23 Cdo 1469/2024-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo náměstí 65/2, proti žalované Lavaro House s.r.o., se sídlem v Brně, Merhautova 434/14, Zábrdovice, identifikační číslo osoby 26918307, o zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 198/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2024, č. j. 21 Co 5/2024-98, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 12. 2023, č. j. 54 C 198/2022-80, odmítl žalobu ze dne 18. 8. 2022, doručenou soudu prvního stupně dne 22. 8. 2022 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. 3. 2024, č. j. 21 Co 5/2024-98, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním. Uvedla, že důvodem dovolání je nesprávné řešení otázky, zda doplnění podání žalobkyně a její vylíčení skutkového děje bylo v takové úrovni, aby se věc, případně její část, dala projednat. Dovolatelka uvedla, že ve svých podáních uvedla své nároky a dostatečně je individualizovala. Výtky soudů k obsahu podání pak dle názoru dovolatelky neměly být důvodem k odmítnutí žaloby, nýbrž mělo být nařízeno jednání a soud měl při jednání vyzvat k doplnění návrhu. Dovolatelka shrnula průběh řízení před soudy obou stupňů a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem [§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
8. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).
9. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
10. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání trpí vadami, neboť nesplňuje náležitosti, které zákon a citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Dovolatelka sice formulovala konkrétní právní otázku, kterou dle jejího názoru soudy nesprávně posoudily, avšak neuvedla, v čem u této otázky spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. je podle jejího názoru naplněno. Konkrétně uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž rozhodování se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, či je rozhodována rozdílně, nebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka vyřešena jinak“.
11. Dovolatelka tak patrně k téže otázce vztahuje paralelně čtyři kritéria přípustnosti dovolání, jež vedle sebe současně nemohou obstát; o případ, kdy by dovolatel při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání vymezil vícero možností plynoucích z § 237 o. s. ř. jako „případných“ předpokladů v jejich posloupnosti, tu nejde (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2659/20). V konkrétním případě přitom může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a k němuž se Nejvyšší soud přihlásil v celé řadě dalších rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3058/2020, ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2848/2020, a ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 978/2021).
12. Z uvedeného tak plyne, že dovolatelka v dovolání pouze de facto ocitovala znění § 237 o. s. ř. a shrnula jednotlivá kritéria přípustnosti dovolání obecně, aniž by však uvedla, které z těchto kritérií považuje za splněné v nyní projednávaném případě u otázky formulované v dovolání, přičemž v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání.
13. Nelze-li tedy pro nedostatek vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu