23 Cdo 1483/2024

23 Cdo 1483/2024-174

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Ústavu pro péči o matku a dítě, se sídlem v Praze 4, Podolské nábřeží 157/36, identifikační číslo osoby 00023698, zastoupeného JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Pobočná 1395/1, proti žalovaným 1) T. T. N. T. a 2) T. D. D., oběma zastoupeným JUDr. Kateřinou Švecovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5, o zaplacení 4 942 498 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 475/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2024, č. j. 56 Co 244/2023-146, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2024, č. j. 56 Co 244/2023-146, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 10. 2023, č.j. 12 C 475/2022-11, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.

1. Žalobce se v řízení domáhal po žalovaných zaplacení částky ve výši 4 942 498 Kč s příslušenstvím jako úhrady za porodní a poporodní zdravotní péči poskytnutou žalobcem jejich dvěma dětem, které žalovaná 1) u žalobce předčasně porodila. Tvrdil, že předčasně narozená dvojčata nebyla účastna na systému veřejného zdravotního pojištění. Oba žalovaní s poskytováním péče jejich dětem a s jejich hospitalizací u žalobce souhlasili. Žalobce též poukázal na písemný návrh smlouvy (který žalovaní podepsaný žalobci nevrátili), v němž bylo uvedeno, že cena za péči bude ohodnocena počtem bodů dle vyhlášky č. 34/1998 Sb. a cena bodu bude 1,32 Kč. Za zdravotní péči poskytnutou dětem žalovaných uhradila žalobci plnění (do výše sjednaného limitu 500 000 Kč za péči o novorozence) Pojišťovna VZP a. s. (dále jen „PVZP“), u které měla žalovaná 1) sjednáno komplexní pojištění cizinců PLUS, typ Novorozenec (v něm byl též sjednán limit plnění 90 000 EUR za péči o matku). Podle tvrzení žalobce byli žalovaní o vyčerpání pojistného limitu informováni včetně toho, že bude nutné hradit poskytovanou péči nad rámec jimi sjednaného pojistného limitu. Žalovaní poskytli pouze částečnou úhradu ve výši 20 000 Kč dne 10. 9. 2020.

2. Žalovaní namítali, že žalovaná 1) měla sjednáno komplexní zdravotní pojištění cizinců PLUS s maximálními limity, na jehož pojistném zaplatila 109 000 Kč, a v souladu s tehdy platnou právní úpravou tak vytvořila maximální možné podmínky pro pojištění novorozenců. Podle žalovaných je žalobce nikdy předem neinformoval o cenách jednotlivých zdravotních služeb. Tvrdili, že žalovanému 2) byl den po porodu předán k podpisu informovaný souhlas zákonného zástupce s hospitalizací novorozence u žalobce pouze v českém jazyce, byť žalovaní nerozumí česky, a v něm žádost, aby se seznámili s vnitřním řádem žalobce a ceníkem výkonů, které nejsou z části nebo zcela hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Ohledně ceny za jednotlivé výkony a služby byli žalovaní informováni až ve chvíli, kdy jim byla předložena faktura k úhradě. Poukázali též na to, že cca po roce od narození dvojčat došlo k účinnosti novely § 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, která zakotvila zákonné veřejné zdravotní pojištění novorozenců, kteří se narodí matce s povoleným dlouhodobým pobytem, a to po dobu 60 dnů jejich věku, čímž podle nich zákonodárce reagoval na zjevnou mezeru v právní úpravě, které byly děti cizinců a jejich rodiče vystaveni ihned po jejich narození a tato mezera jim nemůže být dána k tíži.

3. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 24. 10. 2023, č. j. 12 C 475/2022-111, žalobu co do částky 4 935 054,44 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a co do částky 7 443,56 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím zamítl (výroky pod body I a II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 335 112 Kč (výrok pod bodem III).

4. Soud prvního stupně ve věci rozhodl již na základě tvrzení žalobce, že přijal do péče žalovanou 1), která dne 10. 8. 2020 předčasně porodila dvojčata, jejichž otcem je žalovaný 2). Péče byla oběma novorozencům poskytována od 10. 8. 2020 do 24. 8. 2020, kdy jedno z nich zemřelo. Od 25. 8. 2020 do 9. 12. 2020 byla poskytována péče druhému z dětí. Za neodkladnou péči poskytnutou novorozencům v době od 10. 8. 2020 do 9. 12. 2020 žalobce vyúčtoval žalovaným částku 4 935 054,44 Kč (po započtení zálohy zaplacené žalovanými ve výši 20 000 Kč a úhrady ze strany komerční pojišťovny PVZP ve výši 500 000 Kč – uhrazena byla péče v rozsahu 15 ošetřovacích dnů).

Zbývající část žalované částky představovaly náklady žalobce na vyšetření mateřského mléka v ceně 5 750 Kč a na kontrolu novorozence po propuštění z péče v ceně 1 693,56 Kč. Podle tvrzení žalobce byla žalovaným sdělena cena ošetřovacího dne, současně se sdělením, že v této ceně nejsou zahrnuta laboratorní vyšetření, klinická vyšetření a léky s tím, že předběžnou cenu jednotlivých vyšetření a léků nelze pro takto komplikovaný případ stanovit, nicméně, že mají možnost se kdykoliv obrátit na oddělení úhrad, kde jim bude sdělena (průběžná) aktuální cena dosud poskytnuté péče, včetně laboratorních vyšetření, klinických vyšetření a léků.

5. Při právním posouzení věci se soud prvního stupně nejprve zabýval nárokem na úhradu nákladů poskytnuté neodkladné péče. Vyšel z § 5 odst. 1 písm. a) a § 48 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění účinném od 29. 7. 2017 do 31. 12. 2020, opíraje se o právní názor uvedený v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2018, č. j. 70 C 146/2017-149 a na něj navazujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 12.

2021, sp. zn. 33 Cdo 436/2019 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na https://www.nsoud.cz). Ztotožnil se s názorem, že právním důvodem poskytnutí zdravotní péče dětem žalovaných byla zákonná licence, tj. zákonná povinnost žalobce poskytnout zdravotní péči nezbytnou k záchraně života a zdraví nezletilých dětí, neboť § 48 odst. 3 zákona o zdravotních službách neumožňuje poskytovateli zdravotní péče (dále též jen „poskytovatel“) odmítnout přijetí pacienta (i nepojištěného cizince) do péče nebo ukončit péči o něj, jde-li neodkladnou péči, aniž řeší otázku úhrady této neodkladné péče.

Nemůže jít proto o závazek ze smlouvy (pokud byla vůbec uzavřena, neboť to bylo mezi účastníky sporné), z náhrady škody (rodiče nezletilých dětí neporušili žádnou povinnost), ani o bezdůvodné obohacení, neboť žalobce péči poskytl na základě zákonného důvodu. Analogii měl v tomto případě za nepřípustnou, neboť při neodkladné péči nejde o ryze soukromoprávní vztah, jelikož stát direktivně nařizuje v konkrétních případech zdravotní péči poskytnout a pacientovi ukládá se této péči podrobit i proti své vůli.

Tento nedostatek právní úpravy nelze překlenout rozšiřujícím výkladem nepřiznivým pro pacienta. Soud prvního stupně měl tedy za to, že žalobce se domáhá uložení povinnosti k plnění tam, kde zákon mlčí o povinnosti uhradit náklady na neodkladnou péči, která byla pacientovi poskytnuta v rámci povinnosti poskytovatele zdravotních služeb poskytnout péči i nepojištěnému cizinci (§ 48 odst. 3 zákona o zdravotních službách). S přihlédnutím k čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod proto uzavřel, že příjemci zdravotní péče nelze uložit povinnost k plnění, kterou nezakládá zákon.

Soud prvního stupně nesouhlasil s názorem žalobce, že za neodkladnou péči nehrazenou z veřejného zdravotního pojištění je pacient (v případě nezletilého pacienta jeho zákonný zástupce) povinen jeho cenu uhradit, pakliže s touto péčí pacient, resp. jeho zákonný zástupce vysloví souhlas. Poukaz žalobce na ustanovení § 41 odst. 1 písm. c), odst. 2 zákona o zdravotních službách, které pacientovi, resp.

jeho zákonnému zástupci ukládá povinnost uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem, měl za nepřípadný, neboť z výše uvedeného měl za zřejmé, že poskytovatel, který poskytne neodkladnou péči i nepojištěnému cizinci bez ohledu na to, zda s jeho souhlasem či bez jeho souhlasu (žalovaní navíc zpochybňovali, že byl z jejich strany poskytnut řádný informovaný souhlas s hospitalizací nezletilých dětí) nemůže žádat od příjemce služeb cenu poskytnuté neodkladné péče, ta je podle soudu prvního stupně poskytovateli hrazena z veřejného zdravotního pojištění.

6. Dále se soud prvního stupně zabýval žalobcem uplatněným nárokem na úhradu poskytnuté péče, která neměla charakter péče neodkladné (nákladů laboratorního vyšetření mateřského mléka v ceně 5 750 Kč a klinického vyšetření – kontroly novorozence po propuštění z hospitalizace – v ceně 1 693,56 Kč). Vyšel z § 41 odst. 1 písm. c), odst. 2, § 45 odst. 2 písm. a) zákona o zdravotních službách a dále z § 2636 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“). Dovodil (opět již na základě tvrzení žalobce), že žalobce jako poskytovatel v době hospitalizace novorozenců při zajištění laboratorního vyšetření mateřského mléka a ani poté v souvislosti s kontrolami po propuštění novorozence z hospitalizace neuzavřel se žalovanými jako jejich zákonnými zástupci smlouvu o péči o zdraví těchto novorozenců obsahující též ujednání o odměně (ceně) za tuto konkrétní péči. Žalobce se omezil pouze na sdělení žalovaným, že předběžnou cenu jednotlivých vyšetření a léků nelze pro takto komplikovaný případ stanovit s tím, že mají možnost se kdykoliv obrátit na oddělení úhrad, kde jim bude sdělena aktuální cena dosud poskytnuté péče, včetně laboratorních vyšetření, klinických vyšetření a léků. Jinak řečeno žalovaní se mohli pouze až následně informovat o ceně již poskytnuté péče. Uzavřel, že nebyla-li mezi žalobcem a žalovanými uzavřena smlouva o péči včetně ujednání o její ceně, nemá žalobce nárok na zaplacení této péče.

7. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem uvedeným výše v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II potvrdil (výrok I), ve výroku pod bodem III jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 475 103,10 Kč (výrok II) a stanovil povinnost žalobci zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 138 182 Kč (výrok III).

8. Odvolací soud neměl výhrady k procesnímu postupu soudu prvního stupně, který ve věci rozhodl pouze na základě tvrzení žalobce, která nebyla žalovanými zpochybňována a ze kterých zjistil rozhodující skutková zjištění. Zcela se ztotožnil též s jeho právním posouzením.

9. Ohledně požadované částky 4 935 054,44 Kč odvolací soud zopakoval, že žalobce poskytl dětem žalovaných neodkladnou péči, a to na základě zákonné licence, přičemž poskytnutí této péče není vázáno na souhlas pacienta. Ustanovení § 41 odst. 1 písm. c), odst. 2 zákona o zdravotních službách tak v dané věci nelze aplikovat a případný souhlas rodičů dětí s poskytnutím neodkladné péče jejich dětem je tak zcela irelevantní. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 436/2019 s tím, že mlčel-li zákon v době poskytnutí této péče novorozeným dětem žalovaných o povinnosti uhradit náklady na neodkladnou péči, která byla pacientovi poskytnuta v rámci povinnosti poskytovatele poskytnout péči i nepojištěnému cizinci, pak skutkové okolnosti projednávané věci svědčí pro zamítnutí žaloby.

K tomu též dodal, že žalovaní nejsou občany České republiky a v době narození dětí měli povolený dlouhodobý pobyt v České republice a nebyli účastni veřejného zdravotního pojištění v České republice podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“). Měl za to, že nelze dospět k závěru, že by se v případě žalované 1) jednalo o matku, která do České republiky přicestovala pouze za účelem čerpání zdravotní péče.

Žalovaná 1) měla pro sebe i očekávané novorozence uzavřeno komerční pojištění cizinců Plus, které však ve vztahu k novorozenci bylo limitováno částkou 500 000 Kč, a jak vyplynulo ze zprávy PVZP vyžádané soudem prvního stupně, i v případě výhodnějšího komplexního zdravotního pojištění cizinců Exkluzive byl limit na poporodní péči o novorozence 500 000 Kč, eventuálně zvýšený na 800 000 Kč, což je částka, která by v daném případě poporodní péči stejně nepokryla. Podle odvolacího soudu též nelze přehlédnout, že matka novorozenců se zachovala zodpovědně, za nemalou částku (109 000 Kč) zařídila komerční pojištění v souvislosti s narozením dětí pro sebe i novorozence, avšak nemohla předpokládat, že porodí předčasně a že obě novorozené děti stihnou vážné zdravotní komplikace.

Prakticky tak bylo vyloučeno, aby žalovaní novorozené děti komerčně zdravotně pojistili, a to pro obecně známý postoj komerčních zdravotních pojišťoven k pojišťování již nemocných cizinců. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2039/2015, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 2/2015 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na https://nalus.usoud.cz). Připomněl, že v citovaném nálezu sice nebyla shledána ústavně nekonformní právní úprava § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 a odst. 2 písm.

b) zákona o veřejném zdravotním pojištění, avšak disentní stanoviska sedmi ústavních soudů se zabývala zajištěním a finanční dostupností zdravotní péče pro děti cizinců, které nejsou vůbec schopny si zdravotní péči zajistit samy a nemohou se ani rozhodnout za zdravotní péčí odcestovat, a nacházejí se tedy ve zvlášť zranitelném postavení, a proto také zvláštní ochrana dětí musí být podle disentního stanoviska nutně vztažena i k realizaci práva na ochranu zdraví. Citoval i další závěry uvedené v disentním stanovisku o neadekvátní alternativě k účasti na veřejném zdravotním pojištění spočívající v možnosti sjednání komerčního zdravotního pojištění, které může být pro (nemocné) novorozené dítě obtížně dostupné a při přímé úhradě zdravotní péče mohou náklady dosahovat vysokých částek.

Odvolací soud též přihlédl k tomu, že ve vztahu k § 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění došlo po narození dětí žalovaných ke dvěma novelizacím. S účinností od 1. 1. 2021 se pojištěncem podle uvedeného zákona stala i osoba, která se na území České republiky narodila matce s povoleným dlouhodobým pobytem na území České republiky, a to do konce kalendářního měsíce, v němž tato osoba dovršila 60 dnů věku, a s účinností od 1. 7. 2023 se pojištěncem podle zmíněného zákona stala i osoba nezletilá, které bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky.

Z uvedeného měl za zřejmé, že novelizace zákona o veřejném zdravotním pojištění směřovaly ke zlepšení postavení dětí cizinců narozených na území České republiky ve vztahu k čerpání zdravotní péče.

10. Odvolací soud dále uzavřel, že soud prvního stupně správně posoudil žalobní nárok na úhradu jiné než neodkladné péče (ohledně částek 5 750 Kč a 1 693,56 Kč) podle § 2636 o. z. a že dospěl ke správnému závěru, že žalobci nevznikl nárok na úhradu, neboť nedošlo ke sjednání odměny. II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu výroku I) napadl žalobce

včasným dovoláním. Namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení tří otázek hmotného práva, které podle něj v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (resp. při řešení první z nich se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 436/20019):

- zda je z pohledu úhrady péče relevantní souhlas rodičů s poskytnutím neodkladné péče jejich dětem a zda lze aplikovat ustanovení § 41 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o zdravotních službách v případě poskytnutí neodkladné péče. - zda je možné ve smyslu § 2636 odst. 2 o. z. souhlasit s úhradou zdravotních služeb, o nichž je známo, že s velkou pravděpodobností bude nutné je provést, bez toho, že by dopředu byla známa cena každého jednotlivého výkonu a jejich počet.

- zda je povinnost k úhradě zdravotních služeb podle § 41 zákona o zdravotních službách vázána na seznámení s cenou zdravotních služeb nebo na informovaný souhlas s jejich provedením.

12. Ve vztahu k první otázce žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že souhlas poskytnutý žalovanými je irelevantní a že otázku úhrady neodkladné péče zákon neupravuje. Podle žalobce zákon o zdravotních službách v § 41 ve vztahu k povinnosti úhrady poskytnuté péče nerozlišuje, zda se jedná o neodkladnou či jinou péči, podstatné je pouze to, zda péče byla poskytnuta se souhlasem pacienta nebo jeho zákonného zástupce. Otázka, zda poskytnuté zdravotní služby mají charakter neodkladné péče, je významná z hlediska případné odpovědnosti zdravotnického zařízení za zásah do osobnostní sféry pacienta, nikoliv z hlediska úhrady ceny poskytnutých zdravotních služeb.

Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že na posuzovaný nárok nesprávně vztáhl závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 436/20019, v němž bylo řešeno poskytnutí neodkladné péče nepojištěnému novorozenci bez souhlasu rodičů. Má za to, že pro případ neodkladné péče poskytované se souhlasem zákonného zástupce z citovaného rozsudku naopak vyplývá, že podle § 41 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o zdravotních službách je k úhradě zdravotních služeb pasivně legitimován nejen pacient, ale i jeho zákonný zástupce.

S odkazem na svá žalobní tvrzení [o předložení návrhu smlouvy žalovaným, o seznámení žalovaných s obsahem smlouvy prostřednictvím tlumočníka a současném informování o ceně ošetřovacího dne – necelých 39 000 Kč, o neodvolání či nevyslovení nesouhlasu s poskytováním veškerých zdravotních služeb podle § 48 odst. 2 písm. c) zákona o zdravotních službách žalovanými, o tom, že žalovaní poté, co byli lékařem informováni o zdravotním stavu novorozenců, trvali na dalším poskytování zdravotních služeb oběma novorozencům] zdůrazňuje, že souhlas rodičů (i s hospitalizací) byl v nyní posuzovaném případě dán.

Připomíná, že naprostou většinu žalovaného nároku přitom tvoří právě účet za hospitalizaci a že souhlas s hospitalizací pacientů je zákonem vyžadován i v případě, že se jedná o poskytování neodkladné péče.

13. Ve vztahu k druhé a třetí otázce žalobce uvádí, že žalovaným sdělil, že předběžnou cenu všech jednotlivých vyšetření a léků nelze pro takto komplikovaný případ stanovit, neboť se jednalo o stovky vyšetření nezbytných pro zachování života a zdraví novorozenců prováděných (v naprosté většině) v průběhu hospitalizace. Domnívá se však, že v daném případě je nutno vykládat ustanovení § 2636 odst. 2 o. z. (o tom, že příkazce uhradí poskytovateli odměnu, je-li to ujednáno) tak, že ujednání o úhradě může mít i generálnější povahu, tj. že je možné souhlasit s úhradou zdravotních služeb, o nichž je známo, že s velkou pravděpodobností bude nutné je provést, bez toho, že by dopředu byla známa cena každého jednotlivého vyšetření a jejich počet. Ustanovení § 41 zákona o zdravotních službách podle něj váže povinnost k úhradě zdravotních služeb nikoli na seznámení s cenou zdravotních služeb, nýbrž na informovaný souhlas s jejich provedením. Odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nezabýval posouzením nároku na úhradu jiné než neodkladné péče z pohledu § 41 zákona o zdravotních službách, z nějž žalobce svůj nárok primárně dovozoval. Má však za to, že smlouva o péči o zdraví ve smyslu § 2636 o. z. byla uzavřena bezformálně již v okamžiku přijetí pacientů do péče s tím, že návrh smlouvy, který byl v řízení předložen, má význam pouze ve vztahu k prokázání obsahu této bezformálně uzavřené smlouvy.

14. Žalobce dále namítá nepřezkoumatelnost závěrů odvolacího soudu, nevypořádal-li se (při posouzení uvedených otázek) s argumenty žalobce, které jsou pro posouzení věci klíčové. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, a ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 2232/07, tvrdí, že tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

15. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Obsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Pro řešení druhé otázky dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť žalobce ji zakládá na předpokladu existence souhlasu žalovaných s úhradou předmětných zdravotních služeb, o nichž jim bylo známo, že je s velkou pravděpodobností bude nutné provést. Odvolací soud však ve shodě se soudem prvního stupně v napadeném rozsudku nevyšel ze zjištění, že by žalovaní věděli, že s velkou pravděpodobností bude nutné provést zdravotní služby představující nikoliv neodkladnou péči, za kterou žalobce v řízení požadoval zaplacení úhrady. Měl za to, že již z tvrzení žalobce vyplývalo, že ve vztahu k poskytnutí jiné než neodkladné péče se žalobce vůči žalovaným omezil pouze na sdělení, že předběžnou cenu jednotlivých vyšetření a léků nelze pro takto komplikovaný případ stanovit s tím, že mají možnost se kdykoliv obrátit na oddělení úhrad, kde jim bude sdělena aktuální cena dosud poskytnuté péče, včetně laboratorních vyšetření, klinických vyšetření a léků. Tedy jinak řečeno, že se žalovaní mohli pouze následně informovat o již poskytnuté péči a její ceně. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).

20. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky první, zda poskytovatel zdravotních služeb může požadovat úhradu [ve smyslu § 41 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o zdravotních službách] za neodkladnou péči, která byla pacientovi poskytnuta v rámci povinnosti poskytovatele zdravotních služeb poskytnout péči i nepojištěnému cizinci, a jaký význam v tomto ohledu má souhlas rodičů s poskytnutím takové neodkladné péče jejich dětem. Dovolání je přípustné i pro řešení otázky třetí, zda je povinnost k úhradě zdravotních služeb [podle § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách, příp. podle § 2636 odst. 2 o. z.] vázána na seznámení s cenou zdravotních služeb nebo na informovaný souhlas s jejich provedením. Tyto otázky dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny v daných souvislostech projednávané věci. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 436/2019, na který odkázal odvolací soud v napadeném rozhodnutí (i žalobce v dovolání), totiž Nejvyšší soud posuzoval poskytnutí neodkladných zdravotních služeb bez souhlasu rodičů nezletilého pacienta (v nyní řešené věci žalobce naopak tvrdil existenci souhlasu rodičů s poskytnutím zdravotní péče a hospitalizací) nadto za působnosti odlišné právní úpravy (v tam posuzované věci byla péče poskytnuta v roce 2012, tj. zčásti podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, a zčásti podle tehdy účinného znění zákona o zdravotních službách, a to vše ještě před účinností zákona č. 89/2012 Sb.).

21. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nepřehlédl, že nárok na zaplacení ceny poskytnutých zdravotních služeb tvořených nikoliv neodkladnou péčí o novorozence nepřevyšuje částku 50 000 Kč, tj. hodnotový census vyjádřený v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., avšak bez dalšího lze uzavřít, že dovolání se týká i právních otázek, jejichž řešení je společné tomuto nároku a nároku na zaplacení ceny poskytnutých zdravotních služeb tvořených neodkladnou péčí o novorozence, který částku 50 000 Kč převyšuje. V součtu tedy bylo v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50.000 Kč. Je-li přitom předmětem řízení peněžité plnění, které v souhrnu převyšuje 50.000 Kč, výjimku z pravidla jdoucí nad rámec dikce § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zkoumáním samostatného skutkového základu jednotlivých nároků je nutno vykládat restriktivně, tj. v hraničních případech ve prospěch přípustnosti dovolání co do hodnotového censu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněný pod číslem 74/2024 Sb. rozh. obč.).

IV. Důvodnost dovolání

22. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná zejména následující zákonná ustanovení:

§ 2 odst. 1 zákona o zdravotních službách Poskytovatelem zdravotních služeb se rozumí fyzická nebo právnická osoba, která má oprávnění k poskytování zdravotních služeb podle tohoto zákona. § 2 odst. 2 písm. a) zákona o zdravotních službách Zdravotními službami se rozumí poskytování zdravotní péče podle tohoto zákona zdravotnickými pracovníky, a dále činnosti vykonávané jinými odbornými pracovníky, jsou-li tyto činnosti vykonávány v přímé souvislosti s poskytováním zdravotní péče. § 2 odst. 4 zákona o zdravotních službách Zdravotní péčí se rozumí a) soubor činností a opatření prováděných u fyzických osob za účelem 1. předcházení, odhalení a odstranění nemoci, vady nebo zdravotního stavu (dále jen „nemoc“),

2. udržení, obnovení nebo zlepšení zdravotního a funkčního stavu, 3. udržení a prodloužení života a zmírnění utrpení, 4. pomoci při reprodukci a porodu,

5. posuzování zdravotního stavu, b) preventivní, diagnostické, léčebné, léčebně rehabilitační, ošetřovatelské nebo jiné zdravotní výkony prováděné zdravotnickými pracovníky (dále jen „zdravotní výkon“) za účelem podle písmene a), c) odborné lékařské vyšetření podle zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek. § 3 odst. 1 zákona o zdravotních službách Pacientem se rozumí fyzická osoba, které jsou poskytovány zdravotní služby. § 28 odst. 1 zákona o zdravotních službách Zdravotní služby lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem, nestanoví-li tento zákon jinak.

§ 28 odst. 3 písm. f) zákona o zdravotních službách Pacient má při poskytování zdravotních služeb dále právo být předem informován o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a o způsobu jejich úhrady, pokud to jeho zdravotní stav umožňuje. § 31 odst. 1, 2, 4 a 5 zákona o zdravotních službách (1) Poskytovatel je povinen a) zajistit, aby byl pacient srozumitelným způsobem v dostatečném rozsahu informován o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu a všech jeho změnách (dále jen „informace o zdravotním stavu“), …

(2) Informace o zdravotním stavu podle odstavce 1 obsahuje údaje o a) příčině a původu nemoci, jsou-li známy, jejím stadiu a předpokládaném vývoji, b) účelu, povaze, předpokládaném přínosu, možných důsledcích a rizicích navrhovaných zdravotních služeb, včetně jednotlivých zdravotních výkonů, c) jiných možnostech poskytnutí zdravotních služeb, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích pro pacienta, d) další potřebné léčbě, e) omezeních a doporučeních ve způsobu života s ohledem na zdravotní stav a f) možnosti 1. vzdát se podání informace o zdravotním stavu podle § 32 a 2. určit osoby podle § 32 a 33 nebo vyslovit zákaz o podávání informací o zdravotním stavu podle § 33. Informace o zdravotním stavu je pacientovi sdělena při přijetí do péče a dále vždy, je-li to s ohledem na poskytované zdravotní služby nebo zdravotní stav pacienta účelné.

(4) Informace o zdravotním stavu se nepodá pacientovi, který v důsledku svého zdravotního stavu není schopen poskytované informace vůbec vnímat. (5) Jde-li o nezletilého pacienta nebo pacienta s omezenou svéprávností, právo na informace o zdravotním stavu a právo klást otázky náleží zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi pacienta a pacientovi, je-li k takovému úkonu přiměřeně rozumově a volně vyspělý. § 34 odst. 1 a 7 zákona o zdravotních službách (1) Souhlas s poskytnutím zdravotních služeb (dále jen „souhlas“) se pokládá za a) svobodný, je-li dán bez jakéhokoliv nátlaku, b) informovaný, je-li pacientovi před vyslovením souhlasu podána informace podle § 31; souhlas se pokládá za informovaný také v případě, že se pacient podle § 32 odst. 1 podání informace vzdal.

(7) Jestliže pacient nemůže s ohledem na svůj zdravotní stav vyslovit souhlas s poskytováním zdravotních služeb, a nejde-li o zdravotní služby, které lze poskytnout bez souhlasu, vyžaduje se souhlas osoby určené pacientem podle § 33 odst. 1, není-li takové osoby nebo není-li dosažitelná, manžela nebo registrovaného partnera, není-li takové osoby nebo není-li dosažitelná, vyžaduje se souhlas rodiče, není-li takové osoby nebo není-li dosažitelná, vyžaduje se souhlas jiné svéprávné osoby blízké, pokud je známa.

§ 35 odst. 1, 3 a 4 zákona o zdravotních službách (1) Při poskytování zdravotních služeb nezletilému pacientovi je třeba zjistit jeho názor na poskytnutí zamýšlených zdravotních služeb, jestliže je to přiměřené rozumové a volní vyspělosti jeho věku. Tento názor musí být zohledněn jako faktor, jehož závažnost narůstá úměrně s věkem a stupněm rozumové a volní vyspělosti nezletilého pacienta. Pro vyslovení souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb nezletilému pacientovi se použijí právní předpisy upravující svéprávnost fyzických osob s tím, že nezletilému pacientovi lze zamýšlené zdravotní služby poskytnout na základě jeho souhlasu, jestliže je provedení takového úkonu přiměřené jeho rozumové a volní vyspělosti odpovídající jeho věku.

Tím není dotčena možnost poskytování zdravotních služeb bez souhlasu. (3) Jde-li o zdravotní služby, které spočívají v poskytnutí a) neodkladné péče, která není péčí podle § 38 odst. 4, nebo b) akutní péče, a souhlas zákonného zástupce nelze získat bez zbytečného odkladu, rozhodne o jejich poskytnutí ošetřující zdravotnický pracovník. To neplatí, lze-li zdravotní služby poskytnout podle odstavce 1 na základě souhlasu nezletilého pacienta. (4) Jde-li o pacienta s omezenou svéprávností, odstavce 1 až 3 se použijí obdobně s tím, že věk pacienta se nezohledňuje.

§ 38 odst. 1, 3, 4, 5 a 7 zákona o zdravotních službách (1) Pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže …c) jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby vyslovil souhlas.

(3) Pacientovi lze bez jeho souhlasu poskytnout pouze neodkladnou péči, a to v případě a) kdy zdravotní stav neumožňuje pacientovi tento souhlas vyslovit; tím není dotčeno dříve vyslovené přání podle § 36, nebo b) léčby vážné duševní poruchy, pokud by v důsledku jejího neléčení došlo se vší pravděpodobností k vážnému poškození zdraví pacienta. (4) Nezletilému pacientovi nebo pacientovi s omezenou svéprávností lze bez souhlasu poskytnout neodkladnou péči, jde-li o a) případy podle odstavce 3 písm. b), nebo b) zdravotní služby nezbytné k záchraně života nebo zamezení vážného poškození zdraví.

(5) Nezletilému pacientovi nebo pacientovi s omezenou svéprávností lze poskytnout neodkladnou péči bez souhlasu zákonného zástupce, pokud je u něj podezření na týrání, zneužívání nebo zanedbávání. (7) Bez souhlasu lze poskytnout též jiné zdravotní služby, stanoví-li tak zákon o ochraně veřejného zdraví, a záchytnou službu. § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách Pacient je při poskytování zdravotních služeb povinen uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem.

§ 41 odst. 2 zákona o zdravotních službách Povinnosti podle odstavce 1 písm. c) a d) náleží zákonnému zástupci pacienta nebo opatrovníkovi. … Povinnosti podle odstavce 1 písm. a) a d), je-li pacient hospitalizován, se pro zákonného zástupce pacienta použijí přiměřeně; povinnost podle odstavce 1 písm. b), c) a e) platí i pro zákonného zástupce. § 45 odst. 2 písm. a) a b) zákona o zdravotních službách Poskytovatel je povinen a) informovat pacienta o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění, a to před jejich poskytnutím, a vystavit účet za uhrazené zdravotní služby, nestanoví-li jiný právní předpis jinak, b) zpracovat seznam cen poskytovaných zdravotních služeb nehrazených a částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a umístit ho tak, aby byl seznam přístupný pacientům, to neplatí pro poskytovatele lékárenské péče.

§ 48 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách Poskytovatel, kterého si pacient zvolil, může odmítnout přijetí pacienta do péče, pokud není pojištěncem zdravotní pojišťovny, se kterou má poskytovatel uzavřenu smlouvu podle zákona o veřejném zdravotním pojištění; toto právo se nevztahuje na pojištěnce z jiných států Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru, Švýcarské konfederace, či ze států, se kterými má Česká republika uzavřenu smlouvu o sociálním zabezpečení, zahrnující ve věcném rozsahu nároky na zdravotní péči.

§ 48 odst. 3 zákona o zdravotních službách Poskytovatel nesmí odmítnout přijetí pacienta do péče podle odstavce 1 nebo ukončit péči o něj podle odstavce 2 písm.

d) nebo e), jde-li o pacienta, kterému je třeba poskytnout neodkladnou péči, jde-li o porod nebo jde o zdravotní služby, které jsou nezbytné z hlediska ochrany veřejného zdraví nebo ochrany zdraví při práci, dále jde-li o krizové situace nebo výkon ochranného léčení nařízeného soudem, pokud jiný právní předpis nestanoví jinak. § 2636 o. z. (1) Smlouvou o péči o zdraví se poskytovatel vůči příkazci zavazuje pečovat v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti o zdraví ošetřovaného, ať již je jím příkazce nebo třetí osoba.

(2) Příkazce zaplatí poskytovateli odměnu, je-li to ujednáno; to neplatí, stanoví-li jiný právní předpis, že se péče o zdraví hradí výlučně z jiných zdrojů. § 2637 o. z. Péče o zdraví zahrnuje úkon, prohlídku nebo radu a všechny další služby, které se týkají bezprostředně ošetřovaného a které jsou vedeny snahou zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav. Péče o zdraví však není činnost spočívající jen v prodeji nebo jiném převodu léků. § 2642 odst. 1 o. z. Ke každému úkonu v rámci péče o zdraví se vyžaduje souhlas ošetřovaného, ledaže zákon stanoví, že souhlasu není třeba.

Odmítne-li ošetřovaný souhlas, potvrdí to poskytovateli na jeho žádost v písemné formě. Obecně k úhradě za poskytování zdravotních služeb

23. Není pochyb o tom, že vztah mezi poskytovatelem zdravotních služeb a pacientem (příp. jinými osobami) týkající se poskytování zdravotních služeb je s ohledem na svůj obsah a postavení jeho subjektů vztahem soukromoprávním, byť je zčásti regulován i veřejnoprávními předpisy, kterým je i zákon o zdravotních službách (obdobně též zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů). Právní regulaci tohoto soukromoprávního vztahu pak obsahuje i občanský zákoník a zejména jeho § 2636 a násl. upravující smlouvu o péči o zdraví (srov. též úpravu obsaženou v § 91 a násl. o.

z. o právu na duševní a tělesnou integritu, § 104 a násl. o. z. o právech člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu). I přes terminologickou nejednotnost a ne zcela shodný obsah pojmu pacient a ošetřovaný [ošetřovaný může být příjemcem i jiných služeb péče o zdraví – např. služeb léčitele, nejen zdravotních služeb ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) zákona o zdravotních službách] je zřejmé, že poskytování zdravotní péče pacientovi zpravidla bude spadat do obsahového vymezení péče o zdraví ve smyslu § 2637 o.

z., neboť poskytování zdravotní péče [jako součást zdravotních služeb – srov § 2 odst. 2 písm. a) a odst. 4 zákona o zdravotních službách] je službou, jež se týká bezprostředně ošetřovaného (pacienta) a je obvykle vedena snahou zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav, přičemž poskytovatelem ve smyslu § 2636 o. z. nepochybně může být též poskytovatel zdravotních služeb (§ 2 odst. 1 zákona o zdravotních službách) a příkazcem většinou bude sám ošetřovaný (pacient), resp. jeho zákonný zástupce.

24. I důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. uvádí ohledně vztahu § 2636 a násl. o. z. ke speciálním předpisům upravujícím poskytování zdravotních služeb (zákonu č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, zrušenému ke dni 1. 4. 2012, a jej nahrazujícímu zákonu o zdravotních službách a zákonu o specifických zdravotních službách), že „dosavadní pojetí právní úpravy vyvolává představu, že zařízení poskytující léčebnou péči má postavení mocenského orgánu, kterému je ošetřovaný podřízen. Takový pohled je však klamný a rezidua někdejšího vnímání daného vztahu nelze do budoucna uchovávat, mj. i se zřetelem k celkovým společenským proměnám v uplynulých letech.

Návrhy nových zákonů o zdravotních službách, o specifických zdravotních službách a dalších přinášejí v tomto směru řadu významných změn, ponechávají však stranou smluvní základ právního poměru mezi dotčenými osobami; je proto třeba i v tomto směru postavit najisto, že i v těchto případech tento základ tvoří smlouva. Navrhuje se proto upravit v občanském zákoníku práva a povinnosti zúčastněných osob především jako oprávnění a povinnosti ze smlouvy. Právní režim se navrhuje upravit obecně pro jakékoli léčebné výkony, nejen tedy pro oblast výkonu zdravotní péče v užším slova smyslu s tím, že navržená úprava nezasahuje do zvláštní zákonné úpravy platné pro poskytování zdravotní péče, která jako speciální zůstává nedotčena“.

Je tedy nutné vycházet z toho, že vztah poskytovatele zdravotních služeb a pacienta se v obecné rovině řídí ustanoveními smluvního typu vytvořeného občanským zákoníkem, tj. smlouvou o péči o zdraví, obsah práv a povinností v tomto smluvním vztahu je regulován ustanoveními zákona o zdravotních službách nebo dalšími právními předpisy – např. zákonem o specifických zdravotních službách (srov. DOLEŽAL, Tomáš. Díl 9 [Péče o zdraví (§ 2636-2651)]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo.

Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1146, marg. č. 7.).

25. Při posuzování otázky, kdy vzniká poskytovateli právo na úhradu ceny za poskytnuté zdravotní služby, je tedy nutné vykládat příslušná ustanovení zákona o zdravotních službách [zejména jeho § 41 odst. 1 písm. c)] v kontextu s úpravou § 2636 odst. 2 o. z., který stanoví, že příkazce uhradí poskytovateli odměnu, je-li to ujednáno, což neplatí, stanoví-li jiný právní předpis, že se péče o zdraví hradí výlučně z jiných zdrojů. Ustanovení § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách, podle nějž je pacient při poskytování zdravotních služeb povinen uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem, tedy zrcadlí § 2636 odst. 2 o. z. [srov. VAN BEERSEL KREJČÍKOVÁ, Helena. § 41. In: ŠUSTEK, Petr, HOLČAPEK, Tomáš, ŠIROKÁ, Lucie, ŠOLC, Martin a kol. Zákon o zdravotních službách: Komentář. (Systém ASPI). Wolters Kluwer]. Podle § 41 odst. 2 zákona o zdravotních službách přitom povinnost k úhradě ceny za poskytnutí zdravotní služby stíhá též zákonného zástupce či opatrovníka nezletilého pacienta, resp. pacienta s omezenou svéprávností, který vystupuje vůči poskytovateli jako zástupce pacienta, resp. příkazce ve smyslu § 2636 o. z.

26. Z výše uvedených ustanovení tedy vyplývá, že povinnost k úhradě ceny (odměny) za poskytnuté zdravotní služby nevzniká pacientovi (příkazci) tam, kde bylo sjednáno poskytnutí zdravotní služby mezi ním a poskytovatelem jako bezúplatné, příp. tam, kde půjde o služby hrazené (případě částečně hrazené – v rozsahu takové úhrady) z veřejného zdravotního pojištění nebo z jiných zdrojů podle zvláštního právního předpisu, tj. půjde-li o hrazenou zdravotní službu (podle zvláštních právních předpisů) poskytnutou osobám, které jsou účastny veřejného zdravotního pojištění ­– dále též jen „pojištěnci“ (srov. § 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 1. 8. 2021) či osobám, kterým jiný právní přepis přiznává právo na poskytnutí zdravotních služeb bez povinnosti k jejich úhradě.

27. Je namístě dodat, že z § 1 zákona o zdravotních službách i v něm obsažené zákonné definice zdravotních služeb a pacienta (srov. § 2 odst. 2 a § 3 odst. 1 zákona o zdravotních službách) se zřetelně podává že smyslem a účelem tohoto zákona je obecná regulace poskytování zdravotních služeb bez ohledu na to, zda jde o jejich poskytování pojištěncům či pacientům, kteří nejsou účastníky veřejného zdravotního pojištění. Povinnost stanovená v § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách tedy zjevně není omezena pouze na vztahy poskytovatelů zdravotních služeb a pojištěnců, tj. obsahem citovaného ustanovení není pouze úprava povinnosti pojištěnců k úhradě zdravotní péče jim poskytnuté nad rámec péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, nýbrž obecně úprava povinnosti jakéhokoliv pacienta k úhradě za poskytnutou péči, která není hrazena z veřejného zdravotního pojištění, a to i z důvodu, že byla poskytnuta pacientu, který není účasten veřejného zdravotního pojištění (byť může jít o péči, která by v případě jejího poskytnutí pojištěnci vzhledem ke svému charakteru byla péčí hrazenou z veřejného zdravotního pojištění).

K významu souhlasu a k povinnosti poskytovatele informovat pacienta o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění

28. Při výkladu § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách v kontextu s § 2636 a násl. o. z. není namístě posuzovat souhlas s poskytnutím zdravotních služeb, jež je v § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách vyžadován jako podmínka pro vznik povinnosti pacienta (případně pro vznik povinnosti jeho zákonného zástupce či opatrovníka podle § 41 odst. 2 téhož zákona) k úhradě ceny za poskytnuté zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění (či z jiných zdrojů), úzce pouze optikou zákonného požadavku na svobodný a informovaný souhlas pacienta ve smyslu § 28 odst. 1 a 34 odst. 1 zákona o zdravotních službách, jehož smyslem a účelem je zejména ochrana pacienta před případnými neoprávněnými zásahy do jeho integrity – tj. umožnění pacientu svobodně a podloženě se vyslovit k tomu, zda vůbec podstoupí lékařský zákrok (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3100/2021). V návaznosti na § 2636 odst. 2 o. z. který povinnost příkazce (tj. i pacienta) k zaplacení odměny váže na to, že tak bylo ujednáno, je souhlas podle § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách nutno považovat též za souhlas s tím, že zdravotní služby budou poskytnuty za odměnu (jako úplatné), jde tak kromě svobodného a informovaného souhlasu ve smyslu § 28 odst. 1 a 34 odst. 1 zákona o zdravotních službách současně o projev vůle pacienta přijmout poskytnuté zdravotní služby s vědomím povinnosti uhradit jejich cenu (odměnu). V případech, kdy nepůjde o poskytnutí zdravotních služeb hrazených poskytovateli z jiných zdrojů (nejčastěji z veřejného zdravotního pojištění) je tedy vznik nároku poskytovatele na úhradu ceny (odměny) za poskytnuté zdravotní služby od pacienta (příkazce) odvislý od sjednání poskytnutí zdravotních služeb za odměnu (§ 2636 odst. 2 o. z.).

29. Lze tedy uzavřít, že pacientu vzniká povinnost k úhradě ceny za poskytnuté zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění ve smyslu § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách na smluvním základě jen tehdy, je-li jím (příp. jeho zákonným zástupcem, jde-li o nezletilého pacienta či o pacienta s omezenou svéprávností – srov. § 35 odst. 1 a 4 zákona o zdravotních službách) udělen souhlas s poskytnutím těchto zdravotních služeb s vědomím, že za tyto služby je povinen uhradit jejich cenu (odměnu).

30. Jde-li o výši odměny (ceny) za poskytnuté zdravotní služby, pak zpravidla nebude možné dovodit její řádné sjednání v případech, kdy nebyl pacient (jeho zákonný zástupce, příp. příkazce) předem informován o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených z veřejného zdravotního pojištění a o způsobu jejich úhrady, tj. nebyla-li ze strany poskytovatele splněna povinnost stanovená v § 45 odst. 2 písm. a) a b) zákona o zdravotních službách [nebylo-li respektováno právo pacienta podle § 28 odst. 3 písm. f) zákona o zdravotních službách této povinnosti odpovídající].

31. Zatímco účelem zákonné povinnosti poskytovatele zveřejnit seznam cen poskytovaných zdravotních služeb nehrazených a částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a umístit ho tak, aby byl seznam přístupný pacientům [§ 45 odst. 2 písm. b) zákona o zdravotních službách] je zejména zajištění transparentnosti přímých úhrad a zamezení praxe skrytých úhrad za registraci nebo služby hrazené z veřejného zdravotního pojištění [srov. ŠUSTEK, Petr, ŠIROKÁ, Lucie. § 45. In: ŠUSTEK, Petr, HOLČAPEK, Tomáš, ŠIROKÁ, Lucie, ŠOLC, Martin a kol.

Zákon o zdravotních službách: Komentář. (Systém ASPI). Wolters Kluwer], smysl a účel povinnosti poskytovatele informovat pacienta o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění před jejich poskytnutím [§ 45 odst. 2 písm. a) zákona o zdravotních službách] lze spatřovat v tom, aby pacient v případě, kdy mu má být poskytnuta zdravotní služba nehrazená z veřejného zdravotního pojištění (či z jiných zdrojů) – ať již z důvodu, že je pacientem pojištěnec a poskytovaná péče nespadá do rozsahu hrazených služeb podle zvláštních předpisů, nebo z důvodu, že jde o pacienta, který není účasten na veřejném zdravotním pojištění – předem znal cenu služeb, kterou bude muset uhradit a aby se mohl rozhodnout o tom, zda s poskytnutím navrhovaných zdravotních služeb souhlasí i vzhledem k tomu, jaké finanční prostředky bude muset za jejich poskytnutí vynaložit, příp. aby mohl uvážit, zda pro něj nebude vhodnější levnější péče, je-li dostupná [k tomu, že poskytovatel zdravotní péče je povinen zajistit v rámci poskytnutí informace o zdravotním stavu pacientu mimo jiné též informace o jiných možnostech poskytnutí zdravotních služeb, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích pro pacienta srov. § 34 odst. 2 písm. b) a c) zákona o zdravotních službách].

Jinak řečeno i cena může být v případě navrhovaného poskytnutí zdravotní péče nehrazené z veřejného zdravotního pojištění (či z jiných zdrojů) jedním z faktorů pro rozhodování pacienta o tom, zda přijmout nabízenou zdravotní péči.

32. V tomto ohledu též nelze přehlížet, že vztah mezi poskytovatelem zdravotních služeb a pacientem při poskytování zdravotních služeb může být vztahem spotřebitelským. Ačkoliv se na tyto vztahy nepoužijí ustanovení § 1820 až 1839 o. z. o smlouvách uzavíraných distančním způsobem a smlouvách uzavíraných mimo obchodní prostory [srov. § 1840 písm. b) o. z., reagující na to, že z působnosti směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES – jejíž transpozici obsahují právě ustanovení § 1820 až 1840 o.

z. – jsou vyloučeny smlouvy týkající se zdravotní péče ve smyslu čl. 3 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/24/EU ze dne 9. 3. 2011 o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči] dopadá na ně mimo jiné ustanovení § 1811 o. z. o informační povinnosti podnikatele, konkrétně též § 1811 odst. 2 písm. b) o. z. ve znění účinném do 5. 1. 2023, podle kterého podnikatel sdělí spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku, cenu zboží nebo služby, případně způsob jejího výpočtu včetně všech daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění (v tomto ohledu byla transponována směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ve vztahu ke smlouvám týkajícím se zdravotní péče šířeji).

Rozsah informační povinnosti poskytovatele v rámci ujednání o odměně (její výši) při poskytování zdravotních služeb podle § 45 odst. 2 a) a b) zákona o zdravotních službách je tak v zásadě obdobný s úpravou obsaženou v § 1811 odst. 2 písm. b) o. z. (srov. též DOLEŽAL, Tomáš. Smlouva o péči o zdraví - problematické aspekty jejího uzavření a ukončení při poskytování zdravotních služeb. Časopis zdravotnického práva a bioetiky, 2025, č. 2, s. 1-25).

33. Ve vztahu k rozsahu informační povinnosti poskytovatele lze dodat, že vzhledem ke specifičnosti poskytování zdravotních služeb nemusí být poskytovateli předem znám přesný rozsah všech jednotlivých zdravotních výkonů, které bude nezbytné provést při poskytování zdravotní péče. Pacient však musí být informován o celkové ceně (příp. i prostřednictvím určení způsobu jejího výpočtu, např. tehdy není-li známo, po jak dlouhou dobu bude nutná hospitalizace, avšak je známa cena za jeden den hospitalizace) těch zdravotních služeb, jejichž poskytnutí je předpokládáno.

V případě, že v průběhu poskytování zdravotních služeb bude zjištěna potřeba provedení dalších dříve nepředpokládaných zdravotních služeb nehrazených z veřejného zdravotního pojištění, je součástí informační povinnosti poskytovatele sdělit pacientu též v dalším průběhu poskytování zdravotních služeb (např. po provedení prvotních vyšetřeních) cenu dalších dříve nepředpokládaných zdravotních služeb a vyžádat si jeho souhlas i s jejich poskytnutím. Ostatně zákon o zdravotních službách stanoví též ve vztahu k povinnosti poskytovatele poskytnout pacientu informace o zdravotním stavu, že mají být poskytnuty nejen při přijetí pacienta do péče, ale i poté vždy, je-li to s ohledem na poskytované zdravotní služby nebo zdravotní stav pacienta účelné (srov. § 31 odst. 2 větu poslední).

Stejně tak občanský zákoník ukládá poskytovateli povinnost srozumitelně vysvětlit ošetřovanému nejen zamýšlené vyšetření a navrhovanou péči o zdraví, ale též vysvětit jeho zdravotní stav a péči o zdraví i při dalším postupu a vyžádat si jeho souhlas ke každému úkonu v rámci péče o zdraví s výjimkou případu, kdy zákon stanoví, že souhlasu není třeba (srov. § 2638 odst. 1 část věty první za středníkem a § 2642 odst. 1 větu první). Lze tedy uzavřít, že není vyloučeno postupné a opakované informování pacienta o ceně dalších zdravotních služeb na základě vývoje zdravotního stavu pacienta a vzniku potřeby dalších zdravotních služeb nehrazených z veřejného zdravotního pojištění a též ujednání o postupném navýšení ceny (odměny) za tyto další zdravotní služby.

34. Následkem nesplnění informační povinnosti poskytovatelem podle § 45 odst. 2 písm. a) zákona o zdravotních službách [obdobně též § 1811 odst. 2 písm. b) o. z.] však bez dalšího není absence povinnosti pacienta k úhradě ceny za poskytnuté zdravotní služby. Lze se ztotožnit se závěry komentářové literatury [srov. například (HULMÁK, Milan. § 1811 [Jasnost a srozumitelnost sdělení]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 413, marg. č. 27 a 29.], že občanský zákoník výslovně nestanoví žádné zvláštní právní následky pro případ porušení informační povinnosti či nesplnění požadavků na sdělení podle § 1811 o. z. Porušení informační povinnosti však může například vést ke vzniku povinnosti nahradit újmu (§ 2910 o. z.), příp. na straně spotřebitele může dojít k omylu (§ 583 o. z.). Jednání podnikatele může být podle okolností konkrétního případu případně posouzeno jako rozporné s dobrými mravy (§ 588 o. z.). Obecně však lze uzavřít, že souhlasil-li pacient ve smyslu § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách s úplatným poskytnutím zdravotních služeb (byla-li péče o zdraví sjednána za odměnu ve smyslu § 2636 odst. 2 o. z.), avšak nebyl řádně informován o ceně poskytnutých zdravotních služeb a nebyla-li tak řádně ujednána výše odměny, půjde o situaci, kdy ze smlouvy bude vyplývat povinnost stran poskytnout a přijmout plnění za úplatu, aniž byla ujednána její výše, či způsob, jakým bude tato výše určena. V takových případech podle § 1792 odst. 1 věty první o. z. platí, že úplata (odměna) byla ujednána ve výši obvyklé v době a místě uzavření smlouvy.

35. S ohledem na specifika poskytování zdravotních služeb zákon o zdravotních službách stanoví výjimku z práva pacienta být předem informován o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a o způsobu jejich úhrady (a z jemu odpovídající informační povinnosti poskytovatele) v situacích, kdy poskytnutí takové informace neumožňoval zdravotní stav pacienta [srov. § 28 odst. 3 písm. f)]. To však nic nemění na tom, že poskytovatel takové informace může sdělit pacientu později v době, kdy to již jeho zdravotní stav umožní a vyžádat si od něj případně též dodatečný souhlas s poskytnutím těchto zdravotních služeb za uvedenou cenu. I v takových případech, kdy bude z důvodu zdravotního stavu pacienta souhlas s poskytnutím zdravotních služeb (včetně vyjádření jeho vůle uhradit cenu, o jejíž výši byl – byť dodatečně – informován), lze dovodit na základě smluvní autonomie povinnost pacienta k úhradě takové ceny podle § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách. Bude-li dán následný souhlas pouze s poskytnutím zdravotních služeb jako úplatných, avšak bez souhlasu s výší ceny již poskytnutých služeb, vznikne pacientu povinnost k úhradě ceny obvyklé ve smyslu § 1792 odst. 1 věty první o. z.

36. Jednou ze situací, v nichž zdravotní stav pacienta nemusí umožnit poskytovateli sdělit pacientu (jeho zákonnému zástupci) informace o zdravotním stavu ve smyslu § 31 odst. 1 a 2 zákona o zdravotních službách a předem jej informovat o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených z veřejného zdravotního pojištění a o způsobu jejich úhrady podle § 45 odst. 2 písm. a) zákona o zdravotních službách, představuje poskytnutí neodkladné zdravotní péče. Tato péče je definována v § 5 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách jako časově nejnaléhavější, jejímž účelem je zamezit nebo omezit vznik náhlých stavů, které bezprostředně ohrožují život nebo by mohly vést k náhlé smrti nebo vážnému ohrožení zdraví, nebo způsobují náhlou nebo intenzivní bolest nebo náhlé změny chování pacienta, který ohrožuje sebe nebo své okolí. Neodkladná péče může být poskytnuta i bez souhlasu pacienta. Jde o jednu ze zákonných výjimek (srov. § 38 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona o zdravotních službách) z obecného pravidla uvedeného v § 28 odst. 1 zákona o zdravotních službách, podle kterého lze zdravotní služby pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem. Poskytovatel v případě neodkladné péče též nemůže odmítnout přijetí pacienta do péče nebo ukončit péči o něj. V tomto ohledu jde o omezení smluvní volnosti poskytovatele veřejnoprávním předpisem – konkrétně ustanovením § 48 zákona o zdravotních službách (srov. DOLEŽAL, Tomáš. § 2636 [Základní ustanovení]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1149, marg. č. 7.).

37. Skutečnost, že neodkladná péče může být poskytnuta i bez souhlasu pacienta a že poskytovatel v případě neodkladné péče nemůže odmítnout přijetí pacienta do péče nebo ukončit péči o něj, však neznamená, že by poskytovatel vůbec neměl v případech neodkladné péče informační povinnost a že by nemohlo dojít, pokud to zdravotní stav pacienta umožňoval, k udělení souhlasu s poskytnutím této neodkladné péče (příp. i dodatečně). Ustanovení § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách ve vztahu ke vzniku povinnosti pacienta k úhradě ceny za poskytnutou péči přitom nerozlišuje mezi jednotlivými druhy poskytované péče a jako rozhodující považuje pouze to, zda byla péče poskytnuta se souhlasem pacienta na smluvním základě (tj. zda byla vyjádřena pacientem, resp. jeho zákonným zástupcem, vůle přijmout poskytnuté zdravotní služby s vědomím povinnosti uhradit jejich cenu). Lze tedy uzavřít, že i v případě poskytnutí neodkladné péče má souhlas pacienta význam pro vznik jeho povinnosti k úhradě ceny poskytnutých služeb podle § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách.

38. Ostatně opačný závěr, podle něhož v případě poskytnutí neodkladné péče cizinci, který není pojištěncem veřejného zdravotního pojištění, nikdy nemůže vzniknout jeho povinnost k zaplacení ceny poskytnutých zdravotních služeb a je lhostejné, zda s jejím poskytnutím souhlasil či nikoliv, by činil obsoletním právní úpravu obsaženou v § 180i a 180j odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 15. 8. 2017 do 1. 8. 2021 (dále též jen „zákon o pobytu cizinců“), podle kterého dokladem o cestovním zdravotním pojištění při pobytu nad 90 dnů (jehož předložení je podmínkou pro vyznačení víza k pobytu cizince na území České republiky nad 90 dnů a v určitých případech též k vydání povolení k dlouhodobému pobytu cizince na území České republiky – srov. § 31 odst. 6 a § 42 odst. 3 zákona o pobytu cizinců) prokazuje cizinec existenci pojištění kryjícího náklady, které je povinen uhradit po dobu svého pobytu na území České republiky mimo jiné v případě poskytnutí nutné a neodkladné zdravotní péče.

Z uvedených ustanovení tedy vyplývá povinnost cizince, který hodlá pobývat na území České republiky a není pojištěncem veřejného zdravotního pojištění (příp. se na něj nevztahují zákonné výjimky), mít sjednáno soukromé zdravotní pojištění pokrývající mimo jiné jeho povinnost hradit v rozsahu stanoveném zákonem náklady na jemu poskytnuté zdravotní služby, a to též na poskytnutí nutné a neodkladné zdravotní péče. Uvedené soukromé cestovní zdravotní pojištění přitom podle § 180j odst. 1 věty poslední a odst. 6 zákona o pobytu cizinců musí být sjednáno s limitem pojistného plnění na jednu pojistnou událost ve výši nejméně 60 000 EUR bez spoluúčasti pojištěného na uvedených nákladech a pojistná smlouva nesmí vylučovat poskytnutí pojistného plnění v případě úrazu, ke kterému došlo z důvodu úmyslného jednání, zavinění nebo spoluzavinění pojištěného ani v důsledku požití alkoholu, omamných nebo psychotropních látek pojištěným.

Pokud by však při poskytnutí zdravotní služby spočívající v nutné a neodkladné péči cizinci nikdy nemohla vzniknout jeho povinnost k úhradě ceny těchto služeb, výše popsaná právní úprava zákonné povinnosti cizinců, jež hodlají pobývat na území České republiky, mít sjednáno komerční zdravotní pojištění pokrývající náklady, které je povinen uhradit i za poskytnutí této péče, by postrádala jakýkoliv smysl. Nelze též odhlédnout od skutečnosti, že podle důvodové zprávy k zákonu č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č.

283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byla takto koncipovaná povinnost cizinců včetně zákazu z výluk smluvního pojištění a výše minimálního limitu pojistného plnění do zákona vložena zjevně na ochranu poskytovatelů před jejich zatížením vymáhání převážně vysokých nákladů poskytnuté zdravotní péče po cizincích, případně před snížením možnosti skutečného získaní těchto vynaložených prostředků přímo od cizinců. Jejím smyslem a účelem tedy bylo zlepšit postavení poskytovatelů při vymáhání cen za poskytnutí zdravotních služeb cizincům.

39. Nebyl-li udělen souhlas s poskytnutím zdravotních služeb (byť dodatečně), bez ohledu na to, zda šlo o poskytnutí neodkladné či jiné zdravotní péče, nevznikne povinnost pacienta k úhradě ceny poskytnutých zdravotních služeb podle § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách, neboť ta je založena na smluvním základě (na volním projevu souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb), jak bylo uvedeno výše.

40. Pouze pro úplnost lze dodat, že při absenci souhlasného volního projevu s poskytnutím zdravotních služeb a současné existenci výslovné právní úpravy, která v případě zdravotních služeb váže vznik povinnosti pacienta k úhradě ceny (odměny) za jejich poskytnutí na jím vyslovený souhlas [srov. § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách a § 2636 odst. 2 o. z.], pak již v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 pro takovou situaci nemohou být aplikovatelné závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1745/2014, o analogické aplikaci právní normy upravující závazkový vztah obsahem a účelem nejbližší. To však neznamená, že by poskytovateli nemohl vzniknout nárok na úhradu ceny poskytnutých služeb či jím vynaložených nákladů na základě jiných zákonných ustanovení V poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 přitom nelze vyloučit, že absence souhlasu pacienta s poskytnutím zdravotních služeb (absence jeho oprávnění uděleného poskytovateli) může být významná pro případné posouzení jednání poskytovatele podle ustanovení o nepřikázaném jednatelství, jež upravují i právo na náhradu účelně vynaložených nákladů (srov. například § 3007 a 3009 odst. 1 o. z.; k problematice nepřikázaného jednatelství v komentářové literatuře srov. též MELZER, Filip, Úvodní výklad před § 3006 an., § 3006, 3007, 3008, a 3009. In. MELZER, Filip, TÉGL, Petr. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 1545-1615). Bližší právní posouzení případných nároků poskytovatele v případě absence souhlasu pacienta s poskytnutými zdravotními službami však Nejvyššímu soudu v této věci nepřísluší s ohledem na rozsah jeho přezkumné činnosti daný ustanovením § 242 odst. 3 větou první o. s. ř. K posouzení projednávané věci

41. Podle zjištění, z nichž vycházel odvolací soud v nyní posuzované věci, žalovaní a jejich nezletilé děti, které se narodily v České republice, nebyly státními příslušníky České republiky (šlo o cizince – občany Vietnamské socialistické republiky) a žalovaní měli v České republice povolen dlouhodobý pobyt (trvalý pobyt jim byl povolen od prosince 2021). Matka dětí – žalovaná 1) měla pro sebe i pro očekávané novorozence uzavřeno komerční pojištění cizinců, které však bylo ve vztahu k novorozencům limitováno částkou 500 000 Kč (maximální případně dosažitelný limit pojistného plnění při sjednání výhodnějšího komerčního pojištění dosahoval 800 000 Kč).

42. Odvolací soud poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí na disentní stanoviska sedmi ústavních soudců k nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 2/15, zabývající se zajištěním a finanční dostupností zdravotní péče pro děti cizinců, které nejsou vůbec schopny si zdravotní péči zajistit samy, nemohou se ani rozhodnout za zdravotní péčí odcestovat, též s poukazem na to, že sjednání komerčního zdravotního pojištění může být pro novorozené dítě obtížně dostupné, a to zejména za situace, kdy se u něj vyskytnou určité zdravotní komplikace, a že při přímé úhradě zdravotní péče mohou náklady dosahovat vysokých částek.

Zdůraznil též, že podle disentního stanoviska je nepřiměřené, aby děti, u nichž alespoň jeden z rodičů má v České republice povolen dlouhodobý pobyt, a navíc je sám účasten v systému veřejného zdravotního pojištění, byly vystaveny takové finanční zátěži způsobené odepřením jejich přístupu ke zdravotnímu pojištění. Na základě těchto úvah však odvolací soud neučinil závěr, že by děti žalovaných byly proto účastny veřejného zdravotního pojištění a že by náklady na zdravotní péči jim poskytnutou žalobkyní měly být hrazeny z veřejného zdravotního pojištění (obecný právní závěr, že náklady neodkladné péče poskytnuté nepojištěnému cizinci jsou poskytovateli hrazeny z veřejného zdravotního pojištění vyslovil bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění pouze soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku).

Ostatně v řízení nebylo učiněno žádné zjištění o tom, že by za děti žalovaných byly hrazeny jakékoliv částky na pojistném veřejného zdravotního pojištění a z obsahu spisu nevyplývalo, že by jejich účast na veřejném zdravotním pojištění byla žalovanými tvrzena a prokazována. Též z odkazu odvolacího soudu na pozdější novelizace zákona o veřejném zdravotním pojištění, z nichž podle odvolacího soudu vyplývalo, že „směřovaly ke zlepšení postavení dětí cizinců narozených na území České republiky ve vztahu k čerpání zdravotní péče“, nelze dovodit, že by snad měl odvolací soud za to, že stejné postavení měly uvedené děti cizinců i před těmito novelizacemi, tj. že by i děti žalovaných byly účastny veřejného zdravotního pojištění.

43. K citovanému odkazu odvolacího soudu na disentní stanoviska sedmi ústavních soudců lze též pro úplnost dodat, že v nyní projednávané věci, na rozdíl od věci posuzované Ústavním soudem, nešlo o děti cizinců, u nichž alespoň jeden z rodičů byl sám účasten v systému veřejného zdravotního pojištění. Nadto se odvolací soud nijak nevypořádal s tím, že většinou ústavních soudců bylo v citovaném nálezu naopak rozhodnuto o zamítnutí návrhu na zrušení příslušných ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění, která Ústavní soud neshledal protiústavními, a s tím, že ve vztahu k možnostem řešení situace dětí cizinců narozených na území České republiky bylo poukázáno též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2039/2015, týkající se fikce trvalého pobytu dítěte od narození při žádosti rodiče o trvalý pobyt dítěte například z humanitárních důvodů. Odvolací soud se též při zjištění, že oba rodiče měli povolen trvalý pobyt v České republice od prosince 2021, nezabýval ani tím, zda žalovaní učinili takové kroky, které by mohli jejich dětem (při omezeném rozsahu sjednaného komerčního zdravotního pojištění) zajistit účast na veřejném zdravotním pojištění již od jejich narození.

44. V nyní posuzované věci tedy podle závěrů odvolacího soudu, které nebyly dovoláním zpochybněny a nepodléhají tak dovolacímu přezkumu (dovolací soud v nich při dalším právním posouzení vychází), žalovaní ani jejich nezletilé děti, kterým byly žalobcem poskytnuty předmětné zdravotní služby, nebyly pojištěnci veřejného zdravotního pojištění, a nešlo ani o osoby, kterým by účast na veřejném zdravotním pojištění nebo právo na úhradu zdravotních služeb garantovala mezinárodní dvoustranná smlouva nebo dvoustranná dohoda o spolupráci v oblasti zdravotnictví.

45. Vzhledem k výše uvedeným právním závěrům přijatým dovolacím soudem k otázce významu souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb pro vznik povinnosti pacienta (jeho zákonného zástupce) k úhradě ceny za tyto služby nejsou správné závěry odvolacího soudu, že zákon o zdravotních službách neřeší otázku úhrady neodkladné péče, jejíž poskytnutí není vázáno na souhlas pacienta, že ustanovení § 41 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o zdravotních službách nelze aplikovat na poskytnutí neodkladné péče a že tedy případný souhlas rodičů s poskytnutím neodkladné péče jejich dětem je zcela irelevantní. I v případě poskytnutí neodkladné péče nepojištěným cizincům je totiž souhlas ve smyslu § 41 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o zdravotních službách podstatný pro vznik jejich povinnosti (povinnosti jejich zákonných zástupců) k úhradě ceny za poskytnuté zdravotní služby.

46. Veden uvedeným nesprávným právním názorem se tak odvolací soud již nezabýval tím, zda byl v projednávané věci souhlas žalovaných udělen a v jakém rozsahu (příp. i dodatečně) a zda byl případně udělen s vědomím žalovaných o jejich povinnosti k úhradě ceny za poskytnuté zdravotní služby, tj. zda vznikla smluvní povinnost žalovaných k úhradě ceny poskytnutých služeb. Odvolací soud ve vztahu k poskytnuté neodkladné péči podrobněji nezjišťoval ani to, zda, kdy a v jakém rozsahu byly žalovaným poskytnuty ze strany žalobce informace o ceně poskytovaných služeb (příp. i prostřednictvím určení způsobu jejího výpočtu), byť při případném zjištění, že byl žalovanými udělen souhlas ve smyslu § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách, byly tyto skutečnosti podstatné pro určení výše ceny poskytnutých zdravotních služeb (srov. výše odstavce 34 a 35). Žalobce přitom v řízení tvrdil, že žalovaní s poskytnutím zdravotních služeb jejich dětem souhlasili, že jim byl předložen návrhu smlouvy, že byli seznámeni s obsahem smlouvy prostřednictvím tlumočníka a současně informování o ceně ošetřovacího dne ve výši necelých 39 000 Kč, že nevyslovili nesouhlas s poskytováním veškerých zdravotních služeb a že poté, co byli lékařem informováni o zdravotním stavu novorozenců, trvali na dalším poskytování zdravotních služeb oběma novorozencům. Žalovaní tato tvrzení rozporovali a odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, k těmto tvrzením žádné důkazy neprováděl.

47. Nesprávné jsou též právní závěry odvolacího soudu týkající se nároku na úhradu ceny jiné než neodkladné péče, podle kterých v důsledku absence sdělení informace žalovaným předem o konkrétní ceně zdravotních služeb spočívajících v laboratorním vyšetření mateřského mléka a kontrole po propuštění novorozence z hospitalizace nedošlo k ujednání konkrétní odměny, a proto nevzniklo žalobci právo požadovat jakoukoliv odměnu. Jak bylo uvedeno již výše, pro vznik práva poskytovatele na zaplacení ceny za poskytnuté zdravotní služby postačuje, aby tyto služby byly poskytnuty na smluvní základě jako služby úplatné, tj. se souhlasem žalovaných uděleným i s vědomím toho, že uvedené služby jsou poskytovány za odměnu. Důsledkem absence informace o ceně uvedených zdravotních služeb v situaci, kdy ze smlouvy bude vyplývat povinnost poskytnout a přijmout zdravotní služby za úplatu (odměnu), aniž byla řádně (na základě informace o ceně sdělené poskytovatelem) ujednána její výše, či způsob, jakým bude tato výše určena, bez dalšího není neexistence práva na zaplacení jakékoliv ceny služeb, nýbrž platí, že byla ujednána cena ve výši obvyklé v místě a čase uzavření smlouvy. Veden nesprávným právním názorem se odvolací soud bližšími okolnostmi poskytnutí i těchto služeb nezabýval, tj. ani ve vztahu k těmto zdravotním službám neučinil relevantní zjištění o tom, zda byly poskytnuty se souhlasem žalovaných, a zda byl takový souhlas udělen též s jejich vědomím o tom, že jde o služby poskytované za úplatu.

48. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení nezjistil.

49. K námitce žalobce o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, lze uvést, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že ačkoliv rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). V projednávané věci odůvodnění napadeného rozhodnutí dosahuje takové míry argumentace, která zjevně nebránila žalobci proti němu uplatnit dovolací argumentaci, jak je patrné z obsahu dovolání. Skutečnost, že právní závěry přijaté odvolacím soudem byly shledány nesprávnými, nečiní napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.

50. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu

zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 51. Soudy obou stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným. 52. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2025

Mgr. Jiří Němec předseda senátu