23 Cdo 1875/2024-587
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně HIWIN s. r. o., se sídlem v Brně, Medkova 888/11, identifikační číslo osoby 26270722, zastoupené JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem se sídlem v Brně, Kalvodova 88/1, proti žalované A L T systems a. s., se sídlem v Praze, K Ovčínu 1502/19, identifikační číslo osoby 27171981, zastoupené JUDr. Jindřichem Jaškem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o zaplacení částky 121.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 105/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2024, č. j. 91 Co 281/2023-541, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 7.550 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2024, č. j. 91 Co 281/2023-541, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které dosud nebyly vyřešeny v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
4. V konkrétnosti dovolatelka předkládá k posouzení otázky: a) Formy a náležitostí výzvy zhotovitele k převzetí díla dle § 554 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), resp. otázky řádně nabídnutého plnění. Dovolatelka namítá, že v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka náležitostí výzvy k plnění, zejména toho, zda lze za řádnou výzvu k převzetí díla, resp. řádné nabídnutí plnění považovat výzvu k převzetí jen části dohodnutého díla, a to více než tři čtvrtě roku poté, co mělo být dílo dle dohody stran dokončeno. b) Připravenosti díla k převzetí a jejího prokázání. Dovolatelka namítá, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda byla žalovaná na výzvu žalobkyně k připravení technické dokumentace, tedy součásti díla, povinna před převzetím díla žalobkyní tuto skutečnost prokázat.
5. Dovolatelka dále namítá, že došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli soudu. Nesprávně, v extrémním rozporu s důkazy provedenými v řízení, byla posouzena primárně otázka toho, zda dílo bylo provedeno či nikoliv.
6. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 121.000 Kč s příslušenstvím, popřípadě aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje za nepřípustné.
8. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
12. Dovolání není přípustné.
13. Obsahem dovolání jsou totiž námitky dovolatelky, kterými sporuje skutková zjištění soudů nižších stupňů o provedení díla. Těmito námitkami dovolatelky do skutkových zjištění odvolacího soudu a soudu prvního stupně se dovolací soud nezabýval, neboť k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé námitky, kterými dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění a hodnocení důkazů, na jehož podkladě k těmto skutkovým zjištěním soud dospěl.
14. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
15. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
16. Z toho, že dovolatelka v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (srov. zásadu volného hodnocení důkazů v § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídají dovolatelkou zpochybňované skutkové závěry odvolacího soudu, že dílo bylo na podzim 2013 připraveno k převzetí; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Dovolatelka svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů.
17. Dovolací soud tak v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se proto v posuzovaném případě nejedná.
18. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka týkající se náležitostí výzvy k plnění [dovolací námitka shora označená písm. a)]. Dovolatelka totiž přehlíží, že ze zjištění odvolacího soudu vyplývá, že důvodem, proč dovolatelka dílo nepřevzala, nebyla absence náležitostí ve výzvě k plnění ze strany zhotovitele, ale skutečnost, že zástupce dovolatelky na podzim 2013 zhotovitele vyzval, aby drivery prozatím neodesílal. Vzhledem k tomu, že dovolatelka formulovala otázku, která není pro napadené rozhodnutí relevantní, nemohla ani tato otázka založit přípustnost dovolání. (K nutnosti vymezení relevantní právní otázky v dovolání viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013.)
19. Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani otázky dovolatelky týkající se připravenosti díla k převzetí [dovolací otázka shora formulovaná pod písm. b)], neboť vychází z vlastních – v řízení neprokázaných – skutečností ohledně nepřipravenosti technické dokumentace na straně zhotovitele. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
20. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu