32 Cdo 382/2019-171
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Zdravotnický holding Královéhradeckého kraje a.s., se
sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245/2, PSČ 500 03, identifikační
číslo osoby 25997556, zastoupené Mgr. Lukášem Nohejlem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Římská 104/14, proti žalované Pyramida CS s.r.o., se sídlem v Praze
10, Žirovnická 2389, PSČ 106 00, identifikační číslo osoby 45306770, zastoupené
Mgr. Martinem Velíkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Rohenická 71/1, o
zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 17 C 275/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. 9. 2018, č. j. 53 Co 235/2018-155, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, č. j. 53 Co 235/2018-155,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 5. 2018, č. j. 17 C
275/2017-134, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhá zaplacení žalované částky představující škodu, která jí
měla vzniknout tím, že musela zaplatit pokutu uloženou jí Úřadem pro ochranu
hospodářské soutěže. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně
potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 5. 2018, č. j. 17 C 275/2017-134 (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok
II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. Účastnice dne 4. 7. 2008 uzavřely mandátní smlouvu č. 2/08 podle § 566
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jejímž předmětem byl závazek
žalované vykonávat činnosti zadavatele pro veřejnou zakázku „Rozšíření vybavení
a propojení RDG pracovišť nemocnic ZHKHK“. Dne 10. 9. 2008 účastnice uzavřely
mandátní smlouvu č. 04/08, jejímž předmětem byl závazek žalované provádět výkon
zadavatelských činností podle § 151 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných
zakázkách, za účelem zadání veřejné zakázky s výše uvedeným názvem, včetně
zastupování žalobkyně a organizačního zajištění celého průběhu zadávacího
řízení formou jednacího řízení bez uveřejnění navazující na soutěž o návrh. Žalobkyni byla rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 22. 10. 2015 uložena pokuta ve výši 100 000 Kč za správní delikt podle § 120 odst. 1
písm. a) zákona o veřejných zakázkách, kterého se žalobkyně dopustila tím, že
nedodržela postup stanovený v § 21 odst. 2 tohoto zákona, když veřejnou zakázku
zadala v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž byly splněny podmínky stanovené v
§ 23 tohoto zákona. Při určení skutečné povahy předmětu plnění veřejné zakázky
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vycházel ze smlouvy ze dne 24. 10. 2008 ve
znění přílohy č. 1 a z dohody o narovnání ze dne 1. 6. 2009, uzavřených mezi
žalobkyní a vybraným uchazečem, z nichž učinil závěr, že předmětem plnění
veřejné zakázky je dodávka, přičemž v citované dohodě o narovnání je
specifikován skutečně dodaný předmět plnění. Podle odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že
jelikož předmět plnění veřejné zakázky byl zřejmý až ze smlouvy uzavřené
žalobkyní s vybraným uchazečem dne 24. 10. 2008 a z dohody o narovnání uzavřené
mezi žalobkyní a vybraným uchazečem dne 1. 6. 2009 a nikoli již ze zadávací
dokumentace, neporušila žalovaná při zajišťování administrace zadávacích řízení
žádnou svou povinnost, a to ani tehdy, pokud poskytovala konzultace k výběru
druhu zadávacího řízení a pokud na jejich základě žalobkyně zvolila formu
zadání bez uveřejnění. Odvolací soud uzavřel, že nemůže-li podle § 151 zákona o
veřejných zakázkách zadavatel zmocnit jinou osobu k zadání veřejné zakázky,
nemůže taková osoba odpovídat za to, že zadání bylo chybné. Tomu podle
odvolacího soudu odpovídá i ujednání účastnic obsažené v čl. 5.10 písm. c)
smlouvy ze dne 4. 7. 2008, podle kterého mandantovi (žalobkyni) přísluší mimo
jiné rozhodnutí o zadání veřejné zakázky.
V souvislosti s případnou
odpovědností za škodu žalovaná podle odvolacího soudu rovněž správně poukazuje
na to, že žalobkyně nepodala proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže ze dne 22. 10. 2015 rozklad a neučinila tak vše, aby zabránila vzniku
škody. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, majíc za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního
práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatelka formulovala následující otázky: 1) zda „je soud ve smyslu § 135 o. s. ř. vázán rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, které vymezuje
okamžik a druh pochybení, za které byla zadavateli udělena sankce, může-li mít
taková skutečnost vliv na předmět řízení vedeného u takového soudu“, 2) zda „je
soud oprávněn odmítnout provedení navržených důkazů s odkazem na to, že se jimi
zabýval jiný orgán (ÚOHS) v rámci správního řízení a je oprávněn ze závěrů
správního orgánu vycházet, ačkoli tyto důkazy ve správním a soudním řízení mají
být posuzovány a hodnoceny z jiných důvodů (obrana proti uložení pokuty ve
správním řízení vs. prokázání odpovědnosti žalovaného v řízení o náhradu
škody)“ a 3) zda „nese osoba zastupující zadavatele v zadávacím řízení dle §
151 zákona o veřejných zakázkách (administrátor), která se zadavatelem uzavřela
mandátní smlouvu podle obchodního zákoníku, na základě které zajišťovala
komplexní organizaci a administraci výběrového řízení, odpovědnost za škodu v
souvislosti s nesprávně poskytnutým poradenstvím při výběru druhu řízení dle
předmětu veřejné zakázky, a to zejména za situace, kdy administrátor zastupoval
zadavatele rovněž v zadávacím řízení, které bezprostředně předcházelo a věcně
souviselo se zadávacím řízením, ve kterém administrátor poskytl zadavateli
nesprávné poradenství.“
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení zákona o
veřejných zakázkách. Odvolací soud zaměnil poskytnutí poradenství dovolatelce
ze strany žalované se zákazem rozhodnout o zadání zakázky podle § 151 zákona o
veřejných zakázkách a nesprávně vyložil okamžik výběru druhu výběrového řízení. Zadavatel musí před zahájením řízení posoudit, o jaký druh zakázky se jedná a
podle toho zvolit druh výběrového řízení. Předmět plnění dotčené veřejné
zakázky byl zřejmý již ze zadávací dokumentace, a nikoli až ze smlouvy a dohody
o narovnání, které dovolatelka uzavřela s vybraným uchazečem, jak nesprávně
uvedl odvolací soud. Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná
neporušila žádnou svou právní povinnost. Namítá, že žalovaná pro dovolatelku na
základě předmětných mandátních smluv zajišťovala kompletní administraci veřejné
zakázky (soutěže o návrh i na ni navazujícího jednacího řízení bez uveřejnění),
a to včetně konzultací k výběru druhu zadávacího řízení. Žalovaná proto měla v
souladu s § 567 obch. zák. a čl.
5.1 a 5.2 mandátní smlouvy č. 04/08 postupovat
s odbornou péčí a v zájmu dovolatelky a posoudit, zda jsou naplněny zákonné
podmínky stanovené v § 23 odst. 6 zákona o veřejných zakázkách, tedy zda se
jedná o veřejnou zakázku na služby. To však žalovaná neučinila, což podle
dovolatelky vyplývá i z rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne
22. 10. 2015, z něhož v dovolání cituje. Pokud odvolací soud dospěl k jinému
závěru, pochybil, neboť podle dovolatelky „nemůže v tomto soud učinit jiný
závěr a musí převzít závěry orgánu ze správního rozhodnutí ÚOHS.“
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud
projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od
30. 9. 2017. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ačkoli dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém
rozsahu, z obsahu dovolání je možno dovodit, že brojí toliko proti rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé.
První z dovolatelkou formulovaných otázek nebyla způsobilá založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejedná se totiž o otázku, jež by mohla být
judikatorně, tj. v určité míře obecnosti, vyřešena, neboť její řešení se odvíjí
od okolností konkrétního případu a nemá tak případný judikatorní přesah.
Dovolatelka při formulaci této otázky pominula, že otázka (ať již hmotného či
procesního práva) nemůže z pohledu dikce § 237 o. s. ř. obstát, nelze-li na
takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její
formulace judikatorní řešení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo
5034/2014, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016, jež jsou – stejně
jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nebyly způsobilé založit ani další
dvě otázky, které dovolatelka formulovala, neboť na jejich řešení odvolací soud
své rozhodnutí nezaložil. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí, kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. nevyhovuje a není tudíž
způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání (srov. k tomu např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Z argumentace dovolatelky se však podává rovněž otázka odpovědnosti žalované za
škodu způsobenou porušením povinnosti postupovat s odbornou péčí, pro jejíž
řešení je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při
řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se
závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov.
§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 567 odst. 1 obch. zák. mandatář je povinen postupovat při zařizování
záležitosti s odbornou péčí.
Podle § 567 odst. 2 obch. zák. činnost, k níž se mandatář zavázal, je povinen
uskutečňovat podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které mandatář zná
nebo musí znát. Mandatář je povinen oznámit mandantovi všechny okolnosti, které
zjistil při zařizování záležitosti a jež mohou mít vliv na změnu pokynů
mandanta.
Podle § 757 obch. zák. pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností
stanovených tímto zákonem platí obdobně ustanovení § 373 a násl.
Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je
povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení
povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
K předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu se Nejvyšší soud vyjádřil již v
řadě svých rozhodnutí – srov. např. rozsudek ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo
4140/2011, v němž Nejvyšší soud vyložil, že „k základním předpokladům vzniku
odpovědnosti za škodu podle § 373 a násl. obch. zák. patří: 1) porušení právní
povinnosti (protiprávní úkon), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi
porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus). Právní povinnost
může vyplývat ze smlouvy nebo z právního předpisu. Porušením právní povinnosti
se rozumí objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba
skutečně jednala (příp. opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála
svým povinnostem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn.
25 Cdo 2382/2010).“ O vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem a
škodou jde tehdy, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu. Příčinná
souvislost je dána, vznikla-li konkrétní škoda v důsledku určitého
protiprávního úkonu škůdce. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, ale může se
jednat jen o jednu z příčin, které se podstatně podílí na vzniku škody (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3168/2013).
Obchodní zákoník ukládá mandatáři plnit jeho závazek s vynaložením odborné
péče, aniž by tento pojem definoval. Odborná literatura k pojmu odborná péče
uvádí, že „v obchodních vztazích tento pojem vyjadřuje zvýšenou míru
odpovědnosti povinného subjektu za kvalitu poskytovaného plnění. Zákon vychází
z předpokladu, že mandatářem je profesionální podnikatel a plnění poskytované
na základě mandátní smlouvy spadá do rámce jeho podnikatelské činnosti. Jako
odborně zdatný profesionál je tedy mandatář povinen nést i vyšší míru
odpovědnosti vůči svému mandantovi. Pokud se mandatář po uzavření mandátní
smlouvy dozví o okolnostech, které jsou podstatné z hlediska zájmů mandanta a
mohly by mít potencionálně vliv na změnu pokynů, je povinen na ně mandanta
upozornit. Jedná se o zvláštní informační povinnost mandatáře, přičemž i v
případě porušení této zvláštní informační povinnosti odpovídá mandatář
mandantovi za způsobenou škodu (srov. komentář k § 567 in Pokorná, J. a kol.
Obchodní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer. 2009). Nepostupuje-li
mandatář s odbornou péčí, porušuje svou povinnost vyplývající z § 576 odst. 1
obch. zák., což může mít podle konkrétních okolností daného případu za následek
jeho odpovědnost za škodu, která takovým jednáním mandantovi vznikla (srov.
například závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo
1848/2007).
V nyní projednávané věci dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
k závěru, že žalovaná neporušila žádnou svou právní povinnost toliko s
odůvodněním, že „nemůže-li zadavatel zmocnit jinou osobu k zadání veřejné
zakázky, nemůže taková osoba odpovídat za to, že zadání bylo chybné“, aniž se
jakkoli zabýval otázkou, zda žalovaná jako mandatář dostála své povinnosti
postupovat s odbornou péčí, a to přesto, že dovolatelka v řízení od počátku
tvrdila, že druh zadávacího řízení vybrala na základě poradenství, které jí
podle předmětných mandátních smluv poskytovala žalovaná, a že žalovaná měla
povinnost posoudit, zda jsou splněny podmínky postupu podle § 23 odst. 6 zákona
o veřejných zakázkách. V otázce aplikace § 373 a násl. a § 757 obch. zák o
odpovědnosti za škodu ve vazbě na § 567 obch. zák. tedy odvolací soud
nezhodnotil všechny rozhodné okolnosti vyplývající ze zjištěného skutkového
stavu, a posoudil tak předpoklady (podmínky) pro právní závěr o odpovědnosti
žalované za škodu neúplně, a tudíž nesprávně.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl
dovolatelkou uplatněn právem.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně
závislého výroku o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu