23 Cdo 1882/2012

23 Cdo 1882/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci

žalobce a) R. F., a žalobkyně b) I. F., oba zastoupeni Mgr. MUDr. Danielem

Mališem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 5, proti žalované

Komerční pojišťovna, a.s., se sídlem v Praze 8, Karolinská 1, čp. 650, PSČ 186

00, identifikační číslo osoby 63998017, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hrouzkem,

CSc., advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 6, o zaplacení 762.700,- Kč s

příslušenstvím a 501.925,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v

Praze pod sp. zn. 35 Cm 103/2004, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Vrchního

soudu v Praze ze dne 3. srpna 2011, č. j. 3 Cmo 4/2011-820, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. srpna 2011, č. j. 3 Cmo 4/2011-820,

se v části prvního výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve

výroku I. o zamítnutí žaloby, kterou se žalobce a) domáhal po žalované

zaplacení částky 762.700,- Kč s příslušenstvím, a v části výroků, jimiž bylo

rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a) a žalovanou a žalobcem a)

a Českou republikou, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Vrchnímu soudu v

Praze k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. září 2010, č. j. 35 Cm 103/2004-693,

zamítl žalobu, že je žalovaná povinna zaplatit jednak žalobci a) 762.700,- Kč s

příslušenstvím (bod I. výroku) a dále žalobkyni b) 196.606,70 Kč s

příslušenstvím (bod III. výroku). Žalovanou uznal povinnou zaplatit žalobkyni

b) 305.318,30 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku). Dále uložil žalobci a)

povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši stanovené samostatným

usnesením (bod IV. výroku) a žalované povinnost nahradit žalobkyni b) 20 %

nutných nákladů ve výši stanovené samostatným usnesením (bod V. výroku). O

nákladech řízení pak soud prvního stupně rozhodl samostatným usnesením ze dne

19. října 2010, č. j. 35 Cm 103/2004-715.

K odvolání všech účastníků odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek

soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV. a V. a ve výroku III. v rozsahu

zamítnutí žaloby o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni b) částku 31.945,62

Kč s příslušenstvím potvrdil, ve zbývající části výroku III. jej změnil tak, že

uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 164.661,08 Kč s

příslušenstvím. Dále změnil usnesení soudu prvního stupě ve výrocích I. a III.

tak, že žalobci a) uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalované

částku 185.964,- Kč a státu částku 3.844,55 Kč. Současně uložil žalované

povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobkyni b) částku 162.947,15 Kč,

státu částku 2.378,- Kč a na soudní poplatek z odvolání částku 6.384,- Kč. Dále

uložil žalobkyni b) povinnost zaplatit státu částku 161,55 Kč. Konečně rozhodl

o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně za

dostatečný. Vyšel z toho, že v dané věci uplatnili žalobci své nároky vůči

žalované na zaplacení žalované částky z titulu práva na odškodnění dle

ustanovení § 669 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen

„obch. zák.“). Na základě smluv o obchodním zastoupení ze dne 22. dubna 2002

(ve znění dodatků č. 1), uzavřených na dobu neurčitou, existoval mezi žalobci a

žalovanou vztah na dobu neurčitou, který by ukončen dohodou smluvních stran ke

dni 31. března 2003. Oba žalobci uplatnili u žalované předmětný nárok na

odškodnění dle § 669 odst. 1 obch. zák. do jednoho roku od ukončení jejich

vztahu, a to podáním ze dne 26. března 2004, které žalovaná převzala dne 30. března 2004. Oba žalobci tak uplatnili svůj nárok do jednoho roku od ukončení

jejich vztahu, tj. včas. Vedle toho existoval mezi žalobcem a) a žalovanou

ještě souběžně pracovněprávní vztah, kdy žalobce a) vykonával pozici vedoucího

obchodní skupiny pro Plzeň a okolí. Rozhodnutím ředitele společnosti RR 0303/01

ze dne 21. února 2003 došlo ke zrušení provize za správu pojistného kmene,

zrušení koeficientů, týkajících se provize za sjednávání kapitálových,

životních a důchodových pojištění. Za trvání předmětných obchodněprávních

vztahů tak žalovaná na základě své pravomoci změnila podmínky poskytování

provizí, takže žalobci na některé z nich ztratili nárok, a proto o ně nemohli

přijít v důsledku ukončení obchodněprávních vztahů. Část pojistného kmene

žalovaná ještě před ukončením obchodněprávního vztahu se žalobci dne 1. srpna

2002 převedla na Kooperativu, resp. Generali pojišťovnu a.s. Během

obchodněprávního vztahu přijala žalobkyně b) od žalované na provizích alespoň

2,217.005,70 Kč. Ohledně žalobce a) pak nebylo možné z dokladů o veškerém

příjmu od žalované ve výši 3,047.142,40 Kč (tj. včetně pracovněprávních nároků

a pojistného plnění) zjistit, jaká byla skutečná výše provize vyplacené

žalovanou žalobci a) jako obchodnímu zástupci a co získal jako mzdu ze souběžně

existujícího pracovního poměru. Některé ze smluv, uzavíraných v zastoupení

žalované oběma žalobci, ještě existují a lze tak dovodit, že přinášejí žalované

prospěch. Odvolací soud podle § 669 odst. 5 obch. zák. zkoumal z úřední povinnosti, zda

nedošlo k prekluzi práv žalobců a dospěl závěru, že vzhledem k datu převzetí

uplatnění nároků žalobců žalovanou dne 30. března 2004 a ukončení jejich

smluvního vztahu dne 31. března 2003 nárok žalobců nezanikl. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že v předmětné smlouvě o obchodním

zastoupení nebyla mezi smluvními stranami dohodnuta konkurenční doložka (§ 672a

obch. zák.), protože čl. IV. upravují závazek mlčenlivosti a v bodu 3 závazek

nevyužít údaje získané při činnosti obchodního zástupce ve prospěch žalobců

nebo třetího. Pokud jde o dohody o vypořádání vztahů, které žalobci podepsali s žalovanou

před 31. březnem 2003, tyto odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně,

shledal absolutně neplatnými podle ustanovení § 39 zákona č.

40/1964 Sb.,

občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), pro

rozpor s ustanovením § 669 odst. 6 obch. zák. Plnění, které na základě nich

žalovaná žalobcům poskytla, je tedy plněním bez právního důvodu a žalobci se

proto bezdůvodně na úkor žalované obohatili, a to žalobce a) ve výši 272.774,70

Kč a žalobkyně b) ve výši 16.680,40 Kč (přijetí těchto částek nebylo mezi

účastníky sporným). Ohledně nároku žalobce a) na zaplacení částky 762.700,- Kč s příslušenstvím,

vycházel odvolací soud především z toho, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce

a) v rozhodném období vedle smluvně dohodnuté činnosti obchodního zástupce byl

u žalované v pracovním poměru a vykonával funkci manažerskou. Dospěl k závěru,

že žalobci a) se podařilo prokázat pouze to, že od žalované obdržel v rozhodné

době celkem 3,047.142,40 Kč. Z této částky však nelze určit, která část byla

vyplacena jako odměna obchodního zástupce a která jako mzda ze souběžně

existujícího pracovního poměru, popř. z jiného důvodu. Shodně se soudem prvního

stupně přisvědčil žalované, že do výpočtu odškodnění nemá být zahrnuta tzv. produkční provize (tj. ve skutečnosti odměna managera za vedení pracovní

skupiny), fixní provize (tj. odměna za kancelář) a částka 272.774,70 Kč

(zaplacená mu na základě neplatné vypořádací dohody, kdy ji žalovaná uplatnila

jako námitku k započtení). Ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou tedy odvolací

soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Co se týče nároku žalobkyně b) na zaplacení částky 501.925,- Kč, pak odvolací

soud vyšel z toho, že v řízení bylo prokázáno, že jí byla za rozhodnou dobu 41

měsíců vyplacena provize ve výši 2,217.005,70 Kč. Znovu upozornil, že žalobkyně

b) nebyla nijak omezena pod sankcí konkurenční doložky po určitou dobu na

stanoveném území nebo vůči stanovenému okruhu osob na tomto území ve výkonu

stejné či obdobné činnosti, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání

žalované, a to na vlastní nebo na cizí účet. Ztotožnil se s tím, jak soud

prvního stupně postupoval při stanovení výše odškodnění, kdy zohlednil

chybějící konkurenční doložku i zjištění, že část pojistného kmene byla

převedena ještě před ukončením vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou. Nepřisvědčil však soudu prvního stupně v tom, pokud považoval za přiměřené

snížení odměny 50 %, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 32

Odo 654/2006-314, a Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 191/2004-269. Na rozdíl

od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že jako přiměřené se zde jeví

přihlédnout k délce obchodního zastoupení již více než 4,5 roku a snížení

odměny pouze o ?. Při výpočtu výše odškodnění žalobkyně b) vyšel odvolací soud

shodně se soudem prvního stupně z toho, že jí byla za rozhodnou dobu 41 měsíců

vyplacena jako obchodní zástupkyni žalované částka 2,217.005,70 Kč. Od té bylo

třeba odečíst částku 16.680,40 Kč, která byla žalobkyni vyplacena žalovanou bez

právního důvodu. Výslednou částku pak bylo třeba vydělit 41 měsíci a poté

vynásobit 12 měsíci, čímž byla získána průměrná roční provize obchodního

zástupce ve výši 648.879,70 Kč. Po snížení o ?

pak odvolací soud dospěl ke

konečné částce 469.979,38 Kč. Žalobce a) podal proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu, v němž byly

potvrzeny výroky I. a IV. prvoinstančního rozsudku, změněny výroky I. a III. nákladového usnesení a žalobci a) uložena povinnost nahradit náklady odvolacího

řízení, dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1

písm. a), případně ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,

občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvody dle

ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu (otázku, která dosud nebyla dovolacím

soudem vyřešena) považuje otázku povahy odměn vyplacených obchodním zástupcům,

které se při výpočtu výše jeho odškodnění zohlední. Upozorňuje, že výpočet

roční provize ve smyslu ustanovení § 669 odst. 2 obch. zák. je v souladu s

konstantní judikaturou soudů výchozím bodem pro určení konkrétní výše

odškodnění obchodního zástupce. Každý soud rozhodující spor obchodního zástupce

se zastoupeným o vyplacení odškodného proto musí v prvé řadě určit, z kterých

odměn se roční provize počítá. Za nesprávný považuje názor odvolacího soudu, že

do výpočtu odškodnění nemá být zahrnuta tzv. produkční provize, fixní provize a

částka 272.774,70 Kč. Poukazuje na znění ustanovení § 669 odst. 2 obch. zák. a

na nutnost rozlišení pojmů „odměna“ a „provize“ tvrdí, že při výpočtu

odškodnění obchodního zástupce musí být zohledněny všechny odměny, které mu

byly za výkon činnosti pro zastoupeného vyplaceny. Dále formuluje otázku, kterou dle jeho mínění odvolací soud posoudil jinak, než

jak ji řeší ve své judikatuře dovolací soud, a to otázku formulace právního

úkonu směřujícího k započtení v případě započítávání více pohledávek. Uvádí, že

žalovaná sice svoji námitku započtení formulovala, jako by měla za žalobcem

pohledávku jedinou (pohledávku na vrácení částky 272.774,70 Kč vyplacené

žalovanou žalobci z neplatné vypořádací smlouvy), ta ovšem měla vzniknout

úhradou druhé splátky (P2) získatelské provize za sjednání 24 smluv. Žalované

tedy vzniklo 24 samostatných pohledávek, za každou provizi jedna. V této

souvislosti poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2003,

sp. zn. 9 Cmo 109/2003, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2005,

sp. zn. 29 Odo 174/2004. Námitku započtení považuje v souladu s uvedenou

judikaturou za úkon neurčitý a absolutně neplatný. Dále v souvislosti s námitkou započtení uvádí, že částka 272.774,70 Kč, kterou

žalovaná žalobci uhradila po skončení obchodního zastoupení, je pouze sumou

druhých splátek získatelských provizí (P2), které byla žalovaná povinna žalobci

uhradit bez ohledu na uzavření Vypořádací dohody, která tak není právním

důvodem tohoto plnění a její neplatností se toto plnění nestává bezdůvodným

obohacením. Žalovaná tedy započítávala neexistující pohledávku a odvolací soud,

který k námitce započtení přihlédl, založil napadený rozsudek na nesprávném

právním posouzení.

Za otázku vyřešenou odvolacím soudem v rozporu s judikaturou považuje, zda byla

mezi žalobcem a žalovanou sjednána konkurenční doložka. Odkazuje na rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1627/2006. Upozorňuje na čl. IV. Smlouvy o obchodním zastoupení obsahující řadu povinností

fakticky vylučujících jakýkoli obchodní kontakt žalobce a klientů žalované. Co se týče neplatnosti Vypořádací dohody, měl dle názoru dovolatele odvolací

soud zkoumat, zda je neplatná celá tato dohoda. Cituje ustanovení § 41 obč. zák. konstatuje, že Vypořádací dohoda obsahuje dvě od sebe oddělitelné obsahové

části, přičemž do konfliktu s kogentní úpravou obchodního zákoníku se dostává

pouze část dohody eliminující bez jakékoli náhrady právo žalobce na odškodnění,

která je od zbytku obsahu Vypořádací dohody oddělitelná a nemůže tedy způsobit

neplatnost celé dohody. Za další pochybení odvolacího soudu považuje dovolatel jeho posouzení

způsobilosti pohledávek žalované k započtení. Dle jeho mínění se pohledávky

žalované a pohledávka žalobce za odškodnění obchodního zástupce nikdy nesetkaly

jako současně splatné a nepromlčené, takže nebyly způsobilé k jednostrannému

započtení, a k jejich započtení nemohlo dojít. Dále spatřuje pochybení odvolacího soudu v nesprávném výkladu a aplikaci

ustanovení § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. Nesouhlasí se „seškrtáním“

odškodnění z důvodu prodeje pojistného kmene pojištění – povinného ručení a

havarijního pojištění motorových vozidel společnosti Kooperativa pojišťovna,

a.s. Upozorňuje na Zprávu Komise, která výslovně uvádí, že existence

podstatného prospěchu zastoupeného se předpokládá i v případě, že zastoupený

prodá svůj podnik nebo databázi klientů, pokud je zřejmé, že kupující ji

využije. Taková situace přitom v projednávané věci nastala. Dovolatel upozorňuje, že odvolací soud nepřisvědčil soudu prvního stupně v tom,

pokud považoval za přiměřené snížení odměny 50 %, a za přiměřené snížení odměny

považoval pouze o ?. Tento názor se však nepromítl do přezkumu rozhodnutí o

žalobě žalobce a). Následně dovolatel namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí. Uvádí, že soud prvního stupně i přes soudcovskou koncentraci řízení

přihlédl k novým skutkovým tvrzením účastníka řízení, aniž by tato tvrzení byla

podřaditelná pod některou v zákoně uvedeným výjimek – přihlédl k námitce

započtení žalované provázané s nepřípustnými novotami. Dále konstatuje, že

odvolací soud přihlédl k nepravdivým a ničím nepodloženým tvrzením žalované, že

provize vyplacené žalobci za trvání paralelního pracovního poměru byly mzdou a

žalobu zamítl s tím, že žalobce neunesl důkazní břemeno. V této souvislosti

poukazuje na ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v

rozsahu, v něm se týká žalobce a), zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k

dalšímu řízení. K dovolání žalobce a) se vyjádřila žalovaná tak, že se vypořádává s argumentací

žalobce a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné

nebo je zamítl.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací

řízení

- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve

znění účinném do 31. prosince 2012. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek

soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k

závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní

význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní

stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy

rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2

písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že

rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení

právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o

takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska

právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není

založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává

tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v

ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z

toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že

také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc

otázek zásadního významu.

V projednávané věci nejde o dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.

s. ř., neboť odvolací soud nestanovil práva a povinnosti účastníků oproti soudu

prvního stupně odlišně, jak se domnívá dovolatel. Shledává-li dovolatel toto

odlišné posouzení v tom, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k

závěru, že „žalobci a) se podařilo prokázat pouze to, že od žalovaného obdržel

v rozhodné době celkem 3.047.142,40 Kč, z této částky však nelze určit, která

část byla vyplacena jako odměna obchodního zástupce a která jako mzda ze

souběžně existujícícho pracovního poměru, popř. z jiného důvodu“, přehlíží, že

ke stejnému závěru dospěl již soud prvního stupně (str. 10, poslední odstavec

odůvodnění jeho rozsudku).

Dovolání je přípustné k řešení otázky, zdali pro výpočet výše odškodnění podle

§ 669 obch. zák. má být zahrnuta i tzv. produkční provize, která představovala

podíl vedoucího obchodní skupiny na výsledcích její činnosti. Uvedenou otázku

odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Podle rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 534/2012, tzv.

superprovize vyplacená obchodnímu zástupci za výkon funkce regionálního

ředitele představuje podklad, k němuž se přihlíží při výpočtu výše odškodnění.

V citované věci dospěl dovolací soud k závěru, podle něhož vypracoval-li se

účastník z obchodního zástupce na regionálního ředitele, pak nepochybně tato

skutečnost svědčila o jeho schopnostech, za což by neměl být postižen při

rozhodování o výši odškodnění podle ustanovení § 669 obch. zák., které ostatně

spojuje nárok na odškodnění i se situací, že obchodní zástupce rozvinul

významně obchod s dosavadními zákazníky, což mu funkce oblastního ředitele

řídícího obchodní zástupce příslušné oblasti umožňovala, a v řízení nebylo

zjištěno, že by tuto funkce nevykonával řádně. Přitom na této pozici ovlivňoval

uzavírání obchodů se zákazníky, byť zprostředkovaně vedením podřízených

obchodních zástupců“. Uvedený závěr lze tak vztáhnout i na nyní projednávanou

věc, kdy dovolateli příslušela tzv. produkční provize představující právě podíl

vedoucího obchodní skupiny na výsledcích její činnosti, tedy na sjednání

pojištění jejími členy. Uvedená složka tak měla představovat součást sumy, z

níž odškodnění mělo být určováno.

Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo

534/2012, dále vyplývá, že naopak náhrada nákladů spojených s činností

obchodního zástupce, např. náklady na provoz kanceláře, telefon a propagační

materiály, nepředstavují podklad pro výpočet odškodného. Je tak třeba

přisvědčit závěru odvolacího soudu, že tzv. fixní provize, která byla nákladem

za vedení kanceláře, nepředstavovala podklad pro výpočet odškodného.

Neúplné, tudíž nesprávné právní posouzení je ale třeba odvolacímu soudu

vytknout i v otázce rozsahu snížení odškodnění vzhledem k situaci, že mezi

stranami nebyla sjednána konkurenční doložka. Z odůvodnění rozhodnutí

odvolacího soudu není zřejmé, zdali odvolací soud výši odškodnění žalobce a)

snížil o 50 %, jak to učinil soud prvního stupně, nebo o 25 %, jak to odvolací

soud učinil u žalobkyně b). U žalobkyně b) přitom odvolací soud, na rozdíl od

soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že „jako přiměřené se zde jeví

přihlédnout k délce obchodního zastoupení již více než čtyři a půl roku a

snížení odškodnění pouze o ?“. Je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, když

neaplikoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2006, sp. zn. 32 Odo

654/2006. V citované věci soudy nižších stupňů snížily odškodnění o 50 % za

situace, kdy obchodní zastoupení trvalo pouze několik měsíců. K tomuto

rozhodnutí je třeba uvést, že Nejvyšší soud tento závěr soudů nižších stupňů

věcnému přezkumu nepodrobil, neboť dovolání nebylo shledáno přípustným.

V nyní projednávané věci dovolací soud snížení odškodnění o 25 %, jak to učinil

odvolací soud v případě žalobkyně b), považuje za přiměřené i v případě žalobce

a). Je třeba přihlédnout zejména k tomu, že žalobce a) vykonával činnost

obchodního zástupce pro žalovanou po více než 5 let, přičemž konkurenční

doložka mezi stranami nebyla sjednána.

Dovolatel dále namítá, že konkurenční doložka mezi stranami byla sjednána. Ze

skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že v článku IV. smlouvy o

obchodním zastoupení byl upraven závazek mlčenlivosti obchodního zástupce a v

bodu 3. závazek obchodního zástupce nevyužít údaje získané při činnosti

obchodního zástupce ve prospěch žalobce nebo třetí osoby. Nedošlo tak ve smyslu

§ 672a obch. zák. k omezení obchodního zástupce po určitou dobu, nejdéle však

dva roky po ukončení smlouvy, na stanoveném území nebo vůči stanovenému okruhu

osob na tomto území ve výkonu stejné či obdobné činnosti, která by měla

soutěžní povahu vůči podnikání žalované, a to na vlastní nebo cizí účet. Jde

tak o jinou, než dovolatelem namítanou situaci jako v případě rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1627/2006, ve kterém

dovolací soud shledal obsahově znaky konkurenční doložky podle § 672a obch.

zák. v závazku obchodního zástupce po dobu 2 let po zániku výhradního

obchodního zastoupení nekontaktovat klienty zastoupeného.

Důvodnými dále nejsou dovolací námitky, že částka ve výši 272.774,70 Kč, která

byla žalovanou započtena na pohledávku žalobce, sestává z několika samostatných

pohledávek a převyšovala-li ve svém součtu pohledávku žalujícího věřitele, je

třeba úkon započtení považovat za neplatný pro neurčitost podle § 37 odst. 1

obč. zák., když z něj nebylo patrno, která část započítávaných pohledávek

započtením zanikla a která nikoli. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů,

která u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolacímu

přezkumu nepodléhají, vyplývá, že uvedená částka byla žalobci a) připsána na

účet dne 25. dubna 2003 a to z jednoho titulu - neplatně uzavřené tzv.

vypořádací dohody.

Dovolací soud shledal konečně nedůvodnou i námitku dovolatele zpochybňující

závěr odvolacího soudu o neplatnosti tzv. vypořádací dohody. Vypořádací dohoda

neobsahuje dvě od sebe oddělitelné obsahové části, jak tvrdí dovolatel. Není

proto namístě v daném případě aplikovat § 41 obč. zák. a dovozovat toliko

částečnou neplatnost tzv. vypořádací dohody.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle

ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení podle ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta

první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. června 2014

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.

předseda senátu