23 Cdo 1439/2017-311
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve
věci žalobkyně Kamabe, s.r.o., se sídlem v Tichově 29, okres Zlín, PSČ 766 01,
IČO 29198119, zastoupené Mgr. Martinem Boučkem, advokátem, se sídlem v
Lochenici 200, PSČ 503 02, proti žalované DF Partner s. r. o., se sídlem v
Neubuzi čp. 165, PSČ 763 15, IČO 00545503, zastoupené JUDr. Tomášem Absolonem,
advokátem, se sídlem v Praze 4, Ke Kašně 272/24, PSČ 142 00, o zaplacení částky
223 498 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 ECm
4/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
12. 1. 2017, č. j. 5 Cmo 134/2016-280, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Cmo
134/2016-280, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2016, č. j. 55
ECm 4/2012-231, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 8. 2016, č. j. 55 ECm
4/2012-265, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
prodlení ve výši vymezené ve výroku rozsudku (výrok pod bodem I), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 8. 10. 2007 uzavřela právní
předchůdkyně žalobkyně (společnost Ústav finančních služeb, a.s.) jako faktor
se společností Nová Valaška, s.r.o., smlouvu o provádění regresního faktoringu
pohledávek, v níž se společnost Nová Valaška, s.r.o., zavázala k opakovanému
úplatnému postupování pohledávek z dodávání jejího zboží nebo služeb jejím
objednatelům společnosti Ústav finančních služeb, a.s. (dále jen „právní
předchůdkyně žalobkyně“). Žalovaná byla jedním z odběratelů společnosti Nová
Valaška, s.r.o., a na základě oznámení na jednotlivých fakturách (tzv. cesní
doložky) hradila cenu zboží vždy původní žalobkyni. Ve třetí dekádě října 2011
dodala společnost Nová Valaška, s.r.o., žalované zboží, jehož cenu v celkové
výši odpovídající žalované částce vyúčtovala osmi fakturami, na které žalovaná
původní žalobkyni ničeho neuhradila. Poté došlo dne 9. 12. 2011 k vydání
exekučního příkazu na majetek společnosti Nová Valaška, s.r.o., exekutorem Mgr.
Stanislavem Molákem, v němž bylo poddlužníku (žalované) mj. zakázáno, aby
povinné pohledávku vyplatil, provedl na ní započtení nebo s ní jinak nakládal a
bylo žalované uloženo, aby plnění poskytovala na účet exekutora. Žalovaná se
pokynem, který jí byl doručen 14. 12. 2011 a téhož dne nabyl právní moci,
řídila a dne 23. 12. 2011 uhradila na účet exekutora částku 223 498 Kč. V
exekučním řízení byla oprávněnou osobou Československá obchodní banka, a.s.
(dále jen „ČSOB, a.s.“); přípisem z 10. 1. 2012 se dovolala neplatnosti
právního úkonu povinné (Nová Valaška, s.r.o.), jímž postoupila pohledávky za
poddlužníkem (žalovanou) spočívající v nároku na zaplacení kupní ceny za zboží
dodané postupníkovi (právní předchůdkyni žalobkyně).
Pro své právní závěry považoval soud prvního stupně za rozhodující skutečnost,
že k vystavení předmětných faktur a k postoupení sporných pohledávek došlo až
poté, co byla usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 11. 2007, č. j. 23
Nc 1407/2007-23, které nabylo právní moci dne 2. 2. 2008, nařízena exekuce na
majetek povinné společnosti Nová Valaška, s.r.o., a tato společnost byla podle
výroku pod bodem III shora citovaného usnesení vázána zákazem dispozice se
svými pohledávkami. Zákaz s dispozicí majetku hodnotil soud prvního stupně jako
zákonný zákaz, jehož porušení má za následek neplatnost zákazem postižených
úkonů, a proto hodnotil faktoringovou smlouvu z 8. 10. 2007 jako neplatnou,
stejně jako neplatné hodnotil též následné úkony obchodní společnosti Nová
Valaška, s.r.o., pokud jde o postoupení pohledávek z předmětných faktur. Pokud
tedy žalovaná plnila na základě exekučního příkazu na účet exekutora, splnila
tak podle závěru soudu prvního stupně svoji povinnost zaplatit sporné
pohledávky a nemůže být proto zavázána k jejich opakovanému plnění.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, č. j.
5 Cmo 134/2016-280, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I
potvrdil (výrok pod bodem I), výrok pod bodem II o náhradě nákladů řízení
změnil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok pod bodem III).
Odvolací soud zopakoval dokazování čtením exekučního příkazu ze dne 9. 12.
2011, jinak odkázal na správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně.
Z exekučního příkazu pověřeného exekutora Mgr. Stanislava Moláka ze dne 9. 12.
2011 odvolací soud mimo jiné zjistil, že byl vydán na základě usnesení o
nařízení exekuce a pověření exekutora k jejímu provedení ze dne 19. 11. 2007,
č. j. 23 Nc 1407/2007-23, vydaného Okresním soudem ve Zlíně, kterým byla
nařízena exekuce podle exekučního titulu, notářského zápisu NZ 192/2007 ze dne
19. 6. 2007, k návrhu oprávněné ČSOB, a.s., k uspokojení její pohledávky ve
výši 7 233 526,03 Kč s příslušenstvím proti povinným Nová Valaška, s.r.o., D.
B. a K. B. Exekučním příkazem bylo přikázáno provedení exekuce přikázáním
peněžité pohledávky jiné než z účtu u peněžního ústavu a povinné společnosti
Nová Valaška, s.r.o., bylo zakázáno vyplatit pohledávky vůči společnosti DF
Partner s.r.o. (v nyní posuzované věci žalované) vyplývající z titulu nároku
povinné společnosti na zaplacení kupní ceny za dodané zboží, které jí již
vznikly nebo budou v budoucnu postupně vznikat, provést na ně započtení nebo s
nimi jinak nakládat a bylo jí uloženo splatné pohledávky vyplatit na účet
exekutora.
Podle odvolacího soudu pokud žalobkyně poukazovala na judikaturu Nejvyššího a
Ústavního soudu, pak se jednalo o situace, kdy dlužníku bylo oznámeno
postoupení pohledávky tak, že dlužník po tomto oznámení měl plnit postupníkovi
a neměl již obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení
pohledávky. V daném případě se však jedná o povinnosti poddlužníka na základě
exekučního příkazu. Odvolací soud odkázal na § 313 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle nějž okamžikem doručení
usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí dlužník povinného není oprávněn s
dotčenou pohledávkou jakkoli nakládat; stejně tak po nařízení výkonu rozhodnutí
není povinný oprávněn jakkoli se svými pohledávkami nakládat. Odvolací soud
připomněl, že exekuční příkaz EX 1012/07 nabyl právní moci 14. 12. 2011 a s
vyznačenou právní mocí byl doručen žalované, které zakázal, aby jakkoli
nakládala s pohledávkami společnosti Nová Valaška, s.r.o., a přikázal, aby
pohledávky vzniklé této společnosti zaplatila na účet exekutora. Žalovaná byla
tedy v tomto rozsahu poddlužníkem v exekučním řízení, kdy na základě
předmětného pokynu dne 23. 12. 2011 uhradila předmětných 8 faktur na účet
exekutora. Odvolací soud dále přihlédl ke skutečnosti, že v průběhu řízení
došlo na straně žalobkyně k procesnímu nástupnictví a žalobkyní je nyní
společnost, která je dvěma fyzickými osobami propojena s dlužníkem Nová
Valaška, s.r.o., přičemž se jedná o osoby stejného příjmení a bydliště, jak
vyplývá ze zápisu v obchodním rejstříku těchto společností. Obě tyto osoby byly
navíc povinnými v předmětné exekuci vedle společnosti Nová Valaška, s.r.o.
Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále jen „o. z.“), zdůraznil zásady obsažené v § 6 až 8 o. z., podle
nichž má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze
svého nepoctivého nebo protiprávního činu, nikdo nesmí těžit ani z
protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu, a že zjevné
zneužití práva nepožívá právní ochrany. Poukázal také na skutečnost, že v
průběhu řízení na stranu žalobkyně nastoupila osoba, která je propojena s
dlužníkem v exekučním řízení, když jednatel nynější žalobkyně je přímo
dlužníkem v exekučním řízení. V situaci, kdy žalovaná v dobré víře po obdržení
exekučního příkazu vyplatila předmětné částky na účet exekutora, navíc, když na
stranu žalobkyně nastoupil sám dlužník, nelze přiznat právo dlužníkovi a
požadovat po žalované, aby stejné plnění poskytla žalobkyni. Odvolací soud
uzavřel, že žalovaná správně plnila na účet exekutora.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost
spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá podle jejího
názoru na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka především nesouhlasí s přiléhavostí aplikace § 313 o. s. ř.
odvolacím soudem na nyní posuzovanou věc, což odůvodňuje tím, že pohledávky,
které v okamžiku vydání předmětného exekučního příkazu nepatřily povinnému,
nýbrž třetí osobě (původní žalobkyni), nemohly být proto postiženy podle § 313
o. s. ř., neboť zde uvedeným postupem nelze postihnout cizí majetek. Žalobkyně
připomněla, že exekuční příkaz zakazoval disponovat s pohledávkami povinné, tj.
společnosti Nová Valaška, s.r.o., přičemž pohledávky, které jsou předmětem
tohoto řízení, nejsou pohledávkami společnosti Nová Valaška, s.r.o., nýbrž
pohledávkami žalobkyně, o čemž žalovaná musela vědět, neboť oznámení o
postoupení všech 8 pohledávek, o něž v řízení jde, bylo žalované prokazatelně
doručeno před tím, než Mgr. Molák vydal exekuční příkaz.
Podle dovolatelky je faktoringová smlouva smlouvou běžné obchodní či provozní
činnosti, což vyplývá z obvyklého života a rozdílu mezi cash flow, resp.
oběžným majetkem a investičním majetkem; není možno porušit inhibitorium
obvyklosti nevymykajícím se nakládáním s oběžným majetkem, neboť outsourcing je
běžnou formou inkasní činnosti podnikatele, který se jednak rychleji dostane k
inkasu svých pohledávek z obchodního styku a jednak je ušetřen běžné agendy
pohledávek, jejich správy a ošetřování.
Podle dovolatelky faktoring představuje základní nástroj realizace a zajištění
cashflow pro obvyklý chod podniku, namítá tedy, že v řízení sporné právní úkony
měly být posouzeny jako běžná obchodní a provozní činnost.
Dovolatelka dále formulovala následující čtyři právní otázky, v jejichž řešení
spatřuje nesprávnost právního posouzení:
1. Je přijatelná konstrukce soudu prvního stupně směšující neplatnost
faktoringové smlouvy v důsledku účinků usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne
19. 11. 2007, č. j. 23 Nc 1407/2007-23, ač se v případě uvedené smlouvy jedná o
součást běžné obchodní činnosti?
2. Je přijatelná konstrukce dovozující účinky dovolání se relativní
neplatnosti ze strany ČSOB, a.s., ve vztahu k právní konformitě jednání
žalované, která předmětné finanční prostředky zaslala na účet exekutora, když
se měla domnívat, že postoupení předmětných pohledávek je neplatné, za situace,
kdy v době platby dovolání se neplatnosti dosud neexistovalo?
3. Disponuje žalovaná námitkou zpochybnění aktu oznámení postoupení
podle § 526 odst. 1 tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
(dále jen „obč. zák.“)?
4. Byla tedy žalovaná oprávněna odmítnout plnění svých závazků
postupníkovi v důsledku dovolání se relativní neplatnosti postoupení pohledávek
povinného ze strany oprávněného v exekučním řízení (ČSOB, a.s.) nebo v důsledku
postupu exekutora, který po postoupení předmětných pohledávek vydal exekuční
příkaz č. 050 EX 1012/07-426, postihující tyto pohledávky (i o tom však
existuje evidentní pochybnost, neboť v citovaném exekučním příkazu nejsou
pohledávky konkrétně označeny a žalovaná si zřejmě pouze dovodila, že se účinky
exekučního příkazu vztahují i na již postoupené pohledávky)?
Dovolatelka odkázala v souvislosti s právními následky řádné notifikace
postoupení pohledávky postupitelem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12.
2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2011, sp.
zn. I. ÚS 2276/08, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 32
Odo 293/2002, z nichž dovozuje, že otázku, zda pohledávka byla skutečně
postoupena a zda postoupení bylo platné, nelze řešit ve sporu mezi postupníkem
a dlužníkem; závazek dlužníka zaniká splněním postupníkovi i v případě, kdy
smlouva o postoupení pohledávky neexistuje. Namítat neplatnost postoupení
předmětných pohledávek v řízení nebyla oprávněna žalovaná, to mohl učinit pouze
soudní exekutor nebo oprávněná ČSOB, a.s. Dovolatelka má za to, že odvolací
soud tak svým rozhodnutím nepřímo poskytuje žalované právní ochranu. Podle
dovolatelky je nutné zdůraznit, že pokud by žalovaná splnila svou povinnost a
odeslala vymáhanou částku žalobkyni, zanikl by její závazek, i kdyby se zpětně
prokázalo, že posuzovaná předmětná jednání jsou neplatná. Žalobkyně dále
poukázala na to, že exekutor Mgr. Molák v souladu s faktoringovou smlouvou
uzavřel dohodu s povinnou a právní předchůdkyní žalobkyně (Ústavem finančních
služeb, a.s.), podle níž po dobu cca tří let po nařízení exekuce stále probíhal
faktoring tak, že faktor zasílal plnění podle faktoringové smlouvy na účet
exekutora, (resp. jím ustanoveného správce podniku) a obdržel plnění ve výši 75
% nominálu předmětných faktur na svůj účet; zaplacením těchto faktur žalovanou
ze strany žalované po vydání exekučního příkazu tak exekutor obdržel plnění de
facto dvakrát.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na skutečnost, že judikáty, na které
dovolatelka odkazovala, řešily případy, kdy po skutkové stránce vztahy mezi
postupitelem a postupníkem byly plně v rovině smluvní volnosti stran, mezi
nimiž docházelo k postupování pohledávek, ať již platně či neplatně. V této
věci však smluvní volnost mezi postupitelem a postupníkem byla vyloučena
kogentními ustanoveními exekučního řádu. Samo vydání a doručení exekučního
příkazu má podle § 44a zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád (dále jen „exekuční
řád“), účinky dovolání se neplatnosti úkonu. Postoupení pohledávky je proto
neplatným právním úkonem od samého počátku. Ústav finančních služeb, a.s., a
tedy ani žalobkyně, nemůže být oprávněným vlastníkem pohledávek za žalovanou.
Podle žalované proto postupování všech pohledávek povinné společnosti Nová
Valaška, s.r.o., není běžnou obchodní činností. Tvrdí-li dovolatelka, že k
postupování pohledávek měla souhlas exekutora, nepředložila soudu o tom žádný
důkaz. Plnění žalované na účet exekutora je proto zcela po právu a rozhodnutí
odvolacího soudu je správné. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013)
se podává z bodu 2 článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou
(žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy.
Otázka č. 2 není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť při řešení této
otázky (tj. důsledků dovolání se neplatnosti právního úkonu se zpětným účinkem)
postupoval odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo
2569/2015).
Obecně lze k relativní neplatnosti připomenout, že k dovolání se relativní
neplatnosti je oprávněn (legitimován) ten, kdo je právním úkonem dotčen (ve
svých právech a povinnostech vyplývajících z právního úkonu) a kdo (současně)
neplatnost nezpůsobil sám. Relativní neplatnost uplatňuje ten, kdo je k ní
oprávněn (legitimován), proti účastníkům (druhému z účastníků) dotčeného
právního úkonu, a to buď za řízení před soudem nebo jiným orgánem (v žalobě
nebo jiném úkonu adresovaném soudu nebo jinému orgánu), nebo i mimo rámec
takového řízení (mimosoudně). Kdyby relativní neplatnost uplatnil někdo, kdo k
tomu nebyl oprávněn (legitimován), k neplatnosti právního úkonu se nepřihlíží a
právní úkon se (nadále) považuje za platný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2569/2015).
Právní podstata v této věci posuzované relativní neplatnosti spočívá v tom, že
k neplatnosti právního úkonu se nepřihlíží a že se tedy právní úkon pokládá za
platný, dokud se neplatnosti nedovolá ten, kdo je k tomu oprávněn
(legitimován); dovolal-li se však neplatnosti ten, kdo je k tomu oprávněn
(legitimován), nastává neplatnost právního úkonu s účinky ex tunc (od počátku -
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo
2569/2015, či rozsudek ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1662/2012). Vzhledem
k tomu, že s dovoláním se relativní neplatnosti exekuční řád v § 44a odst. 1
spojuje neplatnost určitého právního úkonu již od počátku, je pro posouzení
věci nerozhodné, zda žalovaná o „dovolání se neplatnosti“ tohoto právního úkonu
věděla, či zda toto „dovolání se neplatnosti“ v okamžiku jejího jednání
existovalo či nikoli, neboť dovolá-li se oprávněná osoba úspěšně neplatnosti
právního úkonu se zpětnou účinností, platí právní fikce, podle níž je předmětný
právní úkon od počátku bez relevantních právních účinků. V poměrech posuzované
věci, pokud by soudy dospěly k závěru, že se na právní úkony společnosti Nová
Valaška, s.r.o., vztahovaly účinky generálního inhibitoria a oprávněná ČSOB,
a.s., se ve smyslu § 44a odst. 1 exekučního řádu úspěšně dovolala relativní
neplatnosti právních úkonů, jimiž Nová Valaška, s.r.o., postoupila sporné
pohledávky žalobkyni, neplatnost právních úkonů by nastala zpětně k okamžiku
účinnosti těchto postupních úkonů, tj. věřitelkou předmětných pohledávek by
(stále) byla Nová Valaška, s.r.o.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani dovolatelkou formulovaná
otázka, zda je přijatelná konstrukce soudu prvního stupně směšující neplatnost
faktoringové smlouvy v důsledku účinků usnesení Okresního soudu ve Zlíně, č. j.
23 Nc 1407/2007-23, ač se v případě uvedené smlouvy jedná o součást běžné
obchodní činnosti, neboť na řešení této otázky nezaložil odvolací soud napadené
rozhodnutí, odvolací soud se (ne)platností faktoringové smlouvy vůbec
nezabýval, přičemž na vyřešení této otázky není napadené rozhodnutí závislé.
Současně je třeba zdůraznit, že proti závěrům obsaženým v rozhodnutí soudu
prvního stupně není dovolání přípustným opravným prostředkem; dovoláním lze
napadnout pouze rozhodnutí odvolacího soudu, a to pro otázku, na jejímž
vyřešení předmětné rozhodnutí závisí a která splňuje některý z předpokladů
obsažených v § 237 o. s. ř.
Ačkoliv dovolatelka výslovně shora uvedenou otázku vztahovala pouze k
neplatnosti samotné faktoringové smlouvy, z obsahu dovolání se podává, že své
výtky směřovala též proti posouzení platnosti jednotlivých sporných právních
úkonů postoupení pohledávek právě z důvodu, že soud nepřihlédl k povaze těchto
úkonů, přičemž žalobkyně je přesvědčena, že představují součást běžné obchodní
činnosti. Tyto své námitky žalobkyně uplatnila v souvislosti s jí formulovanou
otázkou, „zda je přijatelný závěr aplikující § 313 o. s. ř., resp. účinky
exekučního příkazu na pohledávky, které v okamžiku vydání tohoto exekučního
příkazu nepatří povinnému, nýbrž třetí osobě, tj. původní žalobkyni“. Podstata
dovolacích námitek žalobkyně spočívá v tom, že odvolací soud nesprávně právně
posoudil jednotlivé sporné právní úkony, jimiž došlo k postoupení pohledávek za
společností Nová Valaška, s.r.o., na žalobkyni, neboť nezohlednil, že se jedná
o právní úkony spadající do tzv. běžné obchodní činnosti, a tudíž že jsou jako
takové vyňaty z účinků generálního inhibitoria; nesprávně tak vztahoval účinky
exekučního příkazu na pohledávky, které v okamžiku jeho vydání nepatřily
povinnému. Pro řešení této otázky je dovolání žalobkyně přípustné, neboť
odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, když otázku povahy sporných postupních právních úkonů
posoudil neúplně, a tudížnesprávně (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2014,
sp. zn. 23 Cdo 168/2014, a rozsudek ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo
3396/2012).
Podle § 313 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012, v nařízení výkonu rozhodnutí zakáže soud povinnému,
aby se svou pohledávkou jakkoli nakládal. Dlužníkovi povinného soud zakáže, aby
od okamžiku, kdy mu bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, povinnému jeho
pohledávku vyplatil, provedl na ni započtení nebo s ní jinak nakládal. Podle
odst. 2 soud doručí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí oprávněnému,
povinnému a dlužníkovi povinného. Dlužníkovi povinného je doručí do vlastních
rukou. Povinnému nesmí být doručeno dříve než dlužníku povinného. Podle odst. 3
povinný ztrácí právo na pohledávku okamžikem, kdy bylo dlužníkovi povinného
doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.
Podle § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění účinném do
31. 8. 2008, po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se
svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění
manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních
potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto
povinnost, je neplatný. Věta první a druhá se nepoužije, je-li povinným stát.
Podle § 44a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění účinném do
31. 12. 2012 (dále opět jen „exekuční řád“), po doručení usnesení (o nařízení
exekuce) nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku
patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní
činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má
vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný
porušil tuto povinnost, je neplatný. Právní úkon se však považuje za platný,
pokud se neplatnosti právního úkonu nedovolá exekutor, oprávněný, nebo
přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky
dovolání se neplatnosti nastávají od účinnosti právního úkonu, dojde-li
exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného
věřitele všem účastníkům právního úkonu, jehož neplatnosti se exekutor,
oprávněný nebo přihlášený věřitel dovolává.
Podle čl. II bodu 1 přechodných ustanovení zákona č. 286/2009 Sb. není-li dále
stanoveno jinak, použije se exekuční řád ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
Při právním posouzení výše uvedené právní otázky nelze pominout, že odvolací
soud v napadeném rozhodnutí odkázal na ustanovení § 313 o. s. ř., správně však
měl použít ustanovení exekučního řádu (konkrétně § 47 až 49); vzhledem k tomu,
že se však tato ustanovení obsahově překrývají, nemá tato skutečnost vliv na
závěry, které odvolací soud za užití § 313 o. s. ř. učinil.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů se podává, že již dne 17.
1. 2008 bylo společnosti Nová Valaška, s.r.o., doručeno usnesení o nařízení
exekuce podle § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění
účinném do 31. 8. 2008, v rámci kterého bylo povinné zakázáno nakládat v
usnesení uvedeným způsobem se svým majetkem a současně byla poučena o
důsledcích porušení tohoto zákazu (tj. o neplatnosti právního úkonu učiněného v
rozporu s uvedeným zákazem, přičemž podle v té době účinného znění exekučního
řádu se jednalo o absolutní neplatnost takového právního úkonu). Společnosti
Nová Valaška, s.r.o., tak bylo zakázáno pod sankcí neplatnosti nakládat se svým
majetkem již v roce 2008, tedy více než 3 roky předtím, než postoupila sporné
pohledávky. Přesto tato společnost na základě smlouvy o provádění regresního
faktoringu ze dne 8. 10. 2007 postoupila žalobkyni 8 pohledávek z října 2011,
které měla za žalovanou, a žalovanou prostřednictvím cesních doložek obsažených
na fakturách za dodané zboží z října 2011 vyrozuměla o postoupení pohledávek
žalobkyni. Exekučním příkazem Ex 1012/07, který nabyl právní moci dne 14. 12.
2011, pak zakázal exekutor Mgr. Molák žalované jakkoliv nakládat s pohledávkami
společnosti Nová Valaška, s.r.o., a uložil jí, aby pohledávky vzniklé
společnosti Nová Valaška, s.r.o., zaplatila na účet exekutora. Žalovaná pak dne
23. 12. 2011 zaplatila 8 sporných faktur na účet exekutora s odkazem na
exekuční příkaz. Oprávněná v exekučním řízení, společnost ČSOB, a.s., se
přípisem ze dne 10. 1. 2012 ve smyslu § 44a odst. 1 exekučního řádu dovolala
neplatnosti právních úkonů povinné (Nová Valaška, s.r.o.), kterými postupovala
jednotlivé sporné pohledávky na žalobkyni.
Na tomto místě je vhodné pro přehlednost zdůraznit, že ačkoliv usnesení o
nařízení exekuce bylo společnosti Nová Valaška, s.r.o., doručeno za účinnosti
exekučního řádu, který s právním úkonem učiněným v rozporu s účinky generálního
inhibitoria spojoval absolutní neplatnost, vzhledem k čl. II bodu 1 přechodných
ustanovení zákona
č. 286/2009 Sb. je v souvislosti s v tomto řízení spornými právními úkony třeba
aplikovat exekuční řád ve znění účinném od 1. 11. 2009, podle nějž se na právní
úkon učiněný v rozporu s generálním inhibitoriem vztahuje sankce relativní
neplatnosti.
Pro posouzení věci je rozhodující, že již od doručení usnesení o nařízení
exekuce společnosti Nová Valaška, s.r.o., bylo této společnosti, tj. povinné,
zakázáno nakládat se svým majetkem způsobem uvedeným v § 44a exekučního řádu;
jinými slovy tímto okamžikem nastaly účinky generálního inhibitoria. Z hlediska
zákazu povinné disponovat se svým majetkem neměl v souvislosti s v řízení
spornými pohledávkami exekuční příkaz žádné účinky, neboť zákaz nakládat s
majetkem v té době trval již déle než 3 roky a exekuční příkaz byl vydán až po
postoupení předmětných pohledávek. Tento zákaz nakládat se svým majetkem od
doručení usnesení o nařízení exekuce neplatil absolutně, tedy nedopadal na
veškerý majetek povinné, nýbrž jen na takový její majetek, na nějž nebylo lze
vztáhnout některou z výjimek upravených v § 44a odst. 1 exekučního řádu. Z §
44a odst. 1 exekučního řádu se podává, že účinky generálního inhibitoria se
nevztahují mimo jiné na běžnou obchodní činnost a provozní činnost a udržování
a správu majetku. Jinými slovy, pakliže by některé právní úkony učiněné
povinnou v průběhu generálního inhibitoria bylo možné kvalifikovat jako tzv.
běžnou obchodní či provozní činnost nebo jako úkony sloužící udržování a správě
majetku, nevztahovaly by se na ně účinky generálního inhibitoria, a tudíž by
jejich provedení nebylo ze zákona zakázáno.
Exekuční příkaz měl pro účely projednávané věci význam jen potud, že zakazoval
poddlužníkovi, tj. žalované, nakládat s pohledávkami, které měla žalovaná za
povinnou, a ukládal jí, aby takové pohledávky uhradila na účet exekutora.
Pro závěr o tom, že žalovaná správně plnila na účet exekutora za výše popsaného
skutkového stavu, bylo třeba též posoudit, zda se na sporné právní úkony
nevztahuje některá z výjimek z generálního inhibitoria ve smyslu § 44a odst. 1
o. s. ř. Soudy se však vůbec touto otázkou nezabývaly, tj. otázkou, zda právní
úkony, jimiž došlo k postoupení sporných pohledávek, byly právními úkony, které
lze kvalifikovat jako tzv. běžnou obchodní nebo provozní činnost, případně jako
udržování a správu majetku, a proto je jejich právní posouzení z uvedeného
hlediska neúplné a tedy nesprávné. Soudy se v řízení zabývaly pouze otázkou,
zda se oprávněná účinně dovolala neplatnosti právního úkonu, zcela však
pominuly řešení otázky, zda se na sporné právní úkony vztahují účinky
generálního inhibitoria. Pokud by soudy dospěly k závěru, že v řízení sporné
právní úkony lze kvalifikovat jako běžnou obchodní a provozní činnost, případně
jako udržování a správu majetku, jednalo by se o právní úkony, které nebyly
učiněny v rozporu s generálním inhibitoriem, a tudíž by exekuční příkaz, který
žalované zakazoval, aby jakkoliv nakládala s pohledávkami společnosti Nová
Valaška, s.r.o., a aby pohledávky této společnosti zaplatila na účet exekutora,
na tyto pohledávky nedopadal, neboť by se nejednalo o pohledávky povinné, nýbrž
žalobkyně.
Přípustnost dovolání je způsobilá založit rovněž otázka, zda je žalovaná
(poddlužník) oprávněna odmítnout plnění svých závazků postupníkovi (tj. zda
disponuje námitkou zpochybnění aktu oznámení postoupení podle § 526 odst. 1
obč. zák.) v důsledku dovolání se relativní neplatnosti postoupení pohledávek
povinné ze strany oprávněné v exekučním řízení (ČSOB, a.s.) nebo v důsledku
postupu exekutora, který po postoupení předmětných pohledávek vydal exekuční
příkaz postihující tyto pohledávky, neboť tato otázka v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena.
Podle § 526 odst. 1 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez
zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není
oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi
neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Podle odst. 2 oznámí-
li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se
dožadovat prokázání smlouvy o postoupení.
Dovolává-li se žalobkyně závěrů uvedených v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp.
zn. 31 Cdo 1328/2007, nelze tyto závěry na nyní posuzovanou věc vztáhnout,
neboť okolnosti, za nichž bylo předmětné rozhodnutí vydáno, se významně
odlišují od těch, které jsou významné pro rozhodnutí v nyní posuzované věci.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen
„velký senát Nejvyššího soudu“) v předmětném rozhodnutí dospěl k závěru, že
oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak
dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně
případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za
následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení), vůči postupníku ve sporu o
úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o
postoupení pohledávky.
Podle velkého senátu Nejvyššího soudu „účelem ustanovení § 526 odst. 1 věty
druhé a odst. 2 obč. zák. je ochrana dlužníka, který plnil svůj závazek osobě
(postupiteli nebo postupníku), jež podle hmotného práva nebyla v době plnění
věřitelem pohledávky, např. proto, že smlouva o jejím postoupení byla neplatná.
Oznámení postupitele dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení (dále též jen
„notifikace“), je skutečností, na kterou právo váže vznik povinnosti dlužníka
plnit postupníkovi; jde tedy o právní skutečnost, a protože jde současně o
skutečnost volní, je to jednostranný právní úkon (stejně viz Občanský zákoník.
Komentář. Panorama Praha 1987, díl I., s. 241). Poté již dlužník musí plnit
postupníkovi, nikoliv původnímu věřiteli…
Ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem nemůže být otázka platnosti postoupení
významná, neboť dlužník nemá zpravidla možnost posoudit, zda ve skutečnosti k
postoupení došlo a zda je smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní
skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je
oznámení postupitele dlužníkovi; vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k
cessi platně či vůbec došlo. Jinak by dlužník byl v trvalé nejistotě, zda plnil
tomu, komu měl. Tato úprava je stanovena právě na ochranu dlužníka. Lze tedy
uzavřít, že notifikační úkon vyvolá zamýšlené právní důsledky – týkající se
osoby oprávněné přijmout plnění - i tehdy, jestliže k cessi vůbec nedošlo či
smlouva o postoupení byla neplatná.“
V nyní posuzované věci však námitku neplatnosti nevznesl dlužník, nýbrž v
souladu s § 44a odst. 1 exekučního řádu oprávněná v exekučním řízení,
společnost ČSOB, a.s. Exekuční řád přímo upravuje, že (resp. za jakých
podmínek) povinný nesmí po doručení usnesení o nařízení exekuce nakládat se
svým majetkem (výjimky jsou obsaženy v § 44a odst. 1 exekučního řádu). Tento
zákaz, označovaný též jako tzv. generální inhibitorium, platí přímo ze zákona.
Speciální právní předpis rovněž přímo sankcionuje neplatností právní úkon
učiněný v rozporu s generálním inhibitoriem za podmínky, že se této neplatnosti
dovolá některá z v § 44a odst. 1 exekučního řádu uvedených osob, tj. exekutor,
oprávněný, nebo přihlášený věřitel, a to vůči všem, kterých se předmětný právní
úkon týká. Závěry rozsudku velkého senátu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo
1328/2007, se proto v případě neplatnosti právního úkonu z důvodu porušení
generálního inhibitoria neuplatní, neboť nejde o situaci, kdy se neplatnosti
právního úkonu postoupení pohledávky dovolává dlužník; ustanovení § 526 odst. 2
obč. zák. se tudíž neaplikuje.
Pokud žalobkyně v dovolání namítala, že otázku, zda pohledávka byla skutečně
postoupena a zda postoupení bylo platné, nelze řešit ve sporu mezi postupníkem
a dlužníkem, a že namítat neplatnost postoupení předmětných pohledávek v řízení
nebyla oprávněna žalovaná, ale pouze soudní exekutor nebo oprávněná ČSOB, a.s.,
je třeba uvést, že otázka neplatnosti předmětných úkonů je řešena přímo zákonem
(exekučním řádem); přičemž pokud se oprávněná osoba v tomto speciálním právním
předpise předpokládané neplatnosti předvídaným postupem (tj. podle § 44a odst.
1 o. s. ř.) úspěšně dovolala, jsou dotčené právní úkony při naplnění podmínek
generálního inhibitoria neplatné vůči všem osobám.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž s odkazem na ustanovení §
3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zdůraznil zásady obsažené v § 6
až 8 o. z., podle nichž má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a
nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, nikdo nesmí
těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu, a
že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Poukázal také na skutečnost,
že v průběhu řízení na stranu žalobkyně nastoupila osoba, která je propojena s
dlužníkem v exekučním řízení, když jednatel nynější žalobkyně je přímo
dlužníkem v exekučním řízení. V situaci, kdy žalovaná v dobré víře po obdržení
exekučního příkazu vyplatila předmětné částky na účet exekutora, navíc, když na
stranu žalobkyně nastoupil sám dlužník, nelze přiznat právo dlužníkovi a
požadovat po žalované, aby stejné plnění poskytla žalobkyni.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014,
uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vysvětlil, že zpětná působnost (retroaktivita) nového občanského zákoníku,
vyjádřená v ustanoveních § 3028 až 3079 o. z., spočívá na principech nepravé
retroaktivity. Znamená to mimo jiné, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva
a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. prosince 2013 se i v době od 1. 1.
2014 řídí dosavadní právní úpravou a že v tomto smyslu je třeba používat rovněž
ustanovení § 3030 o. z., neboť žádné z ustanovení § 1 až 14 o. z. – i když
nepochybně (také) vyjadřují základní zásady soukromého práva, které byly
vlastní českému právnímu řádu rovněž podle (do 31. 12. 2013 účinných)
„dosavadních právních předpisů“ – není přípustné aplikovat způsobem, který by
vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých
v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď
používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou
judikaturou). Jinými slovy, ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by
způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na
dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Tyto závěry lze doplnit tak, že aplikace zásad vyjádřených v § 6 až 8 o.z.
nemůže vést k popření zákonné úpravy, tj. v daném případě úpravy § 44a odst. 1
exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího důvodu není správné,
neboť odvolací soud neposuzoval, zda v případě postoupení předmětných
pohledávek povinnou Nová Valaška s.r.o. na právní předchůdkyni žalobkyně Ústav
finančních služeb, a.s., nešlo o výjimku z generálního inhibitoria, neboť by
šlo o běžnou obchodní a provozní činnost.
Z výše uvedených důvodů není rozhodnutí odvolacího soudu správné, a protože
nejsou splněny předpoklady pro to, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
změnil, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s.
ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu