USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně ČEZ, a.s., se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, identifikační číslo
osoby 45274649, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1,
Purkyňova 74/2, proti žalovanému Greenpeace Česká republika, z.s., se sídlem v
Praze 8, Prvního pluku 143/12, identifikační číslo osoby 17049059, zastoupenému
Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, o ochranu
autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 7/2019, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č.
j. 3 Co 54/2021-214, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám právního zástupce žalovaného.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2021, č. j. 32 C 7/2019-159, ve
znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2021, č. j. 32 C 7/2019-175, ve výroku I
uložil žalovanému povinnost zdržet se užití audiovizuálního díla ve výroku
blíže specifikovaného s názvem „Rozsvícení vánočních stromů“ upraveného o
vložené záběry na poškozené suché a vykácené lesy a lesní požáry, které jsou
doprovázeny následným popisem „Spaliny uhlí z firmy ČEZ škodí stromům“, „a
způsobují změny klimatu, které vysušují lesy“ a „výsledkem jsou lesní požáry“,
ve výroku II uložil žalovanému povinnost uveřejnit v jeho profilu umístěném na
webových stránkách domény facebook.com omluvu způsobem a ve znění
specifikovaných ve výroku a ve výroku III uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobkyně i žalovaného Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem
změnil výroky I a II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu o uložení
povinnosti žalovanému zdržet se užití shora uvedeného audiovizuálního díla a
povinnosti uveřejnit ve výroku specifikovanou omluvu v profilu žalovaného
umístěném na webových stránkách domény facebook.com zamítl (první výrok), a
uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před
soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně,
neztotožnil se však s jeho právními závěry. Na rozdíl od soudu prvního stupně
odvolací soud s odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 3. 9. 2014 ve věci Johan Deckmyn a Vrijheidsfonds VZW proti Heleně Vandersteen a
dalším, C-201/13, dovodil, že žalovaným upravený reklamní spot naplňuje znaky
parodie ve smyslu § 38g zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech
souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon),
ve znění účinném do 4. 1. 2023. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pro posouzení
věci je významné, zda upravený reklamní spot vykazuje původní osobitost jinak
než skrze zřetelné odlišnosti od parodovaného původního díla. Stejně tak nemusí
být dle odvolacího soudu parodie racionálně připsatelná jinému autorovi než
samotnému autorovi původního díla, týkat se samotného původního díla nebo
uvádět zdroj parodovaného díla. Podstatnými znaky parodie naopak dle odvolacího
soudu jsou tvůrčí návaznost (parodie evokuje existující dílo), zřetelná
odlišnost a komické nebo ironické vyznění. Uplatnění výjimky pro parodii rovněž
musí v konkrétní situaci respektovat přiměřenou rovnováhu mezi zájmy nositelů
práv podle autorského zákona na straně jedné a svobodou projevu uživatele
chráněného díla na straně druhé. Odvolací soud se proto neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na daný
případ nelze použít zákonnou licenci pro karikaturu a parodii proto, že cílem
upraveného spotu nebylo projevit názor formou satiry, ale jednoduše zneužít
audiovizuální dílo ve svůj prospěch a pro dehonestaci žalobkyně.
Odvolací soud
oproti tomu uvedl, že žalovaným upravený reklamní spot naplňuje znaky parodie,
když je ironický ve vztahu k původnímu spotu žalobkyně, který evokuje a
ironizuje vložením několika „hrozivých“ záběrů (textů). Za situace, kdy spot je
uveřejněný na facebookovém profilu žalovaného s vysvětlením, že jde o žalovaným
upravený spot žalobkyně, nelze dovozovat, že není racionálně připsatelný jinému
autorovi, když navíc musí být každému příjemci informace plynoucí z upraveného
reklamního spotu jasné, že se jedná o „boj“ ekologické organizace za zdravější
životní prostředí, kdy logicky jejím „protivníkem“ je velký producent emisí. Jednání žalované není dle odvolacího soudu ani v rozporu s běžným způsobem
užití díla, jakož i oprávněnými zájmy žalobkyně, ve smyslu § 29 odst. 1
autorského zákona, stejně jako z hlediska posouzení kolize mezi ochranou
autorského práva a svobodou projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a
svobod, když právě „otočení“ významu (dopadu) původního reklamního spotu pro
veřejnost je podstatou parodie. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázek hmotného práva, na nichž napadené
rozhodnutí odvolacího soudu závisí a které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny. A to konkrétně otázek, zda zákonná licence pro karikaturu a parodii obsažená v
ustanovení § 38g autorského zákona je aplikovatelná pouze na právo autorské,
nebo se tato zákonná licence vztahuje i na práva související s právem
autorským. V případě, že zákonná licence pro karikaturu a parodii se vztahuje i
na práva související s právem autorským, klade žalobkyně otázku, zda žalovaný
byl oprávněn užít předmětné dílo vložením několika nových záběrů do
audiovizuálního díla (reklamního spotu) na základě této zákonné licence. Žalobkyně rovněž odvolacímu soudu vytýká, že způsob posouzení kolize dotčených
ústavních práv účastníků ve svém rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, a jeho
rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §
241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
změnil tak, že žalobě vyhoví, popřípadě aby jej zrušil a vrátil věc tomuto
soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za
nedůvodné, a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání není přípustné. Dovolací soud předesílá, že posoudil rozsah dovolání vymezený žalobkyní s
přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že
proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje,
neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě
toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Žalobkyní předestřené otázky hmotného práva přípustnost jejího dovolání
nezakládají, neboť tyto otázky byly v mezidobí dovolacím soudem v jeho
rozhodování vyřešeny a odvolací soud se při jejich řešení od této rozhodovací
praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2178/2022,
dospěl (ve věci sporu mezi týmiž účastníky řízení) k závěru, podle kterého
právní úprava zákonné licence pro karikaturu a parodii podle autorského zákona
obsahovala ve znění účinném od 20. 4. 2017 do 4. 1. 2023 tzv. otevřenou
nepravou (teleologickou) mezeru. Tato mezera spočívala v tom, že ačkoli dle
výslovného znění § 38g autorského zákona ve spojení s příslušnými odkazovacími
ustanoveními (§ 74, § 78, § 82 a § 86) by se zákonná licence pro karikaturu a
parodii měla použít pouze pro autorské právo (právo autorů k jejich dílům), tak
argumenty relevantních výkladových hledisek platí i pro obdobné použití této
zákonné licence pro práva s autorským právem související. Dále dovolací soud v tomto rozhodnutí dovodil, že znakem parodie ve smyslu §
38g autorského zákona je, že evokuje existující dílo, přitom se od něj liší, a
zároveň je komická nebo ironická. Naopak nemusí vykazovat původní osobitost
jinak než skrze zřetelné odlišnosti od parodovaného původního díla, nemusí být
racionálně připsatelná jinému autorovi než samotnému autorovi původního díla,
nemusí se týkat samotného původního díla nebo uvádět zdroj parodovaného díla. Proto užití díla pro účely parodie na základě zákonné licence podle § 38g
autorského zákona může spočívat rovněž v pozměnění audiovizuálního díla
vložením nových záběrů a následném užití audiovizuálního díla v takto pozměněné
podobě.
Zda takové užití audiovizuálního díla v jeho konkrétní podobě naplňuje
přiměřenou rovnováhu mezi zájmy autora na straně jedné a svobodou projevu
uživatele chráněného díla na straně druhé, je třeba vždy posoudit individuálně
podle konkrétních okolností dané věci, a to i vzhledem k podmínkám pro
uplatnění výjimek a omezení autorského práva v souladu s tzv. tříkrokovým
testem podle § 29 odst. 1 autorského zákona. Dovolací soud dále ve shora uvedeném rozhodnutí uvedl, že sama skutečnost, že
žalovaný užije dílo žalobkyně (a dotčené předměty práv s autorským právem
souvisejících) v jeho podstatné části, resp. vloží do něj dodatečně některé
(obsahově nesourodé) záběry, sama o sobě nepostačuje k závěru, že takové užití
je v rozporu s běžným způsobem užití díla pro účely parodie, jímž by byly
nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy žalobkyně. Slouží-li navíc parodie k
vyjádření názoru na věc veřejného zájmu, kterou je i ochrana životního
prostředí, nelze rovněž pominout, že debata o věcech veřejných požívá ve smyslu
čl. 17 Listiny základních práv a svobod velmi silnou ochranu. Stejně tak pro posouzení rozporu s obvyklým užitím předmětného díla (předmětů
práv s autorským právem souvisejících), jímž by byly nepřiměřeně dotčeny
oprávněné zájmy autora (majitelů práv s autorským právem souvisejících), není
sama o sobě významná ani skutečnost, zda v důsledku užití dotčeného reklamního
spotu žalobkyně může dojít k přímému nebo nepřímému hospodářskému prospěchu na
straně žalovaného. Proto dospěl-li odvolací soud na základě individuálního posouzení projednávané
věci vzhledem ke konkrétním zjištěným okolnostem k závěru, že žalovaným
upravený reklamní spot žalobkyně naplňuje znaky parodie podle § 38g autorského
zákona (a to i ve vztahu k dotčeným předmětům práv s autorským právem
souvisejících), neboť je ironický ve vztahu k původnímu reklamnímu spotu
žalobkyně, který evokuje a ironizuje jej vložením několika „hrozivých“ záběrů
(textů), když právě „otočení“ významu (dopadu) původního reklamního spotu pro
veřejnost je podstatou parodie, přičemž však zároveň musí být každému příjemci
informace plynoucí z upraveného reklamního spotu jasné, že se jedná o „boj“
ekologické organizace za zdravější životní prostředí, kdy logicky jejím
„protivníkem“ je velký producent emisí, a tudíž je způsob pozměnění a užití
reklamního spotu žalobkyně ze strany žalovaného v souladu s tzv. tříkrokovým
testem podle § 29 odst. 1 autorského zákona, stejně jako z hlediska poměřování
kolize mezi svobodou slova podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod a
ochranou tvůrčí duševní činnosti podle čl. 34 Listiny základních práv a svobod,
nikterak se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlil. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky žalobkyně, jejichž prostřednictvím
vytýká odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozsudku pro nedostatek důvodů.
Žalobkyně tím nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené
rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím vadu řízení, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud
přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což není případ projednávané věci. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost
dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou
námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o
sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či
ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.