USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce, ve věci žalobkyně ZA VODOU s. r. o., se sídlem v Praze, Platnéřská 88/9, identifikační číslo osoby 03838641, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze, U Nikolajky 833/5, proti žalovanému Matyáši Šandovi, se sídlem v Praze, Anastázova 14/4, identifikační číslo osoby 68854536, zastoupenému JUDr. Veronikou Blaškovanovou, advokátkou se sídlem v Praze, Písecká 1967/5, o zaplacení částky 5.200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 25/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2023, č. j. 29 Co 299/2023-304, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 16.214 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právní zástupkyně žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2022, č. j. 8 C 25/2019-219, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 5.200.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.200.000 Kč za období od 11. 8. 2016 do 12. 8. 2018 (výrok II),
2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2023, č. j. 29 Co 299/2023-304, odmítl odvolání žalovaného proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu co do částky 1.200.000 Kč a co do úroku ve výši 2,5% měsíčně z částky 601.037,45 Kč za období od 15. 7. 2015 do zaplacení, co do úroku ve výši 2,5% měsíčně z částky 108.097 Kč za období od 13. 8. 2015 do zaplacení, co do úroku ve výši 2,5% měsíčně z částky 1.000.000 Kč za období od 18. 8. 2015 do zaplacení, co do úroku ve výši 2,5% měsíčně z částky 2.290.865,55 Kč za období od 23. 11. 2015 do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.200.000 Kč za období od 13. 8. 2018 do zaplacení, a ve zbytku, tj. co do povinnosti zaplatit částku 4.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně za období od 10. 7. 2016 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (třetí výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku v části, jíž odvolací soud zamítl žalobu o zaplacení částky 1.200.000 Kč s příslušenstvím, a v rozsahu třetího výroku, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě otázek, které dosud nebyly vyřešeny v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
4. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že dovolání považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
10. Dovolání není přípustné.
11. Dovolatelka předně zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, který přijal závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.
12. Tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá.
13. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovozuje, že jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. (Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.)
14. Současně pojem dobrých mravů není v zákoně upraven a je definován v judikatuře. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod číslem 16/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod číslem 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mnohé další). Tento názor je konformní se závěrem obsaženým v judikatuře Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněné pod číslem 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
15. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Uvedené lze přitom vztáhnout i na případy, kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2128/2023).
16. Při posuzování otázky neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy odvolací soud zohlednil všechny rozhodné okolnosti na straně žalovaného i dovolatelky, jeho úvaha v tomto směru odpovídá zjištěným okolnostem a taktéž není zjevně nepřiměřená.
17. Dovolatelka úvahu odvolacího soudu zpochybňuje poukazem na absolutní výši úrokové sazby a absenci účelového určení úvěru, jež tuto výši odůvodňuje. Tyto námitky ale nereflektují podstatu důvodů, pro které odvolací soud shledal na straně dovolatelky v případě uzavření úvěrové smlouvy deficit dobromravného jednání.
18. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, nízká kupní cena (není-li v rozporu s cenovými předpisy), pokud byla výsledkem smluvního ujednání účastníků, aniž by uzavření právního úkonu doprovázela (doprovázely), resp. na uzavření smlouvy měla (měly) vliv i okolnost (okolnosti), v jejímž (jejichž) důsledku by se takové jednání příčilo dobrým mravům, nesleduje nemravný cíl ani nemá nemravný důsledek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2012, nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2139/2022).
19. Dovolatelka však zjevně přehlíží, že v poměrech věci zde vedené důvody vyslovení neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy nespočívají toliko v nepřiměřenosti úplaty za poskytnuté plnění (tj. ve výši úrokové sazby), ale právě ve specifických okolnostech, jež vznik úvěrové smlouvy provázely.
20. Odvolací soud v napadeném rozsudku náležitě zdůvodnil, proč zajištění a utvrzení dluhu žalovaného z úvěrové smlouvy spolu se zástavní smlouvou měly skutečně sloužit k navýšení dluhu z úvěrové smlouvy, a proč právní jednání zastíralo faktický účel, a to převod předmětných nemovitostí, a to za cenu více než o polovinu nižší, než byla cena obvyklá.
21. Za této situace nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že toto právní jednání považoval za absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580, § 588 o. z.). Na uvedeném závěru by totiž ničeho neměnila ani dovolatelkou tvrzená přiměřenost výše úrokové sazby ve výši 30 % ročně.
22. Přípustnost dovolání proto nezakládají ani námitky dovolatelky ohledně „oddělitelnosti právních jednání“, kterými dovozuje, že je možné oddělit ujednání o úrocích z prodlení od zbytku smlouvy, která tak bude považována za platnou. Je tomu tak právě proto, že důvod neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy – jak vyložil odvolací soud – není dán jen sjednanou výší úrokové sazby, ale spočívá ve specifických okolnostech a důvodech, za nichž byly peněžní prostředky žalovanému poskytnuty.
23. Obdobně nelze ničeho odvolacímu soudu vytknout, že při hodnocení všech okolností smluvního ujednání účastníků přihlédl i k výši ujednání o smluvní pokutě. Případný tak není odkaz dovolatelky na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněném pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolací soud v něm akcentuje stanovisko, dle kterého moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. již nelze chápat jako zvláštní případ obsahové kontroly smluvního ujednání, nýbrž je třeba ji vnímat jako způsob dodatečné kontroly přiměřenosti konkrétního nároku. Dovolací soud dovodil, že v režimu nového občanského zákoníku již musí existovat mezi moderací smluvní pokuty a kontrolou mravnosti právního jednání strukturální rozdíl, jinak by bylo ustanovení § 2051 o. z. nadbytečné. Mělo-li by ustanovení § 2051 o. z. sloužit k moderaci ujednání, pak lze stěží odůvodnit, v čem a proč se má tento nástroj lišit od toho, co se zkoumá při provádění kontroly mravnosti obsahu právního jednání, a z jakého důvodu má vést k odlišnému následku než kontrola mravnosti (tj. neplatnost ujednání vs. moderovatelnost). Ze současné právní úpravy ostatně ani neplyne závěr, že účelem moderace podle § 2051 o. z. by mělo být zachování platnosti ujednání o smluvní pokutě, které se z důvodu své nepřiměřenosti příčí dobrým mravům. V občanském zákoníku není obsaženo pravidlo, které by umožňovalo (jakékoli) ujednání rozporné s dobrými mravy soudním zásahem zredukovat na míru ještě odpovídající dobrým mravům, či obdobným způsobem zredukovat toliko konkrétní následek příslušného ujednání.
24. Jestliže se tedy dovolatelce prostřednictvím dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit úsudek odvolacího soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, pak není ani prostor pro případnou moderaci smluvní pokuty na míru ještě odpovídající dobrým mravům. Obdobný závěr lze vztáhnout i na tvrzení dovolatelky o nutnosti postupovat dle § 577 o. z.
25. V takto ustaveném rámci pak přípustnost dovolání nezakládají ani námitky o nesprávné aplikaci § 1796 o. z. či § 433 o. z. Ani zpochybnění správnosti těchto závěrů odvolacího soudu se totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatelky, neboť souběžně zastávaný názor odvolacího soudu o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy v rámci dovolacího přezkumu obstál. Dovolací soud proto také dále samostatně neposuzoval otázku promlčení námitky relativní neplatnosti.
26. Dovolací soud totiž ve své ustálené rozhodovací praxi ke způsobilému vymezení dovolacího důvodu uvádí závěr, dle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
27. Dovolání v části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
28. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu