Judikát 23 Cdo 1704/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:31.03.2026
Spisová značka:23 Cdo 1704/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.1704.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 23 Cdo 1704/2025-544
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Future opportunity, s.r.o., se sídlem ve Slušovicích, nám. Svobody 57, identifikační číslo osoby 05227291, zastoupené Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem se sídlem ve Slušovicích, Slušovice 520, proti žalovanému Bytovému družstvu Rezidence Hálkova, se sídlem v Opavě, Hálkova 1725/15, Kateřinky, identifikační číslo osoby 29447291, zastoupené Mgr. Bc. Jaroslavem Luxem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, o zaplacení 6 713 859 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 16/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2025, č. j. 5 Cmo 182/2024-482, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 5 Cm 16/2019-395, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 4 093 821 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále žalobu co do částky 2 620 038 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a vůči státu (výrok IV a V).
2. K odvolání žalobkyně i žalovaného Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, II a III (první výrok), dále rozsudek ve výroku IV a V změnil co do výše náhrady nákladů řízení (druhý a třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
3. Žalovaný napadl první výrok rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl potvrzen výrok I a II rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení se závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v tom, že rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva vztahující se k ochraně práva na spravedlivý proces, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.
4. Konkrétně dovolatel spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť odvolací soud dospěl k závěru o zdánlivosti zápočtu, aniž účastníky se svým (od soudu prvního stupně odlišným) právním názorem seznámil a dal jim možnost se k němu vyjádřit, čímž se odchýlil od judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, na jejichž konkrétní rozhodnutí dovolatel odkázal. Soud prvního stupně přitom vystavěl svůj rozsudek na závěru, že nárok žalovaného na zaplacení smluvní pokuty vůbec nevznikl.
Ačkoli odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, založil svůj rozsudek na argumentu o zdánlivosti zápočtu, přičemž na tento argument nemohl žalovaný nijak reagovat, neboť překvapivě zazněl až při vyhlášení napadeného rozsudku.
5. Dovolatel dále poukázal na své podání ze dne 28. 11. 2022, v němž žádal soud prvního stupně, aby deklaroval, které z nároků na zaplacení smluvní pokuty (které měly vzniknout v důsledku prodlení žalobkyně s odstraněním vad díla) a za jaké období považuje za prokázané a důvodné. Dovolatel namítal, že soud prvního stupně na toto podání nijak nereagoval a odvolací soud si ho pravděpodobně ani nebyl vědom, jinak by nemohl svoji argumentaci vystavět na zdánlivosti zápočtu. Podle dovolatele je v kontextu tohoto podání napadené rozhodnutí skutečně překvapivé, neboť soudy s odkazem na neurčitost zápočtu rezignovaly na jakékoliv zjišťování existence nároků žalovaného na zaplacení smluvní pokuty, které byly předmětem jeho zápočtu, čímž žalovaného dostaly do neřešitelné situace, ve které nebylo možno provést zápočet určitě.
Bez konkretizace, které z vad a za jaké období považuje soud prvního stupně za neprokázané, se pak žalovaný nemohl relevantně žalobě bránit a poučení soudu prvního stupně podle § 118a o. s. ř. bylo toliko formální. Závěrem dovolatel navrhl, aby byl napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušen a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Dovolání není přípustné. 13.
Nejvyšší soud předně podotýká, že dovolatel podal dovolání i proti té části prvního výroku, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba co do částky 2 620 038 Kč s příslušenstvím zamítnuta. K podání dovolání je však oprávněn (subjektivně legitimován) podle § 240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998, či například usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného je v této části subjektivně nepřípustné, neboť v takto napadené části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve prospěch žalovaného.
14. Ve zbývajícím rozsahu pak dovolání není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu nelze dle kritérií ustálené rozhodovací praxe (viz níže) považovat za překvapivý, a tedy porušující dovolatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod.
15. Ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vychází z toho, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007).
16. V nyní projednávané věci napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za překvapivé, neboť odvolací soud věc neposuzoval originálním způsobem, který by žalovaný nemohl předvídat. Soud prvního stupně sice postavil svoji argumentaci na tom, že žalovanému nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, ovšem již z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud prvního stupně rovněž předestřel a podrobně rozvedl alternativní argument spočívající v tom, že i kdyby žalovanému právo na zaplacení (započítávané) smluvní pokuty vzniklo, nebylo by možné jeho obraně přisvědčit právě z důvodu nicotnosti jednostranného zápočtu (srov. bod 100 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud se posléze odvolací soud přiklonil k již soudem prvního stupně předestřenému argumentu, který sám o sobě obstojí jako důvod neúspěchu procesní obrany žalovaného, nelze takové rozhodnutí považovat za překvapivé.
Odvolací soud totiž takovým závěrem dal pouze najevo, že se žalovanému v odvolání sice zdařilo zpochybnit jeden argument soudu prvního stupně, ovšem druhý argument, který je schopen samostatně obstát jako důvod, proč nelze vyhovět obraně žalovaného, žalovaný odvoláním relevantně nezpochybnil.
17. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovanému již z rozsudku soudu prvního stupně muselo být zřejmé, že neúspěch jeho procesní obrany soud prvního stupně odůvodnil jak argumentem o tom, že mu nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty (který v odvolacím řízení neobstál), tak argumentem o zdánlivosti zápočtu, s nímž se odvolací soud ztotožnil. Právní posouzení odvolacího soudu proto nemohlo být pro žalovaného překvapivé, neboť s argumentem zdánlivosti zápočtu mohl polemizovat již v odvolání.
18. Stejně tak překvapivost napadeného rozhodnutí nelze dovozovat ani z dovolatelovy námitky, že se soudy nezabývaly zjišťováním, zda mu vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty (sjednané pro případ prodlení žalobkyně s odstraněním vad díla vytčených v záruční době), příp. za jaké vady a za jaké období, neboť při shora uvedeném závěru soudů o nicotnosti samotného jednostranného zápočtu z důvodu jeho neurčitosti pozbylo smyslu, aby soudy vedly rozsáhlé dokazování ohledně zjišťování, který ze započítávaných nároků byl po právu.
19. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek nemohl být pro žalovaného překvapivý, pozbývá relevance i jeho námitka porušení práva na spravedlivý proces, s níž dovolatel námitku překvapivosti napadeného rozhodnutí provázal. Dovolací soud proto uzavírá, že dovolatel neformuloval žádnou relevantní otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani nevymezil tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
20. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu