23 Cdo 2455/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1,
Letenská 525/15, PSČ 118 10, proti žalované ASKOL, a.s., se sídlem v Praze 10,
Gutova 17, IČO 00409804, o zaplacení částky 3 387 381,76 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 321/1999, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2010, č. j. 11 Cmo
238/2009-321, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
úroky z prodlení specifikovanými ve výroku rozsudku, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že dne 29. dubna 1993 byla mezi pronajímatelem
České dráhy, státní organizace (právní předchůdce žalobkyně) a žalovanou
jakožto nájemkyní uzavřena smlouva o nájmu mechanizačního okrsku traťové
distance Liberec, jejímž předmětem byl nájem nebytových prostor a volných ploch
podle přílohy č. 1, silničních vozidel podle přílohy č. 2, tzv. ZP a DKP ve
vybavení MEO podle přílohy č. 3 a termitového vozíku podle přílohy č. 4, s
účinností od 1. června 1993. Předmět nájmu a nájemné byly specifikovány v
přílohách uvedené smlouvy. Náklady na opravy a technické prohlídky měl hradit
nájemce. Smlouva byla sjednána na dobu 10 let, do 31. května 2003. V článku
III.3 smlouvy bylo ujednáno, že obě strany mají právo jednou ročně přehodnotit
výši nájmu v souvislosti se změnou daňových předpisů a inflačním, případně
revalvačním vývojem. Nesouhlas s navrženou změnou byl důvodem k výpovědi podle
článku IV.5. Výpovědní doba běžela ode dne následujícího od doručení písemné
výpovědi a trvala 12 měsíců. Žalobkyně (její právní předchůdce) tuto smlouvu
vypověděla dopisem ze dne 9. června 1995, jako konec výpovědní doby uvedla 30. června 1996. Za nájem nebytových prostor a volných ploch bylo sjednáno roční nájemné ve výši
302 580 Kč, za používání příjezdové komunikace 480 Kč, za nájem 6 silničních
vozidel popsaných v příloze celkem 567 297 Kč, za nájem ZP a DKP celkem 144 776
Kč. Výše nájemného jednotlivých věcí byla popsána v přílohách smlouvy. Dne 30. června 1993 účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu svařovacího vozíku
traťové distance Liberec, a to za stejných podmínek jako ve smlouvě z 29. dubna
1993 s tím, že doba nájmu byla do 30. června 2003 a roční nájemné činilo 5 076
Kč bez DPH. Dále by dojednán nájem elektrocentrály, roční nájemné činilo 3 516
Kč. Soud dále zjistil, že účastníci uzavřeli dne 22. května 1993 „smlouvu o
uzavírání budoucích smluv“, která je označena jako příloha č. 5 smlouvy o nájmu
mechanizačního okrsku traťové distance Liberec. Pronajímatel – České dráhy,
s.o., se zavázal objednávat a nájemce se zavázal dodávat pronajímateli výkony a
činnosti uvedené v této smlouvě. Na schůzce dne 28. dubna 1995 navrhl právní předchůdce žalobkyně uzavření
nových smluv a úpravu nájemného a zrušení závazku pronajímatele objednávat u
nájemce určené výkony. K těmto návrhům žalovaná zaujala negativní stanovisko. Právní předchůdce žalobkyně dopisem ze dne 9. června 1995 vypověděl smlouvu o
nájmu mechanizačního okrsku ze dne 29. dubna 1993 včetně jejích příloh 1 – 5 v
souladu s ustanovením článku 3, odst. 3 smlouvy, a to ke dni 30. června 1996. Dopisem ze dne 6. března 1996 vyzval právní předchůdce žalobkyně žalovanou k
vyklizení pronajatých prostor a k předání pronajatých pozemků, nebytových
prostor, strojů a zařízení podle nájemních smluv, neboť nájem končí 30. června
1996. Žádal o předání nemovitých a movitých věcí nejpozději do sedmi dnů od
skončení nájmu.
Po ukončení nájmu účtoval právní předchůdce žalobkyně žalované poplatek za
užívání movitých a nemovitých věcí, který výší odpovídal předchozímu nájemnému. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil tak, že mezi
účastníky byly uzavřeny smlouvy jednak na nájem věcí movitých, jednak na nájem
věcí nemovitých. Vztah účastníků se ohledně nemovitostí řídil zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen „ZNPNP“), zatímco
ohledně věcí movitých ustanoveními § 666 a násl. a § 721 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Podle závěru soudu
prvního stupně bylo úmyslem stran provázat nájem věcí movitých s nájmem věcí
nemovitých, neboť ujednání o nájmu mělo sloužit k realizaci prací prováděných
žalovanou pro právního předchůdce žalobkyně. Cena nájmu byla sjednána jasně a
srozumitelně, a to jak pokud se týká věcí movitých, tak i nemovitých. Smlouva o
nájmu mechanizačního okrsku ze dne 29. dubna 1993 obsahuje ustanovení o
oprávnění každoročně přehodnotit výši nájmu. Při jednání účastníků dne 28. dubna 1995 uplatnil právní předchůdce žalobkyně toto své oprávnění, když navrhl
žalované uzavření nových smluv, v nichž mělo jít o úpravu sazeb nájemného, a to
jak za nebytové prostory a plochy, tak i za stroje a zařízení. Protože změnu
nájmu žalovaná neakceptovala, vypověděl právní předchůdce žalobkyně v souladu s
článkem III.3 dopisem z 9. června 1995 smlouvu o nájmu mechanizačního okrsku. Tato výpověď byla v souladu i s požadavky § 9 odst. 2 a 3 ZNPNP, přitom
výpovědní důvod se týká též smlouvy o nájmu svařovacího vozíku. Výpověď je tedy
platná. Pokud jde o nájem věcí movitých, tento byl úzce vázán na smlouvu o
nájmu nemovitosti, když ujednání o tomto je výslovně pojato jako součást či
dodatek smlouvy o nájmu nemovitosti. Jestliže tedy žalobkyně vypověděla
výpovědí ze dne 9. června 1995 také nájem silničních vozidel, ZP a DKP,
svařovacího vozíku, učinila tak právem. Ostatně ve smlouvě o nájmu svařovacího
vozíku je ujednána výpověď za stejných podmínek. Žalovaná neplatila za
zažalované období od okamžiku, kdy zjistila, že jí dala žalobkyně výpověď,
nájemné a po ukončení smluv neplatila ani tzv. poplatek za užívání těchto
předmětů. Žalované přitom tzv. poplatek za užívání náleží, neboť žalovaná
držela věci movité a užívala nemovitosti i po skončení nájmu. Žalobkyně přitom
žalovanou včas vyzvala, aby nemovitosti vyklidila a vyklizené nemovitosti a
věci movité předala žalobkyni. Žalovaná tedy i po skončení nájmu držela věci,
které jsou vlastnictvím žalobkyně. Otázka, zda tyto věci užívala způsobem
sjednaným ve smlouvě s žalobkyní, je zcela irelevantní. Po dobu, kdy žalovaná
měla věci movité a nemovité ve vlastnictví žalobkyně ve své dispozici, je
žalobkyně užívat nemohla. Výše poplatku za užívání byla odvozena ze sjednaného
nájmu. Obranu žalované spočívající v tvrzení, že nemohla předmět nájmu užívat,
považoval za účelovou, neboť nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by věci nebylo
možno užívat z důvodu uvedeného v § 673 obč. zák., tj. pro vady věcí a že by se
žalovaná v prekluzivní lhůtě domáhala slevy z nájmu z tohoto důvodu.
Pokud jde
o argumentaci žalované, že nemohla užívat nákladní automobily, když technické
průkazy měla v držení žalobkyně a žalovaná tedy nemohla zajistit technické
kontroly vozidla, považoval soud prvního stupně tuto argumentaci za účelovou,
přičemž poukázal na ujednání ve smlouvě o nájmu mechanizačního okrsku Liberec,
kde je ujednáno, že i tato povinnost svědčí žalované. Soud prvního stupně rovněž uvedl, že nájemné je požadováno za rok 1995, přičemž
od 1. ledna 1995 nabyl účinnosti zákon č. 199/1994 Sb. Ve smyslu ustanovení §
67 odst. 1 bylo třeba pro sjednanou zakázku použít postup podle uvedeného
zákona, závazek ze smlouvy ze dne 31. května 1993 se proto stal ve smyslu § 352
odst. 2 obch. zák. nesplnitelným, závazky k zadávání prací podle smlouvy
uzavřené v roce 1992 podle § 354 a 351 obch. zák. zanikly. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. ledna 2010, č. j. 11 Cmo 238/2009-321, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud považoval skutkové a právní závěry soudu prvního stupně za
převážně správné. Dodal však, že oba účastníci právního vztahu byli
podnikatelé, šlo proto mezi nimi o obchodní závazkový vztah dle § 261 odst. 1
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Dále odvolací soud poznamenal, že
smyslem a účelem nájmu bylo pronajmout ucelený soubor věcí v právním smyslu,
které se pronajímají ke specifickému účelu, tedy jako věc hromadná (universitas
rerum), kdy nejde o nájem jednotlivých věcí movitých a nemovitých, nýbrž o
nájem věci podle § 663 a násl. obč. zák. Odvolací soud v této souvislosti
odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. července 2007,
sp. zn. 32 Odo 1263/2006. Platnost smluv ani jejich trvání nebyly vázány na
další smlouvu o poskytování zakázek ze dne 22. května 1993, nazvanou jako
smlouva o uzavírání budoucích smluv, neboť na takovéto ujednání ve smlouvě
pamatováno nebylo. Nájemní smlouvy byly pronajímatelem vypovězeny v souladu se
zákonným i smluvním ujednáním. Po uplynutí výpovědní lhůty vyplývají nároky
žalobkyně z bezdůvodného obohacení. Jelikož v případě užívání cizí věci nelze
spotřebované plnění vrátit, je namístě forma peněžité náhrady. Výše peněžité
náhrady se odvozuje od prospěchu, který byl takto získán. Náhrada zpravidla
odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci
formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní
smlouvy. V souladu s touto úvahou byla výše náhrady žalobkyní žalobou
požadována. Soud prvního stupně se přiléhavě vypořádal i s námitkou žalované,
že bezdůvodné obohacení žalované nevzniklo, protože věci neužívala v důsledku
nezadávání zakázek původním žalobcem a že pronajaté věci měly právní vady. Za
účelovou považoval odvolací soud i námitku žalované, že žalobkyně neprokázala,
že předmět nájmu vlastní.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V něm stručně
rekapituluje svůj pohled na skutkový stav věci. Dovolatelka uvedla, že výpočet
poplatku za užívání věcí po 1. červenci 1996 je podle původních příloh 1, 2 a 3
ke smlouvě. Chybí však aktualizace (prodej, vyřazení, technický stav),
předávací protokoly a povinné technické prohlídky. Bylo tak ze strany žalobkyně
znemožněno užívání mechanizace a užívání věcí, u kterých byla povinnost podle
drážní inspekce provádět periodické revize. Smlouva ze dne 29. dubna 1993 byla
uzavřena na podnět žalobkyně v prostorách nádraží v Liberci (MEO TD Liberec) a
dle dislokačního rozhodnutí a dle vybavení dílen byl určen prostor pouze pro
činnost železniční dopravy. Proto byli v roce 1993 od Českých drah, státní
organizace, převzati žalovanou zaměstnanci, kteří měli provádět činnost údržby
na drahách včetně specializované mechanizace. Podle dovolatelky byla proto
smlouva o uzavírání budoucích smluv nedílnou součástí smlouvy z 29. dubna 1993. Dovolatelka dále uvedla, že podle smlouvy měly být pronajaté věci předány
nájemci do 7 dnů po nabytí platnosti smlouvy. Předávací protokoly stejně jako
popis předávaných věcí však nebyly nikdy vyhotoveny. Nemovitý majetek se
neužíval, protože byl zmařen účel nájmu. Tím nemohlo dojít k žádnému
bezdůvodnému obohacení. Dovolatelka dále uvedla, že žalobkyně přestala od roku
1994 smlouvu plnit a přestala zadávat práce podle smlouvy. Žalovaná se řídila
ustanovením § 560 obč. zák. o vzájemném plnění a případném odepření plnění. Žalovaná rovněž argumentuje tím, že nemohla užívat předmět nájmu – silniční
vozidla, neboť TD Liberec byly předány technické průkazy k provedení
technických prohlídek, žalobkyně však technické prohlídky neprováděla a
neplatila za vozidla silniční daň – přitom odkázala na § 673 obč. zák. Podle
žalované byla výpověď žalobkyně ze smluv v rozporu s ustanoveními smlouvy a
žalovaná žalobkyni sdělila, že ji považuje za neplatnou. Na zadávané práce se
nevztahoval zákon o veřejných zakázkách, protože se jednalo o zadávání potřebné
a nutné údržby a odstraňování havarijních problémů. Práce ve stejném rozsahu a
stejného druhu byly dále zadávány jiným privátním firmám. Smlouvy se nikdy z
důvodu nutnosti vypisovat výběrová řízení nevypověděly. Podle usnesení vlády
České republiky bylo rozhodnuto, že část mechanizačního okrsku Liberec se musí
za účetní hodnotu prodat předem určenému nabyvateli, a to žalované. Po mnoha
urgencích se tak nestalo. Nájem byl několikanásobně vyšší než účetní hodnota
objektu, proto nebyl privatizace ze strany žalobkyně realizována. Dodnes se
privatizace neuskutečnila. Nemovitý a movitý majetek se měl prodat žalované a
proto byl objekt uzamčen a urgovala se realizace privatizace. Došlo vlastně k
tomu, že jednostranným úkonem vzniklo zadržovací právo oprávněné osoby. Objekt
nebyl užíván, proto nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení. Dovolatelka dále
uvádí přehled movitých věcí, které podle ní nebyly nalezeny, byly rozebrány,
předány zpět, byly nefunkční, či byly odepsány, resp. u nichž bylo znemožněno
užívání (dílenský jeřáb jako součást nemovitosti).
