USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové
a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobce M. H., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Alešem Čápem, advokátem
se sídlem v Jihlavě, Smetanova 1065/6, PSČ 586 01, proti žalovanému R. K., nar.
XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v
Jihlavě, Žižkova 1934/12, PSČ 586 01, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 48/2021, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2023, č. j. 4 Cmo 151/2022-120,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalovaného.
doručeného žalobci dne 14. 9. 2018 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2023 potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž navrhl, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k
dalšímu řízení. Dovolatel se domnívá, že soud nesprávně posoudil platnost
rozhodčí doložky a nepřihlédl k procesním vadám rozhodčího řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že argumentace žalobce v dovolání
představuje nepřípustnou polemiku se zjištěným skutkovým stavem. Dovolání tudíž
není přípustné. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně
zamítnuto.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle § 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání
žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem -
účastníkem řízení, který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce trpí vadami, které nebyly
ani ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, a proto nelze v
dovolacím řízení pokračovat. Žalobce nijak konkrétně nevymezil, v jakém
předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v § 237 o. s. ř., spatřuje
přípustnost dovolání. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné
jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s.
ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013,
sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR
104/2015 (dostupných na www.nsoud.cz). Požadavek, aby dovolatel v dovolání
uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §
241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Žalobce v dovolání
pouze projevil nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem a
předestírá své vlastní právní posouzení, které považuje za správné. Je však
nutno konstatovat, že skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr
odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle
§ 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp.
zn. 23 Cdo 4700/2017, nebo 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - dostupných
na www.nsoud.cz). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
ve znění účinném od 1. 1. 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, musí být z obsahu dovolání patrno,
jakého předpokladu přípustnosti dovolání se dovolatel dovolává, v čem spatřuje
dovolatel přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., tedy jestli napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) která
má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak.
Žádnou z uvedených přípustností dovolání však dovolatel nevymezil, tudíž
nedostál požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
Žalobce nevymezil ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by
měla být předmětem řešení věci dovolacím soudem. Nejvyšší soud se přitom
opakovaně vyjádřil k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto
obsahové náležitosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, nebo ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo
1683/2018 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz), když judikoval, že pokud
dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v
posuzované věci, je dovolání vadné.
Nelze-li tedy pro nedostatek vymezení předpokladu přípustnosti dovolání
v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalobce odmítl (§ 243c
odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může
se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu