23 Cdo 1327/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D. ve věci žalobkyně JAF HOLZ spol. s r.o., se sídlem Vyškov, Pustiměřská
717/9, PSČ 682 01, identifikační číslo osoby 46353283, zastoupené JUDr. Zdeňkem
Hrouzkem, advokátem se sídlem Brno, Pražákova 1008/69, proti žalované Beskydská
stavební, a.s., se sídlem Třinec, Frýdecká 225, PSČ 739 61, identifikační číslo
osoby 28618891, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem
Ostrava-Moravská Ostrava, Poděbradova 1243/7, o zaplacení 202 175,70 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 181/2009, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11.
2016, č. j. 8 Cmo 304/2016-322, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2016, č. j. 8 Cmo
304/2016-322, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2016, č. j. 4
Cm 181/2009-310, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 11. 2016, č. j. 8 Cmo 304/2016-322,
potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22 9. 2016, č. j. 4 Cm
181/2009-310, jímž bylo rozhodnuto, že zpětvzetí žaloby je neúčinné.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) dospěl k závěru, že Krajský
soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl správně, když dovodil,
že zpětvzetí žaloby je neúčinné. Odvolací soud vyšel z obsahu spisu, podle
něhož poté, co nabyl právní moci rozsudek pro zmeškání, žalovaná uhradila
žalobkyni přisouzenou částku. Podle odvolacího soudu tak žalovaná učinila
proto, aby se vyhnula dalším nákladům za exekuční řízení. Rozsudek pro zmeškání
byl pak následně zrušen nálezem Ústavního soudu a na základě tohoto zrušení
rozsudku pro zmeškání vzala žalobkyně žalobu zpět s tím, že pohledávka byla již
uhrazena. Odvolací soud při přezkoumání existence vážného právního zájmu
žalované na rozhodnutí ve věci vzal v úvahu ekonomický zájem žalované,
vyplývající z toho, že jí vznikly již značné náklady na právní zastoupení
rovnající se téměř žalované jistině, a pokud by soud souhlasil se zpětvzetím
žaloby ze strany žalobkyně a řízení zastavil, žalované by náklady řízení
přiznány být nemohly.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání
ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vymezila tím, že
odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při
řešení otázky posouzení vážného důvodu žalované pro nesouhlas se zpětvzetím
žaloby, a to od usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 719/2011, a usnesení ze dne 20. 8.
2003, sp. zn. 21 Cdo 371/2003, podle nichž vážné důvody, které opodstatňují
nesouhlas se zpětvzetím návrhu, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo
jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.)
zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto; vážné důvody pro
nesouhlas se zpětvzetím žaloby ale nemůže mít žalovaný nebo jiný účastník
řízení tehdy, jestliže v řízení vymáhaný nárok žalobce byl již mimosoudně
(dobrovolně) splněn (uspokojen) či jinak zanikl. Žalobkyně má tedy za to, že
odvolací soud nesprávně posoudil vážnost důvodů pro nesouhlas se zpětvzetím
žaloby v dané věci, jestliže žalovaná po vydání rozsudku pro zmeškání uhradila
žalobkyni přisouzenou částku dobrovolně, nikoliv pod tlakem návrhu na nařízení
exekuce. Podle dovolatelky mohla žalovaná vyjádřit svůj případný nesouhlas s
úhradou žalované částky plněním prostřednictvím soudní úschovy nebo mohla
požádat o odklad vykonatelnosti pravomocného rozhodnutí Nejvyšší soud v řízení
o dovolání. Žalovaná ale plnila dobrovolně a vyvolala soudní řízení na základě
žaloby o vydání bezdůvodného obohacení ve stejné výši, v jaké plnila žalobkyni.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu
změnil a rozhodl tak, že zpětvzetí žaloby je účinné a řízení se zastavuje.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dospěl k závěru, že
dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu
se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní
otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Podle ustálených závěrů Nejvyššího soudu, vezme-li
žalobce žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany
žalovaného, pak žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby;
důvody žalovaného nemohou být považovány za vážné ve smyslu § 222a odst. 2 o.
s. ř. - srov. závěry velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu, obsažené v rozsudku ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo
3309/2011, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz, v němž se Nejvyšší soud
přiklonil k závěrům přijatým usnesením Nejvyššího soudu dne 16. 9. 1999, sp.
zn. 25 Cdo 1792/99, publikovaném v Soudní judikatuře, číslo sešitu 5/2000 pod
označením SJ 54/2000. Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp.
zn. 29 Cdo 851/2013 a též v usnesení ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo
4182/2015, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz, setrval na přijatém závěru,
že žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby ve smyslu §
222a odst. 2 o. s. ř. v situaci, kdy žalobce vzal žalobu zpět poté, co žalovaný
uplatněnou pohledávku uhradil na základě pravomocného rozhodnutí soudu,
následně zrušeného v řízení o mimořádném opravném prostředku.
Nejvyšší soud proto považuje dovolání žalobkyně za důvodné, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném
právním posouzení vážného důvodu nesouhlasu žalované se zpětvzetím žaloby a
nesprávném právním závěru, že zpětvzetí žaloby není účinné, vyplynulo-li z
obsahu spisu, že žalobkyně vzala žalobu zpět poté, co žalovaná na základě
pravomocného rozsudku pro zmeškání, později zrušeného nálezem Ústavního soudu,
uhradila žalobkyni přisouzenou částku.
S ohledem na výše uvedené, kdy dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxí dovolacího soudu,
a dovolání je důvodné, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle §
243e odst. 1 o. s. ř., bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil; jelikož
důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i usnesení soudu prvního
stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s.
ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1,
věta za středníkem o. s. ř.); soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení
včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2017
JUDr. Kateřina H
o r n o ch o v á
předsedkyně senátu