23 Cdo 1755/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně MARQVEL, s.r.o., se sídlem v Českém Dubu, Husova 22,
IČO 27323552, zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci,
Moskevská 637/6, proti žalovanému O. U., podnikateli se sídlem v Liberci,
Komenského 87/3, IČO 1420456, zastoupenému Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, a vedlejšímu účastníkovi na straně
žalovaného UniCredit Leasing CZ, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1,
IČO 15886492, zastoupené Mgr. Leopoldem Trdým, advokátem se sídlem v Praze,
náměstí Dr. Václava Holého 1056/15, o zaplacení částky 1 665 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
pod sp. zn. 76 Cm 12/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 1 Cmo 106/2016-460, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud prvního stupně
rozsudkem ze dne 1. prosince 2014, č.j. 76 Cm 12/2011-372, zamítl žalobu na
zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
29. listopadu 2016, č.j. 1 Cmo 106/2016-460, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které
však není přípustné, neboť dovolatelka nevymezila přípustnost svého dovolání. Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.,
je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině –
ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015). Dovolatelka v podaném dovolání sice formulovala několik právních otázek, na
jejichž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle jejího názoru
spočívá, ovšem u žádné z těchto otázek konkrétně neuvedla, z jakých důvodů
považuje za splněné některé z kritérií přípustnosti uvedené v § 237 o. s. ř. Dovolatelka následně souhrnně odkázala na spisové značky konkrétních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, od nichž se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil, aniž
by citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vztáhla ke konkrétním v dovolání výše
formulovaným právním otázkám. Takto nepřehledným způsobem vymezená přípustnost
dovolání není sama o sobě vadná a mohla by být způsobilá k tomu, aby založila
přípustnost dovolání, ovšem za předpokladu, že některé z dovolatelkou
citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu by dopadalo na řešený případ a že by se
od něj odvolací soud skutečně odchýlil. V dovolatelčině případě se však jednalo
o odkazy na judikáty Nejvyššího soudu, které na řešený případ, ať už z důvodu
skutkových či právních odlišností, nelze vztáhnout, proto se od nich odvolací
soud ani nemohl odchýlit. Dovolatelčina argumentace tedy z výše uvedených
důvodů nemohla založit přípustnost jejího dovolání. K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem dovolací soud
uvádí, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není
způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu
(textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu
§ 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatelka vymezí dovolací důvod
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn.
29 Cdo
2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto
usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015,
odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele
judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních
otázek uvedených v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci
odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. K dovolatelčině námitce vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud
nesprávně neprovedl nové navrhované důkazy s odkazem na § 205a o. s. ř., které
žalobkyně navrhla k prokázání nevěrohodnosti důkazů provedených v řízení před
soudem prvního stupně, dovolací soud podotýká, že ani námitka vady řízení není
způsobilá založit přípustnost dovolání. K vadám řízení totiž dovolací soud
podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Na základě výše uvedeného proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.