USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně REALIS-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, identifikační číslo osoby 25872478, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Šrobárova 2002/40, proti žalované M. K., zastoupené Mgr. Janou Slintákovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, T. G. Masaryka 1838, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 165/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 2. 2024, č. j. 29 Co 8/2024-204, takto:
Dovolání se odmítá.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Jablonci nad Nisou usnesením ze dne 15. 11. 2022, č. j. 9 C 165/2021-188, zamítl žádost žalobkyně o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok I), připustil změnu návrhu na vstup vedlejšího účastníka AREXIS spol. s r. o., IČO 44741413, na straně žalobkyně, nikoliv na straně žalované (výrok II) a rozhodl, že vstup vedlejšího účastníka AREXIS spol. s r. o., IČO 44741413, na straně žalobkyně se nepřipouští (výrok III). K odvolání žalobkyně a společnosti AREXIS spol. s r. o. odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně ve výroku I a III potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu o nepřipuštění vedlejšího účastenství; částí výroku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I, se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku oprávněnosti zájmu společnosti AREXIS spol. s r. o. jako vedlejšího účastníka na vstupu do řízení. Dle dovolatelky má tato společnost zájem na výsledku soudního sporu z důvodu, že se chce stát vlastníkem nemovitostí, které jsou předmětem řízení, přičemž má zájem na jejich nabytí od osoby, která je jejich skutečným vlastníkem.
Jak Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích vyložil, předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. Pojem „právní zájem“ na výsledku řízení není v občanském soudním řádu blíže specifikován. Zákonodárce tak ponechává na úvaze soudu v každém jednotlivém případě, aby podle konkrétních okolností projednávané věci sám posoudil, zda takový zájem je dán či nikoli.
O právní zájem na výsledku řízení jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněné pod číslem 74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho usnesení ze dne 21. 12. 2016, sen. zn. 29 ICdo 96/2015, uveřejněné pod číslem 51/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vedlejší účastník má za povinnost, zejména je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka, tvrdit a prokázat, že má právní zájem na vítězství jím podporované strany. O takový právní zájem se zpravidla jedná, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno jeho právní postavení, tj. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Nastalá změna se musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, nebo ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3511/2020). V nyní projednávané věci odvolací soud poukázal na to, že společnost AREXIS spol. s r. o. svůj zájem vstoupit do řízení odůvodnila tím, že se chce stát vlastníkem nemovitostí, které jsou předmětem sporu, avšak má zájem na jejich nabytí od osoby, která je jejich skutečným vlastníkem, a nikoliv od žalované, která dle výsledků trestního řízení jejich vlastníkem být nemůže. Odvolací soud dospěl k závěru, že shledává-li uvedená společnost původ právního zájmu ve svém postavení jakožto zájemce o koupi nemovitostí, ve vztahu k nimž probíhá spor, je nutno tento argument odmítnout, jelikož v případě úspěchu žalobkyně by tato skutečnost neměla žádný vliv na práva a povinnosti společnosti AREXIS spol.
s r. o.
vyplývající z hmotného práva. Jakožto zájemce o koupi má tato společnost pouze majetkový a neprávní zájem na výsledku řízení, což pro potřeby vedlejšího účastenství dle § 93 o. s. ř. nepostačuje. Uvedený závěr odvolacího soudu, který s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem projednávané věci neshledal, že by se jakýkoliv výsledek daného sporu dotkl právního postavení společnosti AREXIS spol. s r. o., je v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatelkou předestřená otázka tak přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolatelka dále brojí proti správnosti postupu odvolacího soudu při posuzování přípustnosti vstupu vedlejšího účastníka do řízení, kdy namítá, že soudy ex officio nezkoumají, zda je vedlejší účastenství přípustné; to činí jen v případě, že nepřípustnost vedlejšího účastenství některý z účastníků namítne. Soudy tak dle dovolatelky vůbec neměly hodnotit, zda je vedlejší účastenství přípustné. Uvedená námitka však není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť jde o námitku vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Nadto dovolatelka přehlíží, že v dané věci žalovaná na jednání dne 5. 10. 2022 vyslovila nesouhlas se vstupem žalobkyní navrženého vedlejšího účastníka do řízení. Odvolací soud se tak neodchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž o přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhoduje jen tehdy, jestliže některý z účastníků (popřípadě jiný vedlejší účastník) namítne nepřípustnost vstupu vedlejšího účastníka do řízení.
Soud z vlastní iniciativy tuto otázku nezkoumá; nebyla-li námitka nepřípustnosti vznesena, stává se třetí osoba vedlejším účastníkem bez dalšího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 260/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2199/2020).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 8. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu