23 Cdo 2247/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně General Plastics Machinery s.r.o., se sídlem v Prostějově, Průmyslová
4273/3, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 25855093, zastoupené JUDr.
Filipem Horákem, advokátem, se sídlem v Brně, Radnická 376/11, proti žalované
SETAVA, s.r.o., se sídlem v Praze 3, Koněvova 2660/141, PSČ 130 83,
identifikační číslo osoby 27212980, zastoupené Mgr. Františkem Stratilem,
advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, o zrušení rozhodčího
nálezu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 23/2009, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. září
2011, č. j. 7 Cmo 44/2011-284, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
listopadu 2008, sp. zn. Rsp 730/08 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (bod II. výroku). K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel z toho, že se žalobkyně žalobou domáhala zrušení
rozhodčího nálezu vydaného rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České
republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodčí soud“) ze dne 7. listopadu 2008, sp. zn. Rsp 730/08 (dále jen „rozhodčí nález“). Zrušení
rozhodčího nálezu se domáhala podle ustanovení § 31 písm. a), b), e), f) a g)
zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „ZRŘ“). Mezi žalobkyní a právním předchůdcem
žalované byla dne 20. srpna 2007 uzavřena kupní smlouva č. 20070820, jejímž
předmětem byla výroba a dodávka strojního zařízení. Dne 20. listopadu 2007 byl
k této smlouvě uzavřen dodatek č. 1, který obsahoval rozhodčí doložku, v níž si
strany sjednaly, že všechny spory vzniklé z předmětné smlouvy a v souvislosti s
ní budou rozhodovány u rozhodčího soudu podle jeho řádu a pravidel třemi
rozhodci. V souladu s tímto ujednáním podala žalovaná žalobu u rozhodčího
soudu, který ve věci rozhodčím nálezem rozhodl. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není dán důvod
pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení § 31 písm. a) ZRŘ, když se jednalo
o majetkový spor a rozhodčí nález byl vydán ve věci, u níž lze uzavřít platnou
rozhodčí smlouvu. K uplatněnému důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení § 31 písm. b)
ZRŘ uvedl, že z výpovědí svědků pana Z., Ing. P. a účastnické výpovědi Mgr. Z. bylo prokázáno, že dodatek č. 1 obsahující rozhodčí doložku byl uzavřen a
podepsán osobami oprávněnými k datu, kdy uvedené listiny byly vyhotoveny. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala své tvrzení
o neplatnosti rozhodčí doložky pro její antidatování a nenabídla žádný důkaz,
kterým by vyvrátila věrohodnost účastnické výpovědi a výpovědi svědků shora
uvedených. K dalšímu žalobkyní uplatněnému důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu podle
ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ konstatoval, že z odůvodnění rozhodčího nálezu,
jak byl zjištěn soudem prvního stupně, vyplývá, že rozhodčí soud ve svém nálezu
zdůvodnil a vypořádal se s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl. Přitakal závěru soudu prvního stupně, že žalobkyni byla dána možnost vyjádřit
se k rozhodčí žalobě, k navrženým důkazům navrhnout své důkazy a že z obsahu
spisu nevyplývá, že by rozhodčí soud porušil zásadu rovného zacházení s
účastníky rozhodčího řízení. Pokud jde o důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. f)
ZRŘ, i zde se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
žalobkyně byla v rámci rozhodčího řízení zavázána k peněžitému plnění v české
měně, což je nepochybně podle českého právního řádu plnění dovolené; nejedná se
tudíž o plnění nemožné.
Konečně souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že není dán důvod pro
zrušení rozhodčího nálezu ani podle ustanovení § 31 písm. g) ZRŘ. Odvolací soud tedy uzavřel, že podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31
písm. a), b), e) a g) ZRŘ nejsou dány. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním s tím, že dovolání je dle
jejího názoru přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a své dovolací námitky
podřadila dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Za stěžejní vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
považuje dovolatelka skutečnost, že již od samého počátku bylo porušeno právo
účastníka řízení jednat v řízení ve své mateřštině dle ustanovení § 18 o. s. ř. Má za to, že odvolací soud neprovedl navrhované důkazy k jednotlivým bodům
podaného odvolání, že se nezabýval jejími důkazy prokazujícími její tvrzení, že
skutečnosti tvrzené žalovanou nejsou pravdivé. Dále dovolatelka namítá, že rozhodčí soud odmítl provést důkazy, které
žalobkyně navrhovala k prokázání svého tvrzení, že rozhodčí soud neprovedl
navrhované dokazování v nezbytném rozsahu, že se nikterak nevypořádal s
tvrzením žalobkyně, že neproběhla řádná úhrada závazku společnosti
INTERNATIONAL FATUM TECHNOLOGIES LLC, že se při svém rozhodování omezil pouze
na tvrzení a důkazy předložené žalovanou. Tvrdí, že rozhodčí soud tak fakticky
odňal žalobkyni možnost efektivní procesní obrany, stejně tak jako možnost věc
před rozhodčím soudem řádně projednat, že postupem rozhodčího soudu byla
žalobkyni odňata možnost rovného postavení a příležitost k uplatnění jejich
práv. V závěru žalobkyně navrhuje, aby napadené rozhodnutí dovolací soud zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila. Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2013, tj. před novelou občanského
soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání v
této věci přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v této věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez
dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3
o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné (z
povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem,
který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně
jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v
procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů)
nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze
dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí
uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto bezvýznamné
námitky dovolatelky, jejichž obsahem jsou výhrady k nesprávným skutkovým
zjištěním a nesprávnému hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Jejich
prostřednictvím uplatňuje žalobkyně dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího
důvodu je však v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výslovně vyloučeno a jeho prostřednictvím tedy přípustnost dovolání
založit nelze. Vytýká-li dovolatelka, že od počátku bylo porušeno právo účastníka řízení
jednat v řízení ve své mateřštině dle ustanovení § 18 o. s. ř., že byla
žalobkyně zkrácena na možnosti efektivní obrany, že odvolací soud neprovedl
navrhované důkazy a že se nezabýval důkazy žalobkyně, nezakládá ani těmito
námitkami přípustnost dovolání. Uplatňuje tím dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který v projednávané věci přípustnost dovolání
založit nemůže, protože tvrzené vady procesu nezahrnují podmínku existence
právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne
7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z obsahu dovolání je pak zřejmé, že prostřednictvím dalších dovolacích námitek
žalobkyně vyjadřuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu, že v dané věci nebyly
dány předpoklady pro zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeného v ustanovení
§ 31 písm. e) ZRŘ. Nejvyšší soud se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně
zabýval (srov. např. rozsudky ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005,
ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011, ze dne
28. května 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2013, nebo usnesení ze dne 28. dubna 2011
sp. zn. 32 Cdo 3299/2009, a řada dalších). Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu
soudem, upravený v ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ, míří především na ochranu
dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení
s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v ustanovení § 18 ZRŘ. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny
námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být
nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při
projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných
rozhodčím soudem. Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v
rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud
zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem
případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění
jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu
jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. Zásadu
rovnosti stran zákon o rozhodčím řízení nikterak nerozvádí stanovením
konkrétních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení a k jejímu naplnění
je nutno podle ustanovení § 30 ZRŘ použít přiměřeně příslušná ustanovení
občanského soudního řádu. V nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS
202/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003 USn., Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze
základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti
účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát
před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli
procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá
soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění
jejich práv. Vyplývá-li ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež nemohou být u dovolání
přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybněna, že
žalobkyni byla dána možnost vyjádřit se k rozhodčí žalobě, k navrženým důkazům
navrhnout své důkazy, že rozhodčí soud ve svém nálezu zdůvodnil a vypořádal se
s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl, je závěr odvolacího soudu, že
žalobkyně nebyla v rozhodčím řízení zkrácena na svém právu věc před rozhodci
projednat, v souladu se závěry vyjádřenými v judikatuře Nejvyššího soudu (shora
uvedené).
Ze skutkových zjištění soudů naopak nevyplývá, že by v rozhodčím
řízení vyšla najevo potřeba ustanovit dovolatelce tlumočníka. Dovolatelka nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku zásadního právního
významu a svou polemikou se závěry odvolacího soudu přípustnost dovolání
nezakládá. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první, o. s. ř.), podané dovolání pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první a §
218 písm. c) o. s. ř.]. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. s ohledem na to, že žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly tak, že
žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr.
Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu