23 Cdo 2515/2019-460
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce S. D., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, proti žalované LAD Company s. r. o., se sídlem v Plzni, Na Lukách 244/12, identifikační číslo osoby 25492829, zastoupené Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, o zaplacení 83.387,54 USD a 77,28 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 224/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 3 Cmo 33/2018-423, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 3 Cmo 33/2018-423, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2017, č. j. 61 Cm 224/2013-365, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
2. Soud prvního stupně při rozhodování vyšel z žaloby, kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení čtyř faktur na základě smlouvy o poskytování služeb mezi účastníky. Žalobce zprostředkoval pro žalovanou celkem čtyři obchody a domáhal se zaplacení provize. Na základě provedeného dokazování a zjištěných nesporných skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná. Uvedl, že si strany domluvily a podepsaly smlouvu o poskytování služeb, která se nijak nepříčí ani § 1 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ani § 1759 o. z. Konstatoval, že konkrétní označení smlouvy nemá na její platnost žádný vliv s ohledem na § 1 odst. 2 o. z., protože strany si mohou smlouvu označit jakkoli odchylně od zákonné terminologie. Na základě této smlouvy žalobce pro žalovanou pracoval mj. na čtyřech obchodních případech. Všechny čtyři zmíněné obchody proběhly a byly zaplaceny ku prospěchu žalované. Soud prvního stupně též uvedl, že z žádného předloženého důkazu nevyplývá, že by kterýkoli z popsaných obchodů mohl proběhnout zcela bez žalobce. V čl. II. odst. 1 poslední věta je uvedeno, že „dále se objednatel zavazuje vyplatit 22% prémii z čistého zisku obchodního případu, který byl prokazatelně uskutečněn díky poradenské činnosti poskytovatele“. Soud prvního stupně dále uvedl, že smlouva obsahuje dva různé mechanismy odměny žalobce, což je pro obdobné smlouvy typické (pevná částka pokrývá náklady a zajišťuje jisté minimum, pohyblivá provize motivuje k většímu úsilí). Námitku žalované, že by část týkající se provize ve výši 22 % měla být jakkoli neplatná nebo protiprávní, odmítl. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaná uzavřela smlouvu a je její povinností podle § 1759 o. z. a navazujících ustanovení ji dodržet. Dokonce tuto povinnost v jiných případech podle předložené faktury žalovaná zřejmě dodržela, ale v žalovaných čtyřech případech se bez jasného důvodu rozhodla jinak.
3. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 3 Cmo 33/2018-423, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky.
4. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvedl, že strany uzavřely smlouvu s tím, že na jejím základě žalobce pro žalovanou pracoval mj. na čtyřech obchodních případech. Všechny čtyři obchodní případy proběhly a byly zaplaceny k prospěchu žalované. Odvolací soud souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobce na uzavření těchto obchodů podílel rozhodující měrou, když žalobce sám uvedené smlouvy podepsal a vedl i související komunikaci s protistranou, což potvrzují jak předložené smlouvy, tak i další dokumenty. Odvolací soud vycházel z toho, že si strany domluvily a podepsaly smlouvu, která se nijak nepříčí zákonu. Uvedl, že smlouva obsahovala dva různé mechanismy odměny žalobce, z nichž pevná částka kryla náklady a zajišťovala jisté minimum, pohyblivá provize měla motivační charakter. Uzavřel, že žalovaná uzavřela smlouvu a bylo její povinností ji dodržet. Právě v žalovaných čtyřech případech však odměna žalobci uhrazena nebyla a smlouva tedy dodržena nebyla. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a to v otázce vzniku smlouvy o poskytování služeb jako smlouvy nepojmenované dle § 269 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), v otázce (ne)platného uzavření smlouvy o zprostředkování podle § 642 obch. zák., v otázce (ne)platnosti ujednání o odměně (provize) v čl. III. odst. 1 poslední věta smlouvy o poskytování služeb pro neurčitost a v otázce řádného uplatnění a splatnosti nároku na provizi ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák. Dovolatelka rovněž namítá, že při právním posouzení nároku žalobce na zaplacení provize je třeba vycházet z právní úpravy platné v době uzavření smlouvy o poskytování služeb, tedy z obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013.
6. K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout. III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Nejvyšší soud shledal dovolání žalované podle § 237 o. s. ř. přípustným, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když se neúplně a proto nesprávně zabýval otázkou, zdali byla smlouva o poskytování služeb platně uzavřena. Dovolání je tudíž i důvodné.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu