30 Cdo 2063/2017

30 Cdo 2063/2017-341

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. F., zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 43/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2016, č. j. 3 Co 24/2013-298 a o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti tohoto rozsudku, takto:

Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2016, č. j. 3 Co 24/2013-298, se zamítá.

specifikovaným, jinak žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem 20. prosince 2016, č. j. 3 Co 24/2013-298 (v pořadí druhým, poté co jeho rozsudek ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 3 Co 24/2013-243, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp.zn. 30 Cdo 1471/2015), napadený rozsudek podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a žalovanému uložil zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 23.552,- Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to jak proti výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, tak proti výroku o náhradě nákladů řízení, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dne 24.

března 2017 dovolání. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu buď změnil tak, že žaloba se zamítá, nebo ho, eventuálně i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Navrhl též odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu s tím, že podle jeho názoru podané dovolání je dostatečně srozumitelné a určité a nemá právní vady, které by bránily pokračování v dovolacím řízení, bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem řízení a v dané věci je přípustné.

Připomíná, že v dovolání nastolil celkem čtyři otázky ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. a je přesvědčen, že alespoň v některé z těchto nastolených otázek bude v řízení před Nejvyšším soudem úspěšný. Žalobce se snaží exekučně vynutit výkon dovoláním napadeného rozhodnutí a výkon rozhodnutí ještě před meritorním rozhodnutím Nejvyššího soudu by způsobil žalovanému závažnou újmu na jeho právech. Odvysílání omluvy žalobci žalovaným v České televizi je úkon nevratný, který by v případě pro žalovaného příznivého rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo možné jakýmkoli způsobem vrátit zpět.

Podle ustanovení § 243 zákona č. 99/1963 Sb., o.s.ř., ve znění účinném od 1. ledna 2014, jež je pro dovolací řízení v dané věci rozhodné, před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních vztahů jiné osoby než účastníka řízení. S přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243 písm. a) o.s.ř.

(v rozhodném znění), patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že:

1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), 2) podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4) podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné, 5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby).

Závažnost újmy, která dovolateli hrozí (na jeho právech) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí], se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů povinného (dovolatele). O tom, že (přípustné) dovolání bude pravděpodobně úspěšné, lze hovořit tehdy, jestliže dosavadní poznatky podle obsahu spisu nasvědčují tomu, že dovolatelem uvedený dovolací důvod je zřejmě (zjevně) naplněn nebo že řízení může být postiženo některou z vad, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Jinak řečeno, dosavadní poznatky podle obsahu spisu umožňují (bez prejudice ve vztahu k vlastnímu rozhodnutí o dovolání) pravděpodobnostní úsudek ve prospěch závěru o možné důvodnosti dovoláním uplatněného dovolacího důvodu, případně ve prospěch závěru o možné existenci vad, k nimž Nejvyššího soudu u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Závažná újma na jeho právech má dovolateli hrozit (podle jeho tvrzení) proto, že by „neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí“, ještě před pro něj případně příznivým rozhodnutím dovolacího soudu, byl přinucen omluvit se v České televizi žalobci, což je nevratný úkon.

Nicméně blíže již nespecifikuje svá konkrétní práva, na nichž by mu měla výkonem rozhodnutí být způsobena tvrzená závažná újma. Hrozící konkrétní závažnou újmu v případě splnění povinnosti uložené pravomocným rozsudkem neshledává v posuzované věci ani dovolací soud. Není tak splněna podmínka uvedená v ustanovení § 243 písm. a), která jedině by umožňovala Nejvyššímu soudu odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí odvolacího soudu zamítl jako nedůvodný; tím, zda jsou splněny předpoklady uvedené shora, tedy zda podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné], se Nejvyšší soud (pro nadbytečnost) již nezabýval.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. září 2017

JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu

Soud: Nejvyšší soud

Spisová značka: 30 Cdo 2063/2017

Datum rozhodnutí: 14.09.2017

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Heslo: Ochrana osobnosti

Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014

Kategorie rozhodnutí: D

Podána ústavní stížnost.

Výsledek US: zamítnuto

Datum rozhodnutí US: 11.6.2018

30 Cdo 2063/2017-343

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. F., zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1861/7, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 43/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2016, č. j. 3 Co 24/2013-298, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Kratochvíla, advokáta se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1861/7, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2012, č.j. 66 C 43/2010-177, uložil žalovanému povinnost omluvit se žalobci osobně a způsobem v rozsudku specifikovaným, jinak žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) vyšel z toho, že žalobce se domáhal veřejné omluvy za výrok žalovaného, který žalovaný pronesl v pořadu „Kontexty“ České televize s názvem „Vítejte v Národní galerii“ odvysílaném na ČT 2 dne 16.

března 2010, podle něhož žalobce jako ředitel Národní galerii (dále též „NG“) zcela zruinoval. Tento výrok žalobce pokládal za nepravdivý, hrubě dehonestující a zasahující do jeho profesní cti a dobré pověsti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný výrok žalovaného pronesený na adresu žalobce byl nepřiměřený, věcně nepodložený a vybočil z mezí oprávněné kritiky. Žalovaný jím zasáhl do osobnostních práv žalobce, a proto žalobce má důvodné právo požadovat přiměřené zadostiučinění formou veřejné omluvy žalovaného.

Ve zbývající části pak soud žalobu zamítl. K odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem 20. prosince 2016, č. j. 3 Co 24/2013-298 (v pořadí druhým, poté co jeho rozsudek ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 3 Co 24/2013-243, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp.zn. 30 Cdo 1471/2015), napadený rozsudek podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a žalovanému uložil zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 23.552,- Kč. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že předmětný hodnotící soud, že žalobce měl být nejhorší z pěti předchozích ředitelů, který NG zcela ekonomicky zruinoval, nemá reálný (pravdivý) základ, protože i když žalobce v několika případech při hospodaření s finančními prostředky NG pochybil, rozhodně se nejednalo o taková pochybení, takového rozsahu, aby mohl být hodnocen jako nejhorší, jako ten, který zcela ekonomicky zruinoval NG.

Dále odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně přihlédl k tomu, za jakých okolností byl předmětný výrok vyřčen a k tomu, že žalovaný jako generální ředitel NG měl k dispozici zprávu Ministerstva financí ČR o výsledku kontroly hospodaření NG s prostředky státního rozpočtu, musel mu být znám podíl žalobce na nesprávném hospodaření NG a přesto v uvedené diskusi se o žalobci vyjadřoval shora uvedeným způsobem. Za takového stavu předmětný výrok žalovaného překročil meze přípustné kritiky a došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce ve smyslu § 11 obč. zák. a přiměřenou satisfakcí je omluva v rozsahu jako v rozsudku soudu prvního stupně, jejíž formulací se nepopírá, že by se žalobce vůbec neměl podílet na nehospodárném využívání finančních prostředků NG.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to jak proti výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, tak proti výroku o náhradě nákladů řízení, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dne 24. března 2017 dovolání. Dovolání podává proto, že se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Odchýlení se od ustálené praxe dovolacího soudu spatřuje

dovolatel v tom, že napadeným rozsudkem byl potvrzen výrok, kde se nikde neuvádí, který den a kterou hodinu inkriminovaný výrok na ČT2 odezněl, takže tento výrok je neurčitý, a proto zmatečný a tudíž nevykonatelný. Namítá, že tvrzení, že žalobce byl nejhorším z pěti předchozích ředitelů, je hodnotícím soudem, tedy hodnocením subjektivním, kde se nepoužívají exaktní metody, dále se na rozdíl od soudů obou stupňů domnívá, že předmětné tvrzení mělo pravdivý základ. S odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.

února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2230/2010, podotýká, že žalobce byl osobou veřejně známou, takže vybočení z „fair“ projevu by bylo možno spatřovat pouze v případě, že kritika by zcela postrádala věcný základ, pro který nelze nalézt žádné zdůvodnění. V jeho případě tomu tak ale nebylo. Dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011, kde se výslovně konstatuje, že při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami, platí z ústavního hlediska presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou.

Upozorňuje i na relevantní judikaturu Ústavního soudu a dále rozebírá konkrétní okolnosti posuzované věci a dospívá k závěru, že názor odvolacího soudu není správný a je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Za otázku dosud neřešenou považuje, zda je soud povinen při rozhodování o výroku, který přesahuje rámec běžné kritiky a zasahuje do osobnostních práv, zkoumat, jak bude soudem nařízená ochrana formou omluvy vnímána veřejností, a zda náprava dotčených práv formou omluvy nezpůsobí zkreslené vnímání veřejností.

Konkretizuje to tím, že omluva uložená napadeným rozsudkem zcela ignoruje závažná pochybení v hospodaření s veřejnými financemi, které jsou nepochybně předmětem veřejného zájmu, a podíl žalobce na těchto nedostatcích. Poslední dosud v praxi dovolacího soudu neřešenou otázkou podle dovolatele je, zda je soud povinen při posuzování žalobního petitu a následné formulaci výroku omluvy postupovat restriktivně tak, aby výrok omluvy nepřesáhl nezbytné minimum porušení práv žalobce. Podle jeho přesvědčení tuto povinnost má, ale v napadeném rozsudku ji opomenul, když se zaměřil toliko na hodnocení toho, zda žalobce byl nejhorší z kunsthistoriků a již vůbec nehodnotí, zda si žalobce počínal či nepočínal nekvalifikovaně.

Posléze žalovaný vyslovuje názor, že napadené rozhodnutí je bezprecedentním mocenským ovlivněním a cenzurou demokraticky vedené diskuse a závažným porušením článku 17 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu buď změnil tak, že žaloba se zamítá, nebo ho, eventuálně i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K podanému dovolání se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil žalobce, který se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud toto dovolání zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede

právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo - která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo - je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tvrzením o neurčitosti, zmatečnosti a tudíž nevykonatelnosti výroku o povinnosti k uveřejnění omluvy žalovaný namítá vadu řízení, která však není samostatným dovolacím důvodem, nehledě k tomu, že neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, ani netvrdí, že by předmětný výrok nesplňoval některou z podmínek materiální vykonatelnosti uvedených v ustanovení § 261a odst. 1 o.s.ř. V dalším dovolatel, ač odkazuje na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, fakticky neuvádí takové okolnosti, které by svědčily o rozporu napadeného rozhodnutí s některým z těchto judikátů. Nadto jeho výtky ve své podstatě vycházejí z procesně nepřípustné akcentace skutkových poměrů věci, takže v tomto smyslu nenaplňují charakteristiku dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. K tomu ještě dovolací soud dodává, že oba rozsudky, kterých se žalobce dovolává se týkaly věcí, kde soudy učinily jiná skutková zjištění než v posuzovaném případu. Na dalších otázkách, které podle názoru dovolatele dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny, napadené rozhodnutí nespočívá. Nelze proto dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř. Pokud se týče dovoláním napadeného výroku II. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, pak žalobce neuvádí žádné důvody, nehledě k tomu, že dovolání proti tomuto výroku je objektivně nepřípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z vyložených důvodů proto dovolací soud toto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 2.500,- Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. d), § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb. Žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2.800,- Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 588,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalobce tak činí 3.388,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. září 2017

JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu