2. kupní smlouvy nebyla sjednána povinnost zaplatit v termínu
splatnosti. Smluvní pokutou tak bylo zajištěno porušení neexistující smluvní
povinnosti. Povinnost zaplatit kupní cenu v dané splatnosti byla stanovena v
čl. II. bodu 3., ale tato povinnost nebyla zajištěna smluvní pokutou. Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud nepostupoval v souladu s § 35 obč. zák. a § 266 obch. zák. tak, aby vyložil v souladu s těmito ustanoveními projev
vůle účastníků ohledně ujednání o smluvní pokutě, je nutno poukázat na výše
uvedenou konstantní judikaturu, v níž je zastáván jednotný právní názor, že
výkladem nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Oba
soudy tedy správně dovodily, že výkladem nelze doplňovat chybějí projev vůle –
v dané věci – ujednání o smluvní povinnosti. Namítá-li dovolatelka, že mezi účastníky nebylo pochybností o obsahu čl. III.
smlouvy, týkající se ujednání o smluvní pokutě, je nutno připomenout, že
Nejvyšší soud již několikrát formuloval a odůvodnil, že pro právní závěr o
určitosti právního úkonu nestačí, je-li jen mezi účastníky jasné, co je
předmětem právního úkonu, neboť předmět právního úkonu musí vyplývat z
písemného právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20.6.2007, sp. zn. 32 odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek seš. 3/2008, pod označením 27/2008, dále rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 22.5.2000, sp.zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy
č. 9/2000, str. 266, též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.1996, sp.zn. 3
Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145 a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002, sp.zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck 2002, svazek 15, pod č. C
1075, str. 61). Dovolací soud dospěl k závěru, že oba soudy posoudily neplatnost ujednání o
smluvní pokutě v dané věci z důvodu její neurčitosti v souladu s hmotným právem
(§ 37, § 544 obč. zák.) a konstantní judikaturou. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se nevypořádal s vadami předcházejícího
řízení, které spočívaly v absenci postupu podle § 118 odst. 2 a § 119a o. s. ř., když účastníkům nebylo poskytnuto řádné procesní poučení, a že rozhodnutí
soudu prvního stupně v části ohledně smluvní pokuty bylo rozhodnutím
překvapivým, namítá tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Z
důvodu uvedeného v tomto ustanovení může však dovolatel napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení
otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, brojí-
li dovolatelka pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po
právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 3 o. s. ř., neboť
odvolací soud neřešil v tomto rozhodnutí otázku nároku na zaplacení smluvní
pokuty a otázku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě v rozporu s hmotným
právem. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části po právní stránce zásadní význam
má. Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po
právní stránce zásadní význam, dovolací soud uzavřel, že dovolání žalobkyně
není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jej bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované
žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni
právo, nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr.
Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu