23 Cdo 2562/2025-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyň a) Truck Pedan s.r.o., se sídlem v Kladrubech, Kladruby 12, identifikační číslo osoby 27295117, a b) Penax - Petr Sýba s.r.o., se sídlem v Bílině, Na Výsluní 344/3, identifikační číslo osoby 27346765, obou zastoupených Mgr. Robertem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1151/55, proti žalovanému Muradovi Babaevovi, se sídlem v Kladrubech, Kladruby 8, identifikační číslo osoby 21106533, zastoupenému JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 44/2023, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2025, č. j. 3 Cmo 54/2024-203, takto:
Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18. 4. 2024, č. j. 20 Cm 44/2023-178, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 27 C 48/2022.
2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
3. Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že odvolací soud se při řešení otázky posouzení podmínek pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na jejíž konkrétní rozhodnutí odkázal. Dovolatel namítal, že přerušení řízení je v projednávané věci nehospodárné a nebyl pro něj dán důvod. Úvaha odvolacího soudu je podle jeho názoru nepřiměřená. Odvolací soud se podle mínění dovolatele nezabýval relevantními okolnostmi, které je nutné při posuzování podmínek pro přerušení řízení dle judikatury zvažovat, a jeho právní posouzení je neúplné, tudíž nesprávné. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedly, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a navrhly, aby dovolání bylo odmítnuto a aby jim byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
6. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není přípustné.
9. K důvodům, pro které dovolací soud může úvahu soudu o (ne)přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. revidovat, dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi vyjadřuje zdrženlivost s tím, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2007/2021, a rozhodnutí tam citovaná).
10. Jinými slovy postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuálních okolnostech a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená, zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně nevýznamné. Není věcí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5930/2017, a rozhodnutí tam citovaná).
11. V posuzovaném případě se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost přerušení řízení zabýval a založil svoji úvahu na tom, že ve věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 27 C 48/2022 je řešena otázka, která bude mít význam pro řízení v této věci; současně vzal v úvahu také stav obou řízení tak, aby přerušení mělo praktický význam a neneslo s sebou neodůvodněné protahování. Popsanou úvahu odvolacího soudu tak nelze považovat ve smyslu výše citovaných judikatorních závěrů za zjevně nepřiměřenou a napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
12. Nejvyšší soud dospěl na základě výše uvedeného k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné, neboť úvaha odvolacího soudu ohledně fakultativního přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nebyla jako zjevně nepřiměřená v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
13. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu