23 Cdo 1475/2018-195
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobce Město Jablonné v Podještědí, se sídlem v Jablonné v
Podještědí, náměstí Míru 22, IČO 00260576, zastoupeného Mgr. Petrem Sigmundem,
advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, proti žalovanému P. Š., se
sídlem v L., zastoupenému JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v
Liberci, U Soudu 363/10, za vedlejší účasti na straně žalované: ČSOB
Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo
náměstí 1458, IČO 45534306, o zaplacení částky 877 112 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec pod sp. zn. 38 Cm
143/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14.
září 2017, č. j. 4 Cmo 41/2017-174, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2017, č. j. 4 Cmo 41/2017-174,
v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka Liberec ze dne 12. října 2016, č. j. 38 Cm 143/2013-141, v rozsahu,
jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 438 556 Kč, a rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 12. října 2016, č. j. 38 Cm
143/2013-141, v rozsahu, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 438 556 Kč a
ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů se ruší a věc se v tomto
rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec jako soud prvního stupně
rozsudkem ze dne 12. října 2016, č. j. 38 Cm 143/2013-141, zamítl žalobu,
kterou se žalobce domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového
stavu. Žalobce jako objednatel a žalovaný jako zhotovitel uzavřeli dne 26.
října 2009 smlouvu o dílo, kterou se žalovaný zavázal provést pro žalobce dílo
spočívající v organizačním zajištění výběrového řízení na investiční akci
(modernizace městského úřadu žalobce za použití dotace). Jako předmět činnosti
zhotovitele byl sjednán výkon technické pomoci, zhotovitel měl vypracovat návrh
zadávací dokumentace, zpracovat kvalifikační a hodnotící kritéria pro jejich
odsouhlasení žalobcem jako zadavatelem veřejné zakázky, dále měl provést
sestavení formulářů pro doložení údajů, které jsou předmětem hodnocení
kvalifikačních a dílčích kritérií atd. Součástí zadávací dokumentace měla být i
výzva k podání nabídky pro veřejnou zakázku. Žalovaný nebyl žalobcem zmocněn k
zastoupení žalobce jako zadavatele veřejné zakázky.
Žalobce dne 5. listopadu 2009 zaslal žalovanému e-mailem návrh výzvy k podání
nabídky pro veřejnou zakázku, která již obsahovala jako zadání žalobce
požadavek k prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů předložení
seznamu stavebních prací provedených za poslední 3 roky. Žalovaný tento návrh
upravil a doplnil, přičemž požadavek na prokázání splnění technických
kvalifikačních předpokladů předložením seznamu stavebních prací provedených za
poslední 3 roky zůstal zachován. Následně proběhlo mezi žalobcem a žalovaným
jednání ohledně předmětné zadávací dokumentace, na jehož základě žalovaný
dokumentaci dle požadavků žalobce upravil a zaslal dne 23. listopadu 2009 zpět
žalobci spolu s návrhem výzvy k podání nabídky pro veřejnou zakázku k případným
dalším připomínkám. Žalobce dne 24. listopadu 2009 bez dalšího zveřejnil výzvu
k podání nabídky pro veřejnou zakázku na své úřední desce.
Žalobce akci co do částky 17 542 239,70 Kč financoval z dotačních prostředků,
které mu na základě smlouvy o poskytnutí dotace ze dne 1. října 2009 ve znění
dodatku ze dne 6. března 2012 poskytla Regionální rada regionu soudržnosti
Severovýchod (dále také „RRRS“). Poskytovatel dotace (RRRS) provedl následnou
kontrolu čerpání dotačních prostředků a konstatoval, že požadavek na předložení
seznamu stavebních prací provedených za poslední 3 roky je diskriminační, a to
s odkazem na § 56 odst. 3 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných
zakázkách, ve znění účinném do 30. září 2016 (dále jen „zákon o veřejných
zakázkách“), neboť ten stanovil lhůtu 5 let. Poskytovatel dotace proto uzavřel,
že dotace ve výši 17 542 239,70 Kč byla čerpána neoprávněně. Úřad RRRS
platebním výměrem ze dne 21. září 2012 uložil žalobci povinnost odvést do
rozpočtu RRRS částku ve výši poskytnuté dotace. Následně výbor RRRS rozhodl na
základě žádosti žalobce o prominutí odvodu z 95%, tudíž žalobce měl do rozpočtu
RRRS odvést částku ve výši 877 112 Kč, což také učinil. Zaplacení této částky
nyní žalobce požaduje po žalovaném z titulu náhrady škody vzniklé v důsledku
vadně provedeného díla žalovaným na základě výše specifikované smlouvy o dílo
uzavřené mezi žalobcem a žalovaným.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný ve smyslu § 561 obch. zák.
neodpovídá za vadu spočívající v nesprávném stanovení doby k doložení
referenčních staveb k prokázání technických kvalifikačních předpokladů v návrhu
výzvy k podání nabídky pro veřejnou zakázku, neboť žalovaný neporušil žádnou
svou povinnost vyplývající ze smlouvy o dílo. Soud prvního stupně svůj závěr
odůvodnil s odkazem na to, že předmětem díla bylo organizační zajištění
výběrového řízení na akci, činnost žalovaného měla spočívat pouze ve výkonu
technické pomoci a také zdůraznil, že žalovaný neměl právnické vzdělání, čehož
si byl žalobce vědom, a nemohl proto po žalovaném požadovat, aby při vynaložení
odborné péče zjistil nevhodnost požadavku žalobce a na tuto nevhodnost
upozornil. Soud prvního stupně nadto uvedl, že i kdyby žalovaný za vadu díla
odpovídal, neodpovídal by za předmětnou škodu, neboť by zde nebyla příčinná
souvislost mezi porušení provést dílo řádně, a škodou, která vznikla žalobci
odvedením části dotace zpět do rozpočtu poskytovatele dotace. Podle soudu
prvního stupně to byl žalobce, kdo odpovídal za dodržení zákona o veřejných
zakázkách, a proto nese odpovědnost za škodu, která mu vznikla v důsledku toho,
že zadal veřejnou zakázku v rozporu se zákonem platným a účinným v době zadání
zakázky. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14.
září 2017, č. j. 4 Cmo 41/2017-174, změnil výrok I rozsudku soudu prvního
stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 438 556 Kč s
příslušenstvím, a co do částky 438 556 Kč výrok rozsudku soudu prvního stupně
potvrdil. Odvolací soud dále ve výrocích II až IV rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
která doplnil o svá skutková zjištění získaná na základě opakování důkazů v
odvolacím řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný se ve smlouvě o
dílo zavázal, že dohodnuté plnění (přípravu a realizaci výběrového řízení, tj.
mimo jiné i vypracování návrhu zadávacích podmínek a zpracování kvalifikačních
a hodnotících kritérií) provede v souladu s platnými zákony ČR a dle obecně
závazných a doporučených předpisů a metodik. Z uvedeného odvolací soud dovodil,
že dílo žalovaného vykazovalo vadu (spočívající v nesprávně uvedené délce
období, za které může zadavatel požadovat doložení referenčních stavebních
prací dodavatele), za kterou žalovaný odpovídá. Odvolací soud se neztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný za tuto vadu neodpovídá, a zdůraznil,
že v předmětné smlouvě o dílo nebyla dohodnuta žádná součinnost ze strany
žalobce ohledně předložení návrhu výzvy k podání nabídky, naopak ze smlouvy je
zřejmé, že žalovaný měl celé dílo zhotovit sám. Podle odvolacího soudu proto
žalobcem zaslaný návrh výzvy nebyl pro žalovaného nikterak závazný a žalovaný
měl při zhotovování díla postupovat v souladu se svými povinnostmi
vyplývajícími ze smlouvy o dílo. Podle odvolacího soudu není podstatné, že
žalovaný nemá právnické vzdělání. Odvolací soud se rovněž neztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně ohledně absence příčinné souvislosti. Podle
odvolacího soudu je ze zjištěného skutkového stavu zřejmé, že sankční odvod byl
žalobci uložen za vadu, za kterou odpovídá žalovaný, a je zde tedy dána
příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody, neboť v důsledku
vady díla zhotoveného žalovaným pro žalobce vznikla žalobci majetková újma v
podobě sankčního odvodu. Odvolací soud dále vycházel z toho, že návrh
zadávacích podmínek měl podle smlouvy o dílo odsouhlasit jejich zadavatel, tj.
žalobce, z čehož odvolací soud dovodil, že sám žalobce nesplnil své povinnosti
vyplývající ze smlouvy o dílo, pokud při odsouhlasení uvedených zadávacích
podmínek nezjistil nesrovnalost (rozpor se zákonem o veřejných zakázkách).
Odvolací soud proto dospěl s odkazem na § 376 a násl. obch. zák. k závěru, že
za škodu vzniklou žalobci odpovídají oba účastníci stejnou měrou. S ohledem na
tento závěr odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak je
uvedeno výše.
Rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu části prvního výroku, kterým žalobci
nebylo vyhověno) napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle názoru dovolatele
spočívá na řešení dvou právních otázek, přičemž jedna z nich dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu podle názoru dovolatele řešena a při řešení
druhé otázky se odvolací soud podle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
První otázka dovolatele se vztahovala k tomu, zda v obchodním vztahu prostá
povinnost objednatele odsouhlasit dílo při smluvně sjednané odpovědnosti
zhotovitele za soulad díla se zákonem a současně bez smluvně sjednané
odpovědnosti objednatele kontrolovat soulad se zákonem, zakládá možnost omezit
náhradu škody objednatele podle § 376 obch. zák., případně zakládá
spoluzavinění objednatele z důvodu porušení obecné prevenční povinnosti
upravené v § 415 obč. zák. Podle názoru dovolatele tato otázka nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Dovolatel poukázal na
relevantní ujednání ve smlouvě o dílo a zdůraznil, že smlouva neobsahuje žádné
ujednání, podle kterého by žalobce v pozici objednatele byl povinen kontrolovat
výsledek činnosti zhotovitele nebo kontrolovat soulad vypracovaných návrhů s
platnou právní úpravou; návrh podmínek měl žalobce jakožto zadavatel podle
smlouvy odsouhlasit, ve smlouvě mu ovšem nebylo uloženo návrh podmínek jakkoliv
kontrolovat. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu ohledně toho, že
porušil smluvní povinnost, když při odsouhlasení zadávacích podmínek nezjistil
jejich rozpor se zákonem. Dovolatel k tomu uvedl, že ve smlouvě nepřevzal žádný
závazek kontrolovat soulad dokumentace vypracované zhotovitelem se zákonem,
proto v řešené věci žádnou smluvní povinnost neporušil.
Druhá otázka dovolatele, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, se týkala toho, zda v situaci, kdy odvolací
soud po zopakování důkazů uvažuje o aplikaci § 376 obch. zák. s možným závěrem
o omezení náhrady škody, je povinen o tomto účastníky poučit. Podle dovolatele
si odvolací soud zopakováním důkazů otevřel prostor pro odlišná skutková
zjištění, nikdy ovšem účastníkům nenaznačil, že by mohl uvažovat o
spoluzavinění žalobce na vzniklé škodě. Podle názoru dovolatele měl odvolací
soud účastníky poučit podle § 118a odst. 2 o. s. ř. o své úvaze o možném
spoluzavinění žalobce, aby žalobce mohl navrhnout k provedení další důkazy
prokazující zavinění žalovaného. Dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008, od něhož se odvolací soud
podle jeho názoru odchýlil.
Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil napadený
rozsudek ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a změnil
také navazující výroky o nákladech řízení; eventuálně dovolatel navrhl zrušení
napadeného rozsudku a jeho vrácení odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále
jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání
přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné.
Podle § 266 odst. 1 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám.
Dovolatelova první otázka, ačkoli formulována jako otázka právní a v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená, je otázkou vztahující se k
výkladu právního úkonu, konkrétně k výkladu ujednání předmětné smlouvy o dílo
uzavřené mezi žalobcem a žalovaným. Vzhledem k tomu, že se jedná o otázku
výkladu právního úkonu, nelze dovolateli přisvědčit v tom, že by šlo o otázku v
dosavadní rozhodovací praxi dosud neřešenou. Nejvyšší soud se problematikou
výkladu smlouvy zakládající obchodní závazkový vztah (resp. výkladem projevu
vůle) ve své rozhodovací praxi již zabýval, například v rozsudku ze dne 22.
srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 649/2006, či v rozsudku ze dne 20. prosince 2010,
sp. zn. 23 Cdo 4119/2007. V uvedených rozhodnutích vycházel Nejvyšší soud z
toho, že ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. formulují
výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu
právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového
vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl)
jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí
být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu
jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti
použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého
právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí,
jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k
přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z
jazykového vyjádření úkonu.
Na základě toho pak podle těchto citovaných rozhodnutí zastává Nejvyšší soud
názor, že v případě, že soudy dospějí k určitému závěru o nároku vyplývajícím z
právního úkonu, o jehož obsahu jsou pochybnosti, které je třeba odstranit jeho
výkladem, a z odůvodnění jejich rozhodnutí není zřejmé, zda výklad provedly
(tj. zda použily výkladová pravidla podle § 35 odst. 2 obč. zák. a v obchodních
vztazích podle § 266 obch. zák.) a zda zkoumaly vůli jednajících osob, je
jejich právní posouzení věci neúplné, tudíž i nesprávné.
V řešené věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce odpovídá za škodu
způsobenou vadně provedeným dílem stejnou měrou jako žalovaný (zhotovitel
vadného díla). Odvolací soud tento závěr odůvodnil s odkazem na to, že podle
smlouvy o dílo měl zadavatel veřejné zakázky (tj. objednatel – žalobce)
odsouhlasit návrh zadávacích podmínek vypracovaných zhotovitelem (žalovaným).
Je třeba uvést, že ve smlouvě o dílo bylo ujednání o odsouhlasení návrhu
zadávacích podmínek zadavatelem obsaženo v rámci ujednání o rozsahu předmětu
plnění zhotovitele. Nejednalo se o samostatné ujednání o povinnosti objednatele
odsouhlasit dílo, příp. o povinnosti objednatele kontrolovat soulad díla se
zákonem, ani ve smlouvě nebyly sjednány následky případného porušení takové
povinnosti. Ze spisu vyplývá, že ujednání (druhý odstavec článku II předmětné
smlouvy o dílo), na jehož základě dospěl odvolací soud k závěru o spoluzavinění
žalobce, mělo následující znění: „Rozsah předmětu plnění (výkonu technické
pomoci) je stanoven takto: (…) vypracování návrhu zadávacích podmínek,
zpracování kvalifikačních a hodnotících kritérií a jejich odsouhlasení
zadavatelem.“
Odvolací soud z pouhého konstatování, že návrh zadávacích podmínek odsouhlasí
zadavatel, dovodil povinnost objednatele kontrolovat soulad díla se zákonem,
aniž by se zabýval výkladem tohoto ujednání a tím, k čemu vedla vůle stran
předmětné smlouvy o dílo. Z uvedeného důvodu je právní posouzení odvolacího
soudu neúplné, tudíž nesprávné (viz výše citovaný rozsudek ze dne 22. srpna
2007, sp. zn. 29 Odo 649/2006, či rozsudek ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23
Cdo 4119/2007). Z citovaného ustanovení smlouvy o odsouhlasení návrhu
zadávacích podmínek totiž není bez dalšího zřejmé, že objednatel měl povinnost
zkontrolovat soulad díla se zákonem a v případě, že neodhalí nesrovnalost,
ponese stejnou míru odpovědnosti za škodu jako zhotovitel díla. Soudy se v
dalším řízení zaměří na výklad projevu vůle stran smlouvy, zejména na to, za
jakým účelem strany do ujednání o rozsahu plnění zhotovitele vložily část o
odsouhlasení návrhu zadavatelem – zda mělo takové ujednání založit povinnost
zadavatele zkontrolovat soulad návrhu se zákonem, když se k povinnosti provést
dílo v souladu se zákonem zavázal výslovně zhotovitel.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud i soud prvního stupně se dostatečně
nezabývaly výkladem relevantních smluvních ujednání a nezkoumaly, k čemu vedla
vůle stran při jejich sjednání (co je obsahem ujednání o odsouhlasení podmínek
zadavatelem), proto je jejich právní posouzení neúplné, tudíž nesprávné, a
odchýlily se jím od výše citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k otázce
výkladu projevu vůle.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl
dovolatelem napaden, a také rozsudek soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2
o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek
soudu prvního stupně zrušil, pozbylo významu zabývat se tvrzenou vadou řízení,
která podle dovolatele spočívala v nedostatku poučení účastníků v odvolacím
řízení o možném odlišném právním posouzení věci. V dalším řízení soudy
neopomenou účastníky poučit podle § 118a o. s. ř., příp. v odvolacím řízení
podle § 213b o. s. ř.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v souladu s § 243g odst. 1 o. s. ř.
závazný.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu