23 Cdo 1986/2024-1644
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D. a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně WIREX, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Michle, Jaurisova 515/4, identifikační číslo osoby 25532707, zastoupené Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Brně, Lazaretní 925/9, proti žalované Z. A., zastoupené JUDr. Radkem Coufalem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 693/5, o zaplacení 3 736 664,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 119/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2023, č. j. 74 Co 154/2021-1507, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Předmětem řízení zůstala oproti žalobě pouze částka 3 644 166 Kč s příslušenstvím, neboť řízení bylo ohledně částky 92 498,50 Kč s příslušenstvím zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. 8. 2018, č. j. 8 C 119/2015-388, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2019, č. j. 74 Co 204/2018-464.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále též jen „o. s. ř.“) v tom, že se odvolací soud v níže uvedených bodech odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka konkrétně namítala: a) Nesprávné posouzení procesního postavení J. A. Dovolatelka namítala, že jej soud vyslechl jako svědka a nikoli jako účastníka řízení, ačkoli byl v rozhodné době jednatelem žalobkyně a byl vyslýchán ohledně okolností, které se týkaly žalobkyně v době jeho působení (§ 126a odst. 2 o. s. ř.).
b) Nesprávné právní posouzení jednání žalované. Dovolatelka namítala, že ačkoli soudy podřadily vztah mezi žalobkyní a žalovanou pod úpravu mandátní smlouvy, nezabývaly se možnými porušeními § 567 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obch. zák.“), ačkoli je zřejmé, že žalovaná jako mandatář porušila svoji povinnost, v důsledku čehož vznikla žalobkyni škoda. Podle názoru dovolatelky se tak odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 382/2019. c) Znemožnění osobní účasti jednatele žalobkyně na jednání soudu. Dovolatelka namítala, že se jednatel žalobkyně omluvil z jednání před odvolacím soudem a požádal jej o odročení, avšak odvolací soud jeho žádosti nevyhověl a jednání neodročil, čímž se odchýlil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98. d) Rozhodnutí o námitce podjatosti soudkyně soudu prvního stupně bez jakéhokoliv podkladu. Dovolatelka namítala, že odvolací soud rozhodl o tom, že soudkyně rozhodující v projednávané věci před soudem prvního stupně nebyla podjatá, ačkoli odvolacímu soudu bylo doručeno vyjádření této soudkyně až poté, co vyhlásil rozsudek. 5. S ohledem na výše uvedené námitky dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti. 8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 11. Dovolání není přípustné. 12. Dovolatelčina otázka týkající se posouzení porušení povinností mandatáře [výše shrnutá pod bodem b)] nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatelka při její formulaci vycházela z vlastních (v řízení neprokázaných) skutkových tvrzení, že žalobkyni vznikla škoda v důsledku porušení povinností žalované jakožto mandatáře. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů ovšem vyplývá, že soudy dospěly k tomu, že nebyly prokázány podmínky vzniku odpovědnosti za škodu; jednak soudy dospěly k tomu, že nebyl prokázán vznik škody na straně žalobkyně, jednak nebylo prokázáno porušení povinnosti žalované (srov. body 44 – 46 rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil). 13. Dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů a že mu nenáleží přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. S tím souvisí i závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017, či ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1455/2024). 14. Zbývající námitky dovolatelky [výše shrnuté pod body a), c) a d)] představují námitky vad řízení, bez ohledu na to, jak byly formálně dovolatelkou formulovány. Námitka vady řízení však sama o sobě nezaloží přípustnost dovolání. K vadám řízení dovolací soud totiž podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. 15. Jde-li pak konkrétně o vadu zakládající zmatečnost [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], stanoví zákon výslovně, že taková vada nemůže být způsobilým důvodem a dovolací soud k takové vadě § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. 16. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4119/2011, usnesení ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1510/2022, usnesení ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3518/2019) jsou jako důvody zmatečnosti zákonodárcem vymezeny takové vady, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem (trpí zmatečností), popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, je-li nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková rozhodnutí byla dodatečně odstraněna, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. 17. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 29 NSČR 40/2021, dovodil, že zmatečnostní vady řízení jako způsobilý dovolací důvod výslovně vylučuje ustanovení § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř., takže pro jejich projednání nelze připustit dovolání. Srov. obdobně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3651/2023, ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 346/2024, či ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1429/2022. 18. Zpochybňuje-li pak dovolatelka prostřednictvím námitky shrnuté výše pod bodem a) samotná skutková zjištění vyplývající z výslechu bývalého jednatele žalobkyně, neuplatňuje tím jediný možný dovolací důvod, jímž je nesprávní právní posouzení věci. 19. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování opakovaně dospěl k závěru, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů jako činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 20. K tomu pak lze doplnit, že skutkové závěry soudů v projednávané věci v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 21. Dovolatelka svojí námitkou [viz výše bod a)], jejímž prostřednictvím vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje v tomto směru žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny. 22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu