23 Cdo 2472/2023-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Topkou, advokátem se sídlem v Kladně, gen. Klapálka 1345, proti žalovaným 1) M. N., 2) P. N., a 3) J. Š., všem zastoupeným JUDr. Jiřím Kalousem, advokátem se sídlem v Praze 1, Nekázanka 881/9, o zaplacení 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 3/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2023, č. j. 22 Co 304/2022-195, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 269 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 269 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 269 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
1. Žalobce se v posuzované věci domáhal po každém z žalovaných zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, jež se jim mělo dostat tím, že každému z nich byla vyplacena z advokátní úschovy částka 1 000 000 Kč a že tuto si žalovaní ponechali s tvrzením, že jim podle smlouvy o smlouvě budoucí vznikl nárok na smluvní pokutu v této výši, neboť žalobce porušil smluvní povinnost, a nedošlo proto k uzavření budoucí kupní smlouvy ve sjednané lhůtě. Žalobce tvrdil, že žalovaným nárok na smluvní pokutu nevznikl.
2. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 6. 10. 2022, č. j. 8 C 3/2022-165, jímž Okresní soud v Kladně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal proti každému z žalovaných zaplacení 1 000 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit každému z žalovaných na náhradu nákladů řízení částku 49 570 Kč (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 118 628 Kč (výrok II).
3. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu (výslovně ve všech jeho
výrocích) včasným dovoláním. Namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, „zda vznikne povinnost k zaplacení smluvní pokuty v případě, kdy smluvní strana sice poruší svou smluvní povinnost, avšak škodlivý následek způsobila jiná, hlavní příčina“, resp. „pokud je smluvní pokuta sjednána tak, že nárok na její zaplacení vznikne po porušení smluvní povinnosti a na ni navazující škodlivý následek, je třeba posuzovat, zda by ke škodlivému následku došlo i bez porušení smluvní povinnosti“ (dále jen „první otázka“).
Dovolání měl za přípustné též z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 45/2015, a ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1787/2007 (které jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dála citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz), podle nichž, „pokud se stane plnění nemožným až v době existence platného závazku, závazek zaniká, a to okamžikem, kdy nemožnost nastala.
Nemožnost je dodatečná, jestliže plnění se stalo následkem určité okolnosti nemožným, ačkoliv v době uzavření smlouvy bylo objektivně splnitelné. Za nemožné se však (…) nepovažuje tzv. nemožnost hospodářská, tedy taková, kdy je závazek možné splnit jen za ztížených podmínek, s většími náklady, nebo jej lze splnit až po určité době (dále jen „druhá otázka“).
4. Žalobce v dovolání namítal, že porušení jeho smluvní povinnosti obstarat právní titul k vedení komunikace přes cizí pozemky nebylo příčinou neuzavření realizační kupní smlouvy. Za podmínek sjednaných ve smlouvě o smlouvě budoucí podle něj nebylo možno kupní smlouvu uzavřít, neboť územní rozhodnutí (jako smlouvou předpokládanou podmínku pro uzavření budoucí kupní smlouvy) nebylo možno vydat bez předchozího vypracování územní studie, o jejímž vypracování rozhodlo zastupitelstvo obce po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a která byla vypracována a schválena teprve dne 6. 10. 2020, tedy necelé tři měsíce před uplynutím lhůty pro uzavření budoucí kupní smlouvy. Odvolacímu soudu vytýkal též nesprávnou aplikaci příslušných ustanovení stavebního zákona týkajících se povinnosti vypracování územní studie a dopadů na rozhodování v území.
5. Žalovaní navrhli dovolání odmítnout pro nepřípustnost, neboť odvolací soud se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 45/2015, neodchýlil, a otázka dosud neřešená již byla v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena například v rozsudku ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
9. První otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Formulace první otázky vychází z předpokladu, že žalobce porušil svou smluvní povinnost (získat a doložit nejpozději do 29. 2. 2020 oprávnění k pozemkům, aby mohla být zpracována projektová dokumentace a předložena k vydání územního rozhodnutí na komunikaci), avšak škodlivý následek způsobila jiná, hlavní příčina. Argumentoval tím, že je-li jednou z funkcí smluvní pokuty paušální náhrada škody, měl by se vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody vyžadovat také v případě smluvní pokuty sjednané pro porušení smluvní povinnosti.
Žalobce ale patrně přehlédl, že odvolací soud v napadeném rozsudku dovodil, že žalobce porušil svou povinnost sjednanou ve smlouvě o smlouvě budoucí tím, že včas nezískal potřebné oprávnění k příslušným pozemkům, přičemž tím zmařil činnost vedoucí k vydání územního rozhodnutí na komunikaci, když projektová dokumentace nemohla být schválena v dohodnuté době. Tato skutečnost pak podle odvolacího soudu jednoznačně vedla k tomu, že samotná kupní smlouva na předmět koupě vymezený ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě nebyla uzavřena do 31.
12. 2020 (tj. do termínu, do kterého měla být uzavřena podle smlouvy o smlouvě budoucí). Uzavřel proto, že porušení smluvní povinnosti žalobcem bylo „v příčinné souvislosti s tím, že kupní smlouva uzavřena nebyla“. Odvolací soud tedy (oproti předpokladu, z nějž vychází žalobce při formulaci první otázky) v napadeném rozhodnutí dovodil, že zde byl vztah příčinné souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti a vznikem škody. Řešení první otázky tedy nebylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem určující (takovou právní otázku, jež vychází z jiných předpokladů, odvolací soud neřešil).
10. Zpochybňoval-li v dovolání žalobce samotné posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi porušením jeho smluvní povinnosti a neuzavřením kupní smlouvy, pak ve vztahu k této námitce nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý z dovolacích důvodů vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání nezakládá (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019, nebo též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.).
11. Tyto nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, které brání pokračování dovolacího řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání. Dovolání je tedy v této části vadné. Stejnou vadou pak trpí dovolání i v té části, v níž žalobce vytýkal odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci příslušných ustanovení stavebního zákona.
12. Dovolání není přípustné ani pro řešení druhé otázky, neboť odvolací soud se neodchýlil od judikaturních závěrů dovolacího soudu citovaných žalobcem v dovolání, pokud nedovodil, že závazek uzavřít budoucí kupní smlouvu zanikl pro dodatečnou nemožnost plnění. Z judikaturních závěrů citovaných žalobcem totiž vyplývá, že za dodatečnou nemožnost plnění se nepovažuje tzv. nemožnost hospodářská, tj. taková, kdy je závazek možné splnit jen za ztížených podmínek, s většími náklady, nebo jej lze splnit až po určité době. Odvolací soud přitom nevyšel ze zjištění, že by vůbec nebylo možné splnit podmínku pro uzavření budoucí kupní smlouvy spočívající ve vydání a nabytí právní moci územního rozhodnutí o umístění komunikace, nýbrž že tato podmínka nemohla být (pro porušení smluvní povinnosti žalobce) splněna v dohodnuté době do 31. 12. 2020, tj. zjevně vycházel z toho, že objektivně mohlo být plněno, ale až po určité době.
13. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu všech jeho výroků, tj. i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
14. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. 9. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu