23 Cdo 1542/2023-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. B., zastoupeného JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, proti žalované T. P., zastoupené Mgr. Bc. Michalem Horou, advokátem se sídlem v Praze 4, V Luhu 754/18, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 398/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2023, č. j. 69 Co 181, 182/2022-142, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
1. Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem osobního automobilu BMW 428a XDRIVE kabriolet, VIN: XY, rok výroby: 2015 (dále jen „automobil“) s tím, že jej nabyl kupní smlouvou ze dne 23. 12. 2020 od L. V. (dále jen „prodávající“), zemřelého dne XY, přičemž žalovaná jakožto jediná dědička prodávajícího vlastnické právo žalobce k automobilu neuznává.
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 6. 6. 2022, č. j. 40 C 398/2021-85, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. 10. 2022, č. j. 40 C 398/2021-116, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem automobilu, a uložil žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení žalované ve výši 18 350 Kč a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 ve výši 2 716,75 Kč (výrok I), dále zavázal žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 6 776 Kč (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podal
žalobce včasné dovolání. Namítl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a co do přípustnosti dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně u kterých „odvolací soud dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu nedostatečně respektoval“, resp. odchýlil se od zásad vyjádřených v judikatuře žalobcem citované. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Přípustnost dovolání nemůže založit námitka, že odvolací soud nerespektoval ustanovení § 574 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého je třeba na právní jednání spíše hledět jako na platné než jako neplatné, a zásadu bezformálnosti, čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 (jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dála citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu -
na http://www.nsoud.cz), rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněného pod číslem 4/2019 Sb. rozh. obč., ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5943/2016, uveřejněného pod číslem 103/2019 Sb. rozh. obč., ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, uveřejněného pod číslem 5/2021 Sb. rozh. obč., a ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, uveřejněného pod číslem 55/2020 Sb. rozh. obč., či od nálezů Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, a ze dne 10.
3. 2020, sp. zn. III. ÚS 392/20 (jež jsou veřejnosti dostupné na https://nalus.usoud.cz). Žalobce odvolacímu soudu vytýkal, že nezohlednil zejména rodinné vztahy mezi žalobcem a prodávajícím, kterým je vlastní nízká míra formálnosti a určitá nedůslednost a laxnost při vyhotovování listin. Rovněž zdůraznil, že smlouvu je možné uzavřít nejen formálním „ceremoniálním jednáním“ s přednesem oferty a akceptace, ale též postupným sledem úkonů (ústní jednání, dílčí dohody, pokusy uzavřít písemné právní jednání, faktické úkony), přičemž jejich kumulací dojde k perfekci shody vůle mezi stranami.
Měl za to, že z dokazování jasně vyplynulo, že prodávající měl vůli předmětný automobil výhodně odprodat žalobci, kterého vnímal jako nevlastního syna, a že k tomu učinil kroky. Uvedl, že kromě podpisu smlouvy (připojením naskenovaného podpisu) prodávající se žalobcem o prodeji opakovaně jednal i před svědky a při hospitalizaci pověřil svědka V., aby zařídil přepis vozidla v registru motorových vozidel, k čemuž mu zapůjčil svůj občanský průkaz.
8. Odvolací soud v posuzované věci na základě hodnocení provedených důkazů vycházel ze závěru, že nebylo učiněno žádné právní jednání, které by bylo právním důvodem převodu vlastnictví k automobilu na žalobce (ať již uzavřením žalobcem tvrzené písemné kupní smlouvy ze dne 23. 12. 2020 či jiným ústním či konkludentním právním jednáním). Při závěru o absenci učinění konkrétního právního jednání, kterým by mělo dojít k převodu automobilu za žalobcem tvrzených podmínek, tedy neposuzoval (neměl důvod posuzovat) otázku jeho platnosti ve smyslu § 574 o.
z. Odvolací soud však zejména vycházel z odlišného skutkového závěru (z odlišného hodnocení provedených důkazů), než jaký v dovolání prezentuje žalobce. Odvolací soud neměl ze svědeckých výpovědí a dalších provedených důkazů, z nichž vyplývala pouze neurčitá vyjádření prodávajícího o budoucím prodeji automobilu žalobci (že automobil „M. prodá“), za zjištěnou existenci právního jednání uskutečněného prodávajícím s konkrétním a nezaměnitelným obsahem směřujícím již k samotnému převodu vlastnictví automobilu na žalobce.
Vycházel přitom ze zjištění soudu prvního stupně (která považoval za správná), podle nichž tvrzenou písemnou kupní smlouvu ze dne 23. 12. 2020 nemohl prodávající podepsat ani vlastnoručně, ani použitím obrazu svého podpisu (tvrzení o uzavření písemné kupní smlouvy dne 23. 12. 2020 tak měl za vyvrácené), neboť žalobce udělil svědku S. mladšímu (jeho výpověď považoval odvolací soud za věrohodnou) pokyn k přípravě písemné kupní smlouvy k automobilu (podle které měla být navíc kupujícím společnost, v níž žalobce vystupoval jako jednatel) až po smrti prodávajícího.
Svědka V. považoval za nevěrohodného, neboť se snažil v době, kdy byl prodávající v umělém spánku v nemocnici, na úřadě předstírat, že sám je osobou prodávajícího a chtěl tak realizovat zápis změny vlastníka v centrálním registru vozidel. Vycházel též ze zjištění, že údajný prodej automobilu se nijak neodrazil v účetnictví prodávajícího a že se v něm nepromítla ani žalobcem tvrzená půjčka prodávajícímu, jejímž zápočtem měla být podle tvrzení žalobce uhrazena kupní cena automobilu.
9. Prostřednictvím uvedených námitek tak žalobce ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry odvolacího soudu z něj vyplývající, na kterých odvolací soud své právní posouzení věci založil. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Námitky takové povahy tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
10. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
11. Přípustnost dovolání proto nemůže založit ani otázka „nahrazování podpisu mechanickými prostředky“ a souvisejícího výkladu pojmu „obvyklost“ ve smyslu § 561 odst. 1 věty druhé o. z., kterou žalobce považoval za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu a k níž tvrdil, že předložená písemná kupní smlouva nese pouze technickou reprodukci podpisu prodávajícího, nicméně se jednalo o postup v rámci činnosti prodávajícího obvyklý. Na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí zabýval otázkou, zda by mechanická náhrada vlastnoručního podpisu prodávajícího byla postačující k uzavření kupní smlouvy ve smyslu § 561 o.
z. a dovodil, že nikoli, neboť prodej majetku podnikající společnosti dle jeho názoru nepatřil k běžné podnikatelské činnosti prodávajícího. Posouzení této otázky však nebylo určující pro právní posouzení věci (pro závěr o nedůvodnosti žaloby) za situace, kdy odvolací soud současně vycházel ze skutkového zjištění, že tvrzenou písemnou kupní smlouvu ze dne 23. 12. 2020 prodávající ani nemohl opatřit obrazem svého podpisu, neboť pokyn k přípravě písemné kupní smlouvy dal žalobce až po smrti prodávajícího (jak bylo uvedeno již výše).
Měl tak (i na základě hodnocení dalších důkazů) za vyvrácené tvrzení žalobce o tom, že takto tvrzená písemná kupní smlouva vůbec byla prodávajícím uzavřena (tj. i opatřena prodávajícím případnou mechanickou náhradou jeho vlastnoručního podpisu).
12. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu obou jeho výroků, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
13. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 7. 5. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu