30 Cdo 1471/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce doc. PhDr. Ing.
J. F., Ph.D., zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Petrská 1136/12, proti žalovanému prof. M. K., Dr.A., zastoupenému
JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská
2134/126, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66
C 43/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27.
listopadu 2014, č. j. 3 Co 24/2013-243, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 3 Co
24/2013-243, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
27. listopadu 2014, č. j. 3 Co 24/2013-243, se odmítá.
specifikovaným, jinak žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Při
rozhodování podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.,
platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) vyšel z toho, že žalobce
se domáhal veřejné omluvy za výrok žalovaného, který žalovaný pronesl v pořadu
České televize Kontexty „Vítejte v Národní galerii“ odvysílaném na ČT 2 dne 16. března 2010, podle něhož žalobce jako ředitel Národní galerii zcela zruinoval. Tento výrok žalobce pokládal za nepravdivý, hrubě dehonestující a zasahující do
jeho profesní cti a dobré pověsti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
předmětný výrok žalovaného pronesený na adresu žalobce byl nepřiměřený, věcně
nepodložený a vybočil z mezí oprávněné kritiky. Žalovaný jím zasáhl do
osobnostních práv žalobce, a proto žalobce má důvodné právo požadovat přiměřené
zadostiučinění formou veřejné omluvy žalovaného. Ve zbývající části pak soud
žalobu zamítl. K odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 3 Co
24/2013-243, podle § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“), napadený rozsudek změnil tak, že i v tomto rozsahu žalobu zamítl. Žalobci současně uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem
prvního stupně a na nákladech řízení odvolacího soudu celkovou částku 111.021,-
Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že použité výrazy žalovaného v rámci
rozsáhlé diskuse nepřesáhly rámec běžné a přiměřené kritiky, když žalovaný měl
evidentně v úmyslu poukázat na ekonomické nedostatky svých pěti předchůdců –
ředitelů NG. Žalobce pak v rámci svého profesního zařazení je nepochybně
povinen snést větší míru kritiky, a proto ze strany žalovaného nedošlo k
neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to jak proti výroku, kterým byl rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé změněn, tak proti výrokům o náhradě nákladů
řízení, podal žalobce dne 9. března 2015 včasné dovolání. Jeho přípustnost
vyvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. a má za to, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel tento nedostatek
shledává v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá jakoukoliv právně
kvalifikační úvahu ve vztahu k nároku žalobce, což samo o sobě znamená
podstatný odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, odvolací soud
„odbyl“ přezkoumání závěru prvostupňového soudu jedním odstavcem a rozsudek je
tudíž nepřezkoumatelný a tato nepřezkoumatelnost sama o sobě zakládá
přípustnost dovolání. Ztotožňuje se se závěrem soudu prvního stupně, že
kategorický a nepravdivý výrok o žalobci je vybočením z míry přípustné
tolerance při kritice jiného a je tedy ve smyslu § 13 obč. zák. zásahem do
žalobcových osobnostních práv.
Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení
namítá, že odvolací soud při jejich výpočtu uvádí, že počet úkonů žalobce v
tarifní hodnotě po 2.500,- Kč je nutné násobit dvěma z důvodu existence dvou
žalobou uplatněných nároků a žalobci není jasné, o jaké zákonné ustanovení soud
tento svůj názor opírá. Navrhuje proto, aby dovolací osud rozsudek odvolacího
soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K podanému dovolání se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil žalobce, který
se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud toto
dovolání odmítl, event. zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval
otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo žalobcem podáno včas, t. j. osobou k
tomu oprávněnou, a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud
pak dospěl k závěru, že toto dovolání je přípustné, a to z následně uvedených
důvodů.
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 30. července 2013, sp.zn. 30 Cdo
1277/2013, který ostatně dovolatel zmiňuje ve svém dovolání, uvedl, že
„povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem
zakotveným v § 157 odst. 2 o.s.ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého
procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl.
1 Ústavy, který představuje součást práva na spravedlivý proces.
Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného
textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své úvahy
(nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03).
V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení
věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení
dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, dochází k nepřezkoumatelnosti
předmětného rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února
2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v již zmíněném § 157 odst. 2
o.s.ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran
právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních
předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci
užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační
úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých
důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže
specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či příslušného nálezu
Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej
reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy.
S připomenutím výše uvedených hledisek Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29.
května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, vyložil a odůvodnil právní názor, že jde
o nepřezkoumatelný (a v poměrech dovolacího řízení o) rozsudek (který je
zatížen jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci),
jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení – v rámci právního
posouzení věci – učiní pouhý odkaz např. na nález Ústavního soudu, aniž by v
něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo
zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný
skutkový stav použito.
K tomu lze dodat, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jež podle zákona není nepřípustné ve smyslu § 238 a
násl. o s. ř. a směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, v jehož odůvodnění
absentuje (shora popsané) právní posouzení věci, příp. obsahuje pouhý odkaz na
právní názor obsažený v přísl. rozhodnutí Ústavního soudu, zakládá vždy jeho
přípustnost ve smyslu § 237 o.s.ř., neboť dovolacímu soudu je upřena možnost
posouzení, na základě jaké právně kvalifikační úvahy byla odvolacím soudem
vyřešena otázka hmotného nebo procesního práva; v takovém případě dovolacímu
soudu zpravidla nezbývá, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí.“
V souzené věci odvolací soud – přesto, že v odůvodnění svého rozhodnutí
relativně podrobně reprodukoval rozhodnutí soudu prvního stupně, se v rámci
změny tohoto rozhodnutí omezil pouze na vlastní výlučné konstatování, že
„odvolací soud opětovně provedl dokazování čtením přepisu pořadu uveřejněného
na ČT 2 dne 16. března 2010 s názvem Kontexty. Z doplnění tohoto dokazování
dospěl soud k závěru, že použité výrazy diskutujícího p. K. (žalovaného) v
rámci rozsáhlé diskuse trvající 50 minut, nepřesáhly rámec běžné a přiměřené
kritiky. Odvolací soud posuzoval pořad Kontexty v celé jeho souvislosti a má za
to, že výroky pronesené žalovaným, které žalobce pokládá za nactiutrhačné, jsou
vytrženy z kontextu pořadu trvajícího 50 minut a žalovaný měl evidentně v
úmyslu v této, téměř hodinu trvající diskusi, poukázat na ekonomické nedostatky
svých pěti předchůdců – ředitelů NG Žalobce pak v rámci jeho (svého) profesního
zařazení je nepochybně povinen snést větší míru kritiky, pokud přistoupil k
tomu, že byl do této pozice zařazen. S (Z) uvedeného důvodu odvolací soud
dovozuje, že v pořadu Kontexty nedošlo ze strany žalovaného k neoprávněnému
zásahu do osobnostních práv žalobce a z uvedeného důvodu rozsudek soudu prvního
stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že žalobu zamítl.“ . Z
této citace vyplývá, že se odvolací soud při odůvodnění svého rozhodnutí takto
prohřešil proti výše zmíněným zásadám – tj. povinnosti soudů rozsudky odůvodnit
(§ 157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o.s.ř., v
souladu z principy řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a
násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy, který představuje
součást práva na spravedlivý proces, když v odůvodnění rozsudku dostatečným
způsobem nevysvětlit své úvahy a své závěry takto předložil ve své podstatě
pouze „k věření“.
Z vyloženého důvodu Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
ve smyslu § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil, a to jak ve výroku ve věci samé, tak i
v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož
zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení
odvolacího a dovolacího.
Pokud se týče dovoláním napadeného výroku II. rozsudku odvolacího soudu
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, pak dovolání není formulováno
tak, aby náležitě a procesnímu předpisu odpovídajícím způsobem ozřejmilo
případnou přípustnost dovolání v této části v souladu s ustanovením § 237
o.s.ř. V tomto rozsahu proto bylo toto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1
o.s.ř. odmítnuto.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu