U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
ve věci žalobce MUDr. P. B., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se
sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, proti žalované Pojišťovně České
spořitelny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Pardubicích, nám.
Republiky 115, IČO 47452820, o zaplacení částky 144 000 Kč s příslušenstvím
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 64/2012, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 18 Co 467/2015-278, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. března
2015, č. j. 8 C 64/2012-239, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po
žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako
soud odvolací rozsudkem ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 18 Co 467/2015-278,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila a uvedla, že dovolání není přípustné,
neboť žalobce v dovolání pouze zpochybňuje skutková zjištění a nespecifikuje
otázku hmotného nebo procesního práva, která podle něj nebyla dosud v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud poté, co zjistil, že dovolání je podáno včasně osobou oprávněnou
zastoupenou advokátem, posuzoval, zda jsou splněny náležitosti dovolání uvedené
v § 241a odst. 2 o. s. ř.. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť dovolatel
neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř.. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto
usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS
383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29
NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015). Dovolatel v dovolání uvedl, že dovolání je dle jeho názoru přípustné, neboť
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla
dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolatel však dále nikde v
dovolání nevymezil konkrétní právní otázku, na jejímž řešení dle jeho názoru
spočívá napadené rozhodnutí, pouze namítal nesprávné právní posouzení věci, a
to na základě vlastních skutkových tvrzení. Dovolací soud připomíná, že mu nepřísluší zabývat se skutkovým stavem věci, což
vyplývá jak z koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, tak i
ze samotného ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným
dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, když nevymezil konkrétní právní otázku,
která podle něj splňuje jedno z kritérií přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř., a pouze uvedl odlišné právní posouzení věci vycházející z jeho vlastních
skutkových tvrzení, nikoli ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
K nutnosti vymezení relevantní právní otázky jakožto obsahové náležitosti
dovolání se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát,
např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo
1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je
podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, uvádí
dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl
k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání
je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí
dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015,
sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost
proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto
sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy
právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř.. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť
dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatel
včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízením se v souladu s § 243f odst. 3
větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.