23 Cdo 2260/2024-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně D. P., zastoupené Mgr. Martinem Svobodou, advokátem se sídlem v Plzni, Nádražní 2495/20, proti žalované Superzajezdy.cz s. r. o., se sídlem v Praze, Vinohradská 2133/138, identifikační číslo osoby 24316113, zastoupené Mgr. Janem Štanderou, advokátem se sídlem v Praze, Holečkova 332/5, o zaplacení částky 103.849 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 416/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 13 Co 339/2023-111, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
ve výroku blíže specifikovaným (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když vyložil právní jednání žalobkyně v rozporu s jeho opravdovým obsahem a úmyslem žalobkyně a posuzoval úkon odstoupení zcela izolovaně, vytrženě z celé situace.
Žalobkyně dle dovolatelky s vědomím důsledků odstoupení od smlouvy v podobě odstupného od smlouvy odstoupila, čímž jí vznikla povinnost úhrady odstupného. Odvolací soud však nesprávně dovodil, že žalobkyně měla od počátku zájem odstoupit od smlouvy bez úhrady odstupného, a že tedy od smlouvy odstoupila ve smyslu § 2535 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V otázce výkladu právního jednání je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustálena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn.
23 Cdo
4861/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018) v závěrech, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám.
Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o.
z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání. Vedle toho nelze při výkladu právního jednání opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z úsudku, že strany jednaly racionálně. Volní projev je nutné vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti).
Zde lze přihlédnout ke konkrétním okolnostem a zájmům jednajícího i adresáta (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020, a v něm citovaná rozhodnutí). Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi rovněž zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s.
ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014). V nyní projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že odstoupila-li žalobkyně od smlouvy emailem ze dne 26.
3. 2020, v němž uvedla, že „vzhledem k situaci ohledně současné pandemie a zákazu vycestování z republiky jsem nucena stornovat objednaný zájezd“, popsala tím mimořádné okolnosti, které zamezovaly konání zájezdu, a odstoupila tak od smlouvy v souladu s § 2535 o. z. Poukázal mj.
na to, že v době, kdy žalobkyně od smlouvy odstoupila, nebylo možné na Kypr vycestovat, neboť Kypr zakázal přílet turistům od 15. 3. 2020; dne 12. 3. 2020 byl na území České republiky na dobu 30 dnů vyhlášen nouzový stav, který byl následně prodlužován až do 17. 5. 2020, a od 16. 3. 2020 byly, až na výjimky, uzavřeny státní hranice České republiky. Fakticky tak zájezd ani nemohl být a také nebyl realizován. Odvolací soud dále dovodil, že dotazovala-li se žalobkyně žalované na výši storno poplatku, nelze to vykládat tak, že se rozhodla pro odstoupení od smlouvy dle § 2533 o. z., když tím reagovala na emaily, v nichž jí žalovaná ani možnost odstoupení bez odstupného nenabízela a stále ji informovala o tom, že storno bude muset hradit. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by se odvolací soud při výkladu právního jednání odchýlil od výše uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když zjišťoval úmysl žalobkyně, a to při zohlednění relevantních okolností dané věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 10. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu