23 Cdo 1228/2017-1391
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobce WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, se sídlem v Brně –
Štýřicích, Kamenná 835/13, PSČ 639 00, IČO 2578450, zastoupeného JUDr. Jiřím
Hartmannem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, za
účasti vedlejších účastníků na straně žalobce a) České národní banky, se sídlem
v Praze 1, Na Příkopě 28, PSČ 115 03, IČO 48136450, b) Tapovan, s.r.o., se
sídlem v Pardubicích, Polabiny, Fáblovka 404, PSČ 533 52, IČO 29021791,
zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Revoluční 655/1, PSČ 110 00, c) Management Investment Group Inc., ID:3746180,
se sídlem 16192 Coastal Higway, Lewes, Delaware 19958, The United States of
America, d) TIS & Co s.r.o., se sídlem v Mělníku, Českolipská 776, PSČ 276 01,
IČO 27209326, e) GATEWAY INVESTMENT, INC., se sídlem 1821 Logan Avenue,
Cheyenne, Wyoming 82001, The United States of America, ID: 000458272,
zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Türkova
2319/5, PSČ 149 00, f) P. B., bytem XY, g) K. I., nar. XY, bytem XY, h)
Rozhodčí centrum a.s., se sídlem v Praze 4, Nusle, Na Pankráci 404/30a, PSČ 140
00, IČO 27494756, proti žalovanému LLAINFAIR CARAINION CWNI DALLIANNOL Ltd.
(dříve TROWMART LIMITED), se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a
Severního Irska, Londýn, Suite 319-3 32 Treadneedle Street, EC2R8AY,
zastoupenému JUDr. Martinem Salokou, advokátem, se sídlem v Košicích, Zvonárska
8, Slovenská republika, se zmocněncem pro doručování Mgr. Richardem Merkunem,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, za účasti
vedlejších účastníků na straně žalovaného 1. MOLA AQUARIA, s.r.o., se sídlem v
Praze 1, Václavské nám. 33, PSČ 110 00, IČO 27193586, zastoupené JUDr. Marinou
Machytkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, PSČ 110 00,
2. M. S., bytem XY, 3. I. V., bytem XY, 4. OOO KOMFORT, IČ 10777602117017, se
sídlem Projezd Iĺmenskij 15/STR. 1, 127 238 Moskva, Ruská federace, 5. JUINVEST
Plynární s.r.o., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, IČO
28242408, 6. OOO Strajps, se sídlem Pereulok partijnyj 1 57 STr. 1, 115 093
Moskva, Ruská federace, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 101/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, č. j. 18 Co 50/2015-533, t a k t o :
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, č. j. 18 Co 50/2015-533,
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 11. 2014, č. j. 65 C
101/2014-377, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, č. j. 18 Co
313/2015-809, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, č. j. 18
Co 413/2015-811, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 25. 11. 2014, č. j. 65 C
101/2014-377, neprominul žalovanému zmeškání lhůty k podání odvolání proti
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2014, č. j. 65 C
101/2014-22, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2014, č. j. 65 C 101/2014-199. Opatrovnice žalovaného požádala dne 17. 11. 2014 o prominutí zmeškání
lhůty k podání odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2014, č. j. 65 C 101/2014-22, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
29. 8. 2014, č. j. 65 C 101/2014-199. Svoji žádost odůvodnila tím, že v době od
28. 9. 2014 do 19. 10. 2014 absolvovala komplexní lázeňskou péči, na kterou
téměř bezprostředně navázala její dočasná pracovní neschopnost, která nadále
trvá. Výše uvedená usnesení byla spolu s usnesením o ustanovení opatrovníkem
žalovaného ze dne 7. 10. 2014, č. j. 65 C 100/2014-320, doručena opatrovnici
žalovaného do datové schránky dne 9. 10. 2014, přičemž poslední den lhůty k
podání odvolání byl 24. 10. 2014. Soud zjistil, že lázeňská péče opatrovnice
žalovaného trvala od 28. 9. do 19. 10. 2014 a její pracovní neschopnost
započala dne 24. 10. 2014. Soud prvního stupně měl za to, že opatrovnice
žalovaného měla v rozmezí od 19. 10. 2014 do 24. 10. 2014 dostatečně dlouhý
časový prostor k podání odvolání, případně mohla v této lhůtě podat odvolání
alespoň blanketní, který by odůvodnila v dodatečné lhůtě. Z uvedených důvodů
nespatřoval soud prvního stupně naplnění důvodů pro prominutí zmeškání lhůty
pro podání odvolání a návrh žalovaného zamítl. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2015, č. j. 18 Co 50/2015-533, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně vyšel při posouzení žádosti
žalovaného ze standardního výkladu, že omluvitelným ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. může být nejen důvod vyplývající z objektivních okolností, ale i zaviněné
jednání nebo opomenutí, pokud je lze považovat s ohledem na okolnosti
konkrétního případu za omluvitelné. Vzal správně na zřetel zásadu, že prominutí
zmeškání lhůty je opatřením výjimečným, protože zasahuje do právní jistoty
ostatních účastníků řízení. Odvolání žalovaného není podle odvolacího soudu
způsobilé zvrátit závěry soudu prvního stupně, které v tomto směru učinil. V projednávané věci opatrovnice ani netvrdila žádnou objektivní okolnost, pro
niž nebylo možné podat odvolání včas, když připustila, že v období od 20. 10. 2014 vyřizovala jinou agendu. Tvrzený důvodů zmeškání lhůty k podání odvolání
tedy zavinila opatrovnice sama tím, že se rozhodla provést procesní úkony v
dané věci (podání odvolání) až v poslední den odvolací lhůty. Toto organizační
pochybení nelze považovat za omluvitelné ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. právě
vzhledem k okolnostem případu. Z připojených listin nevyplývá, že opatrovnice
byla během pracovní neschopnosti, zahájené 24. 10. 2014, hospitalizována,
opatrovnice je advokátkou, tedy odbornicí v oblasti procesního práva.
Nápravu
situace, kterou opatrovnice svým organizačním rozhodnutím způsobila, bylo i za
nově vzniklých okolností – pracovní neschopnost - možné zjednat odesláním
včasného banketního odvolání elektronickou poštou.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým jej napadl z
důvodu nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřuje
žalovaný v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo
procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny,
případně se odvolací soud při řešení těchto otázek odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel formuloval následující otázky:
1. Zda je soud ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. povinen prominout
zmeškání lhůty, jestliže tuto lhůtu účastník nebo jeho zástupce zmeškal z
omluvitelných důvodů, za situace, kdy překážka zakládající omluvitelný důvod
nastane až v průběhu, resp. v poslední den této lhůty, respektive zda
skutečnost, že překážka, která způsobila zmeškání lhůty, nastala až v průběhu
resp. v poslední den lhůty, má vliv na omluvitelnost zmeškání lhůty.
2. Zda pracovní neschopnost zahájená rozhodnutím ošetřujícího lékaře až
v průběhu, resp. v poslední den zmeškané lhůty a trvající i v poslední den
zmeškané lhůty je omluvitelným důvodem ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř., a to
bez dalšího nebo pouze za určitých podmínek.
3. Zda omluvitelnost důvodu zmeškání lhůty podle § 58 odst. 1 o. s. ř.
je rázu objektivního či subjektivního, tedy zda soud má při posuzování
omluvitelnosti přihlédnou k osobě toho, kdo lhůtu zmeškal, tedy například k
tomu, zda se jedná o osobu bez právního vzdělání, osobu s právním vzděláním či
advokáta, a případně jaká jsou kritéria subjektivního posuzování.
4. Zda na posuzování omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty má vliv
skutečnost, že tento důvod nastal u opatrovníka, který je na straně žalovaného
jedinou osobou, jíž byla doručena předmětná rozhodnutí, o nichž žalovaný
samotný vůbec nevěděl a nemohl se proti nim sám odvolat.
5. Zda na posuzování omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty v podobě
pracovní neschopnosti zahájené rozhodnutím ošetřujícího lékaře až v průběhu,
resp. v poslední den zmeškané lhůty má vliv i předcházející dlouhodobá
komplexní lázeňská péče (jež je také dočasnou pracovní neschopností) končící až
v průběhu zmeškané lhůty. Podle dovolatele by se měl dovolací soud jasně a komplexně vyjádřit k vztahu
mezi pracovní neschopností a omluvitelností důvodu zmeškání lhůty, když má za
to, že se jedná o otázku v praxi nikoli výjimečnou a mnohdy zcela zásadní,
dosud však Nejvyšším soudem dostatečně neřešenou. V dovolání žalovaný citoval
závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25
Cdo 1376/2009, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS
396/01. Žalovaný v dovolání především akcentoval, že 15 denní lhůta k podání odvolání
je stanovena ve prospěch ochrany práv účastníka řízení a že účastník nemůže být
nucen předvídat zcela objektivně nepředvídatelné okolnosti, které mu mohou
bránit v potřebných procesních úkonech. Nelze tudíž klást k tíži účastníka, že
se jeho opatrovnice nevyjádřila již před započetím své pracovní neschopnosti. Žalovaný navíc zdůraznil, že opatrovnice žalovaného se o skutečnosti, že je
opatrovnicí žalovaného se sídlem v zahraničí, dozvěděla až s předmětnými
usneseními, proti nimž podávala odvolání. Mezi soudem a opatrovnicí neproběhla
před ustanovením opatrovníkem jakákoliv neformální přípravná komunikace, neboť
soud by pak nepochybně nemohl jmenovat opatrovníkem osobu s vážnými zdravotními
problémy a toho času v dočasné pracovní neschopnosti – uprostřed komplexní
lázeňské péče na druhém konci republiky. Opatrovnice žalovaného byla v pracovní
neschopnosti celkem 11 dnů z 15 denní lhůty k podání odvolání. Současně se
dovolatel ohradil proti závěrům obou soudů, podle nichž měla opatrovnice
žalovaného podat alespoň blanketní odvolání, když takový institut o. s. ř. nezná a takové odvolání je zpravidla svým obsahem v rozporu přinejmenším s §
205 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně i
odvolacího soudu, odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 3132/07, a na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se tzv. blanketního odvolání a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, příp. zamítl. Vedlejší účastník na straně žalobce Tapovan s.r.o. ve vyjádření k dovolání
navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. aby bylo zamítnuto, přičemž zejména
zdůraznil, že k žádosti o prominutí zmeškání lhůty byl připojen mj. formulář
rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti s datem 24. 10. 2014, s otiskem
razítka lékaře a nečitelným podpisem, na němž nebylo vyplněno ani to, jaké
osoby se má dočasná pracovní neschopnost týkat; dále byly povolené vycházky na
24. 10. 2014 od 10.00 hod. do 16.00 hod.
Opatrovník tak mohl během těchto šesti
hodin podat alespoň blanketní odvolání, případně sehnat způsobilého substituta
k podání odvolání. Opatrovník netvrdil ani nedoložil, že by zde byl důvod,
který byl jednak omluvitelný, jednak jej vyloučil z podání odvolání a trval až
(alespoň) do patnáctého dne předtím, než podal žádost o prominutí zmeškání
lhůty. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se
podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání
přípustné
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání žalovaného je přípustné, neboť odvolací soud se při posuzování
otázky, co jsou omluvitelné důvody zmeškání lhůty k podání odvolání, odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, např. od usnesení ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2350/2016, či usnesení ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo
5379/2015. Podle § 58 odst. 1 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo
jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu,
který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a
je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon. Odpověď na všechny dovolatelem výše formulované otázky poskytl Nejvyšší soud
již ve svém usnesení ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2350/2016, v němž
vyložil, že „účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit
účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu
zmeškal lhůtu (on nebo jeho zástupce) "z omluvitelného důvodu". Po účastníku
řízení nelze spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty, jestliže
nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu (jeho zástupci) zabránila provést
procesní úkon včas.
Tato překážka nebo jiná okolnost - má-li být důvodem k
prominutí zmeškání lhůty - musí představovat "omluvitelný důvod"; příčina toho,
proč účastník řízení (jeho zástupce) zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s
ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných
důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci omluvit). Omluvitelným důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i
okolnosti účastníkem (jeho zástupcem) způsobené či jinak zaviněné, jestliže je
lze za dané situace považovat za omluvitelné (za důvod ospravedlňující zmeškání
lhůty). Za omluvitelný důvod, pro který účastník řízení zmeškal lhůtu, je tedy
třeba ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak
takovou překážku (událost), která účastníku řízení (jeho zástupci) objektivně
(nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i
okolnost účastníkem řízení (jeho zástupcem) případně způsobenou nebo jinak
zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem
okolnostem případu a k poměrům účastníka řízení (jeho zástupce) - za
omluvitelnou (srov. též právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 9. 2015 sp. zn. 21 Cdo 30/2015, které bylo uveřejněno pod č. 63 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016).“
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dále vyložil, že „dočasná pracovní
neschopnost představuje právem uznanou dočasnou nemožnost výkonu pojištěné
činnosti u osoby, která je pojištěná podle zákona č. 187/2006 Sb., o
nemocenském pojištění (ve znění pozdějších předpisů); nemocenského pojištění
mohou být účastny též osoby samostatně výdělečně činné, a tedy i advokáti. Ten,
kdo byl uznán dočasně práce neschopným, není po dobu trvání této překážky
povinen vykonávat pojištěnou činnost, která je zdrojem jeho výdělku (příjmů);
je-li účasten nemocenského pojištění, má právo na nemocenské. Byl-li tedy
advokát uznán dočasně práce neschopným, znamená to (mimo jiné), že po dobu
trvání dočasné pracovní neschopnosti není povinen poskytovat právní pomoc, aniž
by bylo samo o sobě významné, do jaké míry nepříznivý zdravotní stav advokáta
ho vyřazuje z možnosti (objektivně vzato) provést jednotlivé úkony právní
pomoci.“
Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rovněž zdůraznil, že pokud advokát soudu
doložil, že byl v době uplynutí předmětné lhůty v pracovní neschopnosti, a
proto nebyl povinen poskytovat právní služby, bylo třeba tuto skutečnost
pokládat za omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo významné, z jakých konkrétních zdravotních důvodů byl tento
advokát uznán dočasně práce neschopným. Není přitom významné, zda měl v době
své pracovní neschopnosti přístup k datové schránce či „e-mailové adrese“,
prostřednictvím které byl (jinak) schopen „komunikovat se soudy“ (srov. usnesení ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2350/2016). V usnesení ze dne 1. 6. 2016, sp. zn.
26 Cdo 5379/2015, Nejvyšší soud
zdůraznil, že „pro závěr, zda žalovaná zmeškala lhůtu k podání odporu proti
platebnímu rozkazu, není významné, kdy (v jaké okamžiku běhu lhůty – zda na
jejím začátku, v průběhu či na konci) k uvedené události mělo dojít. Stanoví-li
zákon k podání odporu proti platebnímu rozkazu patnáctidenní lhůtu, bylo zcela
v dispozici žalované, aby této lhůty stanovené ve prospěch ochrany jejích práv
využila. Nelze jí proto klást k tíži, že ho nepodala dříve – srov. mutatis
mutandis nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 396/01 ze dne 5. 12. 2001 (N
194/24 SbNU 457), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo
1376/2009“.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, podle nějž tvrzený
důvod zmeškání lhůty k podání odvolání zavinila opatrovnice sama tím, že se
rozhodla provést procesní úkony v dané věci až v poslední den odvolací lhůty, a
že toto organizační pochybení nelze považovat za omluvitelné ve smyslu § 58
odst. 1 o. s. ř., je nesprávný a rozporný s ustálenou rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu. Ze skutkových zjištění se nepodává, že by se opatrovnice
„sama rozhodla provést procesní úkon v dané věci až v poslední den lhůty“,
nýbrž to, že prvních 10 dní lhůty jí v tom bránila objektivní překážka, neboť
podstupovala komplexní lázeňskou péči, a poslední den lhůty započala její
dočasná pracovní neschopnost; skutečnost, že poslední den lhůty započala její
pracovní neschopnost, a že neučinila předmětný procesní úkon před touto
pracovní neschopností (ve zbylých 4 dnech lhůty), nemůže jít (bez dalšího)
opatrovnici, resp. žalovanému k tíži. Skutečnost, zda byla opatrovnice během
pracovní neschopnosti hospitalizována či nikoli, či zda mohla nápravu vzniklé
situace zjednat odesláním včasného blanketního odvolání elektronickou poštou,
je přitom bezvýznamná. Důvody, pro něž odvolací soud stejně jako soud prvního
stupně odmítly prominout zmeškání lhůty k podání odvolání, jsou v rozporu s
výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu.
Závěrem lze připomenout, že výše uvedené judikaturní závěry se
nepoužijí v situaci, kdy by bylo zjištěno, že opatrovnice byla uznána dočasně
neschopná práce, ačkoliv to ve skutečnosti neodůvodňoval její zdravotní stav,
ani jiný v zákoně stanovený důvod (srov. opět usnesení ze dne 7. 12. 2016, sp.
zn. 21 Cdo 2350/2016). V projednávané věci však nic takového nebylo zjištěno
ani tvrzeno.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a
nejsou splněny předpoklady pro to, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
změnil, Nejvyšší soud aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože
důvody, pro které dovolací soud rozhodnutí zrušil, platí též pro rozhodnutí
soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s.
ř. zrušil též jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud současně podle § 243e odst. 2 věty třetí o. s. ř. zrušil i
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, č. j. 18 Co 313/2015-809,
jímž byla odmítnuta odvolání žalovaného ze dne 17. 11. 2014 a ze dne 16. 1.
2015 proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2014, č. j. 65 C
101/2014-199, jímž bylo nařízeno předběžné opatření, kterým soud uložil
žalovanému konkrétní povinnosti, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.
11. 2015, č. j. 18 Co 413/2015-811, jímž byla odmítnuta odvolání žalovaného ze
dne 17. 11. 2014 a ze dne 11. 9. 2015 proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu
1 ze dne 24. 7. 2014, č. j. 65 C 101/2014-22, jímž byla odložena vykonatelnost
rozhodčího nálezu ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. Rsp 286/14, která jsou na
zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu závislá.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí o věci
(§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu