23 Cdo 2536/2025-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka,
Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M.
Ř., zastoupeného Mgr. Tomášem Kočičkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Potoky
552/0, proti žalované L. V., zastoupené Mgr. Ivo Školou, LL.M., advokátem se
sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 26/2024, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 4. 2025, č.
j. 69 Co 16/2025-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 21.961,50 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 23. 10. 2024, č. j. 17 C 26/2024-156, rozhodl, že se určuje, že je neplatná
kupní smlouva o převodu vlastnického práva k nemovitým věcem ze dne 27. 11.
2023 uzavřená mezi žalobcem a žalovanou, jejímž předmětem byl převod
vlastnického práva k nemovitým věcem ve výroku blíže vymezeným (výrok I), a
uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále
též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2025, č. j. 69 Co 16/2025-184,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též
„dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
4. Dovolatelka namítá, že odvolacím soudem byla nesprávně po právní
stránce vyhodnocena otázka lichevního jednání ve smyslu § 1796 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Dle dovolatelky není
jednání neplatné ani pro rozpor s dobrými mravy.
5. Dovolatelka též odvolacímu soudu vytýká překvapivost rozhodnutí,
rozpornost skutkových zjištění a nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
6. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že dovolání nepovažuje
za přípustné, a proto navrhuje, aby je dovolací odmítl.
8. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání
obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239
o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v
ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
12. Dovolání není přípustné.
13. Přípustnost dovolání nezakládá dovolací námitka, kterou dovolatelka
odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil právní otázku lichvy. Odvolací
soud při posouzení znaků lichevního jednání vycházel ze závěrů vyjádřených v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021, které
shrnují znaky lichvy tak, že předpokládá (i) existenci smlouvy, (ii) hrubý
nepoměr mezi plněním a protiplněním (posuzovaný k okamžiku uzavření smlouvy),
(iii) existenci některé (postačí byť jen jedna) tzv. subjektivní slabosti
poškozeného (posuzované k okamžiku uzavření smlouvy) a (iv) zneužití tohoto
stavu lichvářem.
14. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo
2885/2022, uveřejněném pod č. 66/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dovolací soud dále mimo jiné shrnul závěry své dosavadní rozhodovací praxe s
tím, že o lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající
z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena
okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho
jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin. Od těchto
závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v poměrech věci zde vedené.
15. Dovolatelce nelze přisvědčit v její námitce, že se odvolací soud
nezabýval znakem lichvy specifikovaným výše pod bodem (iv), tedy zkoumáním
zneužití subjektivní slabosti poškozeného lichvářem. Z odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu se podává, že naplnění podmínky zneužití tohoto stavu
lichvářem odvolací soud náležitě zkoumal. Zdůraznil přitom, že žalovaná si
musela být vědoma subjektivní slabosti poškozeného, okolnosti, že žalobce
žalované důvěřoval v její prezentaci hodnoty nemovitosti, jakož i skutečnosti,
že žalovaná vystupovala ve vztahu k žalobci jako odborník.
16. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je také zřejmé, že se
odvolací soud podrobně zabýval i ostatními shora vymezenými znaky tzv. lichevní
smlouvy, když zohlednil všechny právně rozhodné okolnosti případu; správnost
skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel, přitom v
dovolacím řízení zpochybňovat nelze. Odvolací soud vyšel nejen z toho, že
ujednaná kupní cena byla v hrubém nepoměru k nabízenému protiplnění, ale
posuzoval i širší okolnosti případu a náležitě vyložil, v čem spatřoval stav
lehkomyslnosti a nezkušenosti žalobce, o němž (jak shora uvedeno) žalovaná
musela vědět.
17. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy podle § 1796 o.
z. (z důvodu, že naplňuje znaky lichevní smlouvy) tak za daných skutkových
okolností nijak nevybočuje z mezí shora označené ustálené judikatury dovolacího
soudu.
18. Za této situace pak přípustnost dovolání nezakládá ani námitka
týkající se posouzení neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy,
neboť dovolatelka zde vychází z nesprávného závěru, že ve věci nejsou naplněny
předpoklady pro aplikaci § 1796 o. z. Dovolací soud k tomu připomíná, že dle
shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo
2885/2022, představuje právní úprava lichvy dle § 1796 o. z. konkretizaci
(typizaci) jednání, které se svojí povahou příčí dobrým mravům, a je tudíž
neplatné dle § 588 o. z. Tomu odpovídá i závěr odvolacího soudu, který nad
rámec aplikace § 1796 o. z. též přijal závěr o neplatnosti smlouvy pro rozpor s
dobrými mravy.
19. V části dovolání, ve které je namítán nesprávný postup odvolacího
soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod,
než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými
dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad
řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze
v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada
řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
20. K samotné námitce „porušení zásady předvídatelnosti soudních
rozhodnutí“ dovolací soud uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v
závěru, že poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. je poučením pro případ jiné (než
účastníkem očekávané) právní kvalifikace věci. Jde např. o situaci, kdy je soud
názoru, že požadované plnění není plněním podle smlouvy (jak očekává účastník),
ze skutkového stavu věci však lze dovodit nárok na vydání bezdůvodného
obohacení [k čemuž ale ještě chybí (v některých případech může chybět) vylíčení
skutkových okolností případu ohledně výše bezdůvodného obohacení]. (Viz např.
odstavec 18 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29
Cdo 3071/2018).
21. O takový případ v dané věci zjevně nešlo, když závěr odvolacího
soudu o (absolutní) neplatnosti kupní smlouvy coby smlouvy lichevní nevyžadoval
doplnění skutku. V dotčeném ohledu nevybočuje napadené rozhodnutí ani z
ustálené judikatury Nejvyššího soudu k „překvapivým“ rozhodnutím (srov.
například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
914/2014, uveřejněného pod č. 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), když neplatnost kupní smlouvy byla v řízení zkoumána od počátku a
závěr, že smlouva je neplatná, přijal i soud prvního stupně; šlo jen o právní
kvalifikaci věci (stejného skutku) co do důvodu absolutní neplatnosti. Současně
dovolací soud neshledal ve věci ze strany soudů nižšího stupně extrémní rozpor
či libovůli při hodnocení důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 8.
2017, sp. zn. I. ÚS 729/17)
22. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti
dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f
odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu