30 Cdo 2063/2017-341
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce
J. F., zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Petrská 1136/12, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Ing. Jaroslavem
Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, o ochranu
osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 43/2010, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince
2016, č. j. 3 Co 24/2013-298 a o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti
tohoto rozsudku, takto:
Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 20. prosince 2016, č. j. 3 Co 24/2013-298, se zamítá.
specifikovaným, jinak žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně
Vrchní soud v Praze rozsudkem 20. prosince 2016, č. j. 3 Co 24/2013-298 (v
pořadí druhým, poté co jeho rozsudek ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 3 Co
24/2013-243, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014,
sp.zn. 30 Cdo 1471/2015), napadený rozsudek podle § 219 občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil ho ve výroku o
nákladech řízení před soudem prvního stupně a žalovanému uložil zaplatit
náklady odvolacího řízení ve výši 23.552,- Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to jak proti výroku, kterým byl rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, tak proti výroku o náhradě nákladů
řízení, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dne 24. března 2017 dovolání. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu buď změnil tak, že žaloba
se zamítá, nebo ho, eventuálně i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Navrhl též odklad vykonatelnosti rozsudku
odvolacího soudu s tím, že podle jeho názoru podané dovolání je dostatečně
srozumitelné a určité a nemá právní vady, které by bránily pokračování v
dovolacím řízení, bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem řízení a v dané
věci je přípustné. Připomíná, že v dovolání nastolil celkem čtyři otázky ve
smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. a je přesvědčen, že alespoň v některé z těchto
nastolených otázek bude v řízení před Nejvyšším soudem úspěšný. Žalobce se
snaží exekučně vynutit výkon dovoláním napadeného rozhodnutí a výkon rozhodnutí
ještě před meritorním rozhodnutím Nejvyššího soudu by způsobil žalovanému
závažnou újmu na jeho právech. Odvysílání omluvy žalobci žalovaným v České
televizi je úkon nevratný, který by v případě pro žalovaného příznivého
rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo možné jakýmkoli způsobem vrátit zpět. Podle ustanovení § 243 zákona č. 99/1963 Sb., o.s.ř., ve znění účinném od 1. ledna 2014, jež je pro dovolací řízení v dané věci rozhodné, před rozhodnutím o
dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného
rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila
dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li
dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních
vztahů jiné osoby než účastníka řízení. S přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243
písm. a) o.s.ř.
(v rozhodném znění), patří k předpokladům, za nichž může
dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že:
1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je
včasné a přípustné (subjektivně i objektivně),
2) podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí
nebo zahájit (případně nařídit) exekuci,
3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku)
rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech,
4) podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné,
5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne
se právních poměrů třetí osoby). Závažnost újmy, která dovolateli hrozí (na jeho právech) neprodleným výkonem
rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí], se poměřuje
možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů povinného
(dovolatele). O tom, že (přípustné) dovolání bude pravděpodobně úspěšné, lze hovořit tehdy,
jestliže dosavadní poznatky podle obsahu spisu nasvědčují tomu, že dovolatelem
uvedený dovolací důvod je zřejmě (zjevně) naplněn nebo že řízení může být
postiženo některou z vad, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží
z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Jinak řečeno, dosavadní poznatky
podle obsahu spisu umožňují (bez prejudice ve vztahu k vlastnímu rozhodnutí o
dovolání) pravděpodobnostní úsudek ve prospěch závěru o možné důvodnosti
dovoláním uplatněného dovolacího důvodu, případně ve prospěch závěru o možné
existenci vad, k nimž Nejvyššího soudu u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Závažná újma na jeho právech má dovolateli hrozit (podle jeho tvrzení) proto,
že by „neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí“, ještě před pro něj
případně příznivým rozhodnutím dovolacího soudu, byl přinucen omluvit se v
České televizi žalobci, což je nevratný úkon. Nicméně blíže již nespecifikuje
svá konkrétní práva, na nichž by mu měla výkonem rozhodnutí být způsobena
tvrzená závažná újma. Hrozící konkrétní závažnou újmu v případě splnění
povinnosti uložené pravomocným rozsudkem neshledává v posuzované věci ani
dovolací soud. Není tak splněna podmínka uvedená v ustanovení § 243 písm. a),
která jedině by umožňovala Nejvyššímu soudu odložit vykonatelnost dovoláním
napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním
napadeného (výroku) rozhodnutí odvolacího soudu zamítl jako nedůvodný; tím, zda
jsou splněny předpoklady uvedené shora, tedy zda podle obsahu spisu je
pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné], se Nejvyšší soud (pro
nadbytečnost) již nezabýval. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. září 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 30 Cdo 2063/2017
Datum rozhodnutí: 14.09.2017
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Ochrana osobnosti
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014
Kategorie rozhodnutí: D
Podána ústavní stížnost.
Výsledek US: zamítnuto
Datum rozhodnutí US: 11.6.2018
30 Cdo 2063/2017-343
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce
J. F., zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Wenzigova 1861/7, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Ing. Jaroslavem
Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, o ochranu
osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 43/2010, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince
2016, č. j. 3 Co 24/2013-298, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 3.388,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Kratochvíla, advokáta se sídlem v Praze
2, Wenzigova 1861/7, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2012, č.j. 66 C 43/2010-177,
uložil žalovanému povinnost omluvit se žalobci osobně a způsobem v rozsudku
specifikovaným, jinak žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Při
rozhodování podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.,
platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) vyšel z toho, že žalobce
se domáhal veřejné omluvy za výrok žalovaného, který žalovaný pronesl v pořadu
„Kontexty“ České televize s názvem „Vítejte v Národní galerii“ odvysílaném na
ČT 2 dne 16. března 2010, podle něhož žalobce jako ředitel Národní galerii
(dále též „NG“) zcela zruinoval. Tento výrok žalobce pokládal za nepravdivý,
hrubě dehonestující a zasahující do jeho profesní cti a dobré pověsti. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný výrok žalovaného pronesený na
adresu žalobce byl nepřiměřený, věcně nepodložený a vybočil z mezí oprávněné
kritiky. Žalovaný jím zasáhl do osobnostních práv žalobce, a proto žalobce má
důvodné právo požadovat přiměřené zadostiučinění formou veřejné omluvy
žalovaného. Ve zbývající části pak soud žalobu zamítl. K odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně
Vrchní soud v Praze rozsudkem 20. prosince 2016, č. j. 3 Co 24/2013-298 (v
pořadí druhým, poté co jeho rozsudek ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 3 Co
24/2013-243, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014,
sp.zn. 30 Cdo 1471/2015), napadený rozsudek podle § 219 občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil ho ve výroku o
nákladech řízení před soudem prvního stupně a žalovanému uložil zaplatit
náklady odvolacího řízení ve výši 23.552,- Kč. Ztotožnil se s názorem soudu
prvního stupně, že předmětný hodnotící soud, že žalobce měl být nejhorší z pěti
předchozích ředitelů, který NG zcela ekonomicky zruinoval, nemá reálný
(pravdivý) základ, protože i když žalobce v několika případech při hospodaření
s finančními prostředky NG pochybil, rozhodně se nejednalo o taková pochybení,
takového rozsahu, aby mohl být hodnocen jako nejhorší, jako ten, který zcela
ekonomicky zruinoval NG. Dále odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně
správně přihlédl k tomu, za jakých okolností byl předmětný výrok vyřčen a k
tomu, že žalovaný jako generální ředitel NG měl k dispozici zprávu Ministerstva
financí ČR o výsledku kontroly hospodaření NG s prostředky státního rozpočtu,
musel mu být znám podíl žalobce na nesprávném hospodaření NG a přesto v uvedené
diskusi se o žalobci vyjadřoval shora uvedeným způsobem. Za takového stavu
předmětný výrok žalovaného překročil meze přípustné kritiky a došlo k
neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce ve smyslu § 11 obč. zák. a
přiměřenou satisfakcí je omluva v rozsahu jako v rozsudku soudu prvního stupně,
jejíž formulací se nepopírá, že by se žalobce vůbec neměl podílet na
nehospodárném využívání finančních prostředků NG.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to jak proti výroku, kterým byl rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, tak proti výroku o náhradě nákladů
řízení, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dne 24. března 2017 dovolání. Dovolání podává proto, že se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla řešena. Odchýlení se od ustálené praxe dovolacího soudu spatřuje
dovolatel v tom, že napadeným rozsudkem byl potvrzen výrok, kde se nikde
neuvádí, který den a kterou hodinu inkriminovaný výrok na ČT2 odezněl, takže
tento výrok je neurčitý, a proto zmatečný a tudíž nevykonatelný. Namítá, že
tvrzení, že žalobce byl nejhorším z pěti předchozích ředitelů, je hodnotícím
soudem, tedy hodnocením subjektivním, kde se nepoužívají exaktní metody, dále
se na rozdíl od soudů obou stupňů domnívá, že předmětné tvrzení mělo pravdivý
základ. S odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2230/2010, podotýká, že žalobce byl osobou veřejně známou, takže
vybočení z „fair“ projevu by bylo možno spatřovat pouze v případě, že kritika
by zcela postrádala věcný základ, pro který nelze nalézt žádné zdůvodnění. V
jeho případě tomu tak ale nebylo. Dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 10. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011, kde se výslovně konstatuje, že
při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami, platí z
ústavního hlediska presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Upozorňuje i na
relevantní judikaturu Ústavního soudu a dále rozebírá konkrétní okolnosti
posuzované věci a dospívá k závěru, že názor odvolacího soudu není správný a je
v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Za otázku dosud neřešenou považuje,
zda je soud povinen při rozhodování o výroku, který přesahuje rámec běžné
kritiky a zasahuje do osobnostních práv, zkoumat, jak bude soudem nařízená
ochrana formou omluvy vnímána veřejností, a zda náprava dotčených práv formou
omluvy nezpůsobí zkreslené vnímání veřejností. Konkretizuje to tím, že omluva
uložená napadeným rozsudkem zcela ignoruje závažná pochybení v hospodaření s
veřejnými financemi, které jsou nepochybně předmětem veřejného zájmu, a podíl
žalobce na těchto nedostatcích. Poslední dosud v praxi dovolacího soudu
neřešenou otázkou podle dovolatele je, zda je soud povinen při posuzování
žalobního petitu a následné formulaci výroku omluvy postupovat restriktivně
tak, aby výrok omluvy nepřesáhl nezbytné minimum porušení práv žalobce. Podle
jeho přesvědčení tuto povinnost má, ale v napadeném rozsudku ji opomenul, když
se zaměřil toliko na hodnocení toho, zda žalobce byl nejhorší z kunsthistoriků
a již vůbec nehodnotí, zda si žalobce počínal či nepočínal nekvalifikovaně. Posléze žalovaný vyslovuje názor, že napadené rozhodnutí je bezprecedentním
mocenským ovlivněním a cenzurou demokraticky vedené diskuse a závažným
porušením článku 17 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje proto, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu buď změnil tak, že žaloba se zamítá,
nebo ho, eventuálně i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. K podanému dovolání se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil žalobce, který
se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud toto
dovolání zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval
otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Tvrzením o neurčitosti, zmatečnosti a tudíž nevykonatelnosti výroku o
povinnosti k uveřejnění omluvy žalovaný namítá vadu řízení, která však není
samostatným dovolacím důvodem, nehledě k tomu, že neuvádí žádné konkrétní
rozhodnutí dovolacího soudu, ani netvrdí, že by předmětný výrok nesplňoval
některou z podmínek materiální vykonatelnosti uvedených v ustanovení § 261a
odst. 1 o.s.ř.
V dalším dovolatel, ač odkazuje na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, fakticky
neuvádí takové okolnosti, které by svědčily o rozporu napadeného rozhodnutí s
některým z těchto judikátů. Nadto jeho výtky ve své podstatě vycházejí z
procesně nepřípustné akcentace skutkových poměrů věci, takže v tomto smyslu
nenaplňují charakteristiku dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst.
1 o.s.ř. K tomu ještě dovolací soud dodává, že oba rozsudky, kterých se žalobce
dovolává se týkaly věcí, kde soudy učinily jiná skutková zjištění než v
posuzovaném případu.
Na dalších otázkách, které podle názoru dovolatele dosud nebyly v rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu vyřešeny, napadené rozhodnutí nespočívá. Nelze proto
dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak,
jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.
Pokud se týče dovoláním napadeného výroku II. rozsudku odvolacího soudu o
náhradě nákladů odvolacího řízení, pak žalobce neuvádí žádné důvody, nehledě k
tomu, že dovolání proti tomuto výroku je objektivně nepřípustné vzhledem k
ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyložených důvodů proto dovolací soud toto dovolání odmítl podle § 243c odst.
1 o.s.ř. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst.
3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
když v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly účelně vynaložené náklady
spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní
služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 2.500,- Kč byla stanovena
podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. d), § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění
vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb. Žalobci dále
náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj.
celkem 2.800,- Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21
% podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 588,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího
řízení žalobce tak činí 3.388,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu