23 Cdo 1424/2024-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně RÖSLE GROUP GmbH, se sídlem v Marktoberdorfu, Johann-Georg-Fendt-Straße 38, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem v Praze 9, Místecká 567, proti žalované EVROmat a.s., se sídlem v Ústí nad Labem, Tovární 1932/30, identifikační číslo osoby 25448455, zastoupené Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o ochranu duševního vlastnictví a ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 50/2020, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, č. j. 1 Cmo 84/2023-218, t a k t o :
I. Řízení o dovoláních se přerušuje na dobu do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o odpovědi na předběžnou otázku uvedenou pod bodem II výroku. II. Nejvyšší soud žádá Soudní dvůr Evropské unie na základě článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie o odpověď na následující předběžnou otázku: Je třeba ustanovení čl. 8 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví, vykládat tak, že vnitrostátní soud je na návrh navrhovatele povinen porušovateli (či jiné osobě tam uvedené) nařídit nejen poskytnutí samotných informací tam uvedených, ale také uložit povinnost doložit správnost a úplnost těchto informací předložením příslušných dokladů navrhovateli?
1. V projednávané věci jde (mimo jiné) o spor mezi žalobkyní jakožto vlastníkem průmyslových vzorů Společenství č. 004702645-0001 a č. 004702645-0002 (oba s právem přednosti k 9. 2. 2018), která tyto průmyslové vzory užívala při výrobě svých výrobků, se žalovanou, která dle tvrzení žalobkyně na trh uváděla produkt (klapku jako součást systému odvodu dešťové vody) tvarově shodný s průmyslovými vzory žalobkyně.
2. Žalobkyně v řízení (mimo jiné) požadovala, aby soud žalované uložil povinnost zdržet se výroby, nabídky a prodeje uvedeného výrobku, a aby jí rovněž uložil povinnost sdělit žalobkyni příslušné informace týkající se tohoto výrobku včetně povinnosti doložit tyto informace příslušnými doklady.
3. Soud prvního stupně (Městský soud v Praze) rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, č. j. 41 Cm 50/2020-187, žalobu v celém rozsahu zamítl. K odvolání žalobkyně odvolací soud (Vrchní soud v Praze) rozsudkem ze dne 14. 2. 2024, č. j. 1 Cmo 84/2023-218, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I a II tak, že žalované uložil do 3 dnů od právní moci rozsudku zdržet se výroby, nabídky a prodeje výrobku tam vyobrazeného a do 30 dnů od právní moci rozsudku sdělit žalobkyni informace týkající se tohoto výrobku v rozsahu: a) jméno a příjmení nebo obchodní jméno nebo obchodní firma a místo trvalého pobytu nebo sídlo výrobce, zpracovatele, distributora, dodavatele a jiného předchozího držitele tohoto zboží, b) údaje o vyrobeném, zpracovaném, dodaném, skladovaném, přijatém nebo objednaném množství a o ceně zaplacené a obdržené za toto zboží; ve zbytku požadovaného nároku týkajícího se doložení příslušných dokladů k těmto informacím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok). Dále odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III (druhý
výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
4. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že posuzovaný výrobek žalované není schopen vyvolat u informovaného uživatele odlišný celkový dojem ve srovnání s průmyslovými vzory žalobkyně a že žalovaná zároveň neprokázala, že jí svědčí právo předchozího uživatele. Rozhodnutí ohledně nároku na poskytnutí informací odůvodnil odvolací soud tím, že podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví“), lze uložit pouze sdělení informací, nikoli již jejich doložení příslušnými doklady, neboť uložení povinnosti doložit příslušné doklady by představovalo značné rozšíření zákonné povinnosti a mimo jiné by zvýšilo náklady povinné osoby.
Podle odvolacího soudu žalobkyně nárok v části doložení dokladů uplatnila v rozsahu přesahujícím zákonnou povinnost, jejíž podstatou je umožnění zjištění okruhu osob podílejících se na porušení práva, nikoli však již shromáždění důkazů o porušení.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně i žalovaná dovoláním a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
6. Žalobkyně ve svém dovolání spatřovala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v jeho závěru, že žalovaná není povinna poskytnuté informace dokládat příslušnými doklady. Žalobkyně argumentovala, že postupem odvolacího soudu je ve skutečnosti oslabena ochrana práv duševního vlastnictví žalobkyně, neboť bez doložení správnosti a úplnosti poskytnutých informací postrádá předmětná právní úprava smysl a stává se neefektivní.
7. Dovolací soud v řízení o dovolání shledal, že jeho rozhodnutí o věci je závislé na vyřešení otázky, zda ustanovení článku 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví (dále také jen „směrnice 2004/48/ES“), transponované do českého právního řádu ustanovením § 3 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, zahrnuje povinnost soudu uložit na návrh navrhovatele osobě tam uvedené poskytnutí nejen informací jako takových (ve smyslu samotných údajů), ale také předložit žalobci příslušné dokumenty k doložení správnosti a úplnosti těchto informací.
II. Použitelné vnitrostátní právo
8. Podle § 3 odst. 1 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví oprávněná osoba může požadovat vůči třetí osobě, a) která za účelem přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu držela zboží porušující právo, nebo b) která za účelem přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu užívala služby porušující právo, nebo c) o níž bylo zjištěno, že za účelem přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu poskytovala služby užívané při činnostech porušujících právo, anebo d) která byla označena osobou uvedenou v písmeni a), b) nebo c) jako osoba účastnící se výroby, zpracování, skladování nebo distribuce zboží či poskytování služeb, informace o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo.
9. Podle § 3 odst. 2 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví není-li informace podle odstavce 1 poskytnuta dobrovolně v přiměřené lhůtě, může se jí oprávněná osoba domáhat návrhem u soudu v řízení o porušení práva. Soud žalobu zamítne, jestliže by to bylo v nepoměru k závažnosti ohrožení či porušení práva.
10. Podle § 3 odst. 3 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví informace obsahují a) jméno a příjmení nebo obchodní firmu či název a místo trvalého pobytu nebo sídla výrobce, zpracovatele, skladovatele, distributora, dodavatele a jiného předchozího držitele zboží nebo služby porušující právo, b) údaje o vyrobeném, zpracovaném, dodaném, skladovaném, přijatém nebo objednaném množství a o ceně obdržené za dané zboží či služby.
11. Podle § 3 odst. 4 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví ustanovením odstavců 1 a 2 zůstávají nedotčena ustanovení zvláštních právních předpisů upravujících zejména a) právo získat informace v širším rozsahu, b) užití informací v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, c) odpovědnost za zneužití práva na informaci, d) povinnost mlčenlivosti, e) právo odmítnout poskytnutí informací, pokud by osoba uvedená v odstavci 1 připustila svou vlastní účast nebo účast osob blízkých na porušování práva, f) ochranu důvěrnosti informačních zdrojů nebo zpracování osobních údajů. III. Použitelné právo Evropské unie
12. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2004/48/ES členské státy zajistí, aby v souvislosti s řízením o porušení práva duševního vlastnictví a na základě odůvodněné a přiměřené žádosti navrhovatele mohly příslušné soudní orgány nařídit, že informace o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo duševního vlastnictví, musí poskytnout porušovatel nebo každá jiná osoba, a) která prokazatelně v obchodním měřítku držela zboží porušující právo, b) která prokazatelně v obchodním měřítku užívala služby porušující právo, c) která prokazatelně v obchodním měřítku poskytovala služby používané při činnostech porušujících právo, nebo d) byla označena osobou uvedenou v písmenech a), b) nebo c) jako účastník na výrobě, zpracování, nebo distribuci zboží či poskytování služeb.
13. Podle čl. 8 odst. 2 směrnice 2004/48/ES informace uvedené v odstavci 1 případně obsahují: a) jména a adresy výrobců, zpracovatelů, distributorů, dodavatelů a jiných předchozích držitelů zboží nebo služeb, stejně jako velkoobchodníků a maloobchodníků; b) informace o vyrobeném, zpracovaném, dodaném, přijatém nebo objednaném množství a o ceně za dané zboží či služby.
14. Podle čl. 8 odst. 3 směrnice 2004/48/ES odstavce 1 a 2 se použijí, aniž jsou dotčeny jiné právní předpisy, které: a) přiznávají nositeli práv práva na získání úplnějších informací; b) upravují použití informací poskytnutých na základě tohoto článku v občanskoprávním či trestním řízení; c) upravují odpovědnost za zneužití práva na informace; d) poskytují možnost odepřít poskytnutí informací, které by nutily osobu uvedenou v odstavci 1 přiznat svou účast nebo účast svého blízkého příbuzného na porušení práva duševního vlastnictví, nebo e) upravují ochranu důvěrnosti informačních zdrojů nebo zpracování osobních údajů.
15. Dle bodu 20 odůvodnění směrnice 2004/48/ES vzhledem k tomu, že má důkaz rozhodující význam pro zjištění porušení práv duševního vlastnictví, je vhodné zajistit dostupnost účinných prostředků k předkládání, získávání a zajišťování důkazních prostředků. V řízení by měla být zohledněna práva na obhajobu a poskytnuty nezbytné záruky včetně ochrany důvěrných informací. Při porušení práv v obchodním měřítku je také důležité, že soudy mohou případně nařídit umožnění přístupu k bankovním, finančním nebo obchodním dokumentům pod kontrolou domnělého porušovatele.
16. Dle bodu 21 odůvodnění směrnice 2004/48/ES jiná opatření určená k zajištění vysoké úrovně ochrany existují v některých členských státech a měla by být dostupná ve všech členských státech. Toto platí pro právo na informace, které umožňuje získání přesných informací o původu zboží nebo služeb, kterými jsou porušována práva, distribučních kanálech a totožnosti třetí osoby zúčastněné na porušení práva.
IV. Odůvodnění předložené otázky
17. Ustanovení směrnice 2004/48/ES rozlišují na straně jedné právní úpravu překládání a zajišťování důkazních prostředků pod kontrolou protistrany v čl. 6 a 7 v oddílu 2 kapitoly II, oproti právu na informace podle čl. 8 jako samostatnému opatření stanovenému v oddílu 3 kapitoly II na straně druhé.
18. Podle těchto ustanovení se jeví, že právní úprava překládání a zajišťování důkazních prostředků pod kontrolou protistrany podle čl. 6 a 7 směrnice 2004/48/ES směřuje k obecné procesní úpravě práv a povinností stran v civilním řízení při prokazování skutečností rozhodujících pro žalobou uplatněnou ochranu práva duševního vlastnictví bez ohledu na to, jakého konkrétního nároku se nositel práva duševního vlastnictví v řízení domáhá (tedy bez ohledu, zda předmětem řízení je právo na informace podle čl. 8 nebo kupříkladu náhrada škody podle čl. 13). Právo na informace podle čl. 8 pak představuje jeden z takových nároků, jehož se nositel práva duševního vlastnictví může svojí žalobou domáhat za účelem vymáhání svého práva.
19. Jinak řečeno, stanoví-li čl. 8 odst. 1 směrnice 2004/48/ES, že navrhovatel se může domáhat, aby soud členského státu nařídil porušovateli práva duševního vlastnictví [popřípadě každé jiné osobě uvedené v písmenech a) až d) tohoto ustanovení] „poskytnutí informací“ o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo duševního vlastnictví, je třeba takto uloženou povinnost odlišovat od obecné procesní povinnosti protistrany „předložit v řízení důkazní prostředky“.
20. Zároveň však vzhledem k účelu a smyslu (resp. kontextu a cíli, srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 3. 2016, Christian Liffers proti Producciones Mandarina SL, Mediaset Espa?a Comunicación SA, C-99/15, bod 14, ECLI:EU:C:2016:173) práva na informace podle čl. 8 směrnice 2004/48/ES nelze pominout legitimní zájem nositele práva duševního vlastnictví, aby porušovatel práva duševního vlastnictví (popřípadě jiná tam uvedená osoba) poskytl předmětné informace pravdivě a v úplném rozsahu a aby v případě pochybností byly k dispozici účinné právní prostředky, kterými lze řádnost splnění této povinnosti ověřit.
21. Dle názoru předkládajícího soudu proto uvedená ustanovení unijního práva neposkytují jednoznačnou odpověď na položenou otázku tak, aby k ní bylo možno dospět bez jakýchkoli rozumných pochybností (resp. nepředstavují acte clair).
22. Soudní dvůr ve vztahu k účelu uplatňování práva na informace podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2004/48/ES formuloval ve svém rozsudku ze dne 16. 7. 2015, Coty Germany GmbH proti Stadtsparkasse Magdeburg, C-580/13, bod 29, ECLI:EU:C:2015:485, východisko, podle kterého je právem na informace zakotveným v čl. 8 odst. 1 směrnice 2004/48/ES konkretizováno základní právo na účinnou právní ochranu zaručené v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, a tím i zajištěn účinný výkon základního práva na vlastnictví, jehož součástí je právo duševního vlastnictví chráněné v jejím čl. 17 odst. 2. Toto právo na informace tak nositeli práva duševního vlastnictví umožňuje identifikovat toho, kdo právo nositele porušuje, a učinit další potřebné kroky k ochraně tohoto práva, např. podání návrhů na předběžná opatření podle čl. 9 odst. 1 a 2 směrnice 2004/48 nebo na náhradu škody podle článku 13 této směrnice. Nositel práva duševního vlastnictví by totiž bez úplné znalosti rozsahu porušení tohoto svého práva nebyl schopen určit nebo přesně vyčíslit škodu, na jejíž náhradu by měl z důvodu tohoto porušení nárok.
23. Výklad práva na informace podle čl. 8 směrnice 2004/48/ES jako prostředku k dodržování práv duševního vlastnictví má směřovat k tomu, aby byla zajištěna vysoká, rovnocenná a stejnorodá úroveň ochrany duševního vlastnictví na vnitřním trhu (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 7. 2015, Diageo Brands BV v. Simiramida-04 EOOD, C-681/13, body 11 a 71, ECLI:EU:C:2015:471).
24. Ke způsobu procesního uplatnění tohoto práva Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 1. 2017, NEW WAVE CZ, a.s. proti ALLTOYS, spol. s r. o., C-427/15, bod 20, ECLI:EU:C:2017:18, uvedl, že sousloví „v souvislosti s řízením o porušení práva duševního vlastnictví“ nelze chápat v tom smyslu, že se vztahuje výlučně na řízení, v nichž má být vysloveno, že bylo porušeno právo duševního vlastnictví. Použití tohoto sousloví totiž nevylučuje, že by se uvedený čl. 8 odst. 1 mohl vztahovat i na samostatná řízení, jako např. řízení, o něž jde v původním řízení, jež bylo zahájeno po pravomocném ukončení řízení, v němž bylo vysloveno, že bylo porušeno právo duševního vlastnictví. V této souvislosti je tak třeba podotknout, že ne vždy je možné požadovat získání všech relevantních informací v rámci řízení, na jehož konci bylo vysloveno, že bylo porušeno právo duševního vlastnictví. Nelze zejména vyloučit, že se nositel práva duševního vlastnictví o rozsahu porušení tohoto práva dozví až po pravomocném ukončení tohoto řízení.
25. Řízení týkající se žádosti o informace stanovené v čl. 8 odst. 1 směrnice 2004/48/ES ve prospěch nositele práv duševního vlastnictví je třeba považovat za samostatné řízení, které může případně předcházet i žalobě na náhradu škody. Poskytnutí informací v takovém řízení přichází v úvahu pouze na takový návrh nositele práv duševního vlastnictví, který je odůvodněný a přiměřený a nepředstavuje zneužití práva [rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 4. 2023, TB proti Castorama Polska Sp. z o.o. a „Knor“ Sp. z o.o., C-628/21, body 31 a 54, ECLI:EU:C:2023:342, a tam citovanou judikaturu, zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 9. 2019, Bayer Pharma AG proti Richter Gedeon Vegyészeti Gyár Nyrt. A Exeltis Magyarország Gyógyszerkereskedelmi Kft., C-688/17, ECLI:EU:C:2019:722, rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 6. 2021, Mircom International Content Management & Consulting (M. I. C. M.) Limited proti Telenet BVBA, C-597/19, ECLI:EU:C:2021:492].
26. Oproti tomu z rozhodování Soudního dvora plyne, že opatřování důkazů k prokázání tvrzení nositele práva duševního vlastnictví o porušení jeho práv, je předmětem úpravy stanovené v čl. 6 směrnice 2004/48/ES. Soudní dvůr uvedl, že z bodu 20 odůvodnění směrnice 2004/48/ES vyplývá, že vzhledem k tomu, že důkaz má rozhodující význam pro zjištění porušení práv duševního vlastnictví, je vhodné zajistit dostupnost účinných prostředků k předkládání, získávání a zajišťování důkazních prostředků. Článek 6 odst. 1 směrnice 2004/48/ES, vykládaný ve světle bodu 20 jejího odůvodnění, musí být vykládán v tom smyslu, že členské státy musí poškozenému skutečně umožnit získat důkazy nezbytné k doložení jeho tvrzení, které jsou pod kontrolou protistrany, za předpokladu, že předložení takových důkazů respektuje ochranu důvěrných informací (rozsudek ze dne 18. 10. 2018, Bastei Lübbe GmbH & Co. KG proti Michaelu Strotzerovi, C-149/17, bod 41, ECLI:EU:C:2018:841).
27. V souvislosti s konkrétním rozsahem informací poskytovaných podle čl. 8 směrnice 2004/48/ES vzhledem k možnému střetu s rozličnými protichůdnými právy jiných osob na utajení (nešíření) určitých informací Soudní dvůr ve svém rozhodování formuloval východisko, podle kterého čl. 8 odst. 3 směrnice 2004/48/ES ve spojení s čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58/ES ze dne 12. 7. 2002, o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (směrnice o soukromí a elektronických komunikacích), nebrání tomu, aby členské státy stanovily povinnost předávání osobních údajů osobám soukromého práva za účelem postihu porušení autorského práva před občanskoprávními soudy, ale ani tyto státy nezavazuje, aby takovou povinnost stanovily [rozsudek ze dne 29. 1. 2008, Productores de Música de Espa?a (Promusicae) proti Telefónica de Espa?a SAU, C-275/06, bod 58, ECLI:EU:C:2008:54].
28. Soudní dvůr v tomtéž rozsudku dodal (bod 70), že při provedení mimo jiné směrnic 2002/58/ES a 2004/48/ES musí členské státy dbát na to, aby se opíraly o výklad těchto směrnic, který umožní zajistit spravedlivou rovnováhu mezi jednotlivými základními právy chráněnými právním řádem Unie. Navíc orgány a soudy členských států při plnění opatření provádějících tyto směrnice musí nejen vykládat své vnitrostátní právo v souladu s těmito směrnicemi, ale rovněž dbát na to, aby se neopíraly o takový jejich výklad, který by byl v rozporu s uvedenými základními právy nebo s jinými obecnými zásadami unijního práva, jako je zásada proporcionality.
29. Soudní dvůr ve svém usnesení ze dne 19. 2. 2009, LSG-Gesellschaft zur Wahrnehmung von Leistungsschutzrechten GmbH proti Tele2 Telecommunication GmbH, C-557/07, bod 29, ECLI:EU:C:2009:107 navázal na výše citovaný rozsudek Promusicae a zopakoval, že právo EU, a zejména čl. 8 odst. 3 směrnice 2004/48/ES ve spojení s čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58/ES nebrání tomu, aby členské státy stanovily povinnost předávání provozních osobních údajů třetím osobám soukromého práva za účelem postihu porušení autorského práva před občanskoprávními soudy. Opět připomněl, že je ovšem třeba zajistit spravedlivou rovnováhu mezi jednotlivými dotčenými základními právy a dbát na to, aby výklad vnitrostátních soudů nebyl v rozporu se základními právy nebo s ostatními obecnými zásadami práva EU, jako je zásada přiměřenosti.
30. Z citovaných východisek vycházel Soudní dvůr rovněž ve svém rozsudku ze dne 19. 4. 2012, Bonnier Audio AB a další proti Perfect Communication Sweden AB, C-461/10, bod 61, ECLI:EU:C:2012:219 v němž dospěl k závěru, unijní úprava směrnic 2002/58/ES a 2004/48/ES nebrání členskému státu, aby zavedl takovou vnitrostátní úpravu, která stanovuje povinnost předávání osobních údajů osobám soukromého práva v rámci občanskoprávního řízení a která současně umožňuje poměřit v závislosti na okolnostech každého případu a s ohledem na požadavky vyplývající ze zásady proporcionality dotčené protichůdné zájmy.
31. Soudní dvůr dále ve svém rozsudku ze dne 16. 7. 2015, Coty Germany GmbH proti Stadtsparkasse Magdeburg, C-580/13, bod 36, ECLI:EU:C:2015:485 uvedl, že ačkoli čl. 8 odst. 1 uvedené směrnice nepřiznává autonomní právo na informace, které by jednotlivci mohli uplatnit přímo vůči porušovateli nebo některé z osob uvedených v čl. 8 odst. 1 písm. a) až d) uvedené směrnice, ukládá nicméně členským státům povinnost zajistit, aby tato informace mohla být získána soudní cestou. V tomto rozsudku dále dospěl k závěru (bod 43), že článek 8 odst. 3 písm. e) směrnice 2004/48/ES musí být vykládán v tom smyslu, že brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, které neomezeně a nepodmíněně umožňuje bankovní instituci, aby s odvoláním na bankovní tajemství odmítla poskytnout v rámci čl. 8 odst. 1 písm. c) uvedené směrnice informace o jménu a adrese majitele účtu.
32. V dosavadní judikatuře Soudního dvora ovšem nebyla vyřešena otázka, zda lze soukromoprávnímu subjektu, kterému je ukládána povinnost poskytnout informace podle čl. 8 směrnice 2004/48/ES (resp. podle normy vnitrostátního práva, prostřednictvím které bylo právo na informace transponováno), uložit současně povinnost doložit správnost a úplnost poskytovaných informací předložením příslušných dokumentů navrhovateli.
33. Na základě citovaných ustanovení unijního práva a dosavadního rozhodování Soudního dvora se dle předkládajícího soudu jeví při řešení předložené otázky především jako přijatelný (byť nikoli bez jakýchkoli rozumných pochybností) závěr, podle kterého v řízení podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2004/48/ES, jež má podobu (samostatného) řízení na návrh nositele práva duševního vlastnictví, je třeba pod pojmem „informace“ rozumět samotné údaje (data) v rozsahu stanoveném v čl. 8 odst. 2 této směrnice. Proto předmětem (samostatného) řízení podle čl. 8 může být pouze poskytnutí samotných informací ve smyslu prostých údajů (dat) a nikoli předložení dokumentů dokládajících správnost a úplnost požadovaných informací navrhovateli.
34. Jinak řečeno, předkládání dokumentů za účelem prokázání tvrzení o porušení práva duševního vlastnictví není předmětem (samostatného) řízení podle čl. 8 směrnice 2004/48/ES, nýbrž vyplývá z obecné procesní úpravy dokazování, včetně úpravy předkládání a zajišťování důkazních prostředků pod kontrolou protistrany stanovené v čl. 6 a 7 této směrnice, a to bez ohledu na to, jaký konkrétní nárok je nositelem práva duševního vlastnictví v (samostatném) řízení na jeho ochranu (tj. v řízení o vymáhání tohoto práva) uplatňován.
35. Proto případné ověření, zda povinná osoba řádně splnila soudem uloženou povinnost poskytnout konkrétní informace podle čl. 8 směrnice 2004/48/ES, tedy že tyto informace byly poskytnuty pravdivě a úplně, je až předmětem (následného) řízení vykonávacího (exekučního) podle pravidel vnitrostátního práva při dodržení pravidel podle čl. 6 a 7 této směrnice.
36. Ostatně v tomto směru se povinnost poskytnout informace podle čl. 8 této směrnice nikterak neliší od jakýchkoli jiných povinností uložených pravomocně žalovanému v soudním řízení, kdy je na žalovaném, aby soudní rozhodnutí řádně splnil a pokud tak neučiní, aby byl podle pravidel vykonávacího (exekučního) řízení k tomu donucen. Proto v případě sporu stran o řádné splnění takto uložené povinnosti je rovněž předmětem vykonávacího (exekučního) řízení, aby odlišná tvrzení stran byla v tomto řízení ověřena. Tento závěr pak lze vztahovat i na soudem uloženou povinnost poskytnout informace podle čl. 8 této směrnice, kdy sporná tvrzení stran o splnění soudem uložené povinnosti je třeba ve vykonávacím (exekučním) řízení ověřit, a to při zohlednění konkrétních okolností věci a na základě případného předložení nebo zajištění dokumentů či jiných důkazních prostředků podle čl. 6 a 7 směrnice 2004/48/ES.
37. Možný zásah do práva na ochranu informací obsažených v takto předložených dokumentech (včetně kupříkladu osobních údajů, důvěrných informací či obchodních tajemství) je pak třeba i ve vykonávacím (exekučním) řízení posoudit v souladu se závěry shora uvedené judikatury Soudního dvora, tj. zejména při zajištění spravedlivé rovnováhy mezi jednotlivými dotčenými základními právy a zohlednění obecných zásad, jako je zásada přiměřenosti [jak ostatně shrnuto též ve Sdělení Komise Evropskému Parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru ze dne 29. 11. 2017 - Pokyny k některým aspektům směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES o dodržování práv duševního vlastnictví, COM(2017) 708 final].
38. Přestože shora uvedené řešení předložené otázky se jeví s ohledem na dotčená ustanovení unijního práva a dosavadní rozhodování Soudního dvora jako přijatelné, přesto k němu nelze dospět bez jakýchkoli rozumných pochybností.
39. Dotčená ustanovení unijního práva při řešení této otázky proto dle názoru předkládajícího soudu nepředstavují acte éclairé.
40. Z tohoto důvodu Nejvyššímu soudu, jenž je ve smyslu čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, vznikla povinnost obrátit se v otázce výkladu aktů přijatých orgány Evropské unie na Soudní dvůr. Proto Nejvyšší soud žádá Soudní dvůr o zodpovězení shora uvedené předběžné otázky významné pro jeho rozhodnutí ve věci.
41. Závěrem lze shrnout, že podstatou předložené otázky je, zda je vnitrostátní soud v řízení vedeném podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2004/48/ES povinen uložit povinnému subjektu na návrh navrhovatele nejen informace stanovené v čl. 8 odst. 2 této směrnice ve smyslu prostých údajů (dat), nýbrž uložit rovněž povinnost doložit úplnost a správnost těchto informací předložením příslušných dokumentů navrhovateli, kterému bylo přiznáno právo na informace.
42. Pro odstranění nejasností Nejvyšší soud uvádí, že otázka směřuje k samotnému výkladu (maximálního) rozsahu povinností podle čl. 8 odst. 1 a 2 této směrnice, nikoli k osvětlení, zda a v jakém rozsahu je členský stát oprávněn ve svém vnitrostátním právu přiznat nositeli práv duševního vlastnictví právo na získání úplnějších (dalších) informací ve smyslu čl. 8 odst. 3 písm. a) této směrnice (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 7. 2020, Constantin Film Verleih GmbH proti YouTube LLC a Google Inc., C-264/19, ECLI:EU:C:2020:542). K této problematice položená otázka nesměřuje.
V. Přerušení řízení
43. S ohledem na položení předběžné otázky Nejvyšší soud podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přerušil řízení o dovoláních až do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o odpovědi na předběžnou otázku uvedenou pod bodem II. výroku. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 23 Cdo 1424/2024
Datum rozhodnutí: 19.03.2025
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Odklad vykonatelnosti
Dotčené předpisy: § 243 písm. a) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí: E
23 Cdo 1424/2024-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D. a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně RÖSLE GROUP GmbH, se sídlem v Marktoberdorfu, Johann-Georg-Fendt-Straße 38, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem v Praze 9, Místecká 567, proti žalované EVROmat a.s., se sídlem v Ústí nad Labem, Tovární 1932/30, identifikační číslo osoby 25448455, zastoupené Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o ochranu duševního vlastnictví a ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 50/2020, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, č. j. 1 Cmo 84/2023-218, o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, takto:
Návrh žalované na odklad vykonatelnosti měnící části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, č. j. 1 Cmo 84/2023-218, se zamítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, č. j. 41 Cm 50/2020-187, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná uznána povinnou zdržet se výroby, nabídky a prodeje výrobku „dešťové svody (část)“ v podobě tam vyobrazené (výrok I); dále zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná uznána povinnou sdělit a doložit příslušnými doklady informace tam uvedené (výrok II); dále zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zdržet se užívání tam vyobrazeného označení pro klempířské, zámečnické a železářské zboží (výrok III); a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). 2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2024, č. j. 1 Cmo 84/2023-218, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a II změnil tak, že se žalované ukládá do 3 dnů od právní moci rozsudku zdržet se výroby, nabídky a prodeje výrobku tam vyobrazeného a do 30 dnů od právní moci rozsudku sdělit žalobkyni informace týkající se tohoto výrobku v rozsahu tam uvedeném, ve zbytku požadovaného nároku týkajícího se doložení příslušných dokladů k těmto informacím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (první výrok); dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (v části prvního výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně) dovolání a spolu s ním i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s odůvodněním, že jí hrozí závažná újma v důsledku neprodleného výkonu rozhodnutí. Uvedla, že má za to, že jsou splněny všechny důvody pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti. Výkon napadeného rozsudku by neznamenal pouze zdržení se prodeje v rozsudku specifikovaného výrobku, ale také výrobků bezprostředně souvisejících. Rovněž vykonání povinnosti poskytnout žalobkyni informace by znamenalo poskytnout svému konkurentovi citlivé informace, které naplňují předpoklady obchodního tajemství, a žalobkyně by tak získala informace využitelné pro oslabení pozice žalované na trhu. Zároveň žalovaná uvedla, že odklad vykonatelnosti není způsobilý zasáhnout do práv třetích osob.
4. Žalobkyně se k návrhu žalované nevyjádřila.
5. Podle ustanovení § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř.), může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
6. V usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod č. 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle výše citovaného ustanovení. Jedná se o předpoklady, které musí být splněny kumulativně, a to 1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), 2) podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4) podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné, 5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby).
7. Závažnost újmy hrozící na právech dovolatele se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů dovolatele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016).
8. Odklad vykonatelnosti je výjimkou ze zásady, že rozhodnutí odvolacího soudu je po doručení účastníkům pravomocné a po uplynutí lhůty k plnění vykonatelné, proto by měl být povolen jen ve výjimečných případech a ze závažných důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1477/2020, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1773/2020, a ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2925/2021).
9. V projednávané věci se hrozba závažné újmy, jež by měla vzniknout žalované na jejích právech a jež je nezbytným předpokladem vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, z návrhu žalované, z dovolání ani z obsahu spisu nepodává.
10. Závažná újma na právech žalované nehrozí pouze proto, že ve věci samé jí byla napadeným rozsudkem uložena povinnost zdržet se výroby, nabídky a prodeje tam specifikovaného výrobku a sdělit žalobkyni informace týkající se tohoto výrobku. Žalovaná žádné další důvody hrozící závažné újmy nad rámec obecného konstatování nepeněžité povahy uložené povinnosti a povahových důsledků jejího splnění (tedy že se bude muset zdržet uvádění sporného výrobku na trh a že bude muset žalobkyni sdělit informace o tomto výrobku) neuvedla.
11. Pouhé tvrzení, že žalobkyně získá požadované informace a že žalovaná nebude moci uvádět sporný výrobek na trh nepředstavuje samo o sobě hrozící závažnou újmu. Není tak splněna podmínka uvedená v ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř., která jedině by (jako výjimka z pravidla) umožňovala Nejvyššímu soudu odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2063/2017).
12. Za této situace Nejvyšší soud návrh žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí zamítl jako nedůvodný. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu