23 Cdo 1760/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
Územní pracoviště v hlavním městě Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 –
Nové Město, PSČ 128 00, proti žalované Bimoset, a.s., se sídlem v Praze 5, Pod
Kotlářkou 151/3, PSČ 150 00, IČ 26063328, zastoupené Mgr. Lucií Slabou,
advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží 7, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C
285/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve
Zlíně, ze dne 6. prosince 2007, č. j. 60 Co 377/2006-166, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
pracoviště Kroměříž, je Česká republika, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že je vlastníkem nemovitosti, která byla
jako majetek bývalého Socialistického svazu mládeže zákonem č. 113/1993 Sb., o
Fondu dětí a mládeže (dále jen „Fond“), svěřena Fondu poté, co ústavním zákonem
č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a
Slovenské Federativní Republiky, přešla do vlastnictví státu. Soud prvního
stupně zjistil, že likvidátor Fondu Ing. P. Ž. vypsal v souladu s článkem I. bod 5 písmeno f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o
změnách některých zákonů, třetí kolo výběrového řízení, do kterého byla
zařazena i předmětná nemovitost. Vzhledem k tomu, že o bezúplatný převod
předmětné nemovitosti nebylo žádným subjektem požádáno, nabídl likvidátor tuto
nemovitost k úplatnému převodu ve veřejné soutěži vyhlášené dne 30. 6. 2004 v
Obchodním věstníku, avšak ani poté žádný subjekt nepožádal o převod
vlastnictví. Ve druhém kole veřejné soutěže se přihlásila jako zájemce
žalovaná, s níž Ing. P. Ž. jménem Fondu uzavřel dne 17. 9. 2004 kupní smlouvu o převodu vlastnictví předmětné nemovitosti; vklad
vlastnického práva byl povolen rozhodnutím katastrálního orgánu s právními
účinky vkladu ke dni 17. 9. 2004. Uvedené skutečnosti byly mezi
účastníky nesporné, spornou byla toliko otázka, zda likvidátor Fondu v době,
kdy kupní smlouvu uzavíral, mohl disponovat nemovitostí, kterou žalované
prodal. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na
požadovaném určení, neboť bez tohoto rozhodnutí by nemohla být zapsána jako
vlastník v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně posoudil předmětnou kupní
smlouvu ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“),
provedl výklad zákona č. 364/2000 Sb. a usnesení vlády České republiky ze dne
28. ledna 2004 č. 98, v jehož příloze č. 1 byly stanoveny podmínky pro třetí
kolo výběrového řízení k bezúplatným převodům (dále jen „usnesení vlády“ nebo
„podmínky“), a dospěl k závěru, že kupní smlouva není neplatná, neboť
likvidátor při jejím uzavírání nepostupoval v rozporu se zákonem, zákon
neobešel a kupní smlouva se ani nepříčí dobrým mravům. Při právním posouzení
věci vycházel z článku I bodu 5 písmeno f) věty třetí zákona č. 364/2000 Sb.,
podle něhož podmínky pro výběrové řízení stanoví vláda usnesením. Podle
ustanovení článku 3 písmene J) usnesení vlády nemovitosti uvedené v seznamu pro
bezúplatný převod automaticky přecházejí do skupiny majetku určeného k jinému
způsobu vypořádání, jestliže o ně neprojeví žádný subjekt zájem. Taková situace
nastala podle závěru soudu prvního stupně v dané věci, kdy o předmětnou
nemovitost žádný subjekt zájem neprojevil, likvidátor proto vypsal veřejnou
soutěž, přičemž ve druhém kole této veřejné soutěže byla nemovitost prodána
žalované. Systematickým výkladem článku I bodu 5 písmena f) zákona č. 364/2000
Sb.
dospěl soud prvního stupně k závěru, že podmínky stanovené pro použití
čtvrté věty uvedeného ustanovení nastupují až tehdy, nebylo-li možno postupovat
podle věty třetí tohoto ustanovení. Podle závěru soudu prvního stupně tedy
likvidátor Fondu s předmětnou nemovitostí v době uzavření kupní smlouvy s
žalovanou nakládat mohl, tato smlouva je proto platná a žalovaná vlastnictví k
předmětné nemovitosti nabyla ve smyslu § 133 odst. 2 obč. zák. vkladem do
katastru nemovitostí. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 6. prosince 2007, č. j. 60 Co 377/2006-166, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že se určuje, že vlastníkem pozemku parc. č. 1262 v katastrálním území
Lutopecny je žalobkyně, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud poté, co
zopakoval dokazování listinnými důkazy, doplnil dokazování listinami
vztahujícími se k prvnímu a druhému kolu veřejné soutěže, dospěl k právním
závěrům odlišným od soudu prvního stupně, a sice že možnost úplatného převodu
majetku z Fondu byla možná jen po předchozím rozhodnutí Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky. Odvolací soud poukázal na judikatorní trend
nastíněný rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006, podle něhož je dikce zákona
jednoznačná potud, že úplatný převod majetku je podmíněn rozhodnutím Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky o převodu bezúplatném. Toto rozhodnutí sice
mířilo na skutkově odlišnou situaci, neboť se jednalo o případ, kdy nárok na
bezúplatný převod majetku zájemcem uplatněn byl, nicméně ani tato skutečnost
nevyvrací použitelnost výše naznačeného právního názoru v dané věci. Je totiž
podle závěru odvolacího soudu zřejmé, že v obecné rovině mohou vznikat situace
naznačující spornost uplatněného nároku na bezúplatný převod, jež vyžadují
adekvátní posouzení, a jimž čelí právní úprava generální povinnosti rozhodnutí
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky o bezúplatných převodech. Uvedené rozhodnutí tak lze posuzovat jako kontrolní mechanismus, jenž
jednoznačně postaví najisto, které nemovitosti budou podléhat bezúplatnému
převodu, a u kterých následně může likvidátor postupovat formou převodu
úplatného. Usnesení vlády nemá povahu pramene práva a nemůže být proto
poměřován jeho soulad s článkem I bodu 5 písmeno f) zákona č. 364/2000 Sb.,
neboť obsah usnesení vlády nevyjadřuje nic jiného, než že nemovitosti určené
pro bezúplatný převod „přecházejí“ do režimu možného úplatného převodu jiným
subjektům. Tento obsah však nelze podle závěru odvolacího soudu chápat tak, že
by jím bylo vyloučeno obligatorní rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky, ale deklaruje pouze skutečnost, že nemovitosti, k nimž není
projeven zájem o jejich bezúplatný převod, bude možno následně převést formou
převodu úplatného, nicméně po rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky.
Odvolací soud posoudil platnost předmětné kupní smlouvy také z
pohledu dodržení zákonného postupu při převodu nemovitých věcí z majetku státu
stanoveného zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, a shledal, že předmětný pozemek nespadá pod
žádnou z výluk, u kterých by podle § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. nebylo
požadováno schválení Ministerstvem financí. Uzavřel proto, že neexistence
uvedeného souhlasu Ministerstva financí v dané věci má za následek neplatnost
uzavřené kupní smlouvy pro rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s odkazem na jeho
přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná nesouhlasí s výkladem zákona č. 364/2000 Sb. učiněným odvolacím
soudem, zejména jeho článku I. bod 5 písm. f). Podle jejího názoru nebylo v
souladu s účelem tohoto zákona, aby likvidátor vyčkával s prováděním úplatných
převodů zbývajícího majetku ve smyslu článku 3 písm. J) usnesení vlády, tedy
nemovitostí, o něž nikdo nepožádal ve výběrovém řízení pro bezúplatné převody,
až do doby rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu. Pokud by měl likvidátor,
jak dovozuje odvolací soud, vyčkat v případě převodu předmětné nemovitosti až
do rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu, nemělo by ustanovení článku 3
písm. J) usnesení vlády žádný smysl. Podle názoru dovolatelky tedy byl
likvidátor Fondu oprávněn v době uzavírání kupní smlouvy se žalovanou s
předmětnou nemovitostí disponovat a uzavřel předmětnou kupní smlouvu platně. Dovolatelka také poukázala na to, že podle jednacího řádu Poslanecké sněmovny
Parlamentu mohla Poslanecká sněmovna vyslovit souhlas či nesouhlas pouze k
návrhu vlády, v dané věci však předmětná nemovitost nebyla ve vládním návrhu
uvedena s ohledem na to, že o ni nebylo žádným subjektem požádáno, a proto
nemohla v souladu se zákonnou úpravou žádným způsobem rozhodnout o jejím
bezúplatném převodu. Dovolatelka dále nesouhlasí s právním názorem odvolacího
soudu o nutnosti posouzení převodu předmětné nemovitosti podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky. Jak vyplývá z jeho ustanovení § 2
odst. 1, je nutné podle něj postupovat vždy, pokud jiný zvláštní zákon
nestanoví jinak. Takovým zvláštním právním předpisem je právě zákon č. 364/2000
Sb., který upravuje postup, jakým má likvidátor postupovat při likvidaci
majetku ve správě Fondu. Tento speciální postup je dán v článku I bodu 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb., který ukládá likvidátoru Fondu povinnosti při
likvidaci majetku, který má ve správě, zbývající část majetku úplatně převést
na jiné osoby na základě veřejné soutěže. Pokud by zákon o zrušení Fondu
neřešil některou otázku související s likvidací, pak článek I bod 9 zákona č. 364/1990 Sb. ukládá likvidátorovi povinnost postupovat podle § 70 – 75
obchodního zákoníku. Z uvedeného vyplývá, že likvidátor při své činnosti nebyl
oprávněn řídit se zákonem č. 219/2000 Sb., neboť jeho užití zákon vylučuje. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006, v němž Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že likvidátor Fondu nebyl oprávněn prodat nemovitosti
státu v případě, kdy o nemovitosti bylo v rámci třetího kola výběrového řízení
požádáno, avšak likvidátor je prodal před rozhodnutím Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky.
Na přijatých závěrech nic nemění ani ta skutečnost,
že o předmětnou nemovitost v posuzované věci v rámci výběrového řízení nikdo
nepožádal. Zákonem byla vláda zmocněna pouze k tomu, aby stanovila podmínky pro
výběrové řízení usnesením, nebyla zmocněna k tomu, aby stanovila podmínky pro
úplatné převody. Vláda proto pouze konstatovala, že nemovitosti, o které není
zájem, přecházejí do kategorie tzv. zbývajícího majetku. V usnesení vlády není
přitom nic řečeno o tom, že na tuto zbývající část majetku se zákaz dispozice
ve smyslu článku I bodu 5 písm. c) zákona č. 428/2003 Sb. nevztahuje. Pro
zbývající majetek tedy platil jeden režim bez ohledu na to, kdy se do této
kategorie zařadil. Co se týče dovolatelkou namítaného nesprávného právního
posouzení věci ohledně aplikace zákona č. 219/2000 Sb. a vyhlášky č. 62/2001
Sb. odkázala žalobkyně na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2007
vydané pod sp. zn. 28 Cdo 4057/2007, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou
vztahu zákona č. 364/2000 Sb., předpisů o nakládaní majetkem státu a ustanovení
§ 70 – 75 obch. z., a odkázala na závěry v něm přijaté. Žalobkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, event. zamítl. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II
uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009. V průběhu dovolacího řízení, podáním ze dne 19. 11. 2008, sdělila žalobkyně, že
mezi Ministerstvem financí, jež doposud podle ustanovení § 21a odst. 1 písm. b)
vystupovalo před soudem za stát, a Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových byla uzavřena dohoda, podle které bude nadále v dané věci za stát
vystupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště
v hlavním městě Praze. Tuto dohodu ze dne 13. 11. 2008 žalobkyně v příloze
tohoto podání předložila. Podle ustanovení § 6 a 7 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu
ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, tedy nadále za stát
vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště v
hlavním městě Praze (dále jen „Úřad“). Podle ustanovení § 21 zákona č. 201/2002
Sb. přitom zůstaly zachovány dosavadní výsledky řízení i účinky dosavadních
procesních úkonů. Ve smyslu ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb. v
důsledku skutečnosti, že za stát začal v řízení jednat Úřad, zanikla plná moc
udělená žalobkyní JUDr. J. K.. Podáním ze dne 23. 7. 2009 žalobkyně sdělila, že na základě zákona č. 153 ze
dne 7. 5. 2009, kterým se mění zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 219/2000
Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve
znění pozdějších předpisů, dnem 1.
července 2009 přešla z Ministerstva financí
na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových příslušnost hospodařit s
majetkem, ke kterému vznikla Ministerstvu financí příslušnost hospodařit podle
článku I bodu 6 zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o
změnách některých zákonů, ve znění zákona č. 428/2003 Sb. Podle ustanovení § 32a zákona č. 201/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
dnem 1. července 2009 přechází z Ministerstva financí na Úřad příslušnost
hospodařit mj. s majetkem, ke kterému vznikla Ministerstvu financí příslušnost
hospodařit podle čl. I bodu 6 zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a
mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění zákona č. 428/2003 Sb., a s nímž
je Ministerstvo financí k uvedenému dni příslušné hospodařit, s výjimkou
majetkových účast v obchodních společnostech. Podle ustanovení § 19 zákona č. 201/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v
případě majetku s nímž je Úřad příslušný hospodařit podle ustanovení § 9 zákona
č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních
vztazích, plní úkoly podle uvedeného zákona územní pracoviště v hlavním městě
Praze. Organizační řád Úřadu může stanovit, že některé z těchto úkolů plní
ostatní územní pracoviště. Nejvyšší soud takto též označil organizační složku vystupující podle ustanovení
§ 21a odsst. 2 písm. b) o. s. ř. za stát v záhlaví tohoto rozhodnutí. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, a že
je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad posuzuje v případě
přípustného dovolání dovolací soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovodil přitom, že odvolací soud řízení takovou vadou nezatížil. Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového
vyjádření v dovolání. Dovolatelka uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je úplatný
převod majetku Fondu dětí a mládeže možný pouze po předchozím rozhodnutí
Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Právním výkladem ustanovení čl. I bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o
zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, se Nejvyšší soud
opakovaně zabýval a od právních závěrů, které přijal, nemá důvod odchýlit se
ani v této věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn.
28 Cdo 3140/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne30. září 2009, sp. zn. 32 Cdo
2926/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo
5140/2008). Podle článku I, bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. platí, že část majetku,
se kterou přísluší Fondu hospodařit, a která přede dnem 1. října 2003 nebyla
převedena podle písmen b), c), d) nebo e), bezúplatně převede na občanská
sdružení dětí a mládeže, občanská sdružení zabývající se tělovýchovou a
sportem, školy a školská zařízení, popřípadě na územní samosprávné celky, a to
v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny přijatým na návrh vlády, pokud tyto
osoby písemně požádají likvidátora o převod tohoto majetku do 29. února 2004. Likvidátor za tím účelem vypíše nové výběrové řízení do 31. ledna 2004. Podmínky pro výběrové řízení stanoví vláda usnesením. Pro zbývající část
majetku, se kterou přísluší Fondu hospodařit, platí po rozhodnutí Poslanecké
sněmovny o bezúplatných převodech písmeno c) obdobně. V článku I bod 5 písm. c)
zákona č. 364/2000 Sb. bylo stanoveno, že zbývající část majetku (po
bezúplatných převodech na oprávněné subjekty vyjmenované pod písm. b) cit. ustanovení) ve správě Fondu a podíly Fondu v jiných právnických osobách úplatně
převede na jiné osoby na základě veřejné soutěže. Tato ustanovení podle jejich gramatického znění a v souvislosti s navazujícími
ustanoveními citovaných předpisů nelze vyložit jinak, než že úplatné převody na
základě veřejné soutěže mohly následovat až po usnesení Poslanecké sněmovny o
bezúplatných převodech. Tomu nasvědčuje i logický výklad – nebylo možno provést
jakýkoliv úplatný převod před rozhodnutím Poslanecké sněmovny o bezúplatných
převodech jako celku. Pokud tedy v posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že obsah usnesení
vlády, kterým bylo deklarováno, že nemovitosti určené pro bezúplatný převod
„přecházejí“ do režimu možného úplatného převodu jiným subjektům, nelze chápat
tak, že by jím bylo vyloučeno obligatorní rozhodnutí Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky, ale deklaruje pouze skutečnost, že nemovitosti, ve
vztahu k nimž není projeven zájem o jejich bezúplatný převod, bude možno
následně převést formou převodu úplatného, nicméně po rozhodnutí Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky, pak tento závěr odvolacího soudu odpovídá
pravidlům právního výkladu a je současně plně v souladu s dosavadní judikaturou
Nejvyššího soudu, a proto se s ním Nejvyšší soud ztotožňuje. Vzhledem k tomu, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy o
převodu předmětného pozemku obstojí již ze shora uvedených důvodů, nemusel se
již dovolací soud zabývat námitkami dovolatelky směřujícími proti výkladu
zákona č. 219/2000 Sb. odvolacím soudem. Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodu správný. Nejvyšší proto dovolání žalované podle §
243b odstavce 2, věty před středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.
ř., když náklady žalobkyně
sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši
5 000 Kč [§ 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 15, § 14 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální
částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částky 1 060 Kč představující
náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí. V Brně dne 28. července 2010