23 Cdo 2136/2020-149
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně CM TRANSPORT TACHOV s.r.o., se sídlem v Tachově, Oldřichovská 2125, PSČ 347 01, IČO 62619969, zastoupené Mgr. Markem Hončem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, PSČ 779 00, proti žalované SCHENKER spol. s r.o., se sídlem v Nučicích, K Vypichu 731, PSČ 252 16, IČO 61500780, zastoupené JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30, PSČ 140 00, o zaplacení částky 580 676 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 368/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 25 Co 339/2019-125, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 262 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ilony Vaněčkové, advokátky, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30, PSČ 140 00.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 580 676 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která ji měla vzniknout tím, že během přepravy nákladu sjednané mezi účastníky podle smlouvy o přepravě došlo krátce po naložení nákladu v Děčíně v provozovně žalované jejím skladníkem dne 9. 9. 2015, k proražení jednoho ze sudů obsahujícího kyselinu fluorovodíkovou, která začala ze sudu unikat, a v důsledku toho došlo k poškození vozidla žalobkyně. Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 13. 9. 2019, č. j. 5 C 368/2018-96, žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 580 676 Kč se stanoveným úrokem
z prodlení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 24. 5. 2012 uzavřena Rámcová dohoda o spolupráci při přepravě zboží v tuzemské nákladní přepravě (dále jen „rámcová dohoda“), jejíž součástí byly Všeobecné podmínky pro dopravce (dále jen „VP“), a na základě ní byla uzavřena mezi účastníky Smlouva o přepravě č. 1141046166, podle níž měla dne 9. 9. 2015 proběhnout přeprava nákladu z Děčína do Nučic, a to mimo jiné dvou sudů kyseliny fluorovodíkové, jejichž přeprava podle přílohy č. 1 rámcové dohody podléhala předpisům Evropské dohody o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (ADR).
Poté, co vozidlo bylo naloženo v areálu žalované v Děčíně jejím skladníkem, byl telefonicky povolán řidič žalobkyně, který kontejner uzavřel, označil cedulemi a odjel z areálu. Krátce po vyjetí z areálu žalované došlo pohybem sudu v kontejneru k jeho proražení a kyselina poškodila vozidlo žalobkyně. Podle znaleckého posudku sudy s chemikáliemi nebyly zajištěny proti volnému pohybu během přepravy a byla porušena norma o zajišťování břemen na silničních vozidlech. Podle rámcové dohody a VP byl řidič povinen se účastnit nakládky/vykládky, zejména dohlédnout na řádné uložení zásilek v dopravním prostředku, případně ihned upozornit na vadnost obalu zásilky nebo nedostatky v nakládce/vykládce.
S ohledem na e-mail žalované, v němž žalovaná sdělovala, v jakých případech je vozidlo nakládáno bez přítomnosti řidiče, soud prvního stupně dovodil, že obecná povinnost řidiče - být přítomen při nakládce vozidla – byla dohodou účastníků vyloučena. Uzavřel proto, že za škodu způsobenou na vozidle žalobkyně odpovídá žalovaná, která se dopustila porušení zákonné a smluvní povinnosti, jestliže žalovaná (její skladník) porušila dohodu o přepravě nebezpečných věcí (ADR), vyhlášené pod č. 64/1987 Sb., a závazné normy o zajišťování břemen na silničních vozidlech tím, že nebezpečné
zboží – sudy s kyselinou – nebylo řádně zajištěno proti pohybu, což nemohl řidič žalobkyně předpokládat a ani tomu nemohl zabránit. Soud prvního stupně aplikoval ustanovení §§ 2927, 2910, 2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a uzavřel, že byly naplněny podmínky vzniku odpovědnosti žalované za škodu způsobenou žalobkyni, kterou je žalovaná povinna žalobkyni uhradit a to společně se zákonnými úroky z prodlení (§ 1970 o. z.). K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.
1. 2020, č. j. 25 Co 339/2019-125, byl rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změněn tak, že žaloba se zamítá (výrok pod bodem I); žalobkyni bylo zároveň uloženo zaplatit žalované náhradu řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II) a náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud poukázal v prvé řadě na skutečnost, že žalobkyně sice nebyla v rozhodné době vlastníkem vozidla, ale toliko jeho leasingovým nájemcem, avšak vlastník vozidla žádné náklady na jeho uvedení do původního stavu nevynaložil a ani nebyl povinen vynaložit.
Naopak to byla žalobkyně, na kterou přešlo podle Všeobecných smluvních podmínek finančního nájmu (leasingu) movitostí nebezpečí škody na předmětu leasingu, tudíž žalobkyně je ve sporu aktivně legitimována. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobkyni. Vyšel přitom zejména z článku III písm. c) VP, který stanovil povinnost dopravce dohledem se účastnit nakládky/vykládky, zejména nad jejím provedením a řádným uložením zásilek v dopravním prostředku, z článku III písm. d) VP o odpovědnosti za řádné převzetí zásilky podle jednotlivých kusů uvedených v přepravním/dodacím listu a z článku III písm. e) VP, stanovící povinnost dopravce upozornit na vadnost zásilky odesilatele nebo objednatele a tím umožnit zajištění nápravy.
Odvolací soud dospěl k závěru, že bylo povinností žalobkyně být nakládce přítomna, tuto zajistit dohledem; byla sjednána odpovědnost žalobkyně za zajištění nákladu, přičemž na tom nemůže nic měnit obsah e-mailu ze dne 2. 10. 2013, zaslaného žalovanou statutárnímu zástupci žalobkyně, podle něhož odpovědnost za škodu na zásilkách nebude uplatňována tam, kde je nasazen WAB systém (Děčín – Praha), kde není přítomen řidič na nakládce v Děčíně. Odvolací soud zdůraznil, že v dané věci není předmětem řízení škoda na zásilce, ale škoda způsobená zásilkou, není tedy možné aplikovat ustanovení § 2566 o.
z., ale obecná ustanovení o náhradě škody. Za druhý důvod, proč není možné žalobě vyhovět, považoval skutečnost, že nebyla dodržena sjednaná forma změny dohody předpokládaná v článku VII.2 rámcové dohody, jestliže v řízení nebylo prokázáno a ani tvrzeno, že by snad ke smlouvě byl uzavřen písemný dodatek. Nebylo ani prokázáno, že by snad bylo ze strany žalované kontrole uložení nákladu bráněno. Odvolací soud proto uzavřel, že pokud žalobkyně v řízení neprokázala porušení jakékoli právní povinnosti žalovanou, když to, co bylo žalované vytýkáno, bylo naopak povinností žalobkyně, a to nejen smluvní povinností, ale i zákonnou povinností podle § 5 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) - zajistit bezpečnou přepravu nákladu, chybí jeden z předpokladů odpovědnosti žalované za vzniklou škodu, a není tak možno žalobě, jíž se žalobkyně domáhá po žalované náhrady škody, vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí podle jejího názoru na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda lze platně změnit smlouvu ústní formou, v daném případě Rámcovou dohodu o přepravě zboží, uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou v písemné formě, a jejíž změny a doplňky jsou možné jen formou písemných dodatků podepsaných oběma stranami.
Má za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od závěrů učiněných Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4167/2008, a ze dne 1. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1404/2019, a též od závěru Ústavního soudu v nálezu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11, podle nichž písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě lze změnit i jinou formou (např. ústně učiněnými právními úkony), není- li včas namítána jejich relativní neplatnost, a to s výjimkou smluv, u nichž písemnou formu stanoví zákon.
Dovolatelka je přesvědčena, že uvedený závěr má být uplatněn i v dané věci, kdy rámcová dohoda byla podle jejího názoru uzavřena v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dál jen „obch. zák.“). Namítá, že nedodržení písemné formy změny smlouvy mělo za následek pouze relativní neplatnost, avšak té se žalovaná v řízení nedovolala. Odvolací soud se však otázkou relativní neplatnosti, vymezené v § 267 odst. 1 obch. zák., opomenul vypořádat a nesprávně dovodil neplatnost změny smlouvy, která nebyla učiněna sjednanou formou.
Dovolatelka má rovněž za to, že dovolání je přípustné též pro řešení otázky, kdo nese odpovědnost za škodu způsobenou na vozidle zajišťujícím přepravu, zapříčiněnou přepravovanou zásilkou v důsledku nesprávné manipulace se zásilkou během její nakládky nebo jejího nesprávného zajištění, je-li zásilka přepravována v kontejneru (výměnné nástavbě – WAB kontejneru), pokud nakládku zásilky a její zajištění zajišťoval odesílatel nebo nakládce, jakožto otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, když odvolací soud tuto otázku výslovně nehodnotil a s odkazem na § 5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu uzavřel, že se jedná o zákonnou povinnost žalobkyně.
S tímto závěrem žalobkyně nesouhlasí, neboť pak by musela žalobkyně nést odpovědnost za jednání žalované, ke kterému došlo dříve, než byla výměnná nástavba předána do detence žalobkyně (dopravce), a které nemohla ovlivnit. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že je považuje za nepřípustné a nedůvodné. K první otázce podotýká, že odvolací soud pouze (správně) dovodil, že obsah e-mailu ze dne 2.
10. 2013 není pro předmět sporu rozhodující, neboť předmětem žaloby není škoda na zásilce (jejichž konkrétních reklamací se e-mail týkal), ale škoda na vozidle provozovaném žalobkyní. Dovolatelkou uváděná judikatura na věc nedopadá, jelikož předmětný e-mail nebyl nikdy zamýšlen jako jakýkoli návrh na změnu smluvních podmínek vzájemné spolupráce smluvních stran. Zodpovězení druhé otázky pak podle názoru žalované není pro toto řízení relevantní, rozsudek odvolacího soud není postaven na závěrech o nesprávné manipulaci se zásilkou během její nakládky, ale je založen správně na závěru, že žalobkyně se dopustila porušení zákonné povinnosti zajistit bezpečnou přepravu nákladu.
Žalovaná zdůraznila, že této zákonné povinnosti se nemůže žalobkyně jako dopravce zprostit, a to i kdyby snad bylo možné obsah předmětného e-mailu vykládat tak, jak se o to žalobkyně snaží. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky rozsahu zákonné povinností řidiče dopravce podle § 5 odst. 1 písm.
i) zákona o silničním provozu (zákon č. 361/2000 Sb., v platném znění) zajistit bezpečnou přepravu nákladu, jde-li o tzv. o nebezpečný náklad. Tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Ze skutkových zjištění obou soudů se podává, že nakládku kontejneru sice zajišťovala žalovaná, ale žalobkyně, resp. její řidič kontejner se zbožím uzavřel. Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že nebylo prokázáno, že by ze strany žalované bylo žalobkyni jakkoli bráněno v kontrole uložení nákladu v kontejneru.
Není tedy rozhodující tvrzení žalobkyně, že se jednalo o tzv. výměnnou nástavbu – kontejner, jehož způsob naložení obsahu kontejneru by nebylo možno zkontrolovat. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Podle § 2911 o.
z. způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti. Podle § 2912 odst. 2 o. z. dá-li škůdce najevo zvláštní znalost, dovednost nebo pečlivost, nebo zaváže-li se k činnosti, k níž je zvláštní znalosti, dovednosti nebo pečlivosti zapotřebí, a neuplatní-li tyto zvláštní vlastnosti, má se za to, že jedná nedbale. Podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží.
Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. Odvolací soud dospěl k závěru, že k újmě došlo v důsledku porušení smluvní i zákonné povinnosti ze strany žalobkyně, v této souvislosti poukázal v konkrétnosti na zákonnou povinnost účastníka provozu na pozemních komunikacích vyplývající z § 5 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), tj. povinnost řidiče zajistit bezpečnou přepravu nákladu.
Podle § 5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu je řidič kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen zajistit bezpečnost přepravované osoby nebo zvířete a bezpečnou přepravu nákladu. Podle § 52 odst. 2 věty druhé zákona o silničním provozu náklad musí být na vozidle umístěn a upevněn tak, aby byla zajištěna stabilita a ovladatelnost vozidla a aby neohrožoval bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, neznečišťoval nebo nepoškozoval pozemní komunikaci, nezpůsoboval nadměrný hluk, neznečišťoval ovzduší a nezakrýval stanovené osvětlení, odrazky a registrační značku, rozpoznávací značku státu a vyznačení nejvyšší povolené rychlosti; to platí i pro zařízení sloužící k upevnění a ochraně nákladu, jako jsou například plachta, řetězy nebo lana.
Podle § § 52 odst. 10 věty první zákona o silničním provozu další podmínky přepravy nákladu včetně podmínek přepravy nebezpečných věcí stanoví zvláštní právní předpis. Podle § 2 odst. 1 zákona č.
111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen „zákon o silniční dopravě“), silniční doprava je souhrn činností, jimiž se zajišťuje přeprava osob (linková osobní doprava, kyvadlová doprava, příležitostná osobní doprava, taxislužba), zvířat a věcí (nákladní doprava) vozidly, jakož i přemísťování vozidel samých po dálnicích, silnicích, místních komunikacích a veřejně přístupných účelových komunikacích a volném terénu. Podle § 2 odst. 4 věty první zákona o silniční dopravě dopravce je fyzická nebo právnická osoba provozující silniční dopravu.
Podle § 22 odst. 1 zákona o silniční dopravě nebezpečné věci jsou látky a předměty, pro jejichž povahu, vlastnosti nebo stav může být v souvislosti s jejich přepravou ohrožena bezpečnost osob, zvířat a věcí nebo ohroženo životní prostředí. Podle § 22 odst. 2 zákona o silniční dopravě silniční dopravou je dovoleno přepravovat pouze nebezpečné věci vymezené Evropskou dohodou o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (ADR) (dále jen „Dohoda ADR“), a to za podmínek v ní uvedených. Podle § 23 odst. 2 písm. e) zákona o silniční dopravě je dopravce je při přepravě nebezpečných věcí povinen v souladu s Dohodou ADR zajistit dodržení ustanovení o nakládce, včetně zákazu společné nakládky, vykládce, manipulaci, zajištění nákladu, provozu dopravní jednotky a dozoru nad ní.
Výše vymezená dotčená právní úprava stanoví předně konkrétní povinnosti účastníků provozu na pozemních komunikacích. Tato úprava dopadá bezpochyby také na řidiče žalobkyně, který se přímým způsobem účastnil provozu na pozemních komunikacích, přičemž měl povinnost zajistit bezpečnou přepravu nákladu jeho řádným umístěním a upevněním tak, aby neohrožoval bezpečnost provozu a nepoškozoval pozemní komunikaci. Odvolací soud tedy nikterak nepochybil, jestliže dovodil, že bylo zákonnou povinností žalobkyně podle § 5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu zajistit bezpečnou přepravu nákladu, a to tím spíše, že se jednalo o náklad nebezpečný.
Porušení předmětného ustanovení představuje bez dalšího porušení důležité zákonné povinnosti uložené veřejnoprávními normami kogentní povahy, které sledují veřejný zájem na ochraně jiných účastníků silničního provozu, resp. rovněž na ochraně pozemních komunikací. Protiprávní čin řidiče se přitom žalobkyni přičítá (srov. § 167 o. z.). Žalobkyni jakožto dopravce ve smyslu zákona o silniční dopravě rovněž tížila povinnost zajistit dodržení ustanovení o nakládce, tedy mj. ustanovení o zajištění nákladu.
Přepravovat nebezpečné věci silniční přepravou lze ve smyslu zákona o silniční dopravě pouze za podmínek uvedených v Dohodě ADR. Podle oddílu 1.2.1 písm. D) Dohody ADR je „dopravcem“ podnik, který provádí přepravu podle nebo bez přepravní smlouvy. Podle 1.4.1.1 Dohody ADR účastníci přepravy nebezpečných věcí musí učinit přiměřená opatření podle povahy a rozsahu předvídatelných nebezpečí tak, aby se zabránilo vzniku škod nebo zranění a, popřípadě, aby se minimalizovaly jejich následky. Musí však ve všech případech splnit požadavky ADR vztahující se na jejich činnost.
Podle 1.4.2.2.1 písm.
c) Dohody ADR v souvislosti s oddílem 1.4.1, kde je to vhodné, dopravce se musí vizuálně přesvědčit, že vozidla a náklad jsou bez viditelných závad, netěsností nebo trhlin, že nechybí výbava atd. Podle 7.5.7.1 zařazeného v oddílu Manipulace a ukládání pak platí, že, kde je to vhodné, musí být vozidlo nebo kontejner vybaven(o) prostředky usnadňujícími zajištění a manipulaci s nebezpečnými věcmi. Kusy obsahující nebezpečné věci a nebalené nebezpečné předměty musí být ve vozidle nebo v kontejneru zajištěny vhodnými prostředky schopnými zadržet věci (jako jsou upínací pásy, posuvné přepážky, stavitelné opěrky) takovým způsobem, aby se zabránilo jakémukoli pohybu během přepravy, který by mohl změnit orientaci kusů nebo je poškodit.
Jsou-li nebezpečné věci přepravovány s jinými věcmi (např. těžkými stroji nebo laťovými bednami), musí být všechny věci bezpečně uloženy a upevněny ve vozidlech nebo kontejnerech, aby se zabránilo uvolnění nebezpečných věcí. Pohybu kusů může být zabráněno také vyplněním všech mezer za použití zaklíňovacích nebo blokačních a fixačních prostředků. Pokud se používají zadržovací prostředky, jako pásy nebo popruhy, nesmějí být tyto prostředky příliš utaženy, aby nezpůsobily poškození nebo deformaci kusu.
Požadavky tohoto odstavce se považují za splněné, je-li náklad zajištěn v souladu s normou EN 12195-1:2010. V nalézacím řízení bylo zjištěno, že nebezpečné zboží (sudy s kyselinou) bylo naloženo v rozporu s evropskou dohodou o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (ADR) i v rozporu s normou N12 195-1:2010 o zajišťování břemen na silničních vozidlech. Předmětné zboží nebezpečné zboží (sudy s kyselinou) nebylo řádně zajištěno proti volnému pohybu, neboť zboží bylo volně loženo a nákladní prostor nebyl zcela zaplněn.
Je přitom povinností žalobkyně jako dopravce učinit přiměřená opatření k předcházení vzniku škod podle povahy a rozsahu předvídatelných nebezpečí. Povinnost zajistit dodržení ustanovení o nakládce a přesvědčit se, že náklad je bez viditelných závad (k poškození mohlo podle skutkových zjištění dojít již při nakládce), přitom vyplývá žalobkyni ze zákona. Za přiměřený v této souvislosti nelze považovat postup, kdy se zaměstnanec žalobkyně nakládky vůbec neúčastní a žalobkyně tak při nakládce plně spoléhá na skladníka žalované.
Žalobkyni tak lze v této souvislosti vytknout pasivitu – nepřijetí takových opatření, jež by mohla zabránit vzniku škody nebo jejímu zvětšení. Pokud tedy byly žalobkyní porušeny výše konkretizované zákonné povinnosti při zajištění bezpečné přepravy nákladu a důsledkem jejich nesplnění vznikla škoda na vozidle, pak zde jsou dány okolnosti vedoucí ke vzniku škody, které jsou jí přičitatelné. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že odvolací soud řešil tuto otázku správně, jestliže dovodil, že bylo zákonnou povinností řidiče dopravce (žalobkyně) podle § 5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu (zákon č. 361/2000 Sb., v platném znění) zajistit bezpečnou přepravu nákladu, a to tím spíše, že se jednalo o nebezpečný náklad.
Porušení ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, znamená bez dalšího porušení důležité zákonné povinnosti uložené veřejnoprávní normou kogentní povahy. Odvolací soud tedy správně dovodil, že pokud byla žalobkyní (jejím řidičem) porušena zákonná povinnost zajistit bezpečnou přepravu nákladu a důsledkem nesplnění této povinnosti řidičem žalobkyně vznikla na vozidle žalobkyně škoda, a to v důsledku pohybu naloženého nákladu do kontejneru, který řidič žalobkyně osobně uzavíral, pak žalovaná, jejíž zaměstnanec zboží do kontejneru nakládal, není odpovědna za vznik škody na vozidle žalobkyně. Odvolací soud tedy v rozhodovací praxi dosud neřešenou hmotněprávní otázku vyřešil správně a důvodně žalobu, jíž se žalobkyně domáhala
po žalované zaplacení náhrady škody, zamítl. Namítaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) odpovědnosti žalované za škodu nebyl tedy naplněn. Vzhledem k tomu, že není dána odpovědnost žalované za škodu, neboť ke škodě na vozidle žalobkyně došlo důsledkem nesplnění kogentní zákonné povinnosti žalobkyně, dovolací soud se již nezabýval dovolatelkou předloženou otázkou, kterou namítá nesprávné právní posouzení platnosti změny smlouvy, jíž měla být podle žalobkyně dána smluvní povinnost žalované ohledně naložení nákladu, jako otázky, kterou měl odvolací soud posoudit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť její řešení je již bezpředmětné, dovodil-li odvolací soud správně, že žalovaná není odpovědna za škodu, jestliže ke škodě došlo v důsledku nesplnění zákonné povinnosti žalobkyní, danou ustanovením § 5 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, tj. zajistit prostřednictvím řidiče bezpečnou přepravu nákladu.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené vady z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývají a dovolatelka ani takové vady nenamítá. Nedopustil-li se tedy odvolací soud nesprávného právního posouzení právní otázky, pro jejíž řešení je dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 10 660 Kč § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), po přičtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 302 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s.
ř., § 37 zákona č. 235/2004 Sb., ve
znění pozdějších předpisů), tedy celkem ve výši 13 262 Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.