Žalobkyně dále uvedla, že
žalobkyně soudu nedoložila k movitým věcem vlastnický vztah ani datum pořízení. Věci byly pořízeny před mnoha lety a byly již dávno za hranicemi své
životnosti, např. vozidla, cisterny. Mechanismus se též nemohl užívat, protože
drážní inspekce neprováděla pravidelnou revizi. Žalovaná dále upozorňuje, že
poplatek za užívání nebyl dohodnut, přičemž z faktur žádný nárok nevyplývá,
neboť ty jsou pouze účetním dokladem (usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 192/2002). Žalovaná odvolacímu soudu rovněž vytýká, že dne 23. července
2009 bylo soudu předloženo množství důkazů, avšak ten se jimi nezabýval. Podle
žalované tak napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
navrhla jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dle jejího názoru žalovaná podává
dovolání, aniž by měla zákonem požadovaný důvod zakládající jeho přípustnost. Nejvyšší soud České republiky (dále opět jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského
soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7
článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), jednající pověřeným zaměstnancem s
právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve spojení s § 21 o. s. ř.), zabýval přípustností dovolání. Podle dovolatelky je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Taková situace v dané věci nenastala. V této věci sice došlo ke zrušení
rozhodnutí soudu prvního stupně (ze dne 14. května 2002, č. j. 4 Cm 321/99-22)
odvolacím soudem (usnesení ze dne 19. srpna 2002, č. j. 11 Cmo 192/2002-31). Původní rozhodnutí soudu prvního stupně však bylo usnesením o odmítnutí žaloby
pro neodstranění vad podání dle § 43 odst. 2 o. s. ř. V odvolacím řízení vyšlo
najevo, že neodstranění vad podání bylo důsledkem neporozumění žalobkyně výzvě
soudu k odstranění vad podání, proto odvolací soud odmítavé rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušil. Následné zamítnutí žaloby tak nebylo důsledkem vázanosti
soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu. Proto v této věci není
dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. V úvahu přichází pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle
písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán
uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Dovolání v posuzované věci není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Žalovaná ve svém dovolání zejména předkládá vlastní náhled na skutkový stav
věci – to však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť, jak bylo výše
uvedeno, při posuzování přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze
posuzovat pouze otázky právní. Skutkovými zjištěními nižších soudů je dovolací
soud vázán. Z uvedeného důvodu nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka žalované, že
ze strany žalobkyně bylo znemožněno užívání mechanizace a užívání věcí, u
kterých byla povinnost podle drážní inspekce provádět periodické revize, neboť
takový skutkový stav zjištěn nebyl. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá ani blíže
nezdůvodněná námitka žalované, že výpověď smlouvy o nájmu mechanizačního okrsku
traťové distance Liberec je neplatná. Ze skutkového zjištění soudu prvního
stupně se podává, že výpověď byla učiněna v souladu s ustanovením článku III.3
a článku IV.5 smlouvy.
Navíc i kdyby nebyla učiněna platná výpověď z nájemní
smlouvy, byla by žalovaná povinna platit sjednané nájemné. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalované, že nemovitý majetek
se neužíval, protože byl zmařen účel nájmu. Zmaření účelu smlouvy jako jeden ze
způsobů zániku nesplněného závazku bylo upraveno v § 356 a 357 obch. zák. Podle
ustanovení § 356 odst. 1 obch. zák. zmaří-li se po uzavření smlouvy její
základní účel, který v ní byl výslovně vyjádřen, v důsledku podstatné změny
okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, může strana dotčená zmařením účelu
smlouvy od ní odstoupit. V daném případě nebylo ani zjištěno, že by ve smlouvě
byl výslovně vyjádřen její základní účel, a nebylo ani zjištěno, že by žalovaná
od smlouvy z tohoto důvodu odstoupila. Tato námitka nemůže mít význam ani z hlediska posouzení nároku z titulu
bezdůvodného obohacení. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně totiž
vyplývá, že žalovaná měla předmět nájmu v držení i po ukončení nájemní smlouvy
a nebylo zjištěno, že by předmětné věci nemohla v této době objektivně užívat. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje i na svůj rozsudek ze dne 28. února
2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, v němž dovodil, že odpovědnost za bezdůvodné
obohacení je objektivního charakteru. Jestliže po skončení nájmu nájemkyně
neodevzdala nebytové prostory pronajímateli tak, aby k nim měl volný přístup a
mohl s nimi dále nakládat, získala bezdůvodné obohacení, přičemž není
rozhodující, zda po skončení nájmu nebytové prostory fakticky užívala. Rovněž v
rozsudku ze dne 8. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, Nejvyšší soud dovodil,
že jestliže žalovaný, ač nebyl vlastníkem pozemku, jej ovládal natolik, že to
byl pouze on, kdo jej mohl využívat pro potřeby své podnikatelské činnosti, pak
bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně využíval a zda do
(oploceného) areálu měly přístup i další subjekty, vznikl mu (majetkový)
prospěch. Argument dovolatelky ustanovením § 560 obč. zák. vychází z předpokladu, že
smlouva o uzavírání budoucích smluv z 22. května 1993 byla součástí smlouvy z
29. dubna 1993 a placení nájemného vzájemným plněním vůči zadávání zakázek ze
strany (právního předchůdce) žalobkyně. Ze skutkových zjištění nižších soudů
však nic takového nevyplývá. Nadto již z povahy nájmu vyplývá, že nájemné
(jehož dílčí části byly v posuzovaném případě přesně vztaženy k jednotlivým
věcem, za jejichž užívání nájemné náleželo) je plněním za užívání věcí, nikoliv
protiplněním za něco jiného. Předpoklad dovolatelky je tedy nesprávný a
následná argumentace mylná. Z nesprávného předpokladu vychází i argument dovolatelky ustanovením § 673 obč. zák. Podle uvedeného ustanovení platí, že nájemce není povinen platit nájemné, pokud
pro vady věci, které nezpůsobil, nemohl pronajatou věc užívat způsobem
dohodnutým, nebo nebyl-li způsob užívání dohodnut přiměřeně povaze a určení
věci, anebo nemohl-li z uvedených příčin při nájmu zemědělských nebo lesních
pozemků docílit žádný výnos. Podle § 675 obč. zák. platí, že právo na prominutí nebo na poskytnutí slevy z
nájemného musí být uplatněno u pronajímatele bez zbytečného odkladu.
Právo
zanikne, nebude-li uplatněno do šesti měsíců ode dne, kdy došlo ke skutečnostem
toto právo zakládajícím. Ze skutkových zjištění však nijak nevyplynulo, že by žalovaná nemohla pronajaté
věci užívat v důsledku vad věci ve smyslu § 673 obč. zák. Rovněž nebylo
zjištěno, že by žalovaná z tohoto důvodu uplatnila nárok na slevu z nájemného v
prekluzivní lhůtě dle § 675 obč. zák. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani
námitka žalované, že žalobkyně nedoložila k movitým věcem vlastnický vztah ani
datum pořízení, když z rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího se
podává, že soudy dovodily, že právní předchůdce žalobkyně byl vlastníkem
předmětných věcí. Za této situace takto obecně formulovaná otázka nezakládá
zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Namítá-li dovolatelka, že faktura nezakládá žádný hmotněprávní nárok, neboť jde
o pouhý účetní doklad, má samozřejmě pravdu, avšak zcela pomíjí, že bylo
zjištěno, že částky účtované fakturami odpovídaly výši nájemného, případně výši
bezdůvodného obohacení. Nižší soudy tedy nepřiznaly žalobkyni žalovanou částku
na základě faktur, jak mylně předpokládá dovolatelka, nýbrž na základě zjištěné
výše nájemného a bezdůvodného obohacení. Tato námitka tedy vychází z mylných
předpokladů. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá ani tvrzení
žalované, že poplatek za užívání nebyl dohodnut. Tento tzv. poplatek za užívání představuje požadavek žalobkyně na vydání
bezdůvodného obohacení. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu odpovídá
výše bezdůvodného obohacení v případě bezesmluvního užívání věcí a nebytových
prostor peněžité částce, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném
místě a čase za užívání těchto věcí či nebytových prostor (obvyklému nájemnému
– srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo
2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000). Z této zásady též vyšel ve svém rozhodnutí odvolací soud. Dovolatelka upozorňuje i na to, že se odvolací soud nevypořádal s důkazy
předloženými dne 23. července 2009. Tím však uplatňuje námitku vady řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Jak již shora uvedeno, nemůže tato námitka přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o. s. ř.. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.), když žalobkyni, která jednala
svým zaměstnancem, žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.