23 Cdo 1547/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce
TEMPO, obchodní družstvo, se sídlem v Opavě, Horní náměstí č. p. 104/1, PSČ 746
38, IČ 00032417, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu
ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, Ostrčilova 4/2691, Ostrava,
PSČ 702 17, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 140/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. srpna 2007, č. j. 57 Co 190/2007-156,
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. srpna 2007, č. j. 57 Co
190/2007-156, ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 25. října 2006, č. j. 26 C 140/2006-81,
ve výroku pod bodem II a ve výroku pod bodem III, a ve výroku pod bodem II a
rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 25. října 2006, č. j. 26 C 140/2006-81,
ve výrocích pod body II a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
II. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne
25. října 2006, č. j. 26 C 140/2006-81, se zastavuje.
Žalobce se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných
nemovitostí. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 25. října 2006, č. j. 26 C
140/2006-81, určil, že žalobce je vlastníkem 39 pozemků jmenovitě uvedených ve
výroku pod bodem I, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pěti
pozemků jmenovitě uvedených ve výroku pod bodem II, a uložil žalované nahradit
žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má dán naléhavý právní zájem na určení
vlastnictví předmětných pozemků, když jeho postavení je nejisté z hlediska
určení, zda je vlastníkem předmětných pozemků ze zákona.
Při posuzování vlastnictví pozemků specifikovaných ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně pod bodem II vyšel soud ze skutkového zjištění, že v
hospodářských smlouvách o odevzdání národního majetku do trvalého užívání
uzavřených žalobcem ve vztahu k těmto pozemkům chybí vymezení účelu užívání
předávaných nemovitostí. Právo trvalého užívání vzniká podle § 10 odst. 6
vyhlášky č. 156/1975 Sb. dohodou organizací o náležitostech hospodářské smlouvy
o odevzdání národního majetku do trvalého užívání uvedených v § 10 odst. 5
vyhlášky č. 156/1975 Sb. V daném případě však nedošlo k dohodě o všech
náležitostech hospodářské smlouvy o odevzdání národního majetku do trvalého
užívání, protože nedošlo k dohodě o účelu tohoto užívání. Soud prvního stupně
dospěl na základě toho k závěru, že žalobci nevzniklo k těmto pozemkům právo
trvalého užívání ve smyslu § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku,
a § 10 odst. 5 písm. b) vyhlášky č. 156/1975 Sb. Jelikož žalobci platně
nevniklo právo trvalého užívání k dotčeným nemovitostem, nemohlo mu platně
vzniknout ani vlastnické právo k nim podle § 879c odst. 1, 4 občanského
zákoníku.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. srpna
2007, č. j. 57 Co 190/2007-156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok
pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (rozsudek pod bodem
II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a z
jeho závěrů o skutkovém stavu věci, neboť je považoval za správné a žádným z
účastníků nebyly zpochybněny. Odvolací soud dospěl ohledně odvolání žalobce k
závěru, že nedostatek údajů o účelu trvalého užívání nemovitosti v
hospodářských smlouvách o zřízení práva trvalého užívání právního předchůdce
žalobce k pozemkům uvedeným ve výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního
stupně není pouze nepodstatnou formální závadou hospodářské smlouvy, jak se
domnívá žalobce, ale skutečným nedostatkem, jehož důsledkem je, že právo
trvalého užívání dle tehdejší úpravy § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského
zákoníku, nevzniklo. Uvedení účelu, ke kterému se národní majetek odevzdával do
trvalého užívání, a způsob užívání pozemku měly význam především pro vymezení
obsahu trvalého užívání. Jestliže tato podstatná náležitost hospodářské
smlouvy chyběla, nemohla hospodářská smlouva platně vzniknout a stejně tak
nemohlo vzniknout ani právo trvalého užívání. Z toho důvodu nemohlo dojít ke
změně právního režimu trvalého užívání na vlastnictví původního trvalého
uživatele, jímž v případě pěti pozemků vymezených ve výroku pod bodem II
rozsudku soudu prvního stupně žalobce nebyl. Z toho důvodu odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II potvrdil.
Proti výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně a proti
rozsudku odvolacího soudu v té části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Opavě ve výroku pod bodem II, podal žalobce dovolání.
Přípustnost dovolání zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“). Rozhodnutí odvolacího soudu má dle názoru žalobce
zásadní právní význam, jelikož se v něm řeší právní otázka, která je odvolacími
soudy rozhodována rozdílně. Žalobce přitom poukazuje na rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 27. září 2007, č. j. 57 Co 384/2007-53. Jako důvod
dovolání uvádí žalobce nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce se nestal vlastníkem předmětných
nemovitostí specifikovaných ve výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního
stupně, jelikož smlouvy o odevzdání národního majetku do trvalého užívání
uzavřené právním předchůdcem žalobce neobsahovaly údaj o účelu trvalého užívání
nemovitostí, a z toho důvodu jsou neplatné. Dovolatel je toho názoru, že
neexistence výslovného ujednání o účelu trvalého užívání nemovitostí v
předmětných hospodářských smlouvách nezpůsobuje jejich neplatnost, že dané
pozemky skutečně platně obdržel do trvalého užívání a že se tak i později stal
jejich vlastníkem.
Dovolatel argumentuje tím, že účel odevzdání pozemků do trvalého užívání je již
obsažen v té skutečnosti, že na pozemcích se nacházely budovy ve vlastnictví
žalobce. Účel trvalého užívání předmětných pozemků vyplývá z vlastnických
vztahů žalobce k budovám na pozemcích, když účelem daného postupu bylo zjevně
předat pozemky do užívání tomu subjektu, který byl vlastníkem a provozovatelem
budov na pozemcích stojících. Dovolatel má za to, že výslovné neuvedení účelu
trvalého užívání v hospodářských smlouvách je pouze jejich formálním
nedostatkem, který nezpůsobuje jejich neplatnost. Dovolatel namítá, že
předmětné smlouvy nejsou v rozporu s hospodářským zákoníkem, ale neodpovídají
pouze požadavkům podzákonné normy. Dovolatel dále upozorňuje na to, že
hospodářské smlouvy byly zpracovány na tiskopise a předloženy žalobci orgánem
jednajícím za stát. Při posuzování platnosti předmětných smluv je současně
třeba zohlednit obecnou zásadu občanského práva, že neplatnosti se nemůže
dovolat ten, kdo ji způsobil. Z obsahu smluv je zřejmé, že to nebyl žalobce,
kdo sestavoval hospodářské smlouvy, neboť smlouvy byly žalobci předloženy
orgánem jednajícím za stát a nakládajícím se státním majetkem. Z těchto důvodů
dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek
odvolacího soudu a aby zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem
II a věc vrátil Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II
uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a
obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovodil přitom, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud
řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Zásadní právní otázka, na které je rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném
rozsahu postaveno, je, zda absence náležitostí hospodářských smluv stanovených
tehdy platnými vyhláškami [účel, ke kterému se národní majetek odevzdává do
trvalého užívání, a způsob jeho užívání podle § 10 odst. 5 písm. b) vyhlášky č.
156/1975 Sb., o správě národního majetku, a podle vyhlášek ji nahrazujících,
tedy vyhlášek č. 90/1984 Sb. a č. 119/1988 Sb.] zakládá takovou vadu, aby mohla
být vyslovena neplatnost uvedených hospodářských smluv a neexistence práva
trvalého užívání na straně žalobce.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl ve svém rozhodnutí k
závěru, že absence účelu a způsobu užívání národního majetku předaného do
trvalého užívání v hospodářské smlouvě podle § 10 odst. 5 vyhlášky č. 156/1975
Sb. způsobuje její absolutní neplatnost. Odvolací soud danou věc posuzoval
pouze vyhlášky č. 156/1975 Sb., ač vzhledem k datu zavření jednotlivých smluv o
zřízení práva trvalého užívání měl věc posuzovat i podle vyhlášek č. 90/1984
Sb., resp. 119/1988 Sb. Toto dílčí nesprávné právní posouzení věci však nemělo
vliv na konečný právní závěr, neboť úprava v těchto předpisech byla, pokud se
týká posuzované otázky, obdobná.
Skutkově obdobným případem, který spočíval na vyřešení nastíněné právní otázky,
se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo
3855/2008. V něm dospěl k následujícím právním závěrům: „Dovolací soud vzal v
úvahu především principy dobré víry a právní jistoty, které jsou oporou ideje
právního státu vyjádřené v čl. 1 Ústavy. Ústavní soud ČR uvedl například v
nálezech ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04, a ze dne 8. 6. 2005, sp.
zn. II. ÚS 504/04, že jedním ze základních pilířů právního státu podle čl. 1
Ústavy je i princip právní jistoty, a proto za předpokladu, že si subjekt ze
všech okolností, které mu byly známy, mohl udělat jediný možný závěr, a to že
svá práva nabyl v souladu s platnými zákony, ‘… jeho dobrá víra, že právo nabyl
od státu v souladu se zákonem, pak musí být chráněna a nelze v zájmu právní
jistoty připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč
desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti‘. Jestliže v daném případě
byly předmětné hospodářské smlouvy připraveným – písemně vyhotoveným a rutinním
– aktem mocensky identifikovaného státu, který byl následně předkládán k
podpisu žalobci jako ‚jiné socialistické organizaci než státní‘, a současně,
jestliže výkon užívacích práv nebyl po desetiletí ze strany žalované (tj.
státu) nikterak zpochybňován, nezbývá než uzavřít, že na straně žalobce je dána
dobrá víra, že se na základě uzavřených hospodářských smluv trvalým uživatelem
předmětných nemovitostí skutečně stal […]. Ostatně, pokud by soud vyslovil po
více než dvaceti nebo dokonce třiceti letech, že právo trvalého užívání žalobci
nikdy nevzniklo, byl by uvedený závěr v daném případě v příkrém rozporu s
principy právní jistoty a dobré víry a tedy i v rozporu s ideou právního státu
vyjádřenou v čl. 1 Ústavy ČR ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu ČR ze
dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04 a ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS
504/04.“ Dovolací soud na základě toho dovodil, že vznik práva trvalého užívání
na základě hospodářských smluv, v nichž není vymezen účel trvalého užívání
nemovitosti, nelze za daných okolností zpochybnit. Obdobně judikoval Nejvyšší
soud i v usnesení ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo
540/2009, a v rozsudku ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1054/2008.
Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se od této judikatury, která chrání dobrou
víru a právní jistotu subjektů soukromoprávních vztahů. S ohledem na to, že
předmětné pozemky se nacházely pod nemovitostmi či v těsné blízkosti
nemovitostí ve vlastnictví žalobce, bylo v posuzovaném případě navíc zřejmé, k
jakému účelu byly nemovitosti žalobci svěřeny do trvalého užívání. Ačkoli tedy
z čistě formálního hlediska hospodářské smlouvy skutečně neobsahovaly
náležitost požadovanou relevantními a právně závaznými vyhláškami, je nutné
uzavřít, že vznik práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem nelze
zpochybňovat pouze na základě absence účelu užívání nemovitosti v uzavřených
hospodářských smlouvách.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v napadeném
rozsahu z hlediska uplatněného dovolacího důvodů správný. Nejvyšší soud jej
proto podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. v napadeném
rozsahu (včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení) zrušil.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu, platí i na výrok pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší
soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku pod bodem II a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení pod bodem III
a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce směřovalo výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným
prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z
uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně
napadnout nelze; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost
soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek
funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší
soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto
vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov.
např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu