29 Cdo 4028/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce
Mgr. M. C., advokáta, , jako správce konkursní podstaty úpadkyně P. C., spol.
s r. o., , zastoupeného Mgr. E. O., advokátkou, , proti žalovanému Ing. P. S.,
, jako správci konkursní podstaty úpadce V. K., , zastoupenému JUDr. I. P.,
advokátkou, , o vydání movitých věcí, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 49 Cm 427/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 13. září 2007, č.j. 6 Cmo 65/2006-222, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 800,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho
zástupkyně.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením - s odkazem na ustanovení
§ 222a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podání ze
dne 17. července 2006, jímž vzal žalobce žalobu v celém rozsahu zpět - zrušil
rozsudek ze dne 13. února 2006, č.j. 49 Cm 427/2003-155, jímž Krajský soud v
Brně zamítl žalobu o vydání movitých věcí specifikovaných ve výroku rozsudku
(dále jen „sporné věci“), a řízení zastavil.
Odvolací soud zdůraznil, že bez ohledu na pravdivost tvrzení žalobce o předání
movitých věcí, je nepochybné, že žalobce již ničeho po žalovaném nepožaduje, a
proto žalovaný nemůže mít oprávněný zájem na tom, aby řízení skončilo
rozhodnutím ve věci samé. Tvrzení žalovaného, že vedení sporu o vydání movitých
věcí brání tomu, aby „na základě pravomocného rozhodnutí vydal hotel
žalobci“ (jde o nemovitost, v níž se mají sporné věci nacházet a o jejímž
vyloučení z konkursní podstaty úpadce V. K. bylo pravomocně rozhodnuto - dále
jen „hotel“), vážným důvodem pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby být nemůže.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodu na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítaje, že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu ohledně (ne)existence vážných
důvodů jeho nesouhlasu se zpětvzetím žaloby a poukazuje na argumentaci
obsaženou ve vyjádření ze dne 28. května 2007. Dodává, že případný úspěch v
dovolacím řízení vedeném mezi týmiž účastníky u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29
Odo 967/2006, jehož předmětem je vyloučení „hotelu“, v němž se sporné věci
nacházejí, ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce může mít vliv na řízení
v této věci.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není
však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 222a o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího
řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu
zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to
neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl
oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné (odstavec 1).
Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí,
odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po
právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení (odstavec 2).
Zákon ponechává posouzení toho, co jsou „vážné důvody“ ve smyslu § 222a odst.
2 o. s. ř., na úvaze soudu rozhodujícího v odvolacím řízení; dovolací soud může
jeho úvahu zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo
646/2005). Vážné důvody, které podstatňují nesouhlas se zpětvzetím návrhu,
zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo
jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo
meritorně rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný
například v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§ 81 o. s. ř.) nebo
které mohlo být zahájeno též na jeho návrh (například v řízení o vypořádání
společného jmění manželů nebo v řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví), nebo také tehdy, jestliže se navrhovatel (žalobce)
zpětvzetím návrhu snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého
rozsudku, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci
dohodou účastníků (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský
soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1181).
Vycházeje z důvodů, pro které soud prvního stupně zamítl žalobu o vydání
sporných věcí (totiž, že do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o žalobě o
vyloučení „hotelu“ ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, nelze
„rozhodnout ve prospěch žalobce k vydání movitých věcí, jež jsou příslušenstvím
nemovitosti“) a z toho, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu již nabylo právní
moci rozhodnutí, jímž bylo vyhověno žalobě o vyloučení „hotelu“ ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadce (viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 20. března 2006, sp. zn. 3 Cmo 101/2004), dospívá Nejvyšší soud k závěru,
že dovolání důvodné není. Je tomu tak již proto, že důvody, pro které soud
prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou, odpadly a výhrady dovolatele ohledně
vlivu meritorního rozhodnutí soudu v této věci na řízení o vyloučení „hotelu“
ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce jsou právně nevýznamné (k tomu
srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo
182/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2004, pod číslem
179 o určovací povaze výroku o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní
podstaty).
Jelikož se žalovanému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž z obsahu spisu se
nepodávají ani vady řízení, k jejichž existenci dovolací soud u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.),
Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného
bylo zamítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobci jeho náklady
řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají ze sazby odměny
advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení
§ 14 odst. 3, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 500,- Kč a z
paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
a celkem činí 800,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu