23 Cdo 1588/2023-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Český spotřebitel s. r. o., se sídlem v Praze, Haštalská 795/1, identifikační číslo osoby 01398491, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Slezská 1297/3, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze, Thunovská 192/27, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení částky 81.774,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 377/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2022, č. j. 36 Co 331/2022-118, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5.662,80 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
žalobkyni částku 81.774,88 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2022, č. j. 36 Co 331/2022-118, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované jako nedůvodné zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení před dovolacím soudem.
5. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
6. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
9. Dovolání není přípustné.
10. Dovolatelka předně namítá, že odvolacím soudem nebyla správně posouzena otázka, zda „v projednávané věci skutečnost, že nikdy nedošlo ke zrušení rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Martina Týleho ze dne 24. 11. 2015, č. j. 101 Rozh 7447/2015-7 [dále jen „předmětný rozhodčí nález“], postupem podle zákona o rozhodčím řízení, má za následek, že řízení v projednávané věci je stiženo překážkou rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté), a dále, zda veškerá přijatá plnění na základě tohoto rozhodčího nálezu jsou plněním přijatým na základě existujícího právního titulu a jejich přijetím nevzniká bezdůvodné obohacení“.
11. Tyto dovolací námitky však přípustnost dovolání nezakládají, neboť
právní posouzení učiněné soudy nižších stupňů odpovídá závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od nichž nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v poměrech věci zde vedené. 12. Dovolací soud tak již v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, uveřejněném pod číslem 77/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 92/2013, dovodil, že nejde o překážku věci rozhodnuté, jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob, bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc. 13. O stejném závěru ostatně neměl pochybnosti ani Ústavní soud, který v usnesení ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 199/13, v tam projednávané věci mj. uvedl, že „pakliže rozhodčí nález byl vydán mimo pravomoc rozhodce, překážku rozsouzené věci, jak se domnívá stěžovatelka, samozřejmě nezakládá“. 14. Současně platí, že exekuční soudy mohou přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem č. 216/1994 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sen. zn. 29 ICdo 41/2014). 15. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z uvedených východisek vycházel. Nelze proto přisvědčit úvaze dovolatelky, že předmětný rozhodčí nález zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené a je trvajícím podkladovým titulem pro přijaté plnění. 16. Takový závěr oproti tvrzení dovolatelky nevyplývá ani z odůvodnění odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1784/2022, jež na závěry shora citované odkazuje. 17. Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky týkající se běhu promlčecí lhůty v poměrech projednávané věci. 18. Odvolací soud v této otázce náležitě zdůvodnil, proč je okolností rozhodnou pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení (vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo) skutečnost spolehlivého dozvědění se ochuzeného o vzniku bezdůvodného obohacení v okamžiku právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce. 19. I toto právní posouzení odpovídá závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu, od nichž není důvod se odchylovat ani v poměrech věci zde vedené. Konkrétně v rozsudku ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019, ztotožnil Nejvyšší soud počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty s právní mocí usnesení, jímž soud exekuci zastavil a rozhodl, že exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce; tímto okamžikem bylo totiž najisto postaveno, že žalobce není povinen žalovanému náklady exekuce platit. Z navazujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023, – jež bylo přijato ve věci vedené mezi týmiž účastníky a v poměrech obdobných s věcí zde vedenou – pak vyplývá, že subjektivní promlčecí lhůta práva na vydání bezdůvodného obohacení se v těchto případech také počíná až právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce pro nezpůsobilost exekučního titulu. 20. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu