23 Cdo 1639/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. ve věci žalobkyně T. P., právně zastoupené Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 320/49, proti žalované AV – HD partneři, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Voctářova 2449/5, IČ 27177262, právně zastoupené JUDr. Petrem Harmachem, advokátem se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, o zaplacení částky 5 603 936 Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 230/2014, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2015, č. j. 21 Co 334/2015-148, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 163 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění: (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 19. května 2015, č. j. 9 C 230/2014-116, zastavil řízení, uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení a rozhodl o vrácení poměrné části soudního poplatku žalobkyni. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. září 2015, č. j. 21 Co 334/2015-148, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť dle názoru dovolatelky napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí je správné a že dovolání by mělo být odmítnuto, neboť z něj není zřejmá právní otázka, která by byla ze strany dovolatelky nastolena Nejvyššímu soudu. Dovolání není přípustné, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o.
s. ř.. Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015). Dovolatelka v dovolání uvedla, že je přípustné podle § 237 o. s. ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak.
V dalším textu dovolání však dovolatelka žádnou relevantní právní otázku nevymezila. Celé dovolání je pouze polemikou s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by v něm byla dovolatelkou nastolena právní otázka splňující jedno z kritérií přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.. K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, uvádí dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o.
s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl).
S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř.. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.