23 Cdo 133/2022-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně 1 W., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Bogdanem Hajdukem, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Svobody 527, proti žalované K. M. G., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dlouhá 53/6, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 110 C 45/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2021, č. j. 8 Co 319/2020-158, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 374 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Bogdana Hajduka.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vrácení částky 200 000 Kč s příslušenstvím zaplacené žalované na základě faktury ze dne 6. 6. 2016, kterou žalované účtovala za dodávku 20 000 kusů balené vody Komorní Křišťálovka. Žalovaná se bránila tvrzením, že jí žalobkyně 20 000 kusů balené vody nikdy nedodala a že částku 200 000 Kč obdržela od žalobkyně na základě dohody o společném podnikatelském projektu stáčírny vody v objektu XY ze dne 14. 3. 2016.
Okresní soud ve Frýdku-Místku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 110 C 45/2018-112, zamítl žalobu na zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Soud prvního stupně po provedeném dokazování předně konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo k uzavření kupní smlouvy; na faktuře ze dne 6. 6. 2016 byla dodávka 20 000 ks balené vody uvedena pouze z účetních důvodů, ve skutečnosti k ní však nedošlo. Podle soudu prvního stupně nevzniklo žalované ani bezdůvodné obohacení, neboť jí žalobkyně poskytla částku 200 000 Kč na základě dohody ze dne 14. 3. 2016 o společném podnikatelském projektu stáčírny vody v objektu XY. Tento projekt spolupráce nebyl dosud ukončen a smluvní strany si v dohodě vymínily, že částka 200 000 Kč je nevratná. Z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč s
příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně. Nadto opětovně provedl výslech jednatele žalované J. S., svědka M. B. a jednatele žalobkyně J. W. a zopakoval dokazování dohodou ze dne 14. 3. 2016. Na základě takto zjištěných skutečností odvolací soud konstatoval, že žalobkyně částku 200 000 Kč poskytla žalované za účelem stavebních úprav stáčírny vody a že se jedná o částku nevratnou.
Oproti závěru soudu prvního stupně měl však odvolací soud na základě výpovědi svědka B. a jednatele žalované S. za to, že spolupráce mezi žalobkyní a žalovanou byla ukončena, neboť ani jedna ze stran dále nechtěla na společném projektu stáčírny vody pokračovat. Z hlediska právního posouzení se odvolací soud nejprve ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní a žalovanou nebyla uzavřena kupní smlouva, neboť vůlí jednajících stran nebylo uzavřít kupní smlouvu, ale investovat do stáčírny vody.
Dále odvolací soud učinil závěr, že žalovaná se bezdůvodně obohatila tím, že obdržela plnění z právního důvodu, který podle § 2991 odst. 2 o. z. odpadl. Z tohoto důvodu také nemohlo jít o nevratnou půjčku ve výši 200 000 Kč, neboť tato částka představovala investici spojenou s podílem jednatele žalobkyně na zisku plynoucího ze skutečně realizovaného projektu stáčírny. Nadto podle soudu žalovaná částku 200 000 Kč použila na úpravu vnitřních prostor stáčírny, které jsou v jejím vlastnictví, za což žalobkyně neobdržela žádné protiplnění.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč s příslušenstvím
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, v němž k dovolacímu přezkumu předložila otázku, „zda je možné právně kvalifikovat finanční plnění poskytnuté z titulu smluvně sjednané nevratné investice jako bezdůvodné obohacení a žádat vrácení tohoto finančního plnění v kontextu korektivu spravedlivého důvodu“. Žalovaná v této souvislosti konstatovala, že pokud si smluvní strany sjednaly, že částka 200 000 Kč bude nevratná investice, pak není možno tuto částku následně žádat zpět z titulu bezdůvodného obohacení.
Dále brojila proti závěru odvolacího soudu, že projekt stáčírny vody byl ukončen, neboť jednatel žalované projekt stále „považoval/považuje“ za neskončený. Z provedeného dokazování naopak mělo vyplynout, že se projekt zastavil na základě pasivity žalobkyně, čímž měla porušit svůj smluvní závazek dokončit projekt stáčírny vody. Žalovaná také namítala, že pokud žalobkyně přes ujednání, že částka 200 000 Kč představuje nevratnou investici, nepokračovala z vlastní vůle v realizaci projektu, tak se nyní nemůže domáhat vydání poskytnutého plnění.
Žalovaná rovněž měla za to, že odvolací soud měl posoudit projednávanou věc podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“), tedy zda se jednalo o bezdůvodné obohacení bez spravedlivého důvodu, a přihlédnout přitom k zásadě slušnosti a zvyklosti soukromého života. Žalovaná posléze uvedla, že v řízení nebylo zkoumáno, kdo a jaká protiplnění vůči svým vkladům získal, proto nelze bez dalšího stanovit výši bezdůvodného obohacení jen jako částku vloženou do projektu stáčírny vody. Žalovaná v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že otázka předložená žalovanou vybočuje z mezí právního posouzení provedeného odvolacím soudem, který zhodnotil, že se žalovaná bezdůvodně obohatila, protože se jí dostalo plnění z právního důvodu, který odpadl.
Žalovaná přitom svou otázkou míří na situaci, že zde existuje platný právní důvod, přičemž bezdůvodné obohacení by vzniklo v důsledku vyhodnocení tohoto právního důvodu jako „nespravedlivého“. Podle žalobkyně žalovaná toliko zpochybňuje skutková zjištění, i když podle judikatury dovolacího soudu přípustnost dovolání je spojena jen s posuzováním právních otázek. Žalobkyně se rovněž ztotožnila s odvolacím soudem co do skutkových zjištění týkajících se hodnocení nevratné investice a ukončení společného projektu, a také ohledně jeho právního závěru, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení pro odpadnutí právního důvodu, na jehož podkladě žalobkyně poskytla žalované částku 200 000 Kč. Žalobkyně s ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.
s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ohledně námitky, že nelze bez dalšího stanovit výši bezdůvodného obohacení jen jako částku vloženou do projektu stáčírny vody, žalovaná neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, což však žalobkyně v dovolání neučinila. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I.
ÚS 3524/13).
Dovolání tak v části obsahující výše uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet. Ve zbývající části dovolání dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., proto se zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázkou, zda je možné po právní stránce kvalifikovat finanční plnění poskytnuté z titulu sjednané nevratné investice jako bezdůvodné obohacení, dovolatelka opomíjí, že odvolací soud založil svůj závěr o vzniku bezdůvodného obohacení žalované na skutkovém zjištění, že projekt stáčírny vody byl ukončen, protože ani jedna ze stran v tomto projektu nechtěla pokračovat, a na tomto základě dovodil, že odpadl právní důvod, pro který žalobkyně poskytla uvedenou částku žalované. Uvedená otázka dovolatelky se tak míjí s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem, a nemůže proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky žalované, že projekt stáčírny vody nebyl ukončen, neboť jednatel žalované S. projekt stále „považoval/považuje“ za neskončený a že se projekt zastavil na základě pasivity jednatele žalobkyně W., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 2. 2019 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, tudíž skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo z novější judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 847/2020). Dovolatelka konečně namítala, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda se z její strany nejednalo o obohacení bez spravedlivého důvodu podle § 2991 odst. 1 o. z. Tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nemůže založit, neboť se míjí s právním hodnocením odvolacího soudu.
Ten totiž založil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně poskytla částku 200 000 Kč žalované na základě právní důvodu, který odpadl, a proto odvolací soud rozhodoval v souladu s § 2991 odst. 2 o. z., v němž je skutková podstata vzniku bezdůvodného obohacení na základě právního důvodu, který odpadl, výslovně uvedena. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. představuje tzv. generální klauzuli institutu bezdůvodného obohacení, přičemž o existenci spravedlivého důvodu ve smyslu tohoto ustanovení, jenž není důvodem právním a plyne ze zásad slušnosti a zvyklostí soukromého života, lze uvažovat jen zcela výjimečně, a nadto pouze v případě, že zde není žádný právní důvod, z něhož lze vznik bezdůvodného obohacení odvodit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2527/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019, uveřejněný pod číslem 108/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což ovšem není případ projednávané věci.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž nákladový výrok II a III rozsudku odvolacího soudu. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 3. 2022 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu