23 Cdo 1164/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve
věci žalobkyně JUDr. L. D., správkyně konkursní podstaty úpadce I. E., a. s.,
zastoupené JUDr. R. K., advokátem, proti žalované Č. o. b., a. s., o zaplacení
částky 8,887.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 11 Cm 157/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 24. září 2008, č. j. 1 Cmo 47/2008-157, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2008, č. j. 1 Cmo 47/2008-157,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
zastavil řízení ve shora označené věci (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně dovodil z žalobních tvrzení, že právním důvodem žaloby je
smlouva o prodeji podniku uzavřená mezi úpadcem a žalovanou dne 19. 6. 2000, v
jejímž článku 11.10 se žalovaná zavázala zaplatit úpadci částky odpovídající
hrazeným daňovým závazkům úpadce vzniklým z titulu daně z příjmu za rok 1999 a
za rok 2000 ve výši stanovené v daňovém přiznání. Podle žaloby žalovaná, která
na základě smlouvy o poskytnutí součinnosti a servisních služeb nucenému
správci úpadce, uzavřené též dne 10. 6. 2000, byla povinna vést úpadci
účetnictví a odpovídala za správnost daňového přiznání, nezpracovala daňové
přiznání úpadce za rok 1999 správně a finanční úřad dodatečným platebním
výměrem stanovil, že úpadce je povinen zaplatit na dani z příjmu právnických
osob doměřenou částku 8,887.900,- Kč. Úpadce tuto platbu uskutečnil a žalobou
se domáhá refundace této platby podle článku 11.10 smlouvy o prodeji podniku.
Soud prvního stupně dále konstatoval, že poté, co ve věci rozhodl platebním
rozkazem a vyzval současně žalovanou podle ustanovení § 114b občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), aby se ve lhůtě 30 dnů k žalobě
vyjádřila, žalovaná podala dne 9. 3. 2006 proti platebnímu rozkazu odpor s tím,
že se k žalobě vyjádří ve stanovené lhůtě. Ve vyjádření, které došlo soudu dne
7. 4. 2006, pak s poukazem na rozhodčí doložku sjednanou v článku 20 smlouvy o
prodeji podniku vznesla námitku nedostatku pravomoci soudu. Ze smlouvy o
prodeji podniku soud prvního stupně zjistil, že podle ujednání v jejím článku
20 jakékoliv spory vyplývající z této smlouvy nebo s ní související budou
postoupeny a rozhodnuty v rozhodčím řízení podle rozhodčích pravidel
Mezinárodní obchodní komory třemi rozhodci jmenovanými v souladu s těmito
pravidly. Soud prvního stupně poté, co shledal tuto rozhodčí doložku platnou, s
poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu „R 73/55“ dovodil, že odpor proti
platebnímu rozkazu není prvním procesním úkonem žalovaného, pokud by odpor
podán včas a byl-li platební rozkaz v jeho důsledku zrušen. Uzavřel, že v
projednávané věci taková situace nastala a prvním procesním úkonem žalované
bylo až její vyjádření k žalobě, námitka nedostatku pravomoci soudu v něm
obsažená je tedy včasná. Na základě toho pak řízení zastavil podle ustanovení §
106 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. září
2008, č. j. 6 Cmo 401/2007-67, rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok pod bodem II).
Odvolací soud konstatoval, že citovaná judikatura se zabývá včasností námitky
místní nepříslušnosti, nikoliv námitky rozhodčí smlouvy, a že ani komentář k
občanskému soudnímu řádu vydaný nakladatelstvím C. H. Beck u § 106 žádný odkaz
na judikaturu nemá. Na základě toho usoudil, že názor soudu prvního stupně není
podložen ani zněním zákona, ani teorií či judikaturou, a zdůraznil, že jsou mu
utajeny důvody, proč by neměl být v obecné poloze za první procesní úkon
považován odpor proti platebnímu rozkazu. Ze srovnání ustanovení § 105 a § 106
o. s. ř. a z formulace ustanovení § 105 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. dovodil,
že v ustanovení § 105 odst. 1 o. s. ř. je výslovně stanovena výjimka, ve smyslu
které není platební rozkaz považován za rozhodnutí, po kterém již účastník
nemůže namítat nedostatek místní příslušnosti, zatímco ustanovení § 106 o. s. ř
takovou výjimku nestanoví, ač lze předpokládat, že by ji stanovilo, kdyby to
bylo úmyslem zákonodárce. Odvolací soud se tedy s právním názorem soudu prvního
stupně neztotožnil, přesto však neshledal odvolání důvodným. Poukázal na to, že
žalovaná odpor proti platebnímu rozkazu nezdůvodnila a vymínila si v něm
třicetidenní lhůtu k jeho zdůvodnění. To bylo soudu doručeno ve vymíněné lhůtě
a bylo sice označeno jako vyjádření k žalobě, současně však bylo – podle obsahu
- odůvodněním odporu, a toto první podání (neboť ohlášení úkonu a jeho
zdůvodnění nelze považovat za dva úkony) již námitku rozhodčí smlouvy
obsahovalo. Námitku proto odvolací soud posoudil jako včasnou. Při posouzení
její důvodnosti vyslovil názor, že nejednoznačné odůvodnění žalobou uplatněného
nároku sice neumožňuje jeho přesnou právní kvalifikaci a nelze posoudit, zda je
žalován smluvní závazek a ze které smlouvy, či zda byl uplatněn nárok jiného
charakteru, z dikce článku 20 smlouvy o prodeji podniku je však zřejmé, že
rozhodčí doložka byla sjednána nejen na jakékoliv spory vyplývající z této
smlouvy, ale též na spory vzniklé v souvislosti s ní, a to je projednávaný spor
v každém případě, neboť i smlouva o poskytnutí součinnosti a servisních služeb
byla uzavřena v souvislosti se smlouvou o prodeji podniku. Usnesení soudu
prvního stupně tedy vyhodnotil jako ve výroku věcně správné.
Usnesení odvolacího soudu ve výroku pod bodem I napadla žalobkyně dovoláním,
jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. a jež odůvodnila
tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, ohlásila tedy dovolací důvody stanovené v § 241a odst. 2 písm.
a) a písm. b) o. s. ř.
Žalobkyně se shodla s odvolacím soudem v tom, že odpor proti platebnímu rozkazu
je úkonem ve věci samé; je tomu tak podle jejího názoru proto, že sám platební
rozkaz je úkonem ve věci samé. Kritice však podrobila názor, že úkon žalované
ze dne 8. 4. 2006 označený jako vyjádření k žalobě byl prvním úkonem ve věci,
Argumentovala, že toto podání nebylo realizací ohlášeného úkonu, tj.
odůvodněním odporu proti platebnímu rozkazu, nýbrž bylo – ve smyslu výzvy
učiněné v platebním rozkazu – vyjádřením k žalobě, které žalovaná učinila, aby
zabránila vzniku fikce uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání. Tzv.
ohlášení úkonu bylo nadbytečnou odpovědí žalované na uloženou povinnost.
Námitka tedy nebyla vznesena při prvním úkonu žalované ve věci samé.
Žalobkyně zpochybnila rovněž závěr odvolacího soudu, že rozhodčí doložka se
vztahuje též na spory vyplývající ze související smlouvy o poskytnutí
součinnosti a servisních služeb. Poukázala na to, že nejde o tzv. neomezený
kompromis, neboť smlouva o poskytnutí součinnosti byla uzavřena téhož dne jako
smlouva o prodeji podniku, a nejde ani o případ, že rozhodčí doložka je
sjednána v jedné smlouvě a má se vztahovat i na smlouvy, které budou uzavřeny v
budoucnu. Pojem „v souvislosti s ní“ užitý v článku 20 smlouvy o prodeji
podniku znamená „v souvislosti se smlouvou o prodeji podniku“, avšak již
nezahrnuje smlouvu o poskytnutí součinnosti a servisních služeb.
K názoru, že žalobou uplatněný nárok není jednoznačně odůvodněn, žalobkyně
uvedla, že v situaci, kdy odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně,
nemá již možnost cokoliv v žalobě upřesnit. Důsledkem hodnocení žaloby
odvolacím soudem tedy mělo být zrušení usnesení soudu prvního stupně s pokynem,
aby žalobkyni bylo podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. uloženo neurčitost
žaloby odstranit. Jestliže tak odvolací soud neučinil, zatížil řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně dodala, že
pro případ zrušení napadeného rozhodnutí upřesňuje žalobu tak, že uplatněný
nárok opírá o bod 3 smlouvy o poskytnutí součinnosti a servisních služeb, v
němž se žalovaná zavázala nahradit jakoukoliv škodu, která vznikne v
souvislosti s porušením jejích povinností podle této smlouvy, neboť žalovaná
způsobem popsaným v žalobě porušila bod 2.2.3. této smlouvy, podle něhož má
odpovědnost za správnost vedení účetnictví, veškerých připravovaných a
shromažďovaných podkladů a informací, jakož i za správnost zpracovaného
daňového přiznání.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Argumentovala, že jejím prvním úkonem ve věci samé bylo vyjádření k žalobě,
námitka nedostatku pravomoci soudu v ní obsažená byla tedy uplatněna včas.
Ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že toto vyjádření bylo zároveň
odůvodněním odporu a že na odpor a jeho následné odůvodnění je třeba nahlížet
jako na jeden úkon. Podle jejího názoru ostatně judikatura v souvislosti s
námitkou místní nepříslušnosti dovodila obecně použitelnou definici prvního
úkonu ve věci samé v případě, že bylo ve věci rozhodnuto platebním rozkazem,
proti němuž byl podán odpor; není důvod, proč by se definice prvního úkonu
účastníka podle ustanovení § 105 o. s. ř. a § 106 o. s. ř. měly lišit. Dále
žalovaná poukázala na to, že žalobkyně v žalobě označila uplatněnou pohledávku
za nárok na refundaci daně z příjmu a následně se dovolávala závazků plynoucích
z čl. 11.10 smlouvy o prodeji podniku. Pokud přes opakované upozornění žalované
neoznačila v řízení před soudem prvního stupně dostatečně titul, z něhož
odvozuje svůj nárok, bylo by pochybení, které vytýká soudu prvního stupně,
přičitatelné jí. Snahu žalobkyně zhojit toto pochybení až v odvolání či
dovolání, v reakci na to, jak rozhodl soud prvního stupně, je třeba odmítnout
jako účelovou. Žalovaná rovněž zpochybnila, zda by tato dodatečná specifikace
nároku mohla obstát vedle tvrzení uvedených v žalobě. Uzavřela, že dle
žalobních tvrzení je projednávaný spor rozhodně sporem vzniklým v souvislosti s
uzavřením smlouvy o prodeji podniku, když už ne sporem z této smlouvy přímo
vyplývajícím, a rozhodčí doložka sjednaná v této smlouvě na něj dopadá.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl.
II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.
ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu
přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Ustanovení o zastavení řízení pro překážku
rozhodčí smlouvy podle ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. je ustanovením
speciálním vůči ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř., upravujícímu obecně
zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu. Protože dovolání proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o
zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., připouští zákon v ustanovení §
239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dovolání v posuzované věci přípustné je (srov.
shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo
1051/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
37/2006).
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, i když nebyly uplatněny. Při přezkoumání rozhodnutí
odvolacího soudu je tedy dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími
důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. § 41 odst. 2 o.
s. ř.).
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
přezkoumal správnost rozhodnutí odvolacího soudu nejprve z hlediska námitek
uplatněných v dovolání.
Podle ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. jakmile soud k námitce žalovaného
uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být
podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále
projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí,
že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc
nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že
rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její
projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim
smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat.
Podle ustanovení § 174 odst. 2, věty první, o. s. ř. podá-li i jen jeden ze
žalovaných včas odpor, ruší se tím platební rozkaz v plném rozsahu a soud
nařídí jednání.
Dovolacímu přezkumu je otevřena především správnost závěru odvolacího soudu, že
námitka rozhodčí smlouvy byla uplatněna včas. Samo posouzení této právní otázky
odvolacím soudem (jeho výsledek) je správné, byť k němu odvolací soud dospěl
prostřednictvím úvahy, jež správná není.
Odvolací soud především pochybil v názoru, že vyjádření k žalobě ze dne 8. 4.
2006 je třeba podle jeho obsahu posoudit jako ohlášené dodatečné odůvodnění
podaného odporu proti platebnímu rozkazu a že odpor a toto vyjádření je proto
třeba pojímat jako jeden procesní úkon.
Ustanovením § 174 odst. 2, věty první, o. s. ř. je určena funkce odporu proti
platebnímu rozkazu; včas podaným odporem se ruší platební rozkaz, vydaný toliko
na základě skutkových tvrzení žalobce, a soud věc projedná standardním způsobem
upraveným v ustanovení § 115 a násl. o. s. ř. Z ustanovení § 174 odst. 2, věty
první, o. s. ř. nevyplývá požadavek, aby odpor proti platebnímu rozkazu byl
odůvodněn. Včasným podáním odporu se tedy platební rozkaz ruší bez zřetele na
to, zda byl odpor odůvodněn či nikoliv. Postačí-li ke zrušení platebního
rozkazu odpor neodůvodněný, má tam, kde je odpor odůvodněn, toto odůvodnění
význam nikoliv pro odpor samotný (procesní účinky podaného odporu nemohou být
jeho vyjádřenými důvody nikterak ovlivněny), nýbrž toliko pro další řízení;
žalovaný již v rámci odporu vyjadřuje své stanovisko k žalobě a vymezuje tak
základy své procesní obrany. Jde tedy – podle obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s.
ř.) – o vyjádření k žalobě. Jestliže pak žalovaný podá neodůvodněný odpor, v
němž ohlásí, že se dalším podáním vyjádří k žalobě, pak tím spíše není důvod
posoudit takové vyjádření podle jeho obsahu jako dodatečné odůvodnění odporu;
odpor již zamýšlené účinky vyvolal, zrušením platebního rozkazu se jeho funkce
v řízení konzumovala a není proto sebemenšího věcného důvodu jej v dalším
řízení jakkoliv doplňovat. Je tomu tedy přesně naopak, než se domnívá odvolací
soud; i kdyby bylo následné podání žalovaného, obsahující jeho stanovisko ve
věci, označeno jako dodatečné odůvodnění odporu, bylo by podle jeho obsahu ve
skutečnosti vyjádřením k žalobě ve smyslu ustanovení § 114a odst. 1 a § 114b
odst. 1 o. s. ř.
V projednávané věci ostatně skutečně nešlo (tak jak namítá dovolatelka) o
takovou situaci, jak ji popsal odvolací soud, totiž že žalovaná si v podaném
odporu proti platebnímu rozkazu vymínila třicetidenní lhůtu k jeho zdůvodnění a
to pak ve vymíněné lhůtě soudu předložila. Ze spisu vyplývá, že platební rozkaz
ze dne 30. ledna 2006, č. j. 11 Cm
157/2005-63, ve výroku pod bodem II obsahoval v souladu s ustanovením § 114b
odst. 2 o. s. ř. výzvu žalované podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., aby
se v případě podání odporu do 30 dnů od jeho podání k žalobě písemně vyjádřila,
s poučením o následcích nevyhovění podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř.
Žalovaná pak v odporu podaném dne 9. 3. 2006 (č. l. 65 spisu) neohlašovala jeho
dodatečné odůvodnění, nýbrž s výslovným odkazem na výrok pod bodem II
platebního rozkazu, tedy na uvedenou výzvu, soudu sdělila, že mu ve stanovené
lhůtě předloží jím vyžádané vyjádření k žalobě. V souladu s tím pak též
označila své následné podání ze dne 8. 4. 2006, rovněž odkazující na tuto
výzvu. O dodatečné odůvodnění odporu tedy nešlo nejen podle obsahu, nýbrž ani
podle způsobu, jakým žalovaná toto podání označovala.
Námitka rozhodčí smlouvy byla přesto včasná. Odvolací soud se totiž mýlí též v
další otázce, otevřené dovolacímu přezkumu, totiž v otázce povahy odporu proti
platebnímu rozkazu ve vztahu k zákonnému požadavku, aby žalovaný učinil
příslušnou námitku při prvním úkonu ve věci samé, který mu přísluší.
Bývalý Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutí ze dne 21. března 1955, sp. zn. Ncd
393/55, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/1955,
zformuloval a odůvodnil závěr, jenž lze použít i za stávající právní úpravy (a
na který dovolací soud v podrobnostech odkazuje), že odpor proti platebnímu
rozkazu není prvním procesním úkonem žalovaného, při kterém by žalovaný musel
přednést námitku nepříslušnosti soudu, aby se tak stalo včas, a že prvním
procesním úkonem žalovaného v uvedeném smyslu je až jeho první procesní úkon,
který mu přísluší v řádném jednání, do kterého byla věc v důsledku jeho odporu
převedena. K tomuto názoru se přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15.
prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 1455/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud@cz) a v němž bylo vyloženo, že
prvním procesním úkonem, který účastníku přísluší ve smyslu ustanovení § 105
odst. 1 o. s. ř., není odpor proti platebnímu rozkazu; byl-li účinkem podaného
odporu platební rozkaz zrušen, zůstává žalovanému zachována námitka místní
nepříslušnosti nejpozději do okamžiku prvního procesního úkonu, kterým se na
soud obrací po zrušení platebního rozkazu. Z tohoto názoru vychází rovněž
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 937/2009, jež
je veřejnosti k dispozici tamtéž.
Tento závěr je založen na již shora zdůrazněné skutečnosti, že jediným účelem
odporu je zrušení platebního rozkazu a že podaný odpor má tyto procesní účinky
bez zřetele na to, zda je odůvodněn. Byť tedy byl v citovaných rozhodnutích
učiněn v souvislosti s posouzením včasnosti námitky nedostatku místní
příslušnosti, má tento závěr širší dosah; tak jak správně dovozuje žalobkyně,
jde o definici prvního procesního úkonu účastníka v případě, že ve věci bylo
rozhodnuto platebním rozkazem. Není tu důvodu, proč by se tento názor neměl
uplatnit též při výkladu ustanovení § 106 odst. 1, věty první, o. s. ř., jež je
ve vztahu k mezím procesní aktivity účastníka řízení postaveno na obdobné
konstrukci – v obou případech je účastník ve svém právu namítat příslušnou
překážku řízení omezen v tom směru, že musí námitku učinit při prvním procesním
úkonu. Jestliže citovaná judikatura nepovažuje při posouzení včasnosti námitky
nedostatku místní příslušnosti odpor proti platebnímu rozkazu za první úkon,
který účastníku přísluší (srov. § 105 odst. 1, větu třetí, o. s. ř.), pak tím
spíše nelze odpor považovat za první úkon účastníka ve věci samé (srov. § 106
odst. 1, větu první, o. s. ř.).
Žalobkyně má pravdu též v tom, že nelze dovozovat závěr o jiném režimu
ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. z odlišné úpravy v ustanovení § 105 odst. 1,
věty druhé, o. s. ř., co se týče platebního rozkazu. Ustanovení § 105 odst. 1
se od ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. liší mimo jiné tím, že zatímco k
překážce rozhodčí smlouvy může soud přihlédnout toliko na základě námitky
účastníka, místní příslušnost může zkoumat též z úřední povinnosti. V této
procesní aktivitě jej zákon omezuje tak, že místní příslušnost zkoumá soud
pouze před tím, než začne jednat ve věci samé, a rozhodl-li o věci samé bez
jednání, zkoumá místní příslušnost jen před vydáním rozhodnutí. V této
souvislosti ustanovení § 105 odst. 2, část věty druhé za středníkem, o. s. ř.
stanoví, že takovým soud omezujícím rozhodnutím není platební rozkaz. Pojednává-
li tedy toto ustanovení o platebním rozkazu, pak je tomu nikoliv v souvislosti
s limity procesní aktivity účastníka, nýbrž s mezemi vlastní procesní aktivity
soudu, a při porovnání předpokladů pro včasné uplatnění námitek podle
ustanovení § 105 odst. 3 a § 106 odst. 1 o. s. ř. nemá tato úprava význam.
Další právní otázkou otevřenou dovolacímu přezkumu je otázka dosahu rozhodčí
doložky sjednané v článku 20 smlouvy o prodeji podniku. Dovolatelka podrobila
kritice závěr odvolacího soudu o projevu vůle obsaženém v rozhodčí doložce, a
to prostřednictvím zpochybnění způsobu, jakým odvolací soud tento projev vůle
vyložil.
Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se
jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §
35 odst. 2, 3 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a pro obchodní
závazkové vztahy speciálně v § 266 obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák.“); jde-li v projednávané věci o výklad smlouvy o prodeji podniku podle
ustanovení § 476 a násl. obch. zák., která patří mezi tzv. typové obchody
[srov. § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák.], uplatní se při jejím výkladu též
ustanovení § 266 obch. zák.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila
(odstavec 4).
Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že
jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu.
Postup, který při výkladu rozhodčí doložky zvolil odvolací soud, zákonným
výkladovým pravidlům a příslušné judikatuře Nejvyššího soudu neodpovídá.
Odvolací soud se omezil toliko na výklad jazykový a všechny ostatní výkladové
prostředky pominul. Jazykové vyjádření rozhodčí doložky přitom zdaleka není tak
jednoznačné, že by bylo možné se dobrat vůle stran v ní projevené bez využití
ostatních výkladových metod. Nelze též přehlédnout to, co se bez dalšího podává
přímo ze spisu, totiž že sama žalovaná jako jeden z účastníků vykládaného
právního úkonu vycházela v tomto řízení zjevně z přesvědčení, že rozhodčí
doložka sjednaná ve smlouvě o prodeji podniku se na vztahy založené smlouvou o
poskytnutí součinnosti a servisních služeb nevztahuje; námitku rozhodčí smlouvy
vznesla (s poukazem na neurčitost žalobních tvrzení) z procesní opatrnosti pro
případ, že by žalobou uplatněný nárok byl nárokem ze smlouvy o prodeji podniku
(srov. vyjádření k žalobě na č. l. 69), a v podání ze dne 28. 4. 2006 (na č. l.
77) dodala, že patrně teprve po doplnění žaloby se může vyjasnit, zda tato
námitka bude v řízení působit, popřípadě v jakém rozsahu. V podání ze dne 8.
10. 2007 (na č. l. 112) pak poukázala na to, že ze samotné žaloby ani z replik
neplyne, zda se žalobkyně zaplacení žalované částky domáhá z titulu plnění
povinností ze smlouvy o prodeji podniku či z titulu porušení povinností ze
smlouvy o poskytnutí součinnosti a servisních služeb, nebo jde vůbec o něco
jiného, a znovu zdůraznila, že má-li být uplatněný nárok založen na plnění
závazků ze smlouvy o prodeji podniku, namítá nedostatek pravomoci soudu
vzhledem k rozhodčí doložce sjednané v článku 20 této smlouvy.
Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby v dovolacím řízení nahrazoval činnost
soudů nižších stupňů; nemůže tedy sám, i kdyby k tomu měl podklad ve zjištěném
skutkovém stavu, zjišťovat obsah právního úkonu za použití stanovených
výkladových pravidel, jestliže soudy nižších stupňů provedení takového výkladu
opomněly. Ani poukazem na způsob procesní obrany žalované, z něhož by bylo lze
usuzovat na vůli, kterou měla v době uzavírání obou zmíněných smluv, Nejvyšší
soud nechce a nemůže předjímat, k jakému výsledku povede výklad sjednané
rozhodčí doložky provedený s komplexním využitím všech zákonných výkladových
metod a hledisek. Poukazem na procesní argumentaci žalované, která má povahu
následného chování smluvní strany ve smyslu ustanovení § 266 obch. zák., toliko
podporuje svůj závěr, že samotný jazykový výklad rozhodčí doložky ke
spolehlivému zjištění projevu vůle stran v ní obsažené v projednávané věci
nepostačí.
Právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, je tedy
neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. je naplněn.
Pro potřeby dalšího řízení Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neobstojí úvahy, v
nichž odvolací soud poukazuje na to, že vychází z dané situace, jež je tu do
doby, než žalobkyně důvod tvrzeného nároku blíže objasní, a že nemůže v tomto
směru žádné závěry předjímat a tak soud prvního stupně zavazovat, dokud tento
soud sám tuto problematiku nezhodnotí. Jak správně upozornila dovolatelka,
rozhodnutím, jímž odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně o
zastavení řízení, řízení končí, žalobce tedy nebude mít příležitost žalobu
jakkoliv doplňovat a soud prvního stupně již nebude věc posuzovat. Pokud se
tedy po vyhodnocení dosahu sjednané rozhodčí doložky ukáže být rozhodným, zda
se žalobou uplatněný nárok vztahuje k té či oné z uvedených smluv, nezbude než
zjednat si v této otázce jasno postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. To je
zároveň odpověď na dovolací námitku, jejímž prostřednictvím žalobkyně vytýkala
odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, jestliže rozhodnutí soudu prvního
stupně nezrušil, ačkoliv posoudil žalobu jako neurčitou.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je
podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil,
včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení [§ 242 odst. 2
písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř.
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2009
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu