23 Cdo 1444/2025-495
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D. a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně KV-TERM, s.r.o., se sídlem Karlových Varech, Sedlecká 271/30, Rybáře, identifikační číslo osoby 26362899, zastoupené Mgr. Michalem Burešem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2034/18a, proti žalované ALGON, a.s., se sídlem v Praze 5, Ringhofferova 115/1, Třebonice, identifikační číslo osoby 28420403, zastoupené Mgr. Ondřejem Slezákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, o zaplacení 2 799 192,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 64/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2025, č. j. 29 Co 375/2024-468, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23 510 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2024, č. j. 8 C 64/2023-408, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni celkem 2 799 192,84 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení tří pohledávek z neproplaceného zádržného z uzavřených smluv o dílo [označovaných jako „Pohledávka 1“ (stavební akce „BD Pražská“) ve výši 107 019,88 Kč, „Pohledávka 2“ (stavební akce „Habartov“) ve výši 1 480 000 Kč a „Pohledávka 3“ (stavební akce „Drahelčice“) ve výši 1 189 021,44 Kč] a dále související „Pohledávky 4“ ve výši 23 151,52 Kč spočívající v náhradě nákladů za servisní zásahy žalobkyně v důsledku neoprávněné reklamace žalované.
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu rozhodnutí o Pohledávce 2 a Pohledávce 3 dovoláním. Přípustnost svého dovolání odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dvou jí uvedených otázek, jež dle žalované dosud nebyly v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešeny. Uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že považuje dovolání za nepřípustné, a navrhla, aby je dovolací soud odmítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
10. Otázka dovolatelky, zda lze přiznat nárok na uvolnění zádržného vázaného na finální předání díla investorovi, u něhož žalobkyně tuto skutečnost neprokazuje (s odůvodněním, že jí nemá jít k tíži, pokud mu žalovaná tuto informaci tajila), jejímž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu o Pohledávce 2, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
11. Odvolací soud svůj závěr o vzniku práva žalobkyně na vyplacení zádržného neodůvodnil tím, že by žalobkyně nebyla povinna prokazovat skutečnosti zakládající vznik jejího práva (že by ji netížilo břemeno důkazní) proto, že žalovaná informace o vzniku tohoto práva žalobkyni tajila. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k (pozitivnímu) skutkovému zjištění o tom, že k předání díla investorovi, na jehož základě začala plynout záruční doba (a jejíž uplynutí zakládalo vznik práva žalobkyně na proplacení zádržného), došlo nejpozději dne 6. 10. 2016 (vzhledem k vyplacení první části zádržného vázaného na toto předání). Odvolací soud tak nezaložil své rozhodnutí na posouzení důsledků neprokázání rozhodujících skutečností v řízení (tzv. stavu non liquet), resp. na neunesení důkazního břemena některou ze stran.
12. Přitom vlastní skutkové závěry odvolacího soudu, a tedy ani závěr o tom, že k předání díla investorovi došlo nejpozději dne 6. 10. 2016, nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, neboť dovolací soud je vázán skutkovými závěry odvolacího soudu. Proto ani pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání rozhodujících skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů způsobilým dovolacím důvodem, a nelze tímto způsobem v dovolání úspěšně zpochybnit ani z nich vycházející právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
13. Stejný závěr platí i o druhé otázce dovolatelky, zda dochází k otáčení břemene tvrzení a důkazního, pokud jde o rozhodnou dobu pro určení počátku promlčecí lhůty za situace, kdy žalovaná vznáší námitku promlčení a neměla objektivní možnost zjistit počátek jejího běhu, jejímž prostřednictvím žalovaná zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu o Pohledávce 3. Ani na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud svůj závěr o neuplynutí promlčecí lhůty této pohledávky rovněž nezaložil na neunesení břemene tvrzení a důkazního ze strany žalované, nýbrž na (pozitivním) skutkovém zjištění, že k odstranění vad a nedodělků díla, na než byl vázán vznik práva žalobkyně na proplacení zádržného, došlo v červenci 2020, a tudíž ke dni podání žaloby dne 4. 1. 2023 ještě promlčecí lhůta neuplynula. Proto ani tato otázka nemůže přípustnost dovolání žalované založit.
14. Dovolací soud proto dovolání žalované odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 1. 2026
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu