23 Cdo 2816/2024-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce Michala Krále, se sídlem v Mnichově Hradišti, Na Kamenci 1156, identifikační číslo osoby 75894939, zastoupeného JUDr. Gabrielou Krejzovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Milevská 2094/3, proti žalované HNB servis s. r. o., se sídlem v Praze 9, Martinická 987/3, identifikační číslo osoby 02922207, zastoupené JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou se sídlem v Budyni nad Ohří, Malomlýnská 177, o zaplacení 66 913 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 206/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2024, č. j. 29 Co 79/2024-87, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 080 Kč do tří dnů právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 66 913 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že si u něj žalovaná objednala reklamní služby spočívající v propagaci prodeje knihy Život na burze od Jiřího Mazura se sjednanou odměnou ve výši 700 Kč za hodinu takto poskytnutých služeb. Žalovaná částka představovala odměnu za reklamní služby poskytnuté žalobcem žalované v měsíci dubnu 2022.
2. Městský soud v Praze rozhodnutím uvedeným v záhlaví potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 12. 2023, č. j. 14 C 206/2022-66, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 66 913 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 30 016 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 160 Kč (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v rozsahu obou jeho výroků)
podala žalovaná včasné dovolání, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu, „zda při odměně sjednané hodinovou sazbou vzniká nárok na odměnu za žalobcem uvedený celkový počet hodin i v případě, kdy žalobce nespecifikuje, kolik času a kdy věnoval konkrétní činnosti pro žalovanou“, jejíž součástí je i otázka „zda uhrazení jedné faktury znamená ustálenou praxi ve způsobu fakturování odměny“.
Žalovaná namítla, že žalobce dostatečně nespecifikoval, a tedy ani neprokázal, že by konkrétní činnosti prováděl v konkrétním čase. Podle žalované je při požadovaní odměny počítané hodinovou sazbou nezbytné, aby žalobce konkrétně specifikoval, kdy a kolik času práci věnoval, neboť bez evidence času nemůže fakturovat určitý počet hodin. Přijetí názoru odvolacího soudu, že i při sjednané hodinové sazbě není nutné specifikovat, kdy danou časovou dotaci dodavatel plnění poskytl, resp. že tvůrčí duševní činnost vůbec nelze časově měřit, by podle ní znamenalo, že dodavatel může fakturovat v zásadě jakýkoli počet hodin a je limitovaný snad jen počtem hodin, které v daném období (měsíci) jsou.
Nesouhlasila též s tím, že odvolací soud z první fakturace za předchozí období akceptované žalovanou dovozoval zavedenou praxi stran. Nesouhlasila ani s právním závěrem odvolacího soudu, že nepojmenovaná smlouva uzavřená mezi účastníky se nejvíce blíží smlouvě příkazní, neboť měla za to, že zčásti šlo též o smlouvu o dílo s nehmotným výsledkem činnosti.
4. Žalobce ve vyjádření k dovolání považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné, zdůraznil, že čas strávený jednotlivými činnostmi evidoval, následně řádně specifikoval a vykázal fakturou a že takový způsob vyúčtování služeb, který byl stejný i v předchozím období, nebyl žalovanou v uvedené době rozporován Dovolání měl za nedůvodné.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“
6. Ačkoliv v úvodu dovolání žalovaná avizovala, že dovolání podává „proti výroku I i proti výroku II“ rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41
odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v dovolání není obsažena žádná argumentace a žalovaná se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v řešené věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti pro něj považuje za splněnou (srov. usnesení ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu (pouhé vymezení dovolacího důvodu) ani citace (části) textu § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. například usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.).
10. Těmto požadavkům žalovaná nedostála ve vztahu k dovolací námitce nesprávnosti právního názoru odvolacího soudu, že se nepojmenovaná smlouva uzavřená mezi účastníky nejvíce blíží smlouvě příkazní, v níž žalovaná vyjádřila své přesvědčení, že zčásti šlo též o smlouvu o dílo s nehmotným výsledkem činnosti. Ohledně této námitky žalovaná v dovolání nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
11. Vytčený nedostatek obligatorní náležitosti dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené povinné náležitosti nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
12. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
13. Žalovanou předkládaná otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na řešení takové otázky napadené rozhodnutí nezáviselo, tj. nebyla pro napadené rozhodnutí určující. Takovou otázku odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit.
14. Odvolací soud své rozhodnutí založil na zjištění, že byla sjednána odměna za činnosti žalobce při propagaci předmětné knihy ve výši 700 Kč za hodinu výkonu těchto činností a že jednotlivé činnosti účtované žalobcem fakturou za měsíc duben 2022 byly žalobcem provedeny, a to včetně jejich časového rozsahu, jak byl pro jednotlivé činnosti konkrétně specifikován ve faktuře, a včetně zjištění o konkrétních dnech a časech výstupů těchto činností odeslaných žalobcem žalované prostřednictvím aplikace Slack (srov. odstavec 12 odůvodnění napadeného rozsudku a v něm obsažený odkaz na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v odstavcích 5 a 6 jeho rozsudku). Žalovaná však v dovolání při formulaci uvedené otázky vychází z vlastního odlišného skutkového závěru, že žalobce nespecifikoval, kolik času a kdy věnoval konkrétní činnosti pro žalovanou.
15. Prostřednictvím uvedené otázky tedy žalovaná ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost výše uvedených skutkových závěrů, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.).
16. Vyjadřovala-li snad žalovaná prostřednictvím uvedené argumentace (zejména ve vztahu k součásti jí předkládané otázky týkající se způsobu fakturování odměny) své přesvědčení o tom, že bylo mezi stranami vyžadováno, aby žalobce evidoval a účtoval fakturami jednotlivé činnosti ještě podrobněji, než tomu bylo v žalobcem vystavených fakturách, pak opět zpochybňovala správnost skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, z nějž nevyplývá, že by mezi stranami byl sjednán požadavek na podrobnější způsob vyúčtování provedených činností. Odvolací soud totiž vyšel ze zjištění, že způsob fakturace za duben 2022 se nelišil od způsobu fakturace za březen 2022 (akceptovaného žalovanou), a že ačkoliv v průběhu dubna probíhala diskuse ohledně nastavení jiných parametrů odměňování, jiný způsob odměňování ani fakturace za měsíc duben ujednán nebyl.
17. K námitce žalované lze též dodat, že uvedl-li odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, že šlo „o duševní kreativní činnost, která již ze své podstaty nemůže být normována … nejednalo se o pásovou výrobu, kde lze požadovat za určitou časovou jednotku určité množství výstupů“, nevyjádřil tím oproti přesvědčení žalované právní názor, že by snad žalobce nemusel evidovat a v řízení prokazovat, kolik času vykonanými pracemi skutečně strávil (měl naopak za to, že žalobce jím tvrzený časový rozsah jednotlivých provedených činností v řízení prokázal). Tímto vyjádřením odvolací soud pouze poukazoval na nerelevantnost námitky, že vykazovaná činnost měla žalobci zabrat méně času.
18. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 10. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu