30 Cdo 2230/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Evou Hlaváčkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2, Malá Štěpánská 3, proti žalovaným 1) Mediacop, s.r.o., se sídlem v
Praze 1, Panská 890/7, IČO 25770152, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Kladská 5 a 2) MUDr. P. B., zastoupenému Mgr.
Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, o ochranu
osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 49/2005, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu
2009, č.j. 1 Co 335/2009-168, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení první žalované částku 9.360,- Kč
k rukám, JUDr. Heleny Chaloupkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Kladská 5.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. dubna 2009, č.j. 34 C 49/2005-155,
výrokem I. zamítl žalobu, aby druhý žalovaný byl uznán povinným zaslat
zpravodajství České televize své prohlášení ve znění uvedeném v tomto výroku,
výrokem II. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým
žalovaným, výrokem III. uložil první žalované (dále jen „žalovaná“) povinnost
zveřejnit vlastním nákladem v týdeníku Týden, v rubrice Události, omluvu za
články „Nenápadný půvab náměstka V.“, „Neprověřený lhář“ a „Poklesky náměstka
ministra vnitra“ uveřejněné ve dnech 17.1., 31.1. a 14.2.2005 v tomto týdeníku,
konkrétně že není pravda, že žalobce disponoval kontem určeným na provoz
zařízení pro léčbu narkomanů, že toto konto patřilo občanskému sdružení
DROGASTOP, které dodnes existuje a jehož vůdčí osobností byl MUDr. P. B., že
žalobce nikdy neměl k prostředkům na účtu podpisové právo a nemohl ovlivnit
hospodaření sdružení, že nemůže být odpovědný za to, zda takové zařízení bylo
či nebylo vybudováno a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a
žalovanou. Soud prvního stupně ve vztahu k žalované vyšel ze zjištění, že je vydavatelem
týdeníku Týden, kde v číslech označených žalobcem byly publikovány sporné
informace. Dotčené články se opakovaně věnovaly žalobci, coby osobě veřejně
činné, drogovému odborníkovi, osobě, která se neoprávněně vydávala za inženýra,
osobě, v jejíž knize se objevilo číslo účtu, na kterém měly být shromažďovány
peníze na protidrogovou prevenci. Na základě provedených důkazů vzal soud
prvního stupně za prokázáno, že v přihlášce do konkurzu překladatele sdružení
DROGASTOP, se sídlem v Praze, Apolinářská 1, jsou jako jména realizátorů
projektu uvedena jména žalobce a druhého žalovaného, který je uváděn jako
kontaktní osoba, a který návrh na registraci podával za přípravný výbor, jehož
členem žalobce nebyl. Pokud se jednalo o občanské sdružení DROGASTOP, se sídlem
v Praze 6, Na Kvintusce 5, žalobce ani druhý žalovaný jím neprochází. Soud
poukázal na obsah spisu Policie ČR, v němž bylo přešetřováno trestní oznámení
na žalobce, z něhož je zřejmé, že číslo účtu u Komerční banky uvedené v knize
žalobce, je číslo účtu uvedené v přihlášce do konkurzu, které patřilo sdružení
DROGASTOP, jehož předsedou byl druhý žalovaný, že žalobce tento účet
nezakládal, ani k němu neměl dispoziční právo. Soud také přihlédl k tomu, že
žalobce byl osobou veřejného zájmu, avšak dovodil, že ani o ní nelze nepravdivé
informace publikovat. Jestliže tedy žalovaná ve všech třech uveřejněných
článcích, v rozporu se skutečností, dovozovala, že žalobce měl dispoziční právo
k účtu sdružení DROGASTOP a poukazovala na souvislost s pořízením jeho vily,
pak přestože se nepodařilo jednoznačně prokázat způsob financování vily, zda
žalobce skutečně získal honorář od občanského sdružení A-Club z Banské
Bystrice, vyhověl žalobě, jíž se žalobce po žalované domáhal omluvy. K odvolání první žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. listopadu
2009, č.j. 1 Co 335/2009-168, výrokem I.
zamítl a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou
před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování obsahem článku „Poklesky náměstka ministra
vnitra“ a úředním záznamem o podaném vysvětlení sepsaným se žalobcem dne
15.6.2005 ze spisu Policie ČR. Na rozdíl od soudu prvního stupně neoprávněný
zásah do osobnostních práv žalobce neshledal. Poukázal na zjištění soudu
prvního stupně, že v autobiografické knize žalobce „Žít třeba i na kolenou“ je
uvedeno, že honorář za ni autor věnoval na boj proti drogám, že finanční
prostředky na provoz československých zařízení typu Day-Top jsou soustřeďovány
na konto 13632-111 u Komerční banky Praha – západ a také na skutečnost, že
předmětné konto patřilo občanskému sdružení DROGASTOP, a že žalobce tento účet
nezakládal a neměl k němu dispoziční právo. Sporné tři články se týkaly zejména
žalobcova neoprávněného užívání vysokoškolského titulu Ing., zpochybnění jeho
středoškolského vzdělání, otázek skloubení módních přehlídek, které organizoval
v Československu v době své emigrace a boje proti drogám v policejní jednotce,
jeho činnosti po změně režimu, jeho postavení náměstka ministra vnitra,
bezpečnostní prověrky, kdy žalobce měl obdržet podkladové materiály pro žádost
o bezpečnostní prověrku na důvěrný stupeň utajení, údajného neoprávněného
pobírání vysokoškolských mezd a nejasností ohledně toho, jak žalobce získal
finanční prostředky na zakoupení vily v Liberci. Zdůraznil, že údaje o kontu
jsou uvedeny v autobiografické knize žalobce, a proto je zájem žalované, co se
s kontem stalo, zcela legitimní. Články žalované je proto třeba považovat za
výkon práva oprávněné kritiky, která vylučuje neoprávněnost zásahu. Pokud ve
druhém a třetím článku je možné dovodit náznak možné souvislosti předmětného
konta s pořízením liberecké nemovitosti žalobce, měla žalovaná pro to, za
situace, kdy žalobce nevysvětlil okolnosti týkající se předmětného konta,
reálný podklad.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 14. ledna 2010
a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání. Jeho přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
jen "o.s.ř.") a podává ho z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) a b) o.s.ř., tedy že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení před odvolacím soudem spatřuje v
tom, že skutkové zjištění Vrchního soudu neodpovídá postupu podle § 132 o.s.ř.,
takže rozhodnutí soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Domnívá se, že v
hodnocení důkazů odvolacím soudem z hlediska závažnosti, zákonnosti a
pravdivosti je logický rozpor. S poukazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne
17.7.2007, sp.zn. IV ÚS 23/05 uvádí, že nelze považovat za rozumné zveřejnění
difamační informace o osobě působící ve veřejném životě, pokud se neprokáže, že
existovaly rozumné důvody pro spoléhání se na pravdivost difamační informace,
pokud nebyly podniknuty dostupné kroky k ověření pravdivosti takové informace a
pokud ten, kdo difamační informaci zveřejnil, měl důvod nevěřit, že tato
informace je pravdivá. Nesprávné právní posouzení věci podle dovolatele spočívá
v tom, že i přes zjištění, že neměl nic společného s činností sdružení
DROGASTOP, že nikdy neměl dispoziční právo k účtu uvedenému v jeho
autobiografické knize, které bylo určeno na provoz zařízení pro léčbu narkomanů
a že nemohl nijak ovlivnit hospodaření sdružení DROGASTOP, ani to, zda takové
zařízení bylo či nebylo vybudováno, hodnotil odvolací soud články žalované jako
výkon práva oprávněné kritiky. Za vybočení z mezí přípustné kritiky považuje
žalovanou použité označení „lhář“, přímo v názvu článku, stejně jako spojování
konta s jeho rodinným domem, které je způsobilé vyvolat v čtenáři dojem, že
dovolatel prostředky z konta sdružení DROGASTOP zpronevěřil a pořídil si za ně
vilu, tedy že se jedná nejen o lháře, ale přímo o bezcharakterního zloděje,
který nemorálně využil k vlastnímu obohacení pozitivního vztahu osob vůči
drogově závislým občanům. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná. Domnívá se, že dovolání není
důvodné. Nesouhlasí s názorem žalobce, že odvolací soud se odchýlil od stavu
zjištěného soudem prvního stupně. Poukazuje na to, že odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně z důvodu odlišného právního názoru. Ztotožňuje se
se závěry odvolacího soudu, že články, resp. jejich napadené části jsou výkonem
práva kritiky, že text požadované omluvy s těmito články nekoresponduje a
nevybočuje z mezí oprávněné kritiky. Proto navrhuje, aby dovolání žalobce bylo
zamítnuto. Při posuzování dovolání Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, takže vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu
účinného od 1. července 2009, a konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou
osobou, řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak
ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že
podané dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými
ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám
uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady
však zjištěny nebyly. Nejvyšší soud ČR poté přezkoumal rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není
důvodné. Jak již bylo uvedeno shora, dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v prvé
řadě z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm.
a), tedy, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu
se jedná například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. nebyly
vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a
k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro
posouzení věci sice nebyly tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový
podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední
povinnosti. Jde tedy zejména o nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z
pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění,
které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v
důkazním procesu. Postup odvolacího soudu, kdyby se odchýlil od skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž dokazování sám zopakoval, by
skutečně nebyl v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto by
odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v
oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož by došlo k porušení
jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod. Z obsahu spisu, zejména i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je
však zřejmé, že i když doplnil dokazování, vyšel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně a důvodem pro měnící výrok byl odlišný právní názor
odvolacího soudu. Pokud se dovolání v této části zaměřuje na tvrzené nedostatky v hodnocení
důkazů odvolacím soudem a na jeho skutkové závěry, které na základě provedených
důkazů učinil, pak fakticky vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř. O tento dovolací důvod jde pak především tehdy, jestliže
- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly ověřeny provedenými důkazy nebo
vyšly za řízení najevo,
- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti,
event. věrohodnosti je logický rozpor,
- jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i
pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva. Z obsahu
dovolání však nevyplývá nic, co by svědčilo o naplnění některého z předpokladů
uvedených dovolacích důvodů. Nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které
žalobce uplatnil jako další dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud buď
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice
aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní
posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Na tomto místě je třeba
připomenout, že závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu se zákonnou úpravou,
kterou přináší ustanovení § 11 násl. o.z., ani s judikaturou dovolacího soudu
(analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. listopadu
2007, sp.zn. 30 Cdo 1174/2007, rozsudky téhož soudu ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2900/2008, ze dne 28. února 2006, sp.zn. 30 Cdo 1109/2005 nebo ze
dne 31. října 2006, sp.zn. 30 Cdo 954/2006). Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou
jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných
zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory
však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se
názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně
uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter
korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo
meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud
ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle
čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno
základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96,
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355),
přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu
jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým
(obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a
usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113). V konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného
porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a
to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem
na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením
chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi
nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění
nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla
neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To v kontextu těchto
úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít
i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé
zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do
osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem
a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento
zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou,
kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Obecně se dovozuje, že je nutno respektovat určitá specifika běžného
periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl
např.
od publikací odborných), který se v konkrétních případech musí (především
s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k
jistým zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení
(či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. V
tomto případě nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím
ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby
celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález
Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99). Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 15. března 2005, sp.zn. I. ÚS 367/03, mimo jiné připomněl, že osoby veřejně činné (politici, veřejní
činitelé, mediální hvězdy aj.) musí akceptovat větší míru veřejné kritiky, než
jiní občané. Mocenský zásah do svobody projevu, za účelem ochrany dobrého jména
jiných občanů, by se měl dostavit subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud škodu
není možno napravit jinak, tj. např. užitím přípustných možností k oponování
kontroverzním a zavádějícím názorům. Tak lze podle Ústavního soudu často
minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji, než cestou
soudního řízení. Pro osoby činné v oblasti veřejného života, ať již jde o
politiky nebo o osobnosti veřejně známé, obecně platí, že mimo jiné disponují
mnohem snadnějším přístupem k médiím a mají tak mnohem snadnější možnost
vyvrátit to, co ony samy považují za smyšlenky. Státní moc proto může diskusi o
těchto otázkách regulovat jen výjimečně a jen v míře zcela nezbytně nutné. Ústavní soud ČR ve svém nálezu IV. ÚS 154/97 (sv. 10, č. 17) dále k otázce
zveřejňování kritických údajů konstatoval význam toho, zda se zakládají na
pravdivé informaci, zda forma jejich veřejné prezentace je přiměřená a zda
zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky,
tzn., zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. K
otázce pravdivosti uveřejněných údajů se vyslovil Ústavní soud v nálezu I. ÚS
156/99, podle něhož k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může
dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé
zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do
osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi
zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento
zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou,
kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Ústavní soud zdůraznil, že práva na ochranu osobnosti se samozřejmě mohou
domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby; měřítka posouzení
skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem
měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků.
Je to dáno
skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že
jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o
její jak profesní tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li
se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti. Zde je namístě volit
benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací
soukromé povahy a hodnocení jednání takové osoby právě proto, že jsou na ni
kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna vědět, např. jakého
vzdělání předmětná osoba dosáhla, s kým se stýká apod., a to pro posouzení
způsobilosti jak odborné, tak morální tuto funkci zastávat a náležitě
obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika
však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává. Tato
filosofie Ústavního soudu se nese v duchu názorové linie Evropského soudu pro
lidská práva, který uvedl, že hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u
politiků (resp. osob veřejně činných) než u soukromé osoby. Na rozdíl od
posledně jmenované, politik nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké
veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a proto musí projevit vyšší
stupeň tolerance. Ochrana osobnosti se vztahuje i na politiky, dokonce i tehdy,
kdy nejednají jako soukromé osoby, avšak v takových případech požadavek
zmíněné ochrany musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o
politických tématech (srov. rozhodnutí ve věci Lingens, odst. 42). V nálezu ze dne 17. července 2007, IV. ÚS 23/05, na který se odvolává i
dovolatel, pak ústavní soud uvedl, že při kritice veřejné záležitosti
vykonávané veřejně působícími osobami, platí z hlediska ústavního presumpce o
tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz
participace občanské společnosti na věcech veřejných. Má-li být svoboda projevu
osoby kritizující v takových věcech omezena rozhodnutím soudu, je třeba, aby
osoba dotčená prokázala, že kritika nebyla vyřčena v dobré víře nebo nešlo o
„fair“ kritiku. Pokud jde o hodnotící soudy, i přehánění a nadsázka, byť by
byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru
kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit
závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za fair. Pouze v případě,
že jde o kritiku věcí či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, která
zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění
(paušální kritika), je třeba považovat takovou kritiku za vybočující z „fair“
projevu. Z napadeného rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že odvolací soud se s
uvedenými zásadami nikterak nedostal do rozporu. Pokud dovolatel považuje za
vybočení z mezí přípustné kritiky užití označení „lhář“ přímo v názvu článku,
nelze přehlédnout, že z obsahu sporného článku je zřejmé, že tento expresivní
výraz se vztahuje zejména k neoprávněnému užívání vysokoškolského titulu, k
popírání pravdivosti informace o získání státních dotací a jiným jeho
nepravdivým tvrzením.
Není proto ani možno dovodit, že byl v označené věci
naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Protože je tedy napadený rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty
před středníkem zamítl. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta
první o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř.,
když v dovolacím řízení první žalované vznikly náklady spojené s jejím
zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč [srov. § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce
300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené
vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího
řízení první žalované činí 7.800,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané
hodnoty představována částkou 9.360,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.