23 Cdo 2565/2024-216
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za Poštou 416/2, proti žalované Stavby-Rekonstrukce-Zahrady s. r. o., se sídlem v Olomouci, Ibsenova 501/17, identifikační číslo osoby 04921437, zastoupené JUDr. Petrou Langerovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Olomouci, Schweitzerova 116/28, o zaplacení částky 937.875 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 14 C 269/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 6. 2024, č. j. 69 Co 73/2024-191, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 6. 2024, č. j. 69 Co 73/2024-191, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2024, č. j. 14 C 269/2023-140, ve výrocích I. a III., se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky celkem 937.875 Kč, a to jako plnění, které mu náleží poté, co jako objednatel odstoupil od smlouvy o dílo uzavřené s žalovanou dne 16. 5. 2020, a z titulu smluvní pokuty pro porušení smluvní povinnosti z tohoto právního vztahu.
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 2. 2024, č. j. 14 C 269/2023-140, zamítl žalobu o zaplacení částky 937.875 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III).
3. Soud prvního stupně přitom vyšel z toho, že: a) Mezi účastníky byla dne 16. 5. 2020 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byly stavební úpravy nemovitosti blíže ve smlouvě určené. b) Smluvní strany se dohodly, že zhotovitel (žalovaná) dokončí dílo nejpozději do 120 kalendářních dní od protokolárního předání staveniště. c) Cena díla byla určena rozpočtem ve výši 1.581.250 Kč včetně 15 % DPH, který byl nedílnou součástí smlouvy. d) V článku 8.3. se smluvní strany dohodly, že o předání stanoviště vyhotoví písemný protokol, který obě strany podepíšou; za den předání se považuje den, kdy dojde k oboustrannému podpisu předávacího protokolu. e) V článku 10 smlouvy se smluvní strany dohodly, že jakákoliv ústní ujednání při provádění díla, která nejsou písemně potvrzena oprávněnými zástupci obou smluvních stran, jsou právně neúčinná. Dále se smluvní strany dohodly, že smlouvu lze měnit pouze písemnými vzestupně číslovanými dodatky, podepsanými oprávněnými zástupci obou smluvních stran. f) Z emailové korespondence ze dne 4. 3. 2021 soud zjistil, že žalobce sdělil blíže nespecifikovanému adresátovi, že žádá o okamžité zahájení prací, nebo bude nucen odstoupit od smlouvy. Na tento email žalobce bylo téhož dne reagováno jednatelem žalované, v rámci kterého sdělil harmonogram prací na březen 2021. g) Z přípisu právního zástupce žalobce ze dne 13. 9. 2023 adresovaného žalované (doručeného žalované dle doručenky rovněž 13. 9. 2023) soud zjistil, že žalobce uvedl, že odstupuje od smlouvy, a to z důvodu, že specifikované dílo nebylo ani do dne vyhotovení přípisu provedeno. h) V řízení bylo mezi účastníky nesporné, že žalovaná pro žalobce skutečně v místě plnění stavební práce provedla, v nějakém rozsahu dílo bylo provedeno, v nějakého rozsahu došlo i k prostavění žalobcem složených záloh. i) Mezi účastníky bylo nesporné, že k písemnému protokolárnímu předání staveniště nedošlo, písemný protokol vyhotoven nebyl.
4. Věc po právní stránce soud prvního stupně hodnotil tak, že žaloba je předčasná, neboť prozatím nepočala běžet lhůta ke splnění díla, a tudíž lhůta ke splnění díla, která činila 120 kalendářních dnů, ani neuplynula. Za této situace se žalovaná nemohla dostat do prodlení, a tudíž korespondence žalobce ze dne 4. 3. 2021, pokud v ní vyjadřoval požadavek na odstoupení od smlouvy, jakož i odstoupení od smlouvy ze dne 13. 9. 2023, jsou neplatné.
5. Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 564 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jako „o. z.“), uvedl, že písemná smlouva mohla být měněna pouze písemně, neboť si to smluvní strany ujednaly. Zdůraznil, že účastníci v textu uzavřené smlouvy o dílo zvýraznili tučně a podtrženě, že zhotovitel dílo dokončí nejpozději do 120 kalendářních dní od protokolárního předání staveniště. Dále v čl. 8.3. smlouvy si ujednali, že o předání staveniště vyhotoví písemný protokol, který obě strany podepíší; za den předání se považuje den, kdy dojde k oboustrannému podpisu předávacího protokolu. Mezi účastníky není sporu o tom, že písemný protokol vyhotoven nebyl, k písemnému protokolárnímu předání staveniště nedošlo. Lhůta 120 dnů k plnění běžela od protokolárního předání staveniště a podle soudu prvního stupně, není-li zřejmé, od kdy lhůta k plnění běží, pak není zřejmé, do kdy dílo mělo být splněno. Samotná skutečnost, že se stavba prováděla, pak čl. 3 odst. 1 smlouvy, pokud se týká lhůty k plnění, nevyhovuje. Vzhledem k tomu, že se žalovaná nedostala prozatím do prodlení, pak je rovněž neopodstatněný požadavek žalobce na slevu z ceny díla či snad smluvní pokutu za prodlení s provedením díla.
6. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 69 Co 73/2024-191, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a III (první výrok) a
7. Odvolací soud se vypořádal s námitkou žalobce, že účastníci opustili písemnou formu právního jednání tím, že ustoupili z původně dohodnutého protokolárního předání staveniště. Odvolací soud uvedl, že výhradu písemné formy smlouvy a jejich změn dané dohodou smluvních stran bylo možné později opustit, jak připouští ustanovení § 1758 o. z. Odkázal na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019.
8. Odvolací soud dále uvedl, že žalobce v řízení před soudem prvního stupně do okamžiku koncentrace řízení netvrdil žádnou konkrétní dohodu mezi účastníky, kterou by došlo k opuštění písemné formy jednání. Dle žalobce o tom, že účastníci opustili sjednanou písemnou formu jednání, svědčí jejich následné chování, že se účastníci pro tento případ dohodli konkludentně pro takovou změnu smlouvy. Z výše odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že samotné neformální jednání není bez dalšího důkazem, že účastníci opustili písemnou formu právního jednání. Je třeba současně důkaz o tom, že se účastníci, ať už jakoukoliv formou, na tom dohodli; že zde byla shodně projevená vůle obou účastníků. Mezi účastníky není spor o tom, že žalovaná prokazatelně stavební úpravy ve shodě s předmětem díla prováděla, a to až do dubna 2023. Žalovaná však kategoricky popřela, že tímto došlo ke konkludentní změně smlouvy, pokud se týká sjednané písemné formy jejich změn. I konkludentně uzavřená dohoda je vždy výsledkem kontraktačního procesu v podobě učiněné nabídky a její akceptace.
9. Vzhledem k tomu, že nedošlo k naplnění požadavku opuštění změny smlouvy v písemné formě, pak jsou případné ústní dohody o změně písemné smlouvy stiženy relativní neplatností. Žalovaná je v postavení osoby oprávněné vznést námitku relativní neplatnosti, neboť by ústně uzavřenou dohodou o změně písemné formy smlouvy byla dotčena ve svých povinnostech zhotovitele díla, pokud se týká počátku plynutí lhůty k jeho dokončení.
10. Odvolací soud na tomto základě jako věcně správný potvrdil závěr soudu prvního stupně o tom, že odstoupení od smlouvy o dílo z důvodů prodlení žalované s dokončením předmětu díla, ve lhůtě účastníky ve smlouvě uvedené, nevyvolalo sledované právní účinky zrušení smlouvy o dílo. Žalovaná není v prodlení se zhotovením díla a nesvědčí jí proto povinnost vrátit žalobci přijaté plnění a zaplatit sankci za prodlení – smluvní pokutu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že jej považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
12. V konkrétnosti dovolatel předkládá k posouzení otázku změny smlouvy, když byla opuštěna písemná forma předání staveniště a fakticky došlo k započetí prací k realizaci díla. Dovolatel namítá, že změna formy právního jednání z písemné na ústní či konkludentní může nastat v návaznosti na smluvní volnost stran. Vzhledem k tomu, že mezi stranami není sporné, že došlo alespoň k částečné realizaci díla, a tudíž i v tomto strany našly konsensus, jedná se v předkládaném případě právě o spor o interpretaci obsahu smlouvy. Žalobce a žalovaná nejprve sjednali pro svůj závazek předat staveniště písemnou formu a následně společně tuto formu změnili na formu konkludentní. Zjevně došlo k faktickému předání staveniště a následně i k zahájení prací na díle. Písemná forma byla nahrazena formou konkludentní a fakticky došlo k realizaci, což zhojilo nedodržení původní formy právního jednání. Dovolatel v této souvislosti odkazuje na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019.
13. Dovolatel namítá, že strany sporu do okamžiku posouzení soudy vůbec neřešily otázku platnosti předání staveniště. Žalovaná nikdy během realizace díla nenamítla, že by snad předání staveniště bylo neplatné. Relativní neplatnost v důsledku nedodržení sjednané formy smlouvy pak lze podle § 582 odst. 2 o. z. namítnout pouze před započetím plnění ze smlouvy.
14. Dovolatel dále soudům vytýká, že odmítly provést dokazování ohledně tvrzení žalobce a nepoučily ho ve smyslu § 118a o. s. ř.
15. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
16. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání by mělo být odmítnuto jako nepřípustné, příp. zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval přípustností dovolání.
18. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
19. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
21. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky posouzení možností strany smlouvy dovolat se neplatnosti dohody o její změně uzavřené v jiné než ujednané formě, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyšší soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dle § 564 o. z. vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje.
23. Dle § 582 o. z. není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Zahrnuje-li projev vůle současně více právních jednání, nepůsobí nedostatek formy vyžadované pro některé z nich sám o sobě neplatnost ostatních (odst. 1). Není-li dodržena forma právního jednání ujednaná stranami, lze neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno. To platí i tehdy, vyžadují-li formu určitého právního jednání ustanovení části čtvrté tohoto zákona (odst. 2).
24. Dle § 1758 o. z. dohodnou-li se strany, že pro uzavření užijí určitou formu, má se za to, že nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodržena. To platí i tehdy, projeví-li jedna ze stran vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě.
25. Podle judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019) výhradu formy (ať již nezbytné pro uzavření původní smlouvy nebo nezbytné pro její změnu) je možno později opustit. Strany se totiž nemohou do budoucna omezit v tom smyslu, že by si úplně znemožnily dohodnout se jinak. Jejich aktuálně projevená vůle má vždy přednost před vůlí projevenou dříve a platí to i ohledně požadavku formy. Dohodou o opuštění dříve vyhrazené formy je tedy možno se z výhrady vyvázat, a to i v jiné formě. Vyžaduje se však, aby strany učinily nejen neformální právní jednání samotné, nýbrž aby současně opustily (ať již v jakékoliv formě) i dříve ujednanou výhradu formy, což musí být prokázáno a doloženo; v tomto smyslu tudíž jde o vyvratitelnou právní domněnku. Může nepochybně jít o součást stejného aktu ve skutkovém smyslu, právně však jde o dvě skutečnosti – dohodu o opuštění sjednané formy, pro niž je právně významné i následné chování stran, a samotné neformální právní jednání. Samotné neformální právní jednání pro opuštění sjednané formy nepostačuje.
26. Odvolací soud na tyto závěry odkázal s tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by mezi stranami došlo (byť ke konkludentní) dohodě o změně písemné formy. Jinými slovy, odvolací soud neměl za prokázané, že strany opustily dříve ujednanou výhradu formy, a to vzhledem k smluvnímu určení počátku doby plnění díla (§ 2590 odst. 2 o. z.). Odvolací soud následně k námitce žalované posoudil dohodu o změně počátku plynutí doby k dokončení díla jako neplatnou pro nedodržení sjednané formy změny smlouvy.
27. Toto právní posouzení odvolacího soudu je však v poměrech projednávané věci neúplné, a tudíž nesprávné. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalovaná přistoupila k faktickému převzetí staveniště a započala provádění díla.
28. Význam skutečností, že žalovaná jednak staveniště převzala a jednak započala s prováděním díla, odvolací soud dosud nepoměřoval závěry další judikatury Nejvyššího soudu.
29. Otázku možností dovolat se následků nedodržení ujednané formy právního jednání stran závazku Nejvyšší soud posuzoval např. v rozsudku ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 398/2020. Jakkoliv zde dovolací soud aplikoval právní úpravu účinnou před 1. 1. 2014, lze přiměřeně odkázat na závěry zde vyslovené i při aplikaci právní úpravy platné a účinné, vzhledem k obsahové podobnosti § 272 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, s úpravou § 564 o. z., jakož i s ohledem na skutečnost, že v odkazovaném rozsudku dovolací soud předestřel úvahu ke způsobu aplikace § 582 odst. 2 o. z.
30. I v poměrech právní úpravy účinné po 1. 1. 2014 lze tak při výkladu tohoto pravidla odkázat na jeden z inspiračních zdrojů, a to Úmluvu OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží [vyhlášená pod č. 160/1991 Sb., (dále jen „Vídeňská úmluva“)]. Dle čl. 29 odst. 2 Vídeňské úmluvy písemná smlouva, která obsahuje ustanovení, že její změna nebo ukončení dohodou stran vyžaduje písemnou formu, může být takto změněna nebo ukončena jen při dodržení této formy. Strana však může svým chováním ztratit možnost dovolávat se tohoto ustanovení v rozsahu, v jakém druhá strana spoléhala na toto chování.
31. Jakkoliv § 582 odst. 2 o. z. neobsahuje výslovné ustanovení obdobné znění čl. 29 odst. 2 Vídeňské úmluvy, dle kterého strana může svým chováním ztratit možnost dovolávat se tohoto ustanovení v rozsahu, v jakém druhá strana spoléhala na toto chování, je tento závěr i v poměrech občanského zákoníku plně odvoditelný ze zákazu zneužití práva a z principu poctivosti.
32. I pro výkon práva vznést námitku neplatnosti totiž platí, že nesmí být v rozporu s principy poctivosti. Je vždy na zvážení soudu, zda doložce písemné formy změny smlouvy přiznat plný účinek, a vyslovit proto neplatnost právního jednání, které mění závazek jinak než sjednanou formou, či zda této námitce právní účinky odepřít. Při těchto úvahách soudy musí na jedné straně brát zřetel k autonomii vůle stran, které mění závazek jiným než ujednaným způsobem (formou), a na straně druhé zohlednit účel a smysl sjednané doložky písemné formy změny smlouvy. Pravidelně jde o ujednání, které má za cíl zvýšení právní jistoty ohledně změny obsahu právního vztahu a potencionálně omezuje případné spory o obsahu změny závazku v soukromoprávním styku.
33. V obecné rovině lze předpokládat, že závěr soudu o nemožnosti strany dovolat se neplatnosti změny závazku pro nedostatek formy přichází v úvahu zejména v případech zneužití (dovolání se) formy. O takovém zneužití lze uvažovat např. tehdy, kdy strana vlastním chováním vzbudí v druhé smluvní straně důvodnou důvěru v to, že jednáno bude bezformálně (resp. že toto jednání akceptuje), nebo tím, že bez výhrad přijme či poskytne plnění dle neformálně změněné smlouvy.
34. V takových případech je nutno mít na zřeteli princip důvěry, podle něhož se poskytuje zásadně ochrana té osobě, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010).
35. V poměrech věci zde vedené se uvedené projevuje tím, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti změny obsahu závazku je přinejmenším předčasný. Odvolací soud totiž k tvrzení žalobce, že z následného jednání stran lze dovodit dohodu stran o tom, že určení počátku doby plnění díla není spojeno s vystavením písemného protokolu o předání staveniště, ale je závislé na faktickém předání staveniště, uzavřel, že „nebylo se dále třeba zabývat prokazováním ústních dohod, když relativní neplatnost byla žalovanou namítnuta“. Odvolací soud proto skutečnost, že žalovaná na díle skutečně pracovala, považoval za zjištění „bez právního významu“.
36. Tak tomu však není. Skutečnost, že žalovaná přistoupila k faktickému převzetí staveniště a na díle skutečně pracovala, může být významná pro zjištění, zda strany skutečně jednaly dle obsahu dohody, jež nebyla sjednána ve stranami původně vymíněné formě, a proto významná pro zvážení ne/možnosti strany dovolat se neplatnosti změny závazku pro nedostatek formy. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti takové změny závazku (aniž by byl blíže zkoumán její obsah) pomíjí podmínky shora vymezené vzhledem k úvaze, zda lze této námitce neplatnosti přiznat právní účinky.
37. Právní posouzení odvolacího soudu je tak neúplné, tudíž nesprávné. Vzhledem k nesprávnému právnímu závěru odvolacího soudu o neplatnosti změny v obsahu závazku v souzené věci se již dovolací soud nezabýval dalšími otázkami namítanými dovolatelem.
38. Odvolací soud v dalším řízení musí proto náležitě posoudit námitku žalobce, že žalovaná na díle pracovala, a strany tak ve skutečnosti realizovaly závazek v souladu s (žalobcem tvrzeným) obsahem jejich dohody, tedy že k započetí provádění díla došlo na základě faktického předání staveniště.
39. Současně odvolací soud v dalším řízení případně (s ohledem na jeho další průběh) nepřehlédne právní úpravu § 564 o. z. a § 1758 o. z., kdy podle § 564 o. z. vyžaduje-li formu právního jednání jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje a § 1758 o. z. stanoví, že nebude-li stranami užita jimi dohodnutá forma, pak se má za to, že strany nechtějí být ujednáním v jiné formě vázány. Zároveň pak § 582 odst. 1 o. z. stanoví, že není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami, pak je takové právní jednání neplatné, přičemž podle odst. 2 tohoto ustanovení lze takovou neplatnost namítnout jen tehdy, nebylo-li již plněno.
V. Závěr
40. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno v odpovídajícím rozsahu i jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
41. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu