29 Cdo 719/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní
věci navrhovatele Ing. J. K., CSc., zastoupeného Mgr. Radkem Bláhou, advokátem
se sídlem v Praze 1-Novém Městě, Panská 891/5, za účasti společnosti Sokolovská
uhelná, právní nástupce, a. s., se sídlem v Sokolově, Staré náměstí 69,
identifikační číslo osoby 26 34 83 49, PSČ 356 01, zastoupené JUDr. Pavlem
Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, PSČ 360 20, o udělení
zmocnění svolat mimořádnou valnou hromadu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod
sp. zn. 49 Cm 94/2010, o dovolání společnosti Sokolovská uhelná, právní
nástupce, a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2010,
č. j. 14 Cmo 218/2010 – 58, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2010, č. j. 14 Cmo
218/2010-58, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným usnesením zrušil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze
dne 26. března 2010, č. j. 49 Cm 94/2010-10, řízení zastavil a rozhodl, že
společnost Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s. (dále jen „společnost“) je
povinna zaplatit navrhovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením § 222a odst. 1 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), poté, co navrhovatel vzal svůj návrh na
zahájení řízení o zmocnění ke svolání mimořádné valné hromady v celém rozsahu
zpět dříve, než bylo odvolací řízení pravomocně skončeno. Vážné důvody pro
vyslovení neúčinnosti zpětvzetí návrhu na zahájení řízení podle § 222a odst. 2
o. s. ř. odvolací soud neshledal. Dovodil, že pokud by konstatoval neúčinnost
zpětvzetí návrhu na zahájení řízení, musel by jej v odvolacím řízení jako
nedůvodný zamítnout, neboť ztratil své opodstatnění, když společnost po podání
návrhu na zahájení řízení sama vyhověla navrhovanému požadavku a svolala
mimořádnou valnou hromadu na den 22. dubna 2010.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala společnost dovolání, v němž co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do
důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že žádost navrhovatele o svolání valné hromady ze dne 8.
února 2010 svým obsahem odporovala požadavkům kladeným na obsah žádosti o
svolání mimořádné valné hromady podle § 181 odst. 2 obchodního zákoníku (dále
jen „obch. zák.“) Poukazuje na to, že jí navrhovatel doručil dne 22. března
2010 doplnění odůvodnění žádosti a paradoxně téhož dne odeslal soudu návrh na
zmocnění ke svolání mimořádné valné hromady. Navrhovatel tedy podával návrh na
zahájení řízení již s vědomím, že jej bude brát zpět, neboť na základě doplněné
žádosti společnost mimořádnou valnou hromadu svolá, což také 22. dubna 2010
učinila.
Dovolatelka předkládá následující otázky zásadního právního významu:
– zda je ve smyslu ustanovení § 222a odst. 2 o. s. ř. vážným důvodem na straně
akciové společnosti právní zájem na vydání meritorního rozhodnutí ve věci,
kterým jedině lze najisto postavit, zda představenstvo společnosti porušilo
svoji povinnost podle ustanovení § 181 odst. 2 obchodního zákoníku svolat
mimořádnou valnou hromadu.
– zda stíhá představenstvo akciové společnosti, s ohledem na jeho povinnost
jednat s péčí řádného hospodáře podle § 194 odst. 5 obch. zák., povinnost
svolat mimořádnou valnou hromadu i za situace, kdy je již z obsahu žádosti
akcionáře zřejmé, že žádost není způsobilá (podle zákona nebo stanov) k tomu,
aby mohla být valnou hromadou projednána, aby o návrhu usnesení akcionáře tak
bylo platně valnou hromadou rozhodnuto a aby vůbec takové usnesení mohlo být
vykonatelné, neboť příslušný bod (4.) pořadu jednání dle žádosti je fakticky (i
po právní stránce) neproveditelný.
– zda vůbec vzniká povinnost představenstva akciové společnosti svolat
mimořádnou valnou hromadu k žádosti akcionáře za předpokladu, že akcionářem je
svolávána mimořádná valná hromada postupem dle § 181 odst. 1 a odst. 2 obch.
zák. k projednání takové záležitosti, která není dle stanov nebo zákona
zařazena do působnosti valné hromady akciové společnosti.
Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) ve vazbě na ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., a je i důvodné.
Ustanovení § 222a o. s. ř. určuje, že vezme-li žalobce (navrhovatel) za
odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě
v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení
zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k
odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné
(odstavec 1).
Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí,
odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po
právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení (odstavec 2).
Protože občanský soudní řád nestanoví, co lze považovat za „vážné důvody“ ve
smyslu § 222a odst. 2 o. s. ř., uvedené posouzení náleží soudu rozhodujícímu v
odvolacím řízení; dovolací soud může jeho úvahu zpochybnit, jen je-li zjevně
nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2005, sp.
zn. 22 Cdo 646/2005 nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 1istopadu 2008, sp.
zn. 29 Cdo 4028/2008, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím
návrhu, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má
právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o
návrhu bylo meritorně rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím návrhu
má žalovaný (jiný účastník) v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§
81) nebo které mohlo být zahájeno též na jeho návrh (např. v řízení o
vypořádání společného jmění manželů nebo v řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví), nebo také tehdy, jestliže se navrhovatel
(žalobce) zpětvzetím návrhu snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj
nepříznivého rozsudku, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu
vyřešení věci dohodou účastníků. To, že má vážné důvody, tvrdí a prokazuje ten,
kdo se zpětvzetím návrhu nesouhlasí. Tato osoba také nese pro ni nepříznivé
následky vyplývající z toho, že vážné důvody přes výzvu soudu netvrdila nebo
neprokázala. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II.
Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1787).
Podle ustanovení § 181 obch. zák., ve znění účinném do 30. června 2010, platilo
(a stále platí) že akcionář nebo akcionáři společnosti, jejíž základní kapitál
je vyšší než 100,000.000 Kč, kteří mají akcie, jejichž souhrnná jmenovitá
hodnota dosahuje alespoň 3 % základního kapitálu, a dále akcionář nebo
akcionáři společnosti, která má základní kapitál 100 000 000 Kč a nižší, kteří
mají akcie, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota dosahuje alespoň 5 % základního
kapitálu, mohou požádat představenstvo o svolání mimořádné valné hromady k
projednání navržených záležitostí (odstavec 1).
Představenstvo za předpokladu, že je každý z bodů návrhu doplněn odůvodněním
nebo návrhem usnesení, svolá mimořádnou valnou hromadu tak, aby se konala
nejpozději do 40 dnů ode dne, kdy mu došla žádost o její svolání. Lhůta uvedená
v § 184a odst. 2 se zkracuje na 15 dnů. Jde-li o společnost, jejíž akcie byly
přijaty k obchodování na regulovaném trhu, činí lhůta podle první věty 50 dnů a
lhůta uvedená podle druhé věty 21 dnů. Představenstvo není oprávněno navržený
pořad jednání měnit. Představenstvo je oprávněno navržený pořad jednání doplnit
pouze se souhlasem osob, které požádaly o svolání mimořádné valné hromady podle
odstavce 1 (odstavec 2).
V projednávané věci nepovažoval odvolací soud důvody předestřené dovolatelkou
za vážné důvody ve smyslu § 222a odst. 2 o. s. ř., když dovodil, že pokud by
konstatoval neúčinnost zpětvzetí návrhu na zahájení řízení, musel by jej v
odvolacím řízení jako nedůvodný zamítnout, neboť ztratil své opodstatnění, když
společnost po podání návrhu na zahájení řízení sama vyhověla navrhovanému
požadavku a svolala mimořádnou valnou hromadu. Za této situace však měl
odvolací soud – v intencích shora uvedeného – zkoumat, jaké důvody vedly
společnost k tomu, že ač k žádosti navrhovatele podle § 181 odst. 1 obch. zák.
v zákonem stanovené lhůtě valnou hromadu nesvolala, následně k jejímu svolání
přikročila. Je-li pravdivé tvrzení dovolatelky, že valnou hromadu svolala až
poté, co se stala po doplnění původní žádost navrhovatele způsobilým podkladem
pro svolání valné hromady, když původní žádost nesplňovala předpoklady pro její
svolání, tj. že společnost nesvolala valnou hromadu proto, že ji taková
povinnost podáním žádosti nevznikla a vznikla až poté, co navrhovatel původní
žádost doplnil, lze takový stav kvalifikovat jako vážný důvod pro rozhodnutí,
že zpětvzetí návrhu není účinné.
K závěru, zda je splněna některá z podmínek pro rozhodnutí o neúčinnosti
zpětvzetí, proto bylo třeba zkoumat, zda představenstvu na základě žádosti
navrhovatele vznikla povinnost valnou hromadu svolat.
Jak již Nejvyšší soud dovodil v usnesení ze dne 11. dubna 2000, sp. zn. 32 Cdo
2776/99, a rovněž v usnesení ze dne 22. února 2005, sp. zn. 29 Odo 407/2004, od
kterých nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci, logickým a
systematickým výkladem ustanovení § 181 odst. 1 obch. zák., zejména ve vazbě na
ustanovení § 187 obch. zák., je třeba dovodit, že akcionář se může domáhat
svolání mimořádné valné hromady pouze k projednání záležitostí, které patří do
její působnosti.
Stejný závěr lze dle Nejvyššího soudu učinit i tehdy, domáhá-li se akcionář
svolání valné hromady s programem, který sice patří do působnosti valné
hromady, ale pro jehož projednání nejsou splněny zákonem stanovené podmínky.
V projednávané věci, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu, zaslal
navrhovatel žádost o svolání valné hromady společnosti dne 8. února 2010 a
domáhal se jejího svolání za účelem rozhodnutí o schválení rozdělení a výplaty
dividendy.
Podle ustanovení § 178 odst. 1 obch. zák. platí, že akcionář má právo na podíl
na zisku společnosti (dividendu), který valná hromada podle hospodářského
výsledku schválila k rozdělení. Nevyplývá-li z ustanovení stanov týkajících se
prioritních akcií něco jiného, určuje se tento podíl poměrem jmenovité hodnoty
jeho akcií k jmenovité hodnotě akcií všech akcionářů. Společnost nesmí vyplácet
zálohy na podíly na zisku.
Ustanovení § 178 odst. 2 pak určuje, že společnost není oprávněna rozdělit zisk
nebo jiné vlastní zdroje mezi akcionáře, je-li vlastní kapitál zjištěný z řádné
nebo mimořádné účetní závěrky nebo by v důsledku rozdělení zisku byl nižší než
základní kapitál společnosti, zvýšený o
a) upsanou jmenovitou hodnotu akcií, pokud byly upsány akcie společnosti na
zvýšení základního kapitálu a zvýšený základní kapitál nebyl ke dni sestavení
řádné nebo mimořádné účetní závěrky zapsán v obchodním rejstříku, a
b) tu část rezervního fondu nebo ty rezervní fondy, které podle zákona a stanov
nesmí společnost použít k plnění akcionářům.
Předpokladem pro to, aby valná hromady vůbec mohla rozhodovat o výplatě
dividendy, tedy bylo, aby valná hromada schválila řádnou nebo mimořádnou účetní
závěrku, ze které by bylo možné zjistit, zda byly splněny zákonem stanovené
podmínky podmiňující její výplatu.
Za této situace měl, jak shora uvedeno, odvolací soud zkoumat, zda na základě
žádosti navrhovatele vznikla představenstvu povinnost svolat mimořádnou valnou
hromadu, tj. zda byla schválena účetní závěrka, na jejímž základě by bylo možné
o výplatě dividendy rozhodnout (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4284/2007). Nebyla-li v době podání žádosti o svolání
valné hromady schválena účetní závěrka, na jejímž základě by bylo možno
rozhodnout o rozdělení dividendy ani nebyla svolána valná hromada, která by
před rozhodnutím o schválení dividendy schválila účetní závěrku a schválení
účetní závěrky nebylo ani v programu valné hromady, jejíhož svolání se akcionář
domáhal, bylo třeba považovat nesouhlas společnosti se zpětvzetím návrhu za
důvodný.
Protože odvolací soud tímto způsobem nepostupoval, je jeho právní posouzení
věci neúplné, a tedy i nesprávné. Proto Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu
podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
věta druhá a § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. února 2012
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu