U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně JANUS spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Na Lysinách 43, IČO
40764281, zastoupené Mgr. Alenou Blumensteinovou, advokátkou, se sídlem v Praze
1, Senovážné náměstí 870/27, proti žalované CCB, spol. s r. o., se sídlem v
Brně, Okružní 19, č. p. 580, PSČ 638 00, IČO 18825435, zastoupené JUDr.
Vladimírem Bulinským, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 13, o
ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 17 Cm 17/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 16. prosince 2009, č. j. 1 Cmo 39/2009-217, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Vladimíra Bulinského, advokáta, se sídlem v Brně, třída Kapitána
Jaroše 13.
Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované ochrany dobré pověsti
právnické osoby. Tvrdila, že byla založena v roce 1992 ve spolupráci se
společností Kyocera Electronic Europe, GmbH, evropským distributorem japonské
společnosti Kyocera Corporation. Doplnila, že se věnuje distribučnímu prodeji,
technické podpoře a návrhu tiskových řešení laserových tiskáren, digitálních
kopírek, multifunkčních a velkoformátových zařízení zn. KYOCERA v České
republice a je také oficiálním autorizovaným dovozcem a distributorem zařízení
zn. KYOCERA pro Českou republiku. Žalovaná se zabývá nakladatelskou činností,
když vydávala časopis IT Systems, který se zaměřuje na problematiku IT
(hardware i software) a je tudíž periodikem s čtenářským okruhem, který
představuje cílovou zákaznickou skupinu žalobkyně. V dvojčísle časopisu IT
Systems 7-8 ročníku 2007 byl otištěn příspěvek s názvem „Poznámka
šéfredaktora“ (dále též jen Poznámka“), jehož autorem byl Ing. L. G.,
šéfredaktor tohoto časopisu, přičemž Poznámka byla umístěna za recenzi na
tiskárnu Kyocera FS-920, kterou žalobkyně pro žalovanou zpracovala. V Poznámce
byla podle žaloby žalobkyně osočena z ovlivňování žalované, z vyvíjení nátlaku
na ni a z vyhrožování žalované. Rovněž byla nepřímo obviněna z masového
ovlivňování recenzí na žalobkyní distribuované produkty, čímž došlo nejen ke
zveřejnění nepravdivých informací, ale i informací, které na žalobkyni vrhají
negativní světlo.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. února 2009, č. j. 17 Cm 17/2008-114, ve
znění opravného usnesení ze dne 17. dubna 2009, č. j. 17 Cm 17/2008-146, zamítl
žalobu na uložení povinnosti žalované do dvou měsíců od právní moci rozsudku
zajistit v měsíčníku IT Systems na svůj náklad uveřejnění omluvy ve znění
uvedeném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (výrok pod bodem I), zamítl
žalobu na zaplacení částky 300 000 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně s žalovanou na počátku roku
2007 navázala obchodní spolupráci ve formě objednávky na celoroční inzerci za
podmínek, které v objednávce byly pro rok 2007 dohodnuty. V průběhu roku
zadávala žalobkyně opakovaně žalované k recenzi výrobky produkované pod zn. Kyocera. K jednotlivým recenzím, které byly zasílány takzvaně k odsouhlasení,
jehož obsahem mělo být korigování zejména technických a cenových otázek tak,
aby v článcích nedošlo k odborné chybě, žalobkyně vznášela četné připomínky ve
formě jejich doplnění i pozměnění, když až do případu srpna 2007, kdy byla
zadána recenze na tiskárnu Kyocera FS 920, bylo požadavkům žalobkyně víceméně
vyhovováno, byť i v té době žalobkyně zmiňovala možné ukončení spolupráce. V
srpnu 2007 vyvrcholila komunikace při opravách a úpravách recenzí nesouhlasem
žalované se zásadní úpravou hodnocení kvality předmětné tiskárny FS 920. Při
jednání o předmětné recenzi došlo k telefonátu statutárního orgánu žalobkyně s
obchodním manažerem žalované, panem M., následně s šéfredaktorem, panem G., v
němž již měl zaznít odkaz na skončení spolupráce, jakož i možné soudní
vypořádání vztahů za předpokladu, že recenze bude zveřejněna v textu
předloženém žalovanou, s požadavkem, aby recenze byla z tisku pro případ, že
nebude opravena, stažena úplně. Recenze vyšla ve formě zpracované redaktorem s
„Poznámkou šéfredaktora“, v níž žalovaná popsala vzájemnou komunikaci s
žalobkyní a vyslovila podezření, že obdobným způsobem mohou být manipulovány i
recenze zpracované k jiným produktům u jiných vydavatelů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že neoprávněným zásahem do práva na
ochranu dobré pověsti právnické osoby je jednání, které zasahuje do práv
chráněných § 19b odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dovodil,
že pro posouzení zásahu do dobré pověsti právnické osoby je podstatné, zda
obsah recenze na tiskárnu Kyocera FS 920 je skutečně nepravdivý a zda v
důsledku zásadní nepravdivosti poškozuje žalobkyni jako distributora předmětné
tiskárny tím, že o výrobku navozuje dojem jeho nekvalitnosti a v souvislosti s
tím, zdali tvrzené dehonestující výroky žalované obsažené v tzv. Poznámce jsou
pravdivé či nepravdivé a zda jejich obsahem mohlo dojít k poškození dobré
pověsti žalobkyně. Bylo tudíž na žalobkyni, aby prokázala, že žalovaná vytýkané
výroky skutečně v napadené formě a v souvislostech z předmětné recenze a
Poznámky vyplývajících vypracovala a zveřejnila. V kladném případě bylo na
žalované, aby prokázala, že jí vyřčené výroky a obsah předmětné recenze jsou
pravdivé a tudíž nezpůsobilé žalobkyni na její dobré pověsti uškodit. Výroky uveřejněné v Poznámce soud prvního stupně nepovažoval za dehonestující,
naopak dospěl k závěru, že tyto výroky jen věcně zhodnotily vztah mezi
žalobkyní a žalovanou a jejich smyslem bylo upozornit odborné čtenáře předmětné
tiskoviny na okolnosti, za kterých recenze vyšla.
Upozornění na možnost, že
žalobkyně podobným způsobem ovlivňuje i jiné recenze svých produktů, není
nepravdivé, což bylo prokázáno výpověďmi svědků, kteří byli účastni na zadání a
zpracování recenze na produkty distribuované žalobkyní v časopisu Thomas
Taylor. Chování žalované zhodnotil soud jako věcnou kritiku vycházející z
pravdivých výchozích podkladů, na níž jsou založeny její hodnotící úsudky. Není
rozhodné, zda úsudek je správný nebo nikoli. Žalovaná využila právo na kritiku,
která byla v posuzovaném případě přípustná a oprávněná, takže o zásah do dobré
pověsti žalobkyně nešlo. Soud prvního stupně proto žalobu v plném rozsahu
zamítl. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. prosince 2009,
č. j. 1 Cmo 39/2009-217, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod
bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně na podkladě rozsáhlého dokazování
zjistil správně skutkový stav věci a aplikoval na něj přiléhavé právní závěry,
s nimiž se ztotožnil. Odvolací soud dovodil, že článek uvedený jako „Poznámka
šéfredaktora“ je podle obsahu kritikou chování žalobkyně, která se pokoušela
ovlivnit obsah recenze tiskárny připravované žalovanou. Toto jednání žalobkyně
vyhodnotil odvolací soud jako nátlak, který byl namířen do objektivity i
nezávislosti žalované jako recenzenta. Pokud by žalovaná takovému nátlaku
podlehla, mohlo by to vést k jejímu znevěrohodnění v očích široké i odborné
veřejnosti. S ohledem na postavení žalobkyně jako distributora tiskárny a žalované jako
jejího recenzenta, jenž si chrání svoji nezávislost a vlastní pověst, se
odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že neobvyklý postup
samotné žalobkyně, jež se domáhala změny obsahu nebo zrušení recenze z důvodu
nesouhlasu s posouzením kvality tisku tiskárny, i s ohledem na upozornění
žalobkyně na případnou soudní dohru a ukončení spolupráce, je nepochybné, že u
žalované mohl objektivně vzniknout dojem, že žalobkyně na ni činí nátlak, aby
změnila nebo vypustila pro žalobkyni nepříznivé hodnoty tiskárny tak, aby v
očích potenciálních spotřebitelů vyvolala co nejlepší dojem. Odvolací soud
uzavřel, že je nepochybné, že takovýto nátlak směřoval do objektivity i
nezávislosti žalované jako recenzentky, a pokud by takovému nátlaku podlehla,
mohlo by to vést k jejímu znevěrohodnění v očích široké i odborné veřejnosti. Na základě jednání žalobkyně i s ohledem na poznatky svědků V. S. a M. B. mohly
u žalované vzniknout pochybnosti i o objektivitě jiných recenzí zadávaných
žalobkyní jiným recenzentům. Kritický článek „Poznámka šéfredaktora“ vychází dle závěru odvolacího soudu z
prokázaného pravdivého základu, není vulgární, ani jinak dehonestující, a proto
se žalovaná nedopustila žádného protiprávního jednání tím, že tento článek o
žalobkyni zveřejnila. Publikovaná kritika nevybočila z mezí článku 17 Listiny
základních práv a svobod chránícího svobodu projevu, informace a právo na
vyjádření názoru. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. Za otázky zásadního právního významu
dovolatelka považuje následující:
1) Může být kriteriem pro posouzení způsobilosti výroku poškodit dobrou pověst
právnické osoby výhradně pravdivost či nepravdivost výroku bez hodnocení
objektivní způsobilosti výroku poškodit? 2) Je možné ignorovat další okolnosti případu, tj. formu poškozujícího výroku,
kontext uveřejnění poškozujícího výroku a jednoznačný cíl žalovaného poškodit
osobu žalobce před jeho obchodními partnery? 3) Může být za konstruktivní kritiku považována kritika používající výrazy a
vyjádření, která jsou zcela nepřiměřená obsahu a povaze kritizovaného projevu? 4) Je možné použít pro prokázání pravdivosti poškozujícího výroku jako důkaz
údajnou okolnost, která měla časově nastat až následně se zhruba půlročním
zpožděním po uveřejnění poškozujícího výroku a žalované tak v žádném případě
nemohla být známa a nemohla na ní své úsudky nikterak založit? 5) Je možné odmítnout provedení důkazu s odůvodněním, že jde o důkaz zcela
nevěrohodný, a to před samotným provedením důkazu, aniž by tak byl znám obsah
důkazu? Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na nesprávném
právním posouzení věci, zejména s ohledem na nesprávný výklad a aplikaci
právních norem. Žalobkyně je toho názoru, že soudy obou stupňů neměly celou věc postavit pouze
na provádění důkazů pravdy a zkoumání, zda je obsah Poznámky pravdivý, ale měly
vzít do úvahy především charakter předmětného sporu a zkoumat objektivní
způsobilost předmětných výroků žalované zasáhnout do práv a právem chráněných
zájmů žalobkyně. Soudy měly brát ohled i na formu a účel takového jednání a na
to, zda pravdivá difamující sdělení se podle těchto okolností jeví jako
neoprávněné zasahování do osobních práv právnické osoby, či nikoli. Soud měl
dále brát v potaz žalovanou použitou povahu výroků (úsudky, subjektivní úvahy),
kde je důkaz prováděný oběma soudy zcela irelevantní. Dle žalobkyně rozhodně
nešlo o věcnou kritiku, ale v převážné míře šlo o jakési nepodložené úsudky
žalované o žalobkyni, o osobní názory šéfredaktora, kterými formou „jakési
volní úvahy“ znevážil žalobkyni zcela zásadním způsobem. Že jde o pouhé
nepodložené polemiky a úsudky osoby šéfredaktora vyplývá z toho, že všechny
údajné skutečnosti, které byly použity jako důkaz pravdivosti poškozujících
výroků, nastaly až dlouho poté, kdy byla Poznámka sepsána a zveřejněna. Soud
měl dále zkoumat všechny relevantní okolnosti případu, kontext vydání Poznámky
a cíl, který žalovaná skutečně sledovala uveřejněním Poznámky. Soud se
nezabýval ani formou předmětné Poznámky, nezabýval se způsobem, jakým formální
podoba předmětné poznámky ovlivní její interpretaci čtenářem jako příjemcem
sdělení, ačkoli tak v daném případě nepochybně učinit měl. Otázkou zásadního
právního významu je dále nepochybně to, zda lze rozhodnutí soudů obou stupňů
založit na důkazech a okolnostech, které nastaly až dlouho poté, kdy byla
předmětná Poznámka zveřejněna. Výpovědi svědků S.
a B., kteří svědčili o
událostech souvisejících se spoluprací se společností Thomas Taylor, nastaly
minimálně s půlročním časovým odstupem po uveřejnění Poznámky. Z toho je
zřejmé, že kritika žalované nemohla být opřena o pravdivé skutečnosti, protože
tyto údajně pravdivé skutečnosti v době uveřejnění Poznámky nebyly známé. Dovolatelka dále namítá, že v řízení učiněný výklad norem procesního práva,
které se týkají připuštění důkazů, hodnocení důkazů a požadavků na odůvodnění,
byl zcela účelový a nekonzistentní. V řízení nebyl proveden výslech svědka P.,
který měl vypovídat ke zcela shodné věci jako svědci S. a B. Svědek P. vedl
všechna jednání mezi žalobkyní a společností Thomas Taylor. Pokud soud dospěl k
závěru, že svědectví pana P. je meritorně irelevantní, pak soud jistě pochybil,
když své rozhodnutí opřel o svědectví B. a S., protože toto nelze než rovněž
považovat za meritorně irelevantní. K tomu dovolatelka dodala, že nelze
provádět hodnocení důkazů, aniž by byl důkaz proveden. Z těchto důvodů
žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu
prvního stupně. Ve vyjádření k dovolání žalovaná namítla, že dovolání je nepřípustné, jelikož
rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Žalovaná se
ztotožnila se závěry odvolacího soudu, na nichž založil své rozhodnutí, a
navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. V případě, že by dospěl
dovolací soud k závěru o přípustnosti dovolání, navrhla žalovaná dovolání
zamítnout. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou,
nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně
rozhodl jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro
závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je,
že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že
nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek
odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má
zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Při posuzování přípustnosti dovolání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané
dovolání není přípustné, jelikož rozsudek odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam. Dovolatelka předně namítá, že i pravdivé sdělení může zasáhnout do dobré
pověsti právnické osoby. Soudy obou stupňů tedy neměly celou věc postavit pouze
na provádění důkazů pravdy, tj. zkoumání, zda je obsah Poznámky pravdivý, ale
měly vzít do úvahy především charakter předmětného sporu a zkoumat objektivní
způsobilost předmětných výroků žalované zasáhnout do práv a právem chráněných
zájmů žalobkyně, včetně formy a celého kontextu uveřejnění Poznámky. Jak již dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo
1385/2006, u difamujících skutkových tvrzení je důvodem vylučujícím
neoprávněnost zásahu zpravidla skutečnost, že taková tvrzení jsou pravdivá
(resp. že příslušná informace odpovídá pravdě). Pravdivost těchto tvrzení musí
prokázat jeho původce (důkaz pravdy). K námitce žalobkyně, že i pravdivé
sdělení může zasáhnout do osobnostních práv právnické osoby, je nutné odkázat
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo 3263/2006,
proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne
8. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 2013/07, odmítl. V něm Nejvyšší soud
vyslovil zásadu, že pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu
osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není
natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské
důstojnosti. Tento závěr učiněný Nejvyšším soudem ve vztahu k právu na ochranu
osobnosti fyzické osoby lze analogicky vztáhnout i na ochranu dobré pověsti
právnických osob. Pravdivá informace tedy nezasahuje do práva na ochranu dobré
pověsti právnické osoby, ledaže by údaj byl podán takovou formou a v takových
souvislostech, že zkresluje skutečnost či vyvolává dojem zkreslení skutečnosti,
čímž působí difamačně. V řízení bylo podrobně prokazováno, jak probíhalo jednání mezi žalobkyní a
žalovanou před uveřejněním předmětné Poznámky.
V této souvislosti dovolací soud
připomíná, že při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. i při rozhodování o důvodnosti takového dovolání nemůže skutkový stav
věci zjištěný v předchozím řízení před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné
skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým
podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a
důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním
spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Pokud tedy soudy dospěly v průběhu
řízení ke skutkovému závěru, že tvrzení, která žalovaná uveřejnila v Poznámce
šéfredaktora, nejsou nepravdivá, jelikož se vyjadřují k jednání mezi žalobkyní
a žalovanou proběhlým před uveřejněním recenze, a že na žalovanou byl ze strany
žalobkyně činěn nátlak, nelze právnímu závěru odvolacího soudu, že se žalovaná
uveřejněním předmětné Poznámky nedopustila neoprávněného zásahu do dobré
pověsti žalobkyně, nic vytknout. Nelze totiž dovodit, že podle skutkového
zjištění soudů obou stupňů pravdivé sdělení obsažené v Poznámce by s ohledem na
celý kontext jeho uveřejnění, konkrétní okolnosti a zvolenou formu publikace
mohlo způsobit neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani námitka dovolatelky,
že odvolací soud založil rozhodnutí na skutkovém zjištění ohledně události,
která se stala až po uveřejnění předmětné Poznámky v časopise. Z obsahu spisu
vyplývá, že soud prvního stupně provedl dokazování, které se týkalo ovlivňování
recenzí v odlišném časopise později, než byla vydána Poznámka, za účelem
zjištění, zda se snaha o ovlivňování recenzí vyskytovala i v jiných případech,
a zda tedy mohl být dojem šéfredaktora o možnosti ovlivňování recenzí i v
jiných případech oprávněný. Navíc, jak níže uvedeno, rozhodnutí odvolacího
soudu by obstálo i bez těchto důkazů. V řízení bylo zjištěno, že v předmětné Poznámce vyslovil šéfredaktor podezření,
že obdobným způsobem mohou být manipulovány i recenze zpracované k jiným
produktům u jiných vydavatelů; Poznámka tedy neobsahovala jednoznačné tvrzení,
že k ovlivňování ze strany žalobkyně s jistotou dochází. V tomto ohledu tedy
nelze posuzovat pravdivost či nepravdivost obsahu Poznámky, jelikož se jedná o
subjektivní názor – hodnotící úsudek – šéfredaktora časopisu. Jak dovodil
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. února 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004,
dostupném veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz,
každý názor, stanovisko či kritika je vzhledem k významu svobody projevu dle
čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako jednoho z pilířů každé
demokratické společnosti zásadně přípustnou záležitostí (nález Ústavního soudu,
sp. zn. II. ÚS 357/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazek č. 9, nález č. 156).
V každém konkrétním případě je vždy nezbytné
zkoumat intenzitu tvrzeného porušení základního práva na ochranu dobré pověsti,
a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na
požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany. Zásah do
dobré pověsti právnické osoby je dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou
přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti
tolerovat nelze. Pokud tedy publikovaný názor nevybočí z mezí v demokratické
společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neztrácí charakter
konkrétního úsudku a jako takový se zpravidla neocitá mimo meze ústavní
ochrany. O takový případ se jedná i v posuzované věci, proto nelze přisvědčit
dovolatelce, že by postupem žalované bylo zasaženo do jejího práva na dobrou
pověst právnické osoby. Pokud dovolatelka namítá, že soud prvního stupně odmítl provést důkaz výslechem
svědka Pittnera, čímž zatížil řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno
uvést, že z důvodu zakotveného v tomto ustanovení může dovolatelka napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem
řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci
nejedná. Soud prvního stupně odmítl výslech svědka provést s odůvodněním, že s
ohledem na hospodárnost a rychlost soudního řízení a výsledky provedeného
dokazování je jeho výslech nadbytečný. Odvolací soud dovodil, že jeho výslech
by ve věci nemohl přinést zásadní zjištění, které by mohlo vyvrátit zjištěný
skutkový stav. K této námitce dovolatelky tedy při přezkoumávání zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí nelze přihlížet.
Z výše uvedeného je patrné, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá pro právní
stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237
odst. 3 o. s. ř.], tudíž dovolacímu soudu nezbylo než dovolání ve smyslu § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované
sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši
10 000 Kč [§ 3 odst. 1 bod 5, § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny
za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě
nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a částky 2
060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu