23 Cdo 2400/2012

23 Cdo 2400/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní

věci žalobkyně EMPRO PLUS, s.r.o., Brno, Drobného 24, PSČ 602 00, identifikační

číslo osoby 25343181, zastoupené Mgr. Martinem Charvátem, advokátem se sídlem

Brno, Krkoškova 2, proti žalovaným 1) FEVA, s.r.o., se sídlem Brno, Belcrediho

5a, PSČ 628 00, identifikační číslo osoby 46903364, 2) Ing. F. Š., oběma

zastoupeným JUDr. Zdeňkem Rajdou, advokátem se sídlem Brno, Příkop 4, o

zaplacení 2 745 153,32 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu, vedené u

Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 80/2008, o dovolání žalované 1) proti

rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. března 2012, č. j. 4 Cmo

435/2011-329, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. března 2012, č. j. 4 Cmo

435/2011-329, se zrušuje ve výroku II. a v závislém výroku IV. a věc se v tomto

rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. března 2012, č. j. 4 Cmo

435/2011-329, výrokem I. ve vztahu k žalovanému 2) v odvoláním napadené části

zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2011, č. j. 15 Cm

80/2008-260, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. září 2011, č. j. 15 Cm

80/2008-302, a to ve výroku IV., VII. a VIII., a v tomto rozsahu jej vrátil

uvedenému soudu prvního stupně k dalšímu řízení; výrokem II. změnil rozsudek

soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 1) v napadené části, tj. v odstavcích

V. a VI. zčásti tak, že žalované 1) uložil zaplatit žalobkyni 1 395 153 Kč s

úrokem z prodlení v tomto výroku specifikovaném a zamítl vzájemný návrh, jímž

se žalovaná 1) domáhala po žalobkyni zaplacení částky 452 847 Kč s

příslušenstvím; výrokem III. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve

zbývající části výroku VI. ve vztahu k žalované 1), kterým soud prvního stupně

zamítl žalobu o zaplacení celkem ve výši 2 745 153,32 Kč s úrokem z prodlení v

tomto výroku specifikovaném; výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá

právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud nejprve konstatoval, že mezi žalovaným 2), jako ručitelem za

smluvní závazky žalované 1), se nejedná o spor mezi podnikateli, k jehož

projednání by byl věcně příslušný krajský soud, a pokud ten jako soud prvního

stupně věc projednal a rozhodl ve vztahu k žalovanému 2), zatížil řízení vadou,

pro níž odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k

žalovanému 2) v napadené části, tj. ve výroku IV., VII. a VIII. zrušil, a věc v

tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Při přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se sporu mezi

žalobkyní a žalovanou 1), vyšel odvolací soud ze zjištění, že mezi nimi byla

dne 23. 8. 2007 uzavřena smlouva o dílo, na základě níž se žalobkyně zavázala

pro žalovanou 1) - dále již jen „žalovanou“, zhotovit dílo – rekonstrukci domu

v termínu do 15. 12. 2007 za sjednanou cenu, která měla být placena formou

dílčího měsíčního plnění podle skutečně provedených prací. Dne 15. 10. 2007

strany uzavřely Dodatek č. 1 k předmětné smlouvě, v němž si dohodly nově tzv. milníkové lhůty zhotovení díla, penále za nedodržení termínu zahájení a

dokončení díla a sjednaly novou cenu díla. Odvolací soud vyšel dále z toho, že

mezi účastníky bylo nesporné, že na dílčí fakturované ceny žalovaná nezaplatila

žalobkyni 2 226 468 Kč a ani částku 518 685,32 Kč, představující výši

pozastávky z ceny díla. Vyšel též ze zjištění, že dílo bylo předáno 28. 1. 2008, a že žalobkyně nedodržela ve smlouvě sjednané etapové termíny plnění. Posuzoval též obranu žalované, založené na tom, že za prodlení žalobkyně s

plněním milníkových termínů průběžně fakturovala žalobkyni sjednané smluvní

pokuty a že její pohledávky vůči žalobkyni převyšují o 452 847 Kč pohledávky

uplatněné žalobkyní a celková uplatněná pohledávka žalobkyně zanikla započtením

na jednotlivé žalobkyní fakturované částky oproti fakturovaným částkám

žalovanou jako smluvních pokut.

Žalobkyně se obraně žalované bránila tím, že

ujednání o smluvních pokutách, uvedená ve smlouvě, kterou formulovala žalovaná,

jsou neurčitá, a navíc je sporné, která ustanovení smlouvy byla změněna. Pokud

by přesto ujednání o smluvních pokutách byla určitá, žalobkyně zdůraznila, že

pro vznik nároku na smluvní pokutu za nedodržení milníkových lhůt, bylo třeba,

aby současně nebyl dodržen termín zahájení a termín dokončení konkrétní etapy. Žalobkyně dále popírala možnost započtení penalizačních faktur žalované oproti

jejím pohledávkám na zaplacení ceny díla, a to s ohledem na Dodatek č. 1

smlouvy, jímž se podle žalobkyně prodloužil původně sjednaný termín dokončení

díla (15. 12. 2007). Žalobkyně namítala i nesprávnou výši penalizačních částek,

kdy docházelo k dvojnásobné penalizaci s ohledem na překrývání se milníkových

lhůt u navazujících etap plnění, a namítala i nepřiměřenost výše smluvní

pokuty. Odvolací soud vycházeje ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního

stupně na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že výklad sporných

ustanovení smlouvy je třeba posuzovat nejen podle § 35 občanského zákoníku

(dále jen „obč. zák.“), ale i s ohledem na to, že mezi žalobkyní a žalovanou se

jedná o obchodně právní vztah, a proto je třeba aplikovat § 266 obchodního

zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Vzhledem k tomu, že se nepodařilo před soudem

prvního stupně prokázat, kdo připravil návrh smlouvy o dílo, provedl odvolací

soud výklad sporných ujednání podle vůle jednajících stran. Shodl se se závěrem

soudu prvního stupně, že Dodatkem č. 1 smlouvy o dílo nebyl nahrazen celý

článek IV. smlouvy o dílo ohledně dokončení díla a penalizace, jak tvrdila

žalobkyně, ale že bylo vůlí obou smluvních stran tímto dodatkem stanovit nové

termíny jednotlivých etap díla a jejich nesplnění sankcionovat smluvní pokutou

ve výši 10 000 Kč za každý den prodlení, a to v případě jak prodlení se

zahájením jednotlivé etapy, tak i s dokončením této etapy. Podle výkladu

odvolacího soudu ostatní ujednání čl. IV. smlouvy o dílo obsažená v jeho bodě

I., zejména termín zahájení díla dne 23. 8. 2007 a termín dokončení díla 15. 12. 2007, nebyla dodatkem dotčena, stejně jako ujednání o smluvní pokutě

sjednaná pro případ prodlení s předáním dokončeného díla obsažené v čl. IX. bodu 1. smlouvy o dílo. Odvolací soud uzavřel, že smluvní pokuta sjednaná v čl. IX. bodu 1. pro případ prodlení s předáním dokončeného díla sankcionovala

nedodržení sjednaného termínu dokončení díla. Odvolací soud odmítl argument žalobkyně, že nemohla být v prodlení s předáním

dokončeného díla, když dílo sice dokončila po sjednaném termínu 15. 12. 2007,

ale do prodlení se nedostala, neboť termín dokončení díla se podle čl. IX.,

bodu 5. smlouvy dílo prodloužil o dobu prodlení žalované se zaplacením dílčích

faktur. Odvolací soud odmítl tuto argumentaci a takový výklad smlouvy, a to i s

ohledem na postoj žalované k dané věci (např. její vyjádření ze dne 23. 9. 2010).

Odvolací soud vyšel dále ze zjištění soudu prvního stupně, že nenastala

skutečnost, s níž by smlouva spojovala prodloužení termínu dokončení díla, a

ztotožnil se se soudem prvního stupně, že žalobkyně byla v prodlení s

dokončením a předáním díla od 16. 12. 2007 do 28. 1. 2008. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ve výkladu čl. IX. bodu 2. smlouvy o dílo v souvislosti s čl. IV. bodem 2. smlouvy ve znění

Dodatku č. 1, a to tak, že termín prodlení s dílčími termíny plnění dle čl. IV. bodu 2. je třeba vyložit tak, že smluvní pokuta měla být hrazena zhotovitelkou

(žalobkyní), jak v případě prodlení se zahájením dohodnutého termínu etapy, tak

s dokončením termínu plnění jednotlivé etapy. Nepřisvědčil výkladu žalobkyně,

že pro vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty je nutné současné nedodržení

jak termínu pro zahájení, tak pro dokončení příslušné etapy. Takový výklad by

postrádal smysl a význam ujednání jak termínu zahájení příslušné etapy, tak

termínu jejího ukončení. Odvolací soud konstatoval, že smysl a význam

milníkových termínů byl žalobkyni znám, když po dohodě s investorem sama tyto

milníkové termíny (zahájení i dokončení) navrhla. Odvolací soud se ztotožnil i s výkladem ujednání čl. IX. bodu 2., věty druhé

smlouvy o dílo, v němž bylo dohodnuto, že „v případě dokončení díla v termínu

dle čl. IV. bodu 1. nebude objednatel uplatňovat po zhotoviteli smluvní pokuty

za dílčí termíny“. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v

okamžiku, kdy se žalobkyně dostala do prodlení s plněním některého z dílčích

termínů, vznikl žalované nárok na zaplacení smluvní pokuty, neboť termín

„uplatňovat smluvní pokuty“ nelze vyložit jinak než tak, že pokud bylo dílo

dokončeno v řádném termínu, žalovaná by žalobkyni smluvní pokuty za nedodržení

jednotlivých etap odpustila. Odvolací soud vzal při výkladu tohoto smluvního

ustanovení ve smyslu § 266 odst. 3 obch. zák. i následné chování žalobkyně. Odvolací soud sdílel rovněž závěr soudu prvního stupně, že žalovaná neprokázala

své tvrzení o průběžném započítávání vzájemných pohledávek. Za důvodnou však

považoval procesní obranu žalované, kdy vzájemným návrhem uplatnila svou

pohledávku k započtení. Pokud se jednalo o námitku žalobkyně k nesprávnému

vyčíslení pohledávky žalované a námitku, že sjednaná smluvní pokuta je

nepřiměřená a uplatněný nárok žalované je výkonem práva v rozporu se zásadami

poctivého obchodního styku, odvolací soud považoval za neoprávněnou pouze

penalizaci za 22 dnů prodlení s dokončením etapy přístavby kuchyně a osobního

výtahu 2. – 5. podlaží, a to z toho důvodu, že žalovaná nemohla požadovat

smluvní pokutu za tutéž dobu prodlení s dokončením poslední etapy díla a za

stejnou dobu prodlení s dokončením a předáním díla, tedy za dobu od 16. 12. 2007 do 28. 1. 2008.

Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaná oprávněně

uplatňuje nárok na zaplacení smluvních pokut za nedodržení milníkových lhůt v

rozsahu 288 dnů, a to odlišně od soudu prvního stupně, který uznal za

oprávněnou penalizaci v rozsahu 310 dnů, a dále shodně se soudem prvního stupně

považoval za oprávněný nárok na zaplacení smluvní pokuty za nedodržení

konečného termínu dokončení díla v rozsahu 33 dnů. Za odpovídající výši smluvní

pokuty za prodlení s dokončením díla a předáním díla považoval odvolací soud ve

shodě se soudem prvního stupně účastníky dohodnutou smluvní pokutu ve výši 6

000 Kč za den prodlení. Nesdílel ale názor soudu prvního stupně ohledně výše

smluvní pokuty za nedodržení milníkových termínů, tj. že 10 000 Kč za den

prodlení není smluvní pokuta nepřiměřeně vysoká a nejsou tak důvody pro

uplatnění moderačního práva soudu. Za použití § 301 obch. zák. dospěl k závěru,

že uvedená smluvní pokuta nebyla sjednána vyváženě, a to ve stejné výši za

prodlení zhotovitele a objednatele. Z Dodatku č. 1 smlouvy o dílo dovodil, že

jím byla nastolena značná disproporce mezi jednotlivými sankcemi, bylo-li

prodlení objednatele s placením faktur sankcionováno smluvní pokutou ve výši 6

000 Kč za den prodlení, zatímco prodlení zhotovitele se zahájením a dokončením

jednotlivých etap bylo možno sankcionovat smluvní pokutou 10 000 Kč za den

prodlení, a to navíc za situace, kdy zpravidla důsledkem prodlení se zahájením

příslušné stavební etapy bylo i prodlení s termínem dokončení této etapy. Podle

odvolacího soudu nastal nepoměr zejména mezi výší smluvní pokuty sjednané za

den prodlení s dokončením a předáním díla a smluvní pokuty za den prodlení se

zahájením a dokončením příslušné etapy, a to i s ohledem na význam zajišťované

povinnosti. Přihlédl k tomu, že žalovaná se zavázala pro případ dokončení díla

a předání díla v termínu do 15. 12. 2007 neuplatnit smluvní pokuty za

nedodržení jednotlivých etapových termínů, tedy žalobkyni takové smluvní pokuty

prominout, z čehož usoudil, že smluvní pokuta za nedodržení etapových termínů

zajišťovala splnění povinnosti menšího významu, proto snížil nepřiměřeně

vysokou smluvní pokutu za prodlení s dokončením jednotlivých milníkových

termínů z 10 000 Kč na 4 000 Kč za den prodlení, tj. na výši, kterou považoval

za přiměřenou hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Odvolací soud

nepřisvědčil námitce žalované, že moderace smluvní pokuty není možná proto, že

v době rozhodování soudu již nárok na zaplacení smluvní pokuty neexistoval,

zanikl-li dříve započtením. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že započtení

vzájemných pohledávek nedošlo ještě před zahájením sporu, v jehož důsledku by

došlo k zániku pohledávky, a pokud žalovaná vznesla námitku započtení až v

průběhu sporu, soud posoudil oprávněnost této pohledávky jak co do důvodu, tak

do výše, a konstatoval, že vzájemné pohledávky zanikly započtením až

rozhodnutím soudu, ovšem s účinky ke dni, kdy se setkaly, tj. ke dni splatnosti

vzájemné pohledávky splatné později.

Odvolací soud uzavřel, že výše vzájemné

pohledávky žalované činí 1 350 000 Kč, z tohoto smluvní pokuta za prodlení s

jednotlivými etapovými termíny v délce 288 dní po 4000 Kč částku 1 152 000 Kč a

smluvní pokuta za prodlení s dokončením a převzetím díla za 33 dní po 6 000 Kč

částku 198 000 Kč. Námitka započtení uplatněná žalovanou byla tedy podle

odvolacího soudu důvodná co do částky 1 350 000 Kč a do této výše zanikly

pohledávky žalobkyně uplatněné z jednotlivých faktur nejdříve splatné, tudíž do

této částky uplatněná pohledávka žalobkyně zčásti zanikla. Protože žalobkyni

svědčí nárok na zaplacení ceny díla ve výši 1 395 153 Kč s úroky z prodlení,

odvolací soud proto změnil v tomto rozsahu zamítavý výrok soudu prvního stupně

tak, jak uvedeno ve vyhovujícím výroku II. rozsudku odvolacího soudu co do této

částky s úroky specifikovanými v tomto výroku. Zároveň zamítl vzájemný návrh

žalované, jímž se po žalobkyni domáhala zaplacení 452 847 Kč s úroky z

prodlení, a ve zbývající části zamítavý výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně

ve vztahu k žalované potvrdil. Žalovaná podala proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu dovolání s tím, že

je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen

„o. s. ř.“) a uplatnila přitom dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

věci. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který dovodil nepoměr mezi

jednotlivými sankcemi, a proto dospěl k závěru o nepřiměřenosti sjednané

smluvní pokuty za prodlení se zahájením a dokončením jednotlivých milníkových

termínů, zejména s ohledem na nevyváženost smlouvy. Takovou úvahu odvolacího

soudu považuje za nepřijatelnou a odporující ustálené judikatuře. Poukazuje na

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1728/2010, v

němž Nejvyšší soud dospěl k závěru - citovala: „Není správné, pokud zásada

smluvní volnosti stran je podřízena zásadě rovnosti smluvních stran, jejímž

projevem by měla být i vyváženost smlouvy, jde-li o práva a povinnosti stran. Při úvaze o rozsahu snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty je nutno vycházet

pouze z kritérií určených ustanovením § 301 obchodního zákoníku; žádná další

kriteria (tedy ani požadavek „vyváženosti smlouvy“) nemohou být zohledněna. Je

věcí smluvních stran, zda považují za nutné zajistit splnění svých závazků

smluvní pokutou, jakož i věcí vzájemné dohody, o které závazky půjde a jak

vysoká bude smluvní pokuta. Závazky pro některé smluvní strany nevýznamné mohou

být jinými smluvními partnery považovány za natolik důležité, že se dohodnou na

jejich zajištění smluvní pokutou. Stejným způsobem může být různými subjekty

posuzována i různá výše smluvní pokuty.“

Dovolatelka je přesvědčena, že nebyl důvod pro závěr o nepřiměřenosti smluvní

pokuty ve výši 10 000 Kč za den prodlení se zahájením a dokončením jednotlivých

milníkových termínů, o čemž svědčí i to, že ani tato sankce nepřiměla žalobkyni

k dodržování smluvních ujednání.

Má za to, že vzhledem k okolnostem daného

případu, významu a hodnoty zajišťované povinnosti se jednalo o smluvní pokutu

přiměřenou, dokonce i nedostatečnou. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně

vyhodnotil význam zajišťované povinnosti smluvní pokuty. Je rovněž přesvědčena,

že s ohledem na okolnosti dané věci, zejména s přihlédnutím k důvodům, jež

vedly smluvní strany k uzavření Dodatku č. 1 smlouvy a k navýšení smluvní

pokuty, nebyl důvod pro moderaci smluvní pokuty. Poukázala, že smluvní pokuta

ve výši 10 000 Kč představuje s ohledem na cenu díla vlastně smluvní pokutu ve

výši 0,15 % z ceny díla a s odkazem na ustálenou judikaturu má za to, že taková

výše smluvní pokuty je přiměřená. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, který dospěl k závěru,

že je neoprávněná penalizace za 22 dnů prodlení s dokončením etapy přístavby

kuchyně a osobního výtahu 2. – 5. podlaží. Poukazuje na to, že tato etapa měla

být dokončena 15. 12. 2007, tj. ve stejný den, kdy mělo být dokončeno celé

dílo. Vzhledem k tomu, že příslušná etapa a ani celé dílo nebylo ke sjednanému

datu dokončeno, dovolatelka je přesvědčena, že sankcionování porušení obou

povinností odpovídá smluvním ujednáním účastníků. Žalovaná nesouhlasí ani s právním závěrem odvolacího soudu ohledně posouzení

námitky nemožnosti moderace smluvní pokuty s ohledem na její zánik z důvodu

započtení. Podle dovolatelky je nerozhodné, zda učinila projev vůle směřující k

započtení před zahájením řízení či v průběhu řízení. Dovolatelka proto z výše uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek

odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,

dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění

účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou

zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání

bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – žalovanou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že

dovolání je ve věci samé přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a

opírá se o způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z

důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §

229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k

jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i

když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu

nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání nenamítá. Dovolací soud se proto dále zabýval přezkoumáním napadeného rozhodnutí z

pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,

kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto

ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy

případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než

který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní

předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky

obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval

vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Nejvyšší soud přisvědčil námitce dovolatelky, že nepoměr mezi jednotlivými

sjednanými sankcemi za neplnění různých smluvních povinností a nevyváženost

smlouvy nemůže vést k závěru o nepřiměřenosti některé ze smluvních pokut.

Přiměřenost jedné smluvní pokuty nelze poměřovat, resp. posuzovat podle výše

ostatních sjednaných sankcí ve smlouvě v podobě smluvních pokut. Nelze sčítat

jednotlivé sazby smluvních pokut za neplnění různých – jednotlivých smluvních

povinností. Každá smluvní pokuta, jako sankce za neplnění konkrétní povinnosti,

je samostatným nárokem, který nelze porovnávat s nárokem na zaplacení jiné

vyšší smluvní pokuty za neplnění jiné povinnosti. Dovolatelka správně v tomto

směru odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 23

Cdo 1728/2010, které řešilo přiměřenost smluvní pokuty se závěrem citovaným

dovolatelkou. Dovolací soud se tehdy neodchýlil od již ustálené judikatury

představované rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo

1105/2003, a ani nyní nemá důvod se od této ustálené judikatury odchýlit. Možno

též poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo

1135/2012, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutečnost, že smluvní

pokuty zajišťují různé povinnosti účastníků, nemůže mít dopad na posouzení

nepřiměřenosti smluvní pokuty ke konkrétní zajišťované povinnosti jednoho z

účastníků. Nelze porovnávat nepřiměřenost smluvní pokuty zajišťující jednu

povinnost s přiměřeností sankce jiné povinnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu

jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Dovolatelka tedy svoji námitkou k nesprávnému právnímu posouzení nepřiměřenosti

smluvní pokuty za prodlení se zahájením a dokončením jednotlivých milníkových

termínů důvodně uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve

smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, resp. jejím nesouhlasem se

závěrem odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že je neoprávněná jí provedená

penalizace za 22 dnů prodlení s dokončením etapy přístavby kuchyně a osobního

výtahu 2. – 5. podlaží z důvodu zdvojení penalizace za stejnou dobu prodlení.

Poukazuje-li dovolatelka na skutečnost, že příslušná etapa a ani celé dílo

nebylo ke sjednanému datu dokončeno, a proto jí uplatněný nárok na sankce za

porušení obou povinností koresponduje se smluvním ujednáním účastníků, dovolací

soud tomuto právnímu náhledu nepřisvědčil.

Dovolací soud dospěl k závěru, že v případě nesplnění termínu daného posledním

milníkem plnění a přiznáním smluvní pokuty za nesplnění této povinnosti by byla

smluvní pokuta zdvojena, jestliže je žalované přiznána jako oprávněná i sankce

za prodlení s dokončením a předáním celého díla, neboť pokud je zhotovitel v

prodlení s poslední částí milníku, bude automaticky v prodlení i s dokončením

celého díla, kdy s ukončením prodlení se zhotovením posledního milníku je

ukončeno i prodlení s dokončením celého díla. Zatímco v předešlých termínových

milnících bylo možno ještě ovlivnit dokončení celého díla ve sjednaném termínu,

jehož nesplnění je sankcionováno samostatnou sankcí, tak v posledním milníkovém

termínu již tato možnost není a ve skutečnosti je jedno porušení sankcionováno

dvěma druhy smluvních pokut.

Dovolací soud se proto v této části přiklonil k právnímu závěru odvolacího

soudu, že pokud byla sjednána smluvní pokuta za tutéž dobu za prodlení s

dokončením poslední etapy díla a za prodlení s dokončením a předáním celého

díla, je možno dovodit, že v tomto rozsahu není moderace smluvní pokuty

vyloučena.

V dalším řízení bude muset odvolací soud s ohledem na výše uvedené opětovně

posoudit možnost a rozsah moderace smluvní pokuty podle § 301 obch. zák.

Znovu bude odvolací soud posuzovat i vzájemný návrh žalované, který je spojený

s otázkou řešení výše započítávaných vzájemných pohledávek.

Oprávněná je námitka dovolatelky týkající se nesprávného právního posouzení

věci s ohledem na její námitku o nemožnosti moderace smluvní pokuty z důvodu

její neexistence vlivem jejího zániku započtením. Odvolací soud správně

dovodil, že pokud k započtení vzájemných pohledávek došlo ještě před zahájením

sporu, v jehož důsledku by došlo k zániku pohledávky na zaplacení smluvní

pokuty, nebylo by možno takto zaniklou pohledávku již moderovat (srov.

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 08. 2006, sp. zn. 32 Odo 1007/2006). K

nesprávnému právnímu závěru dospěl však odvolací soud v případě, že žalovaná

vznesla námitku započtení své pohledávky z titulu smluvní pokuty proti

pohledávce žalobkyně na zaplacení ceny díla až v průběhu sporu, když odvolací

soud posoudil oprávněnost pohledávky použité k započtení, a to jak co do

důvodu, tak do výše, a dovodil, že vzájemné pohledávky zanikly započtením až

rozhodnutím soudu, ovšem s účinky ke dni, kdy se setkaly, tj. ke dni splatnosti

vzájemné pohledávky splatné později, a využil svého práva moderovat smluvní

pokutu. Odvolací soud tak dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že je možné

moderovat pohledávku uplatněnou v případě obrany spočívající v započtení, neboť

pro posouzení zániku pohledávky započtením není rozhodující okamžik, kdy soud

rozhodl, ale kdy nastaly účinky započtení ve smyslu § 41 odst. 3 o. s. ř., tj.

okamžik, kdy se ostatní účastníci o úkonu započtení účastníka v řízení

dozvěděli. Z tohoto důvodu je pro posouzení nemožnosti moderace smluvní pokuty

s ohledem na její zánik z důvodu započtení nerozhodné, zda projev vůle

směřující k započtení byl učiněn před zahájením řízení či v průběhu řízení.

Moderace smluvní pokuty je tak možná pouze v případě pohledávek, které

nezanikly v důsledku započtení.

Započtení pohledávek je však možné pouze, je-li určité z hlediska toho, které

konkrétní pohledávky se vůči sobě setkaly, což soudy v posuzovaném případě

pominuly (viz 23 Cdo 3815/2010 ze dne 28. června 2012).

S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř.

zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II. včetně závislého výroku

IV. o náhradě nákladů řízení, a to bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), a v

tomto rozsahu vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.

s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst.

1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech

řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. září 2013

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu