fikační číslo osoby
03592880, se sídlem v Praze 4, Duhová 1444/2, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným,
advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, proti žalovanému J. N.,
narozenému XY, identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, zastoupenému Mgr.
Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, o zaplacení
částky 2 042 951 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.
zn. 112 C 41/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 27. 11. 2019, č. j. 21 Co 219/2018-417, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 16 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jeho právní zástupkyně.
Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala zaplacení částky 2 042 951 Kč s
příslušenstvím jako doplatku ceny za odebranou elektrickou energii žalovaným v
odběrném místě XY v období 25. 8. 2010 do 10. 2. 2014. Žalobkyně tvrdila, že v
uvedeném odběrném místě došlo k nesprávnému zapojení měřícího zařízení
(elektroměru). Výše žalované částky odpovídala rozdílu mezi původně
fakturovanou cenou za odebranou elektrickou energii v příslušném období, jež
byla žalovanému účtována na základě hodnot zaznamenaných na vadně zapojeném
elektroměru, a cenou za skutečně odebranou elektrickou energii, jejíž množství
žalobkyně vypočetla podle § 4 odst. 3 vyhlášky č. 82/2011 Sb. na základě nových
hodnot, které získala poté, co na odběrném místě namontovala nový elektroměr. Rozsudkem ze dne 28. 2. 2019, č. j. 112 C 41/2015-368, Okresní soud v Kladně
jako soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně na zaplacení částky 2 042 951
Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 268 159 Kč (výrok II). Okresní soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva
o dodávce elektřiny do odběrného místa XY. Dne 15. 1. 2014 žalobkyně provedla
kontrolu elektroměru na odběrném místě žalovaného, při které zjistila, že
elektroměr byl nesprávně zapojen, v důsledku čehož elektroměr měřil menší
spotřebu elektrické energie. Současně bylo zjištěno, že do elektroměru nebylo
nijak zasahováno, když u něj nebyly nijak porušeny ochranné plomby. Elektroměr
byl následně vyměněn, přičemž po namontování nového elektroměru došlo k
navýšení hodnot odebírané elektrické energie. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně
neprokázala, že by žalovaný odebíral neoprávněně elektrickou energii ve smyslu
§ 51 zákona č. 458/ 2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v
energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), když
žalovaný odebíral elektřinu na základě platné smlouvy, přičemž žalobkyně ani
netvrdila, ani prokázala, že by byl proveden ze strany žalovaného jakýkoli
zásah do měřícího zařízení. Současně nebylo podle soudu prvního stupně v daném
případě možné aplikovat ustanovení § 4 odst. 3 vyhlášky č. 82/2011 Sb., o
měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru,
neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci
elektřiny, ve znění účinném od 1. 4. 2011 do 1. 6. 2016, dále jen „vyhláška č. 82/2011 Sb.“, a stanovit na jeho základě náhradní hodnoty odběru elektrické
energie, neboť samotné měřící zařízení v odběrném místě žalovaného nemělo
závadu a byly k dispozici rovněž údaje z měření. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího
soudu) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů odvolacího řízení částku 18 680 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně.
Po právní stránce hodnotil odvolací soud věc tak, že v daném případě ze strany
žalovaného nedocházelo k neoprávněnému odběru elektrické energie, neboť
elektroměr byl zaplombován a ze strany žalovaného do něj nebylo žádným způsobem
zasahováno. Pokud žalobkyně tvrdila, že množství odebrané elektřiny ze strany
žalovaného bylo větší, než které mu vyúčtovala, bylo na ní, aby toto své
tvrzení prokázala. Nebylo však možné, aby v takovém případě bylo postupováno
podle § 4 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 82/2011 Sb., neboť aplikace uvedeného
ustanovení předpokládá, že údaje zaznamenané měřícím zařízením nejsou dostupné. V daném případě však údaje z měřícího zařízení dostupné byly a samotné měřící
zařízení nevykazovalo vady. Pro úplnost pak odvolací soud dodal, že nadto by
přiznání žalované částky žalobkyni bylo i v rozporu s dobrými mravy, když sám
žalovaný nikterak nezavinil (případné) nesprávné připojení měřícího zařízení,
nezanedbal žádnou svou povinnost, a podle odvolacího soudu ani nemohl nesprávné
připojení sám zjistit. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním, ve
kterém namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu při řešení otázky aplikovatelnosti ustanovení § 4 odst. 3
vyhlášky č. 82/2011 Sb. Podle žalobkyně lze na základě tohoto ustanovení
stanovit náhradní hodnoty odebrané elektrické energie rovněž v případě opravy
chybných hodnot, které jsou k dispozici, a to bez ohledu na to, jestli je
měřící zařízení vadné či nikoliv. To je případ projednávané věci, když ze
strany žalovaného byla spotřebována elektrická energie, ta však nebyla
zaznamenána v důsledku nesprávného zapojení elektroměru. K podanému dovolání se žalovaný vyjádřil tak, že podle ustanovení § 4 odst. 3
vyhlášky č. 82/2011 Sb. lze postupovat pouze v případě závady na měřícím
zařízení, k níž v daném případě nedošlo. Nadto žalovaný uvedl, že přiznání
žalované částky by bylo v rozporu s dobrými mravy, jak věc správně posoudil
odvolací soud, neboť nesprávné připojení měřícího zařízení žalovaný nikterak
nezavinil. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda lze podle
ustanovení § 4 odst. 3 vyhlášky č. 82/2011 Sb.
stanovit náhradní hodnoty
odebrané elektrické energie rovněž v případě opravy chybných hodnot, které jsou
k dispozici, a to bez ohledu na skutečnost, zdali je měřící zařízení vadné či
nikoliv, pak tato otázka v podmínkách dané věci přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř. založit nemůže. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž plyne, že spočívá-li rozhodnutí
odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí
samostatně (vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění žalobě, resp. k potvrzení
rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno
nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí
odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu
uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak
projevit v poměrech žalobkyně, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním
napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá,
nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod
číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2706/2018). Závěr odvolacího soudu, že přiznání žalované částky žalobkyni by bylo rovněž v
rozporu s dobrými mravy, když sám žalovaný nikterak nezavinil (případné)
nesprávné připojení měřícího zařízení, nezanedbal žádnou svou povinnost, a
podle odvolacího soudu ani nemohl nesprávné připojení sám zjistit, žalobkyně
dovoláním nezpochybnila. Uvedený závěr odvolacího soudu přitom sám o sobě
obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žalobou uplatněného nároku na
zaplacení doplatku ceny na odebranou elektrickou energii v příslušném období. Dovolání tak není pro řešení otázky stanovení náhradní hodnoty odebrané
elektrické energie v případě chybně naměřených hodnot přípustné. Z uvedeného důvodu tak Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání žalobkyně podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání vymezený žalobkyní tak, že
se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil Nejvyšší soud s
přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že
proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve
vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v
uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani
přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 věty druhé o.
s. ř. neodůvodňuje.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 11. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu