23 Cdo 1570/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem, se sídlem v
Plzni, Perlová 9, proti žalované Plzeňský Prazdroj, a. s., se sídlem v Plzni, U
Prazdroje 7, PSČ 304 97, identifikační číslo osoby 45357366, zastoupené JUDr.
Vlastimilem Skopečkem, advokátem, se sídlem v Plzni, B. Smetany 1, o zaplacení
částky 13,604.386,- Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm
17/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9.
listopadu 2011, č. j. 12 Cmo 166/2011-243, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
zástupce.
(bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná zaměstnávala žalobce
a posléze spolu uzavřeli několik smluv o přepravě věci. Zaměstnanec žalované
(vedoucí distribuce) Jiří Vízner dne 29. března 2000 vystavil žalobci listinu
na hlavičkovém papíře společnosti žalované, v níž bylo uvedeno, že „se Plzeňský
prazdroj zaručuje, že po dobu splácení leasingové smlouvy zajistí panu B. J. práci“. Následně účastníci dne 16. září 2002 uzavřeli smlouvu o přepravě věci,
ve které se dohodli, že ujednání mezi smluvními stranami uzavřené do té doby o
stejném předmětu věci se ruší. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s tím,
že ji lze ukončit jednostranně písemnou výpovědí s výpovědní lhůtou třiceti
kalendářních dnů, a to bez udání důvodu výpovědi. Dne 12. února 2003 vypověděla
žalovaná žalobci smlouvu o přepravě věci ze dne 16. září 2002 bez udání důvodu
s tím, že smlouva končí ke dni 31. března 2003. V projednávané věci žalobce dovozoval vznik své škody porušením právní
povinnosti žalované, která v listině ze dne 29. března 2000 měla slíbit, že po
dobu leasingu bude zajišťovat žalobci práci. Soud prvního stupně věc posoudil dle ustanovení § 37 odst. 1, § 420
odst. 1 a § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“) a ustanovení § 373 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, v znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Soud prvního stupně považoval právní úkon z listiny ze dne 29. března
2000 za neurčitý a nesrozumitelný. Nelze z listiny dovodit, po jakou dobu má
být práce zajišťována, není uvedena specifikace leasingů ani doba, po jakou
tato ujednání mají platit. Žalovaná tak nemohla porušit svoji povinnost ze
závazkového vztahu, neboť závazkový vztah, na který žalobce odkazuje, tj. jakýsi příslib zajišťování práce pro žalobce, je neplatný. Vzhledem k tomu, že
soud prvního stupně neshledal porušení jakéhokoliv závazku žalovanou, ani
prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák., nezabýval se již
výší uplatněné náhrady škody a žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Obsahem
listiny ze dne 29. března 2000 ani obsahem v řízení později tvrzené ústní
dohody, podle které si žalobce pořídí nová auta na leasing, jimiž bude
žalovanou reprezentovat, zatímco žalovaná žalobci nejméně do splacení leasingu
bude dávat práci a to v takovém rozsahu, aby své závazky mohl žalobce plnit,
nejsou dohodnuty takové dostatečně konkrétní povinnosti žalované, jejichž
porušení by zakládalo právo žalobce na uplatněnou náhradu škody. Takovými
konkrétními právními povinnostmi by musela být ustanovení o tom, kterou
konkrétní práci, ve kterém konkrétním čase a v jakém konkrétním rozsahu se
zavazuje žalovaná pro žalobce zajistit.
Dospěl tedy k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou nebyl sjednán žádný
konkrétní závazek, jehož porušením by mohla žalobci vzniknout tvrzená újma. Není tak doložena existence jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu. Tudíž
nebylo nutno se zabývat splněním dalších dvou z těchto předpokladů.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody
dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Dovolatel rozsáhlým způsobem popisuje skutkový stav věci a nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu o neurčitosti dohody z roku 2000. Podle dovolatele z
provedených důkazů je zřejmé, že práce, která měla být zajištěna, spočívala v
přepravě. Stejně tak není dle dovolatele neurčité ani ujednání o době trvání
závazku žalované dávat dovolateli „práci“, s odkazem na trvání leasingových
závazků dovolatele. Podle dovolatele se měl odvolací soud řídit nálezy
Ústavního soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu o výkladu právních úkonů. Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu, případně i soudu prvního stupně, zrušil. K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná tak, že dovolání považuje za
nepřípustné, když dovolatel ve svém podání žádnou otázku zásadního právního
významu neoznačil. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do
31. prosince 2012 s výjimkou uvedenou v dále specifikovaném ustanovení) se
podává z bodu 7. přechodných ustanovení v článku II. části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu
přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již
proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by
bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu
tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl
z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam skutečně má. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil,
jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání zpochybnil. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým
zjištěním (jako dovolatel polemikou se skutkovými zjištěními soudů o „práci“,
která měla být zajištěna žalovanou, činí) způsobem, který předjímá dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových
zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence
právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne
7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS
372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Při respektování shora vymezených kritérií je především pro řešení otázky
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné uplatnění dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. Dovolatel navíc tento dovolací důvod nijak obsahově
nekonkretizoval. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. - bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů
se rozhodnutí odvolacího soudu napadá - není řádným uplatněním dovolacího
důvodu podle tohoto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě
č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura).
Jestliže dovolatel vytýkanou vadu
řízení nijak blíže nevymezil, pak tato skutečnost již sama o sobě brání tomu,
aby Nejvyšší soud, vázaný uplatněnými dovolacími důvody a jejich vymezením
(srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), mohl na základě tohoto tvrzení dospět k závěru
o přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
způsobilá založit ani argumentace dovolatele, podle níž je předmětná dohoda ze
dne 29. března 2000 dostatečně určitá a tudíž platná. Nejvyšší soud se již v řadě svých rozhodnutí vyjadřoval k určitosti právních
úkonů, resp. k vnímání právních úkonů z hlediska určitosti jejich předmětu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo
1242/2005, a ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v
časopise Právní rozhledy č. 7/98, str. 372). Dovodil, že právní úkon je
neurčitý, a tedy neplatný, tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové
stránce srozumitelný, avšak jednoznačný – a tím určitý – není jeho věcný obsah,
přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití
výkladových pravidel (podle § 35 odst. 2 a 3 obč. zák. jde-li o občanskoprávní
vztahy, a jde-li o obchodní závazkové vztahy, též podle interpretačních
pravidel obsažených v ustanovení § 266 obch. zák., která ukládají soudu, aby
tyto pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit). Právní
úkon je třeba považovat za určitý, jestliže je z něho patrno, kdo tento právní
úkon činí a co je jeho předmětem, přičemž tento předmět musí být vymezen tak,
aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu. Od uvedených závěrů nemá
dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Odvolací soud v souladu s těmito rozhodnutími Nejvyššího soudu s přihlédnutím k
obsahu listiny ze dne 29. března 2000 dospěl k závěru, že tvrzený právní úkon
„příslibu“, jehož nesplněním měla být porušena právní povinnost, je neurčitý. Jde přitom o takovou neurčitost, že ani použitím výkladových pravidel podle §
35 o. s. ř. nelze neurčitost odstranit. V listině není vůbec uveden popis a
rozsah konkrétní „práce“, která měla být žalovanou pro žalobce zajišťována,
ujednání o konkrétním čase „práce“, ve kterém měla být realizována. Ujednání
„po dobu splácení leasingové smlouvy“ není dostatečně určité. Tvrzený právní
úkon je proto (pro neurčitost) ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně
neplatný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. K posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší
soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února
2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 241/2010 Sb.), zrušil ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též
nálezy Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 a ze dne
18. září 2012, sp. zn. II. ÚS 2371/11). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Žalobce, jehož
dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen
nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají
ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění účinném do 29. února 2012, a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty ve
výši 2.163,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